Dobrodružství
„Deilinko! Hei, Deilino, zdvihni ten teplý zadok a prac sa do kuchyne!“ zreval mi do ucha ihneď zrána Hidan. Kašľal som naňho. Len som sa prevalil a prikryl si hlavu vankúšom, aby som nepočul jashinistove nadávky a vreskot. Čo sa mám čo trepať dole, idem ešte spať.
Červená obloha obohacovala výhled o trochu ohně. Pouště jsou peklem na zemi, které zmrzne, kdykoliv se jí uleví od neustálého dozoru slunce. Rukávy z košile jsem po cestě ztratila, ani nevím, před kolika hodinami urputného mučení mých nohou, co nezvládali udělat další krok. Snad je ten písek až tak lákavý, že jsem si musela sednout a pocítit, jeho spalující moc? Jak tu mohou lidé žít? Jak jsem tu přežila?
Kapitola 14.
Osud v rukou mocných
Osud v rukou mocných
Záblesk okamžiku, téměř nepostřehnutelný. Samuraj náhle stojí v přikrčení před Konohamarem a ostří katany se blíží k jeho nechráněnému pravému boku i ruce. Avšak není považován jedním z nejlepších ninjů jen proto, že dokáže porazit spoustu slabých nepřátel. V posledním okamžiku z pravého rukávu nechá vyklouznout kunai, jehož ostří zastaví smrtící útok samuraje.
Hinata se opírala o Naruta a pomalým krokem s propletenými prsty šli po hlavní ulici Konohy. Bylo čtvrt na tři ráno, není proto divu, že i většina ulic byly jako vymetené a větru nic nebránilo, aby se proháněl po Konoze.
Odešel si, nevychovanec! Pes?! To zrovna! Kočka to je! To je hned jasný, když takhle prská a ukazuje zoubky! A odešel od stolu s nedojedeným jídlem!
‘To je zlé..’ Prebehlo Kateme hlavou a už sa aj rozhodla konať. Pristúpila k Joshine, objala ju okolo ramien a surovo sa pozrela na muža pred nimi.
„Začněte!“ Vyrazím a první ránu uštědřím Aneko do boku. Zapotácí se, ale oplatí mi ránu. To mě trochu překvapí, ale ne na tolik, abych se nevyhnula její příští ráně, která měla být do hlavy. Otočkou se dostanu za ní a kopek nohy ji zasáhnu zezadu do hlavy. Vyjekne a chytne se za temeno. Toho využiju a skočím na ní tak, že ji svalím na zem. To se bouchla o hlavy ještě víc. Stočí se do klubíčka a nechce se pohnout. Vstanu a tázavě se podívám na Mariseho. Má neutrální výraz. Najednou mě někdo kousne do nohy. Vykřiknu a podívám se dolů.
„Tak jo, konec té ubrečené Ren. Mám hlad, nevíte, kde najdu jídlo?“ Zeptala jsem se a vstala. Rychle jsem si utřela slzy.
„V jeskyni je jídlo, ale tam asi nechceš, co?“ Nabídla mi Konan.
„To rozhodně ne!“ Vyhrkla jsem. Rozhlédla jsem se kolem sebe.
„Možná je nějaké ovoce v lese.“ Řekl Itachi.
“Č-Čo?” Zatvárila sa Hana nechápavo a so zloženými rukami v bok od Kibu čakala vysvetlenie.
“Som Hoshi Takara!” Skríkla Hoshi a lakťom mu šťuchala do rebier. Kiba hodil na Hanu zdrvený pohľad čakajúc záchranu, no tá neprišla.
“Aha.. Tak to bude ešte sranda. Nech sa jej tu páči.” Usmiala sa naňho škodoradostne a s rukou položenou na jeho ramene prešla pomedzi nich smerom dole.
“Hej, Hana!” Skríkol na ňu včas, keď mu už skoro zmizla z dohľadu.
Tá sa vrátila o pár schodov vyššie a spýtavo sa naňho dívala.
[hide=Úvod ^^]Takže.. 
Musím povedať, že to mala byť najprv len obyčajná jednorázovka o niečom inom, ale ako čas plynul, v hlave sa mi formovala myšlienka na túto FF.
Hlavnými postavami som samozrejme ja, Haruko-chan, Katema a Karimao Toshika. Týmto trom sa chcem poďakovať, že boli ochotné podstúpiť to riziko a vstúpiť do môjho plánu zvrátiť udiaté udalosti. Zároveň sa im chcem ospravedlniť, ak som ich náhodou zle vystihla alebo napísala niečo, čo im bolo proti srsti... Alebo proti chlpom. Je tam ešte jedno dievča, ale to je vymyslené. 
Kapitola 13.
Krev, smrt a oheň!
Krev, smrt a oheň!
Konohamaru a ostatní vystoupí z lodi na dřevěné molo. Poměrně rozlehlý přístav hostící množství plachetnic, námořníků a obchodníků panuje v něm čilý ruch, i když většina hluku vychází z vyhřátých hospod a obchodů. Všichni cestující z plachetnice, která přivezla tajný tým shinobi, se rovněž vylodí a rovněž zamíří z chladných ulic do míst, kde se dá najít práce, pití i docela dobré jídlo.
„Vítej v Akatsuki, Ren.“ Řekla matka a rozpřáhla ruce. Vletěla jsem ji do náruče a těžce jsem oddechovala. Přivinula si mě k sobě. Nechápala jsem nic z toho, co se tu děje. Jen jsem byla ráda, že mám mamku zpátky.
„Co se to děje?“ Zašeptala jsem. Usmála se.
„Jsem vůdce Akatsuki.“ Řekla a já vzhlédla.
„Ty? Vždyť nejsi ninja.“ Zamyslela jsem se.
Čo sa jej zase stalo?
Osmý díl - Bláznivej den
„Tady píšou, že máš ty plátky hned po zatáhnutí marinády otočit,“ rozumoval blonďák s nosem vraženým do kuchařky salátového vydání, kterou vzal bůhvíkde. „Takhle to celý spálíš!“
„Nepřipékaly by se, kdybys je líp poskládal,“ dostalo se mu otrávené odpovědi.
„Odkdy seš expert přes grilování?!“
„A odkdy ty víš všechno o rámenu?“
„Nekrmil ses náhodou jen jídlem pro hady, když jsi kempoval u Orochimaru?“
„Proč jsi tady?“ vysoukala ze sebe Tokime s mírným úděsem v hlase. Dívka jí věnovala ďábelský úsměv, zatímco jí tvář zakrýval stín kapuce od pláště.
„Abych si splnila svůj sen.“
„Myslela jsem, že jsi zemřela… a ty mezitím spolupracuješ s Orochimarem?!“
„Proč by sis měla myslet, že jsem mrtvá?! Ale co… to mi aspoň nahrává do karet. Nikdo mě nebude kazit plány tím, že by se mě snažil dostat zpět, jak to má Naruto ve zvyku.“
První část:
Soustředila jsem se na cestu. Chvíli jsme jen tak běželi, až jsem začínala být unavená a bylo to na mně poznat.
„Je unavená, zastavíme tady a odpočineme si.“ Zavelel Shikamaru. Zadýchaně jsem doběhla na místo pod velkým stromem a vděčně si lehla. Slunce zapadalo. jen tak jsem plula myšlenka, až mi to došlo.
„Co budeme dělat v noci?“ Zeptala jsem se, už se zmírněným dechem. Potila jsem se a srdce mi prudce bylo, ale oni byli v pohodě. Záviděla jsem jim. Všichni se na mě podívali.
Jasné, můj otec mě pošle do Konohy, protože se o mě bojí. Tsss… měl se o mě bát před šesti lety!
A teď mám být pod dozorem, aby se mi nic nestalo? Aby mě zase nevzal pod svá hadí křídla? Jasné, že bych mu na špek tentokrát neskočila. Nejsem tak blbá, jako destiletá holčička, která se bála. Každopádně jim to dám sežrat! Budou se mnou mít peklo, já nikoho poslouchat nebudu!
Obzvlášť ne, nějakýho b***ranta, co si o sobě bude moc myslet!
