„No jo, ale řekneš mi o až někdy jindy. Musíš odpočívat.“ řekl Gaara a pokračoval:
„Mám za tebou poslat Shikamara??“
„Jo...“ řekla Temari a zvedla se jí nálada.
„Shikamaru, máš jít dovnitř.“ řekl Kankuro, když vyšel ze dveří.
„Jo, už jdu.“ řekl Shikamaru a šel za Temari. Shikamaru vešel dovnitř a Temari ho začala varovat:

Vzpomínám si, že Ebizou-jiichan jednou mluvil o něčem, co nazval „Pyrrhovo vítězství“. Nevím už, kde k tomu přišel, ale to není až tak podstatné. Král Pyrrha byl prý dávný a legendární válečník z jiného světa, který dosáhl kýženého vítězství, ale za cenu těžkých ztrát. Obecně vzato bylo to prý příliš tvrdě zaplacené vítězství, které bylo získáno omylem. Snadno získaný cíl tak může být bezcenný anebo dokonce přinese vítězi namísto zisku mnoho ztrát.

„Ano, vesnice je v bezpečí…“ opakuji automaticky. Myšlenky mi divoce víří hlavou. Nemůžu se soustředit. Mám tolik otázek a tak málo odpovědí. Pořád se usmívá, jakoby mě vybízela abych se zeptal. Několikrát otevřu a zavřu ústa. Žádný zvuk. Zkouším to znovu a znovu. Jsem zmatený. Nic nechápu. „Proč?“ Jediná otázka. Jediné slovo co mě napadlo. Místo odpovědi mě zlehka políbila na čelo. „Vždycky budu s tebou“ Obraz se mi rozmazává. Ztrácí se mi. Zmizeli její oči, její úsměv.

„Tak vidím, že jsi na to přišla.‘‘ Ozvalo se za ní. Zprudka se otočila. Vždyť si myslela, že je zde sama. Pohlédla Minatovi do tváře, který tentokrát už neměl ten milý pohled. Tvářil se přísně a ona z něj měla strach. Pomalu se postavila a on vykročil proti ní. Jenže když se otočila, uviděla ten hluboký sráz. Trochu se jí zamotala hlava a myslela na nejhorší. Nechápala, kam zmizela jeho milá tvář. Tohle byl úplně jiný člověk.

Tohle je moje druhá serie po dlouhý době, tak doufám, že se vám to bude aspoň trochu líbit.

Ishidate

Kapitola devátá: Úspěch

Lehký jarní větřík si pohrával s lístky na stromech. Pro mnoho lidí na světě začínal dobrý či zlý den, ale pro lidi ve vesničce Karuizawa byl nejšťastnější v životě. Přežili útok zvučných ninjů.
Ishidate se náhle vzbudil. Místo aby byl na špinavé a mokré zemi, ležel v čisté a voňavé posteli. Jeho katana byla opřena o zeď vedle něj, všechny jeho věci se právě sušily na šňůře.
„Kde to sakra jsem?“ zamumlal si potichu pro sebe.

„Takže jsi to ty, Naruto?“ nemohl ještě stále uvěřit Kakashi. Naruto se na něho podíval a řekl:
„To jsem se takhle moc změnil?“ Nikdo tomu nemohl uvěřit, ale bylo to tak. Jejich přítel už z mládí, tady stál před nimi a nic mu nebylo.
„Ale jak je to možný, že zrovna ty jsi zdejší vůdce? A co jsi vůbec dělat všechny ty roky?“ ptal se radostně Sasuke, který byl rád, že ho zase vidí.

No takže ...je to můj první pokus o FF táákže žádnej zázrak to neni..ale já jí mám ráda..přece jenom je moje xD Miluju každýho, kdo si přečte alespoň jeden dílek xD

1. Loutky
Pátý Kazekage sedí za stolem a sepisuje nějaký papíry. Dveře jeho kanceláře se rozletí a dovnitř vpadnou dva ninjové, kteří obvykle hlídají hranice vesnice ukryté v písku.
„Pane, chytili jsme ji, když slídila kolem hranic vesnice.“
„Dobře, běžte já si s ní promluvím…“ Ninjové odejdou a Gaara se mi zadívá do obličeje.
„Kdo si? Špeh?“

Bylo ráno prvního září. V ulicích byly hromady bílého sněhu, vločky dopadaly na střechy a bylo pološero. Sněžná vesnice měla normální počasí. Obchodníci už vylézali, ninjové si šli pro nové mise a děti se připravovali do školy. V oknech se rozsvěcelo a vesnice se probrala k životu.

„Ale mami, já nechci do školy!“ protestoval černovlasý chlapec, který se ještě válel v posteli. Byl zabalený v peřině a nechtěl se hnout.

Konoha- kancelář hokage

„Shizune!“Tsunade byla celkem dost naštvaná. Už stihli zaútočit na její kancl a zničit jí všechny zásoby saké co měla. I ty tajně schované pod kobercem. Ale tohle si někdo šeredně odskáče. Teď stála v něčem, co se kdysi dalo nazývat pracovna Hokage.

„Hai, Tsunade-sama?“ Shizune nasadila rychlost meteleskum bleskum 3001 a proto se jí nedivte, že se do „kage kanclu“ dostala za méně než 3 minuty přes celou Konohu.

Tak po delší době je tu konečně 5 a závěrečný díl této série.
Tak tedy Itadakimasu!
Mimochodem tento díl je nejdelší z celé série.

05-Souboj je u konce!

„Už je pozdě Uzumaki Naruto. Tady končí tvá cesta ninji! Je konec.“ Řekl s ledovým klidem. Dal jednu ruku za záda. Zašrachtil a vytáhl svou speciální kunai. Napřáhl se a …
A vší silou zabodl kunai do Narutova srdce.

„GRR! Jsi jen další.“ Zasípal z posledních sil.

Za několik hodin už míjeli hlavní bránu Města Velkých Pánů.Ve vzduchu bylo cítit, že se něco bude dít.Velké blátivé kalůže, které se vytvořily kapkami deště, zatímco znova začalo pršet, lemovaly uličku. Najednou se zvedla hustá mlha a oni neviděli a neslyšeli nic, než kapky bubnující na okapech okolních domků.
,,Pospěšte,“ zařval Naruto.
Sakura se Saiem zrychlili tempo a dohnali Naruta, který už byl pár metrů před nimi.
,,Naruto, zpomal prosím tě,“ vykřikl najednou Sai.

Lesom sa ozýval jediný zvuk, zvuk unáhleného behu. Bežal tak rýchlo ako jeho nohy stačili, tak rýchlo ako mu to jeho ľudské telo dovolovalo. Nezastavil sa ani na chvíľu, ani aby sa nadýchal, vzduch nebol preňho teraz dôležitý a navyše sa bál zastaviť. Tento zbesilý beh, do ktorého vkladal všetkú tú zúrivosť, bolesť a zúfalstvo, mu pomáhal. Takto mohol aspoň čiastočne nemyslieť na to všetko, čo sa mu stalo, na veci, na ktoré už nikdy nechcel myslieť.

Sama neverím ale budiž
„ČOŽE?!“ prenikavý výkrik preťal kľudné večerné ovzdušie. Tsunade sedela vo svojej kancelárii a pozerala na Sasukeho, ktorí so sklonenou hlavou stál pred jej stolom. Práve jej oznámil čo videl.
„Ako si to predstavuješ že si tomu nezabránil?! Shizune!“ spoza dverí sa ozvali rýchle kroky a Shizune sa vrútila do miestnosti.
„Ha-hai, Tsunade-sama.“ Zastavila vedľa Sasukeho, čakajúc na rozkazy.
„Zavolaj čo najlepší tím ktorí bude schopný vystopovať Akatsuki. Uniesli Sakuru.“

Neznat tak čas. Navždy zastavit jeho neúprosný běh. Uchopit jej, pevně jej držet a nenechat ho jen tak proklouzávat mezi prsty.
Tak moc rychle běží a odnáší všechno to, co je nám drahé.

Svět se již mnohokrát převlékl ze svého oslnivě zářivého zlatého šatu do černé uchvacující róby a zase zpět. Minulo mnoho úsvitů plných nadějí a ideálů a ještě více soumraků odnášejících poslední zbytky víry.

„.....musíš sa mi dobrovoľne odovzdať!“ povedal oheň.
„To má byť vtip? Veď si oheň, keď sa ti odovzdám spáliš ma na uhoľ. Ja som ti veril a ty si ma oklamal!“ kričal naňho Neji.

,,Co se děje, bábi Tsunade?” chtěl vědět Naruto, když byl poslán společně se Sakurou do její kanceláře. Tsunade však neodpověděla a dál se dívala z okna kamsi do dáli.
,,Chvíli počkej, Naruto – kun, ještě musí dorazit zbytek týmu...” vysvětlila mu Shizune.
,,Zbytek týmu? Jaký zbytek týmu? Myslíte Kakashiho – sensei a Saie?” nechápal a znovu se podíval na Tsunade.

Díl čtvrtý: Konec cesty
Pomalu už od začátku byl sám. Nebyl tu nikdo poté tragédii, na koho by se mohl spolehnout. Nemohl se nikomu vyzpovídat, protože jeho chtíč po pomstě mu to nedovolil. Nemohl se o nikoho opřít, protože nikdo nepocítil takovou bolest jako on a nikomu také nemohl věřit. Byl sám uzavřen v sobě.
Čím více dospíval tím ho to více svíralo. Jeho vztek se rozšiřoval na všechny okolo a jeho arogance neznala mezí. Slovo přítel od té tragédie nepoužil ani jednou. Objevila se tu osoba, která pro něho byla blízká.

„Jsi tu nějak brzy,“ usmála se na Antishu Sianna, když dívka přišla v normálních šatech do kuchyně za ní.
„To víš… zapomněli na mě, a tak nemám co na práci…“ opáčila černovláska.
„Cože?! Tohle už překračuje všechny meze, Antisho! Nesmíš věčně používat to jutsu na všechny kolem sebe!“ kárala ji a ona se nechala. Věděla, že má pravdu.

Stály tam čtyři postavy v černých pláštích s rudými mraky. Akatsuki. Ale neměli klobouky, takže jejich identita byla prozrazena.
„Itachi, Kisame, Sasori a Deidara… dlouho jsme se neviděli,“ řekl Kakashi a pozorně si je prohlédl. Oni po něm hodili jen otrávený pohled.
„Kakashi, ty ještě žiješ?“ odsekl vysoký muž co vypadal jako ryba. Na zádech měl obrovský meč skrytý v obvazech.
„Netvař se tak udiveně, Kisame. Ještě nejsem tak starý,“ odsekl Kakashi s úsměvem.