Dobrodružství

2. kapitola - Voldemort nechť mu jde příkladem!

Kapitola 20.
Řev temnoty

"Zajistěte to děcko k rychlému přenosu, musí se okamžitě dostat na ošetřovnu Centrály!" přikáže medik ANBU vojákům.Prozatím sáhne do kufříku pro plastovou krabičku s modrým gelem. Toho nanese silnou vrstvu na krvácející ránu kolem pečetícího ostří, krvácení se okamžitě zastaví.

I.

Hmla sa šírila, kam oko dohliadlo.
Schyľovalo sa k večeru a v svetle chabo svietiacej pouličnej lampy sa chlapec s čiernymi strapatými vlasmi lúčil so svojimi rodičmi.
Mohol mať asi dvanásť rokov, ešte sa nebránil matkinmu bozku na rozlúčenie. Otec ho schytil za rameno, lúčil sa hlbokým pohľadom do očí vlastného syna. V tých očiach sa zrkadlilo nadšenie - nadšenie, ktoré jeho otec dokonale chápal, ale bolo to aj nadšenie, ktorým opovrhoval.

„Tak ako, Otany? Ako to vyzerá u nás? Dúfam, že Tory nič nevyviedla,“ prísne sa naňho pozrela Sora, keď spolu telefonovali cez Skype a zdalo sa jej, že Otany nasucho preglgol. Alebo to len zasa blbne signál.
„No,“ pozrel sa iným smerom a začal sa hrať s prstami. Bol nervózny.
„Čo sa stalo?“ spýtala sa ho na rovinu. Hneď jej nesedelo, keď sa s ňou rozhodol volať práve on. Mala to byť Riko, ale kde sa tá fláka? Vždy si všetko zorganizovala tak, aby to stíhala a keď to nešlo, použila veľmi dobré presvedčovacie metódy.

A je to tady! Protože jsme si řekly, že je v současném Naruto fandomu málo humoru, natož toho vtipného, pustily jsme se (no ok, trochu jsem Aki dokopala, ale to nikomu nevadí) do... čehosi. Nedejte se oklamat, první kapitola moc vtipná není. Vlastně vůbec. Ale potřebovaly jsme to vystavět na nějakém seriózním základu.
Doufáme, že si povídku užijete, nás v tvorbě podpoříte komentáři a hlavně se budete dobře bavit.
- Hifi & Aki

1. kapitola – Rozmarné léto

„Už mi to jde!“ Kazuko se rozmáchla rukama na důkaz své nové schopnosti, ale právě tenhle prudký pohyb jí vyrušil z rovnováhy a ona tak celá spadla přímo do vody. Dai, poskakující s lehkostí kolem, se jen usmíval. Kontrola chakry mu šla tak lehce!
Naruto, sledující je z kmene stromu na břehu, se pouze chytil za hlavu.

Ve vesničce panoval klid. Byla už hluboká noc a poslední světlo zhasnulo už dávno. Obyvatelé se oddávali klidnému spánku za temné noci.
Starý muž se právě prodíral houštím blízkého lesa a doufal, že jeho stará mu moc nevynadá. Usnul tam, i když věděl, že ten les je nebezpečný. Nicméně se dnes zdál poněkud klidný. Netušil, kolik je hodin, ale doufal, že ne tak pozdě.

"Děkuju ti," usmála se ještě na něj, "teď už si to ukočíruju sama."
S těmito slovy vyšla ven z úkrytu. Měla přibližnou představu o tom, kde by Kytička mohl být. A tam také právě mířila...

"Že jim to ale trvalo," usmála se Mei, která v tu chvíli vyšla ze dveří na druhé straně haly.
"Hlavně, aby už se dali zase dohromady," přikývl jen Uchiha a dál se věnoval svému odrazu v zrcadle.

„Nechtěl sis to přiznat, co?” zachichotal se lišák pobaveně, když spatřil mou tvář. Zprvu možná nepochopil můj příchod, ale teď mu vše muselo být jasné.
„Tím přesně myslíš?” vytáhl jsem hlas až do mnou nepoužívaných výšek.
„Že se bez kontroly nad mou chakrou neobejdeš,” vyjasnil mi Kyuubi, přejel mě svýma jedovatýma očima, „nechce se ti se mnou bojovat.”

Kapitola 19.
Šepot stínu

Tým 5 má za sebou další společný týden. Týden, který byl znovu věnován plnění zdánlivě nepodstatných misí, kde nejnebezpečnějším nepřítelem byl ostrý okraj odhozené plechovky nebo mraveniště v záhoncích jedné staré paní, které nemohl přijet na pomoc syn, protože si zlomil nohu. Nenašlo se ani moc času na společný trénink a tak musel každý pracovat na svých schopnostech samostatně, což není pro rozvinutí týmového ducha zrovna ideální.

Dvanáctý díl - Slova v hrdle, srdce na dlani

Rozloučila jsem se s kulhající pacientem a ochotně jej šla vyprovodit na chodbu, ta se po zběžném obhlédnutí zdála prázdná, což bylo krajně podezřelé. Dnes se snad každý občan probudil s údělem si něco přivodit. Od samého rána jsem čistila a následně zacelovala řezné rány, obvazovala otoky na hlavě způsobené všemožnými předměty, rovnala polámané končetiny, odstraňovala popáleniny či napravovala zablokovaná záda.

Ak by mal Daisuke povedať pravdu ako sa vtedy naozaj cítil, povedal by, že naštvane a sklamane zároveň. Toto už bol tretíkrát čo prišiel do Konohy bez toho, aby tak dopredu zamýšľal. Chápal, že Atsushi potreboval nájsť svojho Nasledovníka. Bol to v podstate zmysel jeho života, tak ako Hidanov. Čo sa toho týkalo- ako mohol duch prejsť cez portál? A bez žiadnych následkov.

Pomalu a chvějícími se kroky jsem se přikradl k ohni. Našel jsem poslední místo na okraji na jedné ze smrkových klád. Instinkt mi říkal, že je správné se k nim bez ohlášení připojit. Doplnil jsem tak svým článkem dosud neúplný počet patnácti. Nikoho můj příchod nezaskočil, ba se ani neohlédl. Zdálo se, že na mě čekali. Otázkou bylo, proč jsem vždy dorazil jako poslední.
Minulou hru jsem skoro vyhrál, ale skoro nikdy neznamenalo vítězství.

Namazu pozval Naruta dovnitř svého domu. Šli spolu dlouhou chodbou a na konci vešli do kuchyně.

„Nazdárek Sabo, podívej, kdo k nám přišel.“ Ozval se manžel zmíněné ženy a naznačil tím, že přišel host.

Saba se podívala směrem k Namazovi a zaváhala. Přecházela pohledem z Namaza na Naruta, s neproniknutelným výrazem ve tváři. Nakonec řekla: „ Minato?! Jsi to vážně ty?“ udivila se hnědovlasá žena.

„Uf, tak moc podobný svému otci.“ Oddechl si Namazu a vyjádřil tím, že Naruto je Minatův syn.

Konečne dorazili pred obrovský kamenistý kopec.
„To sú Dračie hory,“ povedal Kazuya a pohybom ruky odstránil štít nad ich hlavami. Na ich veľké prekvapenie padal obyčajný chladný dážď. Ayame spojila dlane prstami smerujúc do neba. Zavrela oči a po chvíli vyľakane ustúpila.
„Cítim obrovskú energiu vo vnútri hory, akoby mala čochvíľa vybuchnúť. Zároveň som zacítila slabý závan čakry dvoch osôb, čo to dopekla je Kazuya?!“

„Naruto, můžeš na chviličku?“
Blonďatý muž se otočil. Za jeho zády stála Tsunade. Hokage Listové vesnice. Jedna z nejsilnějších žen všech dob… a taky žena, která vypadala i po šedesátce lépe, než většina mladých ženských.
„Ano, bábi Tsunade? Co tady děláte?“ zeptal se Naruto a dál se opíral o dřevěné zábradlí na terase svého domu.
„Přišla jsem za tebou,“ řekla a položila na dřevo složku. Naruto ji vzal a otevřel.
„Co to je? Masaru Hatake, Kazuko Kashiko a Dai Nozomu.“
„Správně, umíš číst, Naruto.“

V určité části konožského lesa se zlehka snesla jakási osoba z jednoho stromu na zem. Při dopadu pokrčila nohy, aby snad neutrpěly příliš mnoho zátěže, pročež se hned zase napřímila a ladně se rozešla k jinému stromu, u kterého kdosi podřimoval, zatímco se o onen strom opíral.
„Chm… Říkal jsem to,“ pronesl pronikavým hlasem, když si prohlížel spící dívku před sebou, ‚Ale zajímalo by mě, co jsi mu řekla… To genjutsu… byl to záměr? Abych to neslyšel, protože si o mně věděla, nebo to byla jen náhoda?‘ říkal si při tom v duchu.

Prví část:
„Tady si odpočineme. Jsme už jen kousek od Písečné.“ Řekne Akemi. Běžely jsme pár hodin, ale už jsme byly vyčerpané. Je už skoro tma. Strašně se těším, až Sasukeho uvidím.
„Asi si nevzala hřeben, co?“ Zeptám se mrzutě.
„Děláš si srandu? Jasně, že jo.“ Odpoví, jako by bylo normální brát s sebou hřeben kamkoliv. Nevím, kde ho schovávala, ale podá mi malý kartáč bez rukojeti s gepardím vzorem. Začnu pomalu rozčesávat černé lokny, rozcuchané od větru.

Konohagakure, sídlo hokage

Jedenáctý díl - Z ostudy kimono

Otravně pronikavé řinčení budíku se mi s každým novým pípnutím zarývalo hloub do omámené mysli a svým dotíráním způsobovalo citlivým spánkům notně znatelné zemětřesení.
Nelibě jsem svraštila čelo, takřka s použitím hrubé síly rozevřela slepená víčka a naštvaně pěstí třískla do příslušného čudlíku. Jakýkoli pohyb se nejevil vhodnou volbou, ihned po umlčení přístroje na mě totiž zaútočila nesnesitelná bolest hlavy.