Dobrodružství

Vítr skučel nocí a přinášel s sebou vůni, která změní svět. Vysoký muž zvedl hlavu a zavětřil. Vypadal jako obyčejný urostlý muž, jenom jeho fialové oči démona a dlouhé černé vlasy v něm vzbuzovali strach.
Prsty si promnul oči a zavelel: „ Rozestupte se… skryjte se za stromy a keře. Zastavte každého, kdo se přiblíží… nebo potupně umřete."
Kolem něj pobíhalo dvanáct ninjů. Každý držel v ruce dlouhou katanu. Teď se s brbláním spěchali ukrýt do nedalekých křovisek. Brzy se šelest uklidnil a les znovu utichl.

Kapitola 16.
Den po procitnutí

Skoro každého v nemocnici probudí silné denní světlo, které volně vstoupí otevřeným oknem nebo snad tichý rozhovor, co naruší ozdravující, blahodárný spánek. Z nějakého důvodu byla tato tradice porušena.
Snil jsem o tom, jak mě probouzí moje máma, dala mi pod nos ramen, abych se na ni ve chvíli probuzení usmál. Ten pocit, který ve mně byl jako odjakživa. Byla zlá doba a ona potřebovala nabrat sílu, mým úsměvem, tak prostým. Ale stejnou sílu jsem z ní čerpal já.

Jsem tu s novou kapitolou a omlouvám se to obrovské zdržení. Jak už vědí, ti co se dotazovali, nebyl čas, chuť ani motivace psát. Nové kapitoly budou snad přibývat v rozumných intervalech.

Kapitola 18.

„Kushino,“ zasténal blonďatý mladík dřív, než pořádně otevřel oči. Starost o dívku bylo to první, co mu přišlo na mysl, když se začal probouzet.
„Je v pořádku a spí,“ odpověděl mu známý hlas.

První část:
„Hej! To není fér! Já to viděla první.“ Poškádlím Akemi. V tomhle obchoďáku jsme byli naposled včera, když jsem jí dělala služku. Ráno přišla ke mně do bytu a požádala mě, jestli bych si s ní nepromluvila. A skončily jsme tady.
„To máš smůlu, na mně to bude hezčí.“ Odfrkne a zadívá se na tričko, ale pak se zasměje. I já se směju. Máme se spolu skvěle. Stala jsem se její nejlepší kamarádkou.
„A co ty a Sasuke?“ Zeptá se po chvilce.
„Dobrý, proč?“

Tokime nakonec přeci jen pomalu vyšla z otevřené cely. Stále si však nebyla jistá současnou situací. Měla by s ní fakticky, doopravdy bojovat? Přišlo jí to směšné.
„Nech toho… Já tohle nechci,“ opáčila v půli kroku ven z cely.
„To mě ale fakt nezajímá,“ ohradila se druhá dívka v místnosti, „Počkat… Cože?“ vyštěkla překvapeně hned posléze a vykuleně se na blondýnku zadívala.

Devátý díl - Rozum a cit v jednom ringu

S pravou nohou pokrčenou, patou zapřenou o sedátko židle a kolenem nezdravě přimáčknutým až pod bradou jsem seděla u kuchyňského stolu, nezaujatě v ústech převalovala sousto vafle, jejíž zbytek jsem dřímala v ruce, a současně nadmíru soustředěně z ohromné bichle četla postup nové lékařské techniky.
Tsunade-sama mi už lekce nedávala, já se však z vlastní iniciativy nadále zajímala o zdokonalování, zrychlování a zvyšování efektivity léčby zraněných.

[i]Bolela ho hlava, jako by v ní měl zabodnuté jehly a jakmile pohnul rukou, všechny svaly zaprotestovaly a on zkřivil obličej bolestí. Co se včera stalo? Nepamatoval si nic, krom toho nechutného nápoje, co mu připravil Kankurou a taky na Kibu a Nami. Cítil, že ležel na písku, ale naprosto nechápal proč. Sluch měl zostřený a zrak pronikavější. Známky kocoviny.

Na začiatok °w°

Ďakujem za všetky nádherné komentáre, nesmierne ste ma zase potešili s nimi a odpoviem na ne čo najskôr (prepáčte mi ) :3
Tak po dlhšom čase je tu další diel Mám z neho zvlááááštny pocit... Ale dúfam, že si ho užijete :)

„Katema, prosím, teraz ma počúvaj...“
„Nie! Choď preč, nechaj ma na pokoji!“ skričala na mňa s brunátnou tvárou. Táto scéna je mi povedomá, hm.
„Potrebujem ti povedať jednu vec. Len tento jediný krát ma...“

Tokime se probrala zhruba po hodině, co upadla z tvrdého nárazu hlavou do zdi do kómatu.
„Jau… Ta sv**ě. Nejdřív mě skoro uškrtí a pak mi způsobí nějakej otřes mozku,“ zastěžovala si blondýnka do prázdna, jakmile se rozpomněla, co se vlastně stalo, a nabrala plné vědomí.
„To ti udělala ona?“ ozval se hlas nedaleko od její osoby, odkazujíc na její předchozí větu, o které si marně myslela, že ji říká jen sobě.

„Jsi zpátky,“ odtušila při pohledu na Hideakiho.
„Jak vidíš,“ prohlásil zasmušile.
„Kdo to je?“ Otázal se blonďáček.
Růžovovláska na něj vyvalila oči: „Tys na něj jako zapomněl?“
Blonďaté individium si Hideakiho prohlédlo od hlavy k patě-tedy spíš od paty k hlavě. Díky svému malému vzrůstu-nebo Hideakiho velkému, vyjde to nastejno-mu tak úplně neviděl do obličeje. Rozhodl se proto použít nejbližší stupátko. Po srážce jsem stále ještě seděla na zemi, takže blonďákovým schůdkem se stala moje ramena.

Menší připomínčička

Jubilejní 10. díl je tady! Jsem ráda, že několik z vás přece jenom vydrželo a dočetlo se až sem, vážím si toho a díky vám píšu dál takže arigato Ale dost keců, tady máte ten díl. ^-^

Rozdělili jsme se a vyptávali se všech možných lidí, jestli přece jenom nevědí něco o těch obludkách. Sešli jsme se zase až u večeře.
"Ahoj," zamávala jsem na něj. "Tak co? Našel jsi někoho? Docela ráda už bych odsud vypadla."
"Ne. Čuměli na mě jak Kabuto na sjetýho Orodědka. Měla jsi to jinak?"

Meshiki : „Už to trvá nějak dloho, nepříjde vám?“ zeptala jsem se nervózně.
„Buď v klidu.. Je to teprv hodina. Pokud ji chce pomoct ovládnout její mysl, bude to trvat ještě dlouho,“ sevřel mi Neji dlaň. Vzdychla jsem si. Skvělý, ale co když mu ublíží?.. na chvilku jsem se zarazila. Zajímám se o to, jestli ona ublíží jemu, ne naopak. Sakra, proč jen mi už není tak blízká. Zůstala u Akatsuki dýl. Sblížila se s Itachim, který zabil svou rodinu. Možná kvůli vesnici, ale stejně. Ta ztráta paměti, zabila.. Tsunade... sakra! Vždycky jí měl někdo radši.. Itachi, Hidan, Tsunade... Yoru. A k čemu jim to bylo. Itachi je ve vězení. Hidan s Tsunade jsou mrtví.. A Yoru může brzy být.. nebaví mě být pořád ta druhá.
Stoupla jsem si a ostatní u stolu ke mně zvedli pohled.
„Nebudu tu dál čekat.“
„Nech toho,“ ozval se Kiba.

Ranní slunce probouzelo poušť k životu. Na rozlehlou krajinu se vydalo pár živočichů, jen jedna líná ještěrka se uvelebila na plochém kameni a nechala paprsky slunce, aby jí hladil po zádech. Najednou ucítila dunění a uviděla malinkaté kamínky jak poskakují na místě. Hluk sílil. BUM! Před vystrašeno ještěrkou vybouchla zem. Ještěrka samým leknutím vyskočila a zmizela neznámo kam.
Mezi padajícím pískem se objevila temná silueta obrovského zvířete. S obrovským zaduněním přistála a oklepala se, až písek lítal několik metrů do vzduchu

Kamuri, Katema, Haruko a Toshika sa tesne pred bránou Konohy pozreli na Joshininu tvár.
„Haruko.. Leť ponad Konohu. V prípade začatia nám daj všetkým vedieť. Každá sa pustí do práce a zabije každého, kto jej vojde do cesty.“
Všetky prikývli a roztrúsili sa k iným častiam Konohy, kde mali počkať na prvé náznaky vypuknutia Orochimarovho plánu.

~

"Takže vy tři teď vyrazíte na misi. Budete hledat vlkodava, žirafku a jednorožce a přinesete kromě nich zpátky ještě kojence, dítě a dospělého," řekl Kabuto jednoho slunečného rána. "Vlastně stačí, když mi přinesete na výzkumy ty lidi, Orochimaru na to stejně do dvou týdnů zapomene."
"CA na co je tak potřebuje? Chce udělat monster zoo s kukuřicí za hubičku na hůlčičku?" zeptala jsem se.
"Jak jsi to uhádla tak doslova?" podíval se na mě medik.

Bylo přesně šest, když čekala na Naruta před jeho domem. Nervózně prsty mnula lem trička. Cítila, že porada, na kterou je dnes Tsunade pozvala, bude zásadní.
"Ahoj," hlesl sotva se vynořil z bytu. I poslední zbytky naděje se z ní rázem vypařily. Naruto vypadal zdrchaně. Snažil se to sice maskovat úsměvem, ale její vycvičené oči poznaly, že je unavený a skleslý.
Zavěstila se do něj a spolu šli k Tsunadině kanceláři. Čekala. Nebyla si jistá, jestli jí přísluší, se ho vyptávat. Nakonec to nevydržela. "Stalo se něco?"

Kapitola 15.

Komu věřit?

První, co jsem viděl, byla chuuninská vesta, pod níž bylo vysoké, hubené tělo. Poznal jsem v něm svého senseie, skláněl se mírně nade mnou a měl legračně přivřené oko. V tuto chvíli jsem nechápal nic až na jedinou věc, musel jsem vypadnout i s tou bednou, co nejrychleji. Mírně jsem škubl směrem, kde byla bedna a probodl jsem Kakashiho pohledem v jasném gestu, měl jsem tu načatou jistou práci. Zmizel ale ještě dřív, než jsem mu stihl utéct já. Zavrtěl jsem hlavou a svižným tempem se odplížil ke skrýši.

‘Čo sa.. to deje?’ Prebehlo Kibovi hlavou a už sa len nemo díval na padajúce Hoshine telo. Hneď ako jej telo ako pierko dopadlo na zem, nastal akýsi skrat. Jeho telo sa samo od seba pohlo a vyrazilo vpred.
Jemne ju zdvihol na ruky bez toho, aby si uvedomoval, čím preňho Hoshi je. Robila mu zlosť len tým, že dýchala, no pri takejto situácii vlastne ani nevedel, či ju až tak nemá rád. Je predsa veľa ľudí, ktorí sú od nej o mnoho horší.. A nie len tým, že majú strašne veľké ústa.