Dobrodružství

Vysokou rychlostí - část dvanáctá - Další nebezpečná věc

[color=darkblue]„Hej, Akamaru!“ zařval na druhém konci ulice chlapecký hlas. Se smíchem jsem chytila malého pejska a postavila ho na zem, nakonec pohled stočila na hulákajícího kluka. Kapuce mu spadla dozadu a odhalila rozježené hnědé vlasy, široký úsměv lemovaný dvěma červenými pruhy mě přesvědčil o jistě sympatickém klukovi.

Rozlehlá vesnice, která se nazývala Konoha, žila dál poklidným životem. Nikde nebyli ani stopy po nedávném tuhém boji, který úplně pocuchal náhled na ninji jako celek. Nikdo z vyšších zločineckých kruhů, stále nemůže pochopit, jak mohla být bez jakýchkoliv ztrát poražena, taková obrovská armáda boha smrti. Proto ze spojených ninjovských národů měli odpovídající respekt. A kvůli tomu se snažili uchýlit někam, kde na ně nebude mít nikdo z nich dosah. A tak úplně zmizeli z nám známého světa.

Takže, tuhle jednorázovku bych nazval spoluautorskou, protože většinu děje vymyslela Takari. xD
Ehm, vlastně nápad na tohle vznikl na sraze v Mostě (28.10.2008) a já se toho chytnul... ehm, snad se bude líbit. :)

KONEČNÁ STANICE ŠNEKOV.
„Páni, nemůžu uvěřit tomu, že jsme opravdu tady!“ vykřikla Takari a s úžasem se kolem sebe rozhlížela. A najednou se Larten rozesmál. „Co je na tom tak vtipného?“ nechápala Takari.
„Jen se na sebe podívej, vždyť my jsme animovaný!“ rozesmál se Larten znova a po chvíli se k němu přidala i Takari.

Rozehřívající se srdce

Akari se probudila na něčích zádech. Rozespale okolo sebe mžourala a nespokojeně se zavrtěla.
„V pořádku. Nic se neděje,“ otočil k ní hlavu Kakashi a lehce si jí na zádech nadhodil. „Můžeš ještě spát, jestli chceš.“
Nevěděla ani proč, ale taková varianta jí přišla nejlepší a položila hlavu zase zpátky na jeho rameno. Dlouho necítila lidské teplo a tohle ji tak uklidňovalo.
Upadla opět do bezesného spánku.

Jasně, přála jsem mu to, ale když chodil na mise, tak jsme se viděli mnohem míň. A jednoho dne Shikamaru přišel a oznámil mi, že poprvé půjde pryč z vesnice. Tehdy jsem měla hrozný strach, že se mu něco stane a když ráno odešel...
„Tak co? Půjdeš za ním?“ zeptal se mě ten divný hlas, co mě tehdy donutil kousnout Sasukeho.
„Kdo jsi?“ zeptala jsem se ostražitě.

pls čtěte

Ták, je tady můj druhej pokus o FF doufám, že se taky bude líbit Akorát začátek je mírně divnej, páč u tý bitky je to na můj vkus moc spisovný Ale tak snad to překousnete :)

„Pane, je to opravdu dobrý nápad poslat tam ji?“ zeptá se s obavami v hlase Kabuto svého pána.
„Pochybuješ snad o mých rozhodnutích?“ podívá se na Kabuta s vražednym výrazem Oroxich.
„Já...ne pane, omlouvám se“ mírně se ukloní a poodstoupí.

Sakura dopadla do postele a tvář si schovala do dlaní. Cítila se mizerně a k tomu ještě ta bolest břicha. Dobře věděla, že ji stres ubližuje, ale teď si nemohla pomoct. Jímal ji strach, jak o její dítě tak i o Naruta. Nejspíš už to ví.

Osm lidí se pomalu a tiše snažilo dostat do Konohy. Podle tvaru postav se dalo díky měsíčnímu světlu velmi lehce uhádnout, že jde o čtyři ženy a čtyři muže. Bylo na nich znát, že to tu znají a očividně stráže brány také, ale ani se je nesnažili vzbudit. Nevěděli totiž, jestli jsou na straně nepřítele nebo jejich. Proklouzli branou a zadívali do mapky, kterou vytáhla jakási žena.

„Kdo sakra jste!?“vyhrkla vytočená Hanaya.
Tsunade nesouhlasně zavrčela a pokynula Shizune i s návštěvníkem, aby přišli blíž. Oba přistoupili.
Muž zavalitější postavy a velice dlouhými vousy se postavil na vhodné místo, aby na něj bylo vidět.
Všichni si ho prohlédli. Měl sympatickou tvář a trochu se pousmál, když uviděl všechny ty zvědavé pohledy.
„Jmenuji se Shiwa, Hanaya-sama,“ představil se a hluboce se jí uklonil.
Nejdříve se překvapeně zasekla, ale pak se její obličej opět zkřivil do vzteklého úšklebku.

Ichimei se na ně zmateně dívala.
„Co se stalo? Udělala jsem snad něco? Řekla jsem něco špatně?“
Tahle dívka nic netuší, pomyslel si Kakashi. Asi měla nějaké neuvěřitelné štěstí. Potom ale, kdo Itachiho Uchihu zabil? Nevymýšlí si? Není tohle nějaká lest?

Všichni, co stáli v potemnělé chodbě se odebrali do svých pokojů a přemýšleli, co se to vlastně dělo.
Hned ráno se opět vydali na cestu a za živého vyprávění Sakury konečně měli na dosah Strom setkání.

Naši přátelé po dlouhé době došli ke Stromu setkání. Upřímně řečeno je jeho vzhled překvapil. Nejspíš to byl opravdu nádherný a kouzelný strom, ale teď… Normální listnatý strom, který neměl skoro žádné větve.
„Já… Představovala jsem si ho jinak,“ podotkla Hinata.

Když už jsme byli zase na cestě do neznáma, zastoupil nám cestu člověk se zahalenou tváří.

„Raidone!“ vykřikla jsem. Jeho jsem nemohla nepoznat.
„Ahojte všichni!“ zazubil se Raidon.
„Tak jsi se přeci jenom vrátil!“ řekla radostně Miyoko. Trošku jsem se styděla, že jsem ho tak podceňovala.
Pak, po chvíli jeho naléhání, jsme se znovu utábořili.
„Mám pro vás skvělou novinku!“ začal, když už jsme byli všichni rozsazeni do kruhu a netrpělivě mu viseli na rtech, co pěkného pro nás má.

Taak po delší době konečně přidávám druhej dílek doufám že se bude taky líbit Další dílky už budou chodit častějc teď sem akorát měla málo času ;)

2. Klidná cesta? xD
„Kankuro, kde vězíš? Jestli chceme do Listový v pátek dorazit tak musíme vyjít ještě dneska!“ klepe na dveře Kankurova pokoje nějaká zjevně dost rozčílená holka.
„Ehm…tvoje holka?“
„Co?! Ne to je moje ségra..Temari.“ řekne když otevírá dveře.

2.Nová mise

Na louce seděli čtyři ninjové, tři měli zvířecí masky bez označení do jaké vesnice patří, ten čtvrtý masku neměl, ale zase měl čelenku se znakem vesnice ukryté v lávě.

Žáby se vrátily do své vesnice, ale nalezli pouze velkou pustinu plnou trosek.
„Co to sakra je?“ Řekl Gamakichi a pohledem projel celou stráň.
„Asi nás to hodilo špatně…“ Pousmál se Gamatatsu, Gamatuko zpozorněl.
„Vidíte ty hory támhle vzadu, úplně stejný pohled jsme měly ve vesnici…“Ukázal na hory. Gamakichi vzal do ruky úlomek svého meče a mrskl ho po horách takovou rychlostí že během pár vteřin se ozvala výbuch a od hor se roznesl kouř.
„Jakej šmejd to udělal!“Zařval a bouchl do země.

Asi po pěti minutách se natáhla pro lahvičku s tmavě zelenou barvou. Pomalu ji otevřela a napila se. Chvíli ji nepřišlo, že se něco změnilo. Ale po chvilce dopadla v bezvědomí na polštář.

Shikamaru vběhl do města a chvíli přemýšlel kudy se vydat. Pak uviděl na protějším stromě kapku krve.
Nechala za sebou stopu!! Asi Temari, ale to je jedno. Musím tu stopu sledovat a zachránit ji. pomyslel si Shikamaru a běžel po stopě. Asi po hodině se před ním z ničeho nic objevila jeskyně.

Oba mladí Hyuugové se otočili a zmizeli. Nikdo jim v tom nebránil. Týmy pochopily, že už se do Listové vrátit nemohou.
Neji i Hinata běželi tiše bok po boku. Prodírali se houštinami a větvemi stromů, aniž by věděli, kam mají namířeno. Oba jen mysleli na to, co se stane v dalších minutách hodinách a dnech. Hiashi už za nimi určitě poslal nějaký tým svých poslíčků. Ti se určitě nenechají přesvědčit tak lehce jako jejich bývalé týmy.
Po půl hodině rychlého vytrvalého běhu ucítili cizí chakry. Neji zapnul Byakugan.

Bylo jedno malé děvčátko. Žilo si šťastným a bezstarostným životem se svými rodiči ve vesnici daleko na severu. Jako každé odpoledne vyběhla Tayuya po schodech do svého pokoje. Jen co otevřela dveře, vrhla se dělat svou nejoblíbenější činnost: hraní.

Všichni souhlasili a Lee, který prohrál kámen, nůžky, papír se dal do vyprávění.

„Vlastně ani nevím, jestli to dokážu vysvětlit. Byl to tak zvláštní sen – jako by se tam prolínalo několik dějů najednou a z nich jsem dokázal pochytit jen něco. V jednu chvíli Tenten seděla v odporné místnosti a naproti ní stála shrbená postava. Pak tu shrbenou postavu nahradil nějaký kluk, který se hodně podobal Gaarovi.“

A přece si někdo všiml. Všiml si, jak vysoká dívka kráčí vesnicí a něco hledá. Její vlasy byly jako oheň, červené a nespoutané. Nikdy ji ve vesnici neviděl, byla podezřelá a přece na ní bylo něco naivního... Tehdy ještě nevěděl, jak se spletl. Nevěděl, že její naivita je jen klam.