Dobrodružství

Ticho po bouři

Na další den bylo všechno jinak. Celý svět se obrátil vzhůru nohama pro mnoho z našich hrdinů, i pro ty bývalé.
Sasuke seděl ve své cele, neschopen jediného slova či jakéhokoli namáhajícího pohybu. Sotva mrkal či dýchal a v pohledu neměl náznak života.

Čtrnáctý díl - Zatmění

Klečela jsem na vypolstrované molitanové podušce u rohu jídlem přeplněného stolu a loupala lilek, Chouji zabírající převážnou část plochy vedle mě porcovacím nožem profesionálně krájel maso, zatímco Hinata s TenTen se naproti zabývaly přípravou zeleninového salátu.

[hide= Prosím, prečítať ]Tak na začiatok... Mala som takzvané obdobie sucha Dosť dlho som tu pomaly ani nebola. Gomen. Dúfam, že Vás to ešte neprestalo baviť a že ste na mňa nezabudli :')

Ak by niekto zabudol, postavy sú označované takto

Modrá - akákoľvek vec z pohľadu tretej osoby
Zelená - Katema
Čierna - Deidara
Červená - Kiba

Už to byl alespoň týden od té doby, co Riu doprovázela Kazekageho a jeho sourozence do Suny. Teď si jí Gaara zavolal do své kanceláře, nejspíše pro ní měl misi. Nemohla se dočkat. I když měla Sunu ráda, moc času v ní netrávila. Bylo jí tu moc vedro, přeci jen vyrůstala za neustálého deště a dalo by se říct, že i zimy.
Proto se co nejrychleji přemístila ke Kazekagemu do kanceláře. Měla na sobě uniformu ANBU a masku měla nasazenou na obličeji. Klečela před stolem Kazekageho a dívala se na něj.

Svět se mi neustále vysmíval, mně, tomu největšímu hlupákovi ze všech.
„Nepodávej nežádanou ruku,” odbyl jsem jej příkře. Jak si jen mohl myslet, že ji přijmu. Ucouval a změřil si mě pohledem.
„Myslel jsem si o tobě víc, nezapomínej, tady hloupí nepřežijí.”
Upřímně se mi povytáhly koutky do úsměvu, tak tvrdohlavě opakoval to, že tohle není hra pro děti, až jsem mu začínal bezmezně věřit. Jenže to mělo jeden háček, každá hra byla věnována hloupým dětem. Hned jsem však změnil tvář.

[color=red]Zostup nám trval približne tri hodiny a okolo obeda sme sa ocitli na pevnej zemi a blížili sme sa k budove, v ktorej malo naše stretnutie prebiehať.
Pred vchodom na nás už čakalo zopár ninjov a delegácia z Mizu no Kuni dorazila len pár sekúnd pred nami.
,,Mizukage-sama," úctivo som sa jej uklonil aj s Hokage. Bola to naša povinnosť, slušné chovanie.
,,Kazekage-sama, Hokage-sama," opätovala nám poklonu a pousmiala sa.
,,Delegácia zo Suny tu je už asi dve hodiny, čakajú na vás vo vnútri."

Byl krásný a slunný letní den a po lesní cestě lemované stromy a potokem kráčela postava v červeném plášti s černými plameny. Pod jeho kroky šustilo listí a křupal štěrk. Muž šel směrem k bráně Skryté Listové vesnice, ale když byl na dohled, zastavil se a nasadil si kápi a na jeho tváři se objevil pobavený úsměv, pak znovu vykročil. U brány hlídali dva strážní, oba na sebe kývli a vykročili k podezřele vypadajícímu muži. „Kdo jste a co chcete?“ vykřikli oba současně.

V minulém díle: Snoubenec princezny, Meinu, zavedl Narutův tým do opuštěného důlního města, kde na ně čekalo nemilé překvapení - přepadli je neznámí útočníci. Po krátkém boji studenti zahnali útočníky na útěk, Naruto byl však zraněn.

Naruto se postavil a protáhl si záda. Všechno vypadalo v pořádku – bolest pomalu ustupovala a krev netekla.

V minulém díle: Naruto se svým týmem prošli Zemí trsů – od místního krále se dozvěděli o místě, kde je jeho dcera a které je vhodným místem na útok ozbrojenců. Při prvním setkání s princeznou Moe je vyrušil neznámý samuraj.

„Naruto Uzumaki.“ Zopakoval muž a pohlédl na Naruta s klidným výrazem. „Povězte mi, Uzumaki-sama, co tu ninja z Listové vesnice pohledává? A s partou geninů?“

Tak jsme zas tu s týdenní dávkou Konce, a tak všeobecně s náma a tak. A Hifiny králíkem. A mojí kočkou. Která mě už začíná štvát. Euhn. Každopádně, tu je čtvrtý díl a my se moc omlouváme. Za betování děkujem Ai, a za morální podporu sobě navzájem, protože morální podpory není nikdy dost. Že. A taky bych ráda poděkovala svým drahým učitelům za ty písemky, co jsem psala minulý týden, protože díky tomu jsme napsaly jen jeden díl, takže, ano, máme předepsáno do poloviny osmého dílu. A Hifi mě mučí a já se bojím. Anyway, užijte si to!

Temným lesem běžela dívka, která se chtěla otočit, ale věděla, že by to byla chyba. Za sebou slyšela jenom temné vrčení, které se stále přibližovalo. Přeběhla most, který značil, že se nachází blízko vesnici. Vrčení ustalo a ona se otočila. Nikde nic, rozhostilo se hrobové ticho a její tiché slzy ozařoval rudý měsíc. Rychle se otočila, aby doběhla co nejdřív do vesnice, ale do něčeho vrazila a upadla. Vytřeštila oči, ale když spatřila havraní rozčepýřené vlasy, značně se jí ulevilo.

[i] Riu se narodila ve Vesnici skryté v dešti. Tou dobou už končila válka, ale i tak bylo všude ještě spoustu válečních sirotků. Ona byla jedním z nich. Stejně jako ostatní i ona se musela živit drobnými krádežemi hlavně jídla, ale zatímco ostatní sirotci se zhrocovali do skupin, ona zůstávala sama. Nikdo jí nepřijmul, ona se lišila. Byla rychlejší než ostatní děti a také bystřejší, nejspíše to bylo tím, že u ní se už odmalička projevovali schopnosti ninjy.

Sluneční paprsky dopadly na dívčinu tvář. Pomalu otevřela oči a uviděla před sebou fotku jejího starého týmu. Naruto-sensei, Kioshi, Takumi a ona. Vzpomínala, jak byla do Takumiho zakoukaná, ale to bylo ještě na akademii. Musel usmát těm dětským hloupostem, které jim tehdy přišly tak důležité a vážné. Pomalu se posadila a podívala se na hodiny. Měla ještě dost času. Energicky odkopla peřinu a vletěla do koupelny. Prošla ranní hygienou, udělala si snídani a za chvíli zamykala byt.

"Myslím, že tímto tahem se naše šance uspět dramaticky snížila, obranná opatření budou nyní ještě přísnější," konstatuje Onoro a pohledem důkladně prohledává hořící trosky vesnice.
"Máš pravdu, obranná opatření budou přísná... Naštěstí zde máme i hada řad ANBU, možná nám pomůže," odpoví Nero, rovněž pátrajíc po známkách života. *Měli bychom se klidit, brzo přijdou hlídky z Konohy.*

V minulém díle: Narutův tým se po náročné cestě skrz nehostinnou poušť dostává na dohled Země trsu, do které také směřovala zásilka nelegálních zbraní. Teprve nyní začíná jejich mise!

„Improvizovat?“ zasmál se Dai a utřel si pot z čela. Až teď si všichni uvědomili, jak po cestě vypadají – zpocené oblečení, zpocené těla, špinaví a udýchaní. Krom Naruta, ten naopak měl dechu na rozdávání.

[color=red]Počúval som húkanie nočnej sovy, cvrlikanie cikád a šum tečúcej rieky. Ležal som na chrbte so založenými rukami pod hlavou a díval sa na strop. Odvšadiaľ vial chlad, dokonca aj zo stien a jediné teplé miesto bolo pri ohni.
Otrávene som si vzdychol a opäť sa prevrátil smerom von z jaskyne. Takto som sa prehadzoval už hodnú chvíľu, vyzeralo to, akoby som sa nevedel rozhodnúť.
Ale ja som sa nechcel pozerať na ňu. Zaryto som sledoval oheň, odhodlaný, že jej nevenujem jediný pohľad, ale tiché zakňučanie mi tento plán zmaril.