Dobrodružství

Když nic nezbyde

Byla jsem Kankurovi blíž a blíž a když konečně chyběl jen malý kus od polibku, malou mezerou mez našimi ústy proletěla kunai. Vyděšeně jsem uskočila.
,,Neruším?'' zeptal se mrtvolně bílý muž. Měla jsem chuť se na něj vrhnout a vraždit.
Bez ostychu pokračoval dál: ,,Hokage-sama mě posílá za Aidou-san, velice nutně tě schání.'' Přestala jsem vrhat vražedné pohledy do křoví a vrhla jeden i na něj. Naším rušitelem byl Sai.

1. kapitola – Nová nádej.

Seděla jsem na jednom stromě poblíž hlavní brány do Listové a sledovala lidi proudící dovnitř. Samí namakaně vypadající lidi... ale což... kdyby to bylo lehký tak by to nebylo vono.... by mě zajímalo jestli budu mít vůbec nějakou šanci tohle přežít....
Ještě chvíli jsem tam seděla a pozorovala ruch až mě to přestalo bavit a šla jsem radši trénovat na ten blížící se den D...

V den dnu D

...prečo by Naruto nemohol mať stratenú príbuznú ? ...

„Uáá“ zazíval Naruto. „Ale som sa dobre vyspal.“ Vyskočil s postele a zistil, že zaspal oblečený. Umyl sa a šiel sa do kuchyne naraňajkovať keď zistil, že nič jedlé doma nemá.
„Asi zájdem na ramen.“ a vybehol von a bežal do Ichiraku ramen.
„Dobré ráno. Poprosil by som jeden ramen.“
„Naruto veď už je obed.“ odpovedala mu Ayame s úsmevom a položila pred neho misku s ramenom.
„Nevadí,“ zvolal Naruto a pustil sa do jedenia.

Poslední souboj

Sedmnáctiletý blonďatý chlapec padal ze skály velkou rychlostí, ale než dopadl zvedl se vítr a on neškodně přistál na zemi, pak se vydal do Konohy.
Na chvíli se zastavil a zaposlouchal se, vzduchem se nesla nenávist.

,,Sakra někdo tam z Temných Archandělů zůstal na živu." řekl a rozeběhl se do Konohy co nejrychleji mohl.

V Konoze se opravovaly všechny škody, které byly napáchány Temnými Archanděli a večer se měl konat pohřeb všech padlých.

Je tomu už pět let, co naši hrdinové prohráli bitvu s Orochimaru, který je brutálně pozabíjel, ale díky Ino, Kibovi Sakuře všichni zase „obživli“. Následně se ukryli, aby unikli kruté vládě Orochimaru nad celým světem a promysleli plán, jak Orochimaru konečně zabít.

„Pořád tomu nechceš uvěřit?“ zeptal se bělovlasý muž ženy stejného věku, která seděla u vchodu do jeskyně a smutně hleděla ven.
„Ne. Pořád přemýšlím, co jsem udělala špatně, že to skončilo zrovna tak,“ povzdechla si žena.

Prešli presne tri mesiace čo odišiel z Konohy a spojil sa so Sakurou. Spoločne potom pokračovali v ceste. V ceste nájsť svojho priateľa. Ten jeden pohľad, ktorý mal Naruto stále pred očami ho poháňal neustále dopredu. I keď už prestal veriť, vždy sa mu vybavil ten pohľad, chladné slová ktoré neboli v súlade s tým pohľadom, ktorý hovoril prepáč...

Cesta byla tmavá, ačkoliv na obzoru pomalu začínalo svítat. Zadíval se tím směrem, a neustával v rychlém běhu. Okolní krajina mu nepřipadala nijak bezpečná. Napravo tekla řeka, nalevo byly ostré kameny. Cestu samotnou lemovaly stromy, a okolo byly pláně s občasnými uskupeními stromů, jinak jen plochá krajina. Žádné místo k úkrytu, který nutně potřeboval najít.
Už dlouhou dobu nespozoroval žádné pronásledovatele. Že by se mu poštěstilo, opravdu ztratili jeho stopu?
Na chvíli ho zdánlivá blízkost naděje odpoutala od sledování okolí, vzápětí si to ale uvědomil a vrátil se do reality. Ne, nesmí si dovolit doufat. Pokud ztratili jeho sopu, stále ji mohou znovu nalézt, naděje mu v takovémto případě nepomůže. Ale...kam vlastně běží? Ve Skryté Listové by se to těžko vysvětlovalo. Přeci jen, je uprchlím ninjou, co vyvraždil vlastní klan. I když by ho ti paprikové, co jí velí, přeci jen museli vyslechnout...koneckonců, mohli za to oni.
Uvědomil si, že už se znovu ztrácí v úvahách, a přestává dávat pozor na okolí. Jak dlouho vlastně už běžel? Měl dojem, že je to věčnost, ale na útěku byl druhým dnem. A ještě ho čekala dlouhá cesta.

Náhle zaslechl zapraskání větvičky a něčí tiché usyknutí: „Sakra!“

Bylo jednou klidné slunečné ráno, když se Naruto pomalu probouzel.
Mlčky vstal a šel se podívat, jestli má něco k snídani
¸¸ Vločky s mlékem mě už omrzeli´´ řekl otráveně ¸¸ Ale ramen mě ještě neomrzel´´ řekl dodatečně a šel se umýt.
Když už byl na cestě do Ichiraku, tak se ho snažila zastavit Sakura.
¸¸ Naruto, Naruto!!!´´ volala na něj Sakura
Naruto se otočil a zvolal:¸¸ Aaa Sakura-chan, jdu do Ichiraku, můžeš jít se mnou, bude to jako naše rande.´´ a mrknul na ni.

Neříkej, že umíráš.

Na zem dopadl chlapec. Byl vyčerpaný z neustálého trénování, ale byl rád. Celý jeho život se změnil a to díky několika osobám. Byl vděčný, že ho chtěl Orochimaru trénovat, a to i když si myslel, že Kabuto je naprosto bez talentu. Byl šťastný, že díky otci a jeho známé, může trénovat jako každý jiný, i když on nebyl jako každý jiný.
Posadil se. Usmál se, protože se dobře vyhnul střele spolužáka. Podíval se na senseiku a zakřenil se ještě víc, když zjistil, že i ona se usmívá.

Dveře vyletěly do vzduchu. Několik desítek ninjů vlítlo dovnitř a rozprchlo se v celém komplexu. Úkol zněl jednoduše – najít cokoliv co by mohlo pomoct.
Kenji si vešel do komplexu opatrně a tiše.
„Starý ukrýt Orochimara…“ Pousmál se. „Největší slaboch v historii světa…“
Vyrazil dveře od jedné z místností a vešel dovnitř.
„OROCHIMARU!“Ozvalo se a na Kenjiho s vyřítil obrovský had.
„Sakra!“ Kenji rychle vyvolal obrovského kamenného červa, had se bolestivě zakousl do kamení na kůži.

Orochimarův trest

Ororchimaru zuřil, když zjistil, že mu je Akari už k ničemu. Poznal to ještě v noci, kdy mu stále bezvládnou dívku přinesli jeho věrní hadí druhové do podzemní skrýše. Vzteky bez sebe chodil po místnosti a každé vyrušení poddaných trestal smrtí.
Akari sebou zanedlouho zavrtěla a otevřela oči.
„Co se to...“ mžourala očima do šera.

Neviděla jsem mu do tváře. Stál blízko. Slyšela jsem jeho dech, ale noc byla příliš neprohlédnutelná, takže jsem nemohla zahlédnout jeho tvář. Byla jsem unesena, ale protože jsem byla až příliš vyděšená, neuvědomovala jsem si to.
Až moc dobře jsem odhadla jeho pohlaví. Byl to muž. Měl silný dech. Jeho srdce tlouklo silně a odvážně. Když na mě promluvil, jeho hlas měl skákavý podtón, stále však stejně hluboký.
Odhadla jsem jeho naložení se mnou. Chce mě k něčemu využít. Už pro to, že mě dokázal donést až sem.

„Co to zase povídáš, holka bláznivá?“
„U sta kuchařů! Naruto, jsi to opravdu ty?“ Zvolal Teuchi nevěřícně, jakmile vyšel z kuchyně a samým zděšením si na nohu upustil velký nerezový hrnec.
„Ano, je, mistře Teuchi. Ale zřejmě si vás nebude pamatovat, ztratil paměť, hokage-sama to potvrdila…“
…,,před chvílí se vrátil do vesnice, sám neví odkud.“ doplnil Izumo svého kolegu, který jen horlivě přikyvoval.

Itachi sa otočil s Rain v náručí a už chcel odísť no v tom niekto za nimi zakričal.
„Tak to teda nie mladá dáma!“

V Akatsuki sídle Pein spovedá Naruta o jeho najnovšej misií.
„Takže tvrdíš, že Itachi má nejakú frajerku? To sa mi nezdá. Nepodobá sa to naňho. Vždy mal len chvíľkové pobavenia.“
„Len kvôli “pobaveniu“ by nešiel tak ďaleko. Musí v tom byť niečo viac.“

Hokage Listové vesnice stála u okna své kanceláře. Zamračeně sledovala déšť, který bušil do skleněných tabulí. Myšlenkami byla kdesi jinde, někde u rozhovoru, který ještě před chvílí vedla se Shizune. Její asistentka jí sklíčeně pozorovala a pravou rukou hladila Tonton.
„Tsunade-sama,“ hlesla po chvíli opatrně.
Její nadřízená jen zamručela a nepřestávala sledoval dnešní nehostinné počasí. Po chvíli se skutečně otočila čelem k ní, než si pomalu sedla za svůj stůl.

„Zadržte!“ zastavila je Illiam. „Je tu jedna podmínka, a to je, že ten meč musí přinést Naruto. Prostě ho musí získat sám. Teď teprve můžete jít.“
„Ale kam?“ nevěděla Sakura.
„Akamaru vás povede.“
Šestice se ztratila ve tmě a ubyla jen Hinata s Illiam.
„A my půjdeme také,“ usmála se Illiam a zavedla Hinatu do hlubin chrámu.

„Heh? Tady je ale tma. Vůbec nic nevidím,“ stěžoval si Naruto.

Vysokou rychlostí - část devátá - Střet se sestrou

Skupinka pěti členů ANBU utíkala lesem. Měla jsem spoustu času zavzpomínat na svou drahou sestřičku.

Drabble je zvláštní slohový útvar používaný hlavně v FF. Vyznačuje se tím, že má přesně sto slov. Pár jsem jich napsal.

Jaro

„Těšíš se?“
„Na co?“
„Až začnou kvést třešně.“
„Jestli se těším? Já miluji tu záplavu růžových okvětních lístků.“
„Budeme se procházet alejí a všechna ta nádhera bude kroužit kolem našich hlav.“
„A tobě napadají do vlasů a uvíznou tam.“
„Tvoje jemné ruce mě zbaví té růžové barvy.“
„Tvá ústa pak zašeptají ta dvě slůvka, co tak ráda slyším.“