Dobrodružství
Sasori tvrdě dopadl na záda, tentokrát se však nestihl ani pořádně rozplesknout po zemi a už na nich ležel po druhé. Zalapal po dechu a loutka, která na něj bezcitně zírala o tři metry dál, se skácela do trávy. Prsty si přitiskl na břicho, znovu se pokusil nadechnout, marně. Před očima se mu dělaly mžitky. Pak ucítil dvě velké ruce, jak ho bez sebemenší námahy zvedají do sedu, hlavu mu tlačí dopředu. Postupně se mu vracel zrak. Roztřeseně vydechl, v žebrech ho ostře píchlo, ale oproti stavu předtím to byla procházka rájem.
„Môžu tie tvoje dôležité správy počkať?“ spýtal sa Shikamara, ktorý pokrútil hlavou. Potom sa obrátil ku Sakure, „Môžu správy o klane Kuroji počkať?“ tá tiež pokrútila hlavou.
No výborne.
„Klan Kuroji?“ okamžite sa spýtal Shikamaru, ktorý sa predklonil, aby na Sasukeho lepšie videl, čo bol pri tak preplnenom stole fakt výkon.
Hatake Kakashi
Byl to již sedmadvacátý rok nejdelšího období míru, jaké kdy svět shinobi zažil, a on přesto nenesl dobré zprávy. Navíc to nebyly první špatné zprávy za posledních pár týdnů. To pomyšlení ho tížilo. Už od prvních špatných novinek se Hikarova nálada začala dramaticky zhoršovat a on věděl, že tímhle mu nijak nepřilepší. Většina by nad tím mávla rukou, vysmála by se tomu, jak někdo, komu na bedrech leží tíha celého světa, může ztrácet hlavu při něčem takovém – ale Hatake Kakashi takový nebyl. Věděl, jaké je ztratit přítele.
První zpráva vypadala nevinně. „Bee-sama se bohužel nemůže dostavit na vaše smluvené setkání, neočekávaně onemocněl.“
Kapitola 2 – Nezodpovězené otázky
Po chodbě nemocnice se rozléhaly kroky. Gaara vešel do pokoje, kde stále v bezvědomí ležel Murasaki Shinra, člověk jenž jemu a jeho sourozencům zachránil život. V místnosti seděl na židli Kankurou. Gaara ho tam nechal, aby Shinra po probuzení viděl alespoň nějakou, trochu povědomou tvář.
„Pořád žádná změna?“ Zeptal se Gaara.
„Ne, pořád je v bezvědomí, doktor říkal, že to zranění hlavy je docela vážné a možná bude i nějaké následky, ale to se prý uvidí, až se probere.“ řekl unaveně Kankurou.
Ako páliť mosty
Ak by sa dalo zabíjať pohľadom, striebrovlasý chlapec, čo sa práve skrýval v jednej z dedinských uličiek, by bol najšťastnejším človekom na svete. Nenávistne sledoval okoloidúcich návštevníkov a rozmýšľal nad nepeknými vecami. Hoci jemu samému pripadali celkom príjemné... Rozhodol sa vyjsť z tieňa a pobral sa ulicou plnou ľudí, ruky vo vačkoch.
Miesto bez hrdosti. Chodí si sem, kto chce, robia si tu, čo chcú... odkopol malý kamienok, čo mu stál v ceste. Ale ja sem viac nepatrím.
Cesta prebiehala bez komplikácií, ale mimo stručného popisu misie toho celý čas veľa nenahovorili. Hana sa priblížila ku kapitánovi, pozrela mu do očí a kývla smerom k Tenten.
„Až budeme ďalej od Konohy.“ odpovedal.
K večeru našli vhodné miesto na táborenie a rozložili oheň. Nebolo sa čoho báť, k hraniciam medzi Ohňovou zemou a Zemou horúcich prameňov to bolo ešte dosť ďaleko.
„Ešte stále si nepovedal, čo ťa žerie.“ začala Hana. „Myslím, že máme právo to vedieť.“
Maki byla Písečná kunoichi. Ano, mohli bychom určitě probrat její osobnost víc do hloubky, ale vzhledem k tomu, že status Písečné kunoichi zahrnuje častý trénink uprostřed pouště, mezi písečnými dunami, rozpálenými často až na padesát stupňů celsia, kde s sebou nemáte nic kromě potu vymačkaného z čelenky a kunaie na odhánění škorpiónů, mluví její vojenská hodnost tak trochu za vše.
Na čistine stála trojica ANBU. Jedna z tých skupín, ktoré Tretí vyslal na hranice Ohňovej zeme zbierať informácie. Po Hayateho smrti totiž vzniklo podozrenie, že sa pod zásterkou chuuninských skúšok niečo proti Konohe chystá. Prichádzajúci shinobi o tom vedel, lebo bol prítomný, keď padlo rozhodnutie. Táto skupina tu zastala, lebo niečo našla. Boli tu badateľné stopy boja. Tu a tam zabodnutý kunai alebo shuriken. Priamo pred ním utrhnutá noha. A niekoľko mŕtvol roztrúsených okolo. Museli naraziť na silného protivníka.
Byl to už týden od napadnutí Konohy. Miako se Kioshimu úspěšně vyhýbala, sama nevěděla, proč se s ním nechce vidět. Měla strach z toho setkání, nedokázala však říct, z čeho přesně. Sakura se nedozvěděla, kdo tehdy zachránil Konohu a po odpovědi se nepídila. A vesnice se postupně zotavovala.
Pohŕdam touto dierou!
Na studenej zemi sa slabo ozývali kroky dvoch postáv. Kráčali v tieňoch okolitých budov, ukrytí pred zrakmi ľudí prechádzajúcich po neďalekej ceste. Prišli sem „dovolenkovať“, prišli si sem „oddýchnuť“... Turisti.
Zasratí turisti.
Napriek ostrému slnku bol deň pomerne chladný a málinko pochmúrny. Celkom dobre sa hodil na ničnerobenie a vyprázdňovanie si hlavy máčaním sa v horúcich prameňoch. Vlastne, ľudia sem nechodili takmer kvôli ničomu inému.
Kapitola 1 – Trable na cestě
Chladný večerní vítr rozfoukal po Kazekageho kanceláři téměř celý sloupec papírů, které Gaara odpoledne dostal a musel všechny přečíst a podepsat.
„Zatraceně, zapomněl jsem na ně dát těžítko.“ Postěžoval si Gaara a zavřel okno, kterým vítr pronikal do místnosti. Dal se do sbírání rozfoukaných papírů, když se ozvalo zaklepání na dveře kanceláře.
Kdo to tak pozdě jen může být? Zamyslel se.
„Vstupte.“ Pozval Kazekage návštěvníky dovnitř.
Kakuzu byl, jak loutkář brzy zjistil, dalším rekrutem, pokud se to tak dalo říct. Podle hojících se pohmožděnin pravděpodobně nepřišel tak dobrovolně, jako se tvářil. Sasori si sedl na nejbližší kámen a zhluboka vydechl. Genjutsu. Nesnášel genjutsu.
„...to."
Melodický hlas se linul v pozadí úsměvů lidí kolem něj. Nerušil, ale cítil, že tam nepatří.
„...nato."
Bylo brzo ráno a venku vládlo chladno, foukal nepříjemný studený vítr a z nebe se na zem snášeli dlouhé provazce slabého, ale vytrvalého deště, který promočil kohokoliv, kdo se nacházel venku příliš dlouho. Kylovi to bylo jedno, na rozdíl od většiny lidí ho vítr, déšť a bouřky vždy zvláštně přitahovali. Když venku foukal vítr, rozpřáhl ruce a užíval si, jak si vítr pohrává s jeho vlasy a jak mu škube s oblečením, když nebe ozařovaly blesky, Kyle je sledoval z venku a ne z poza okna.
„Sakra, nerozvaluj se,“ frustrovaně zanaříkal a šťouchnul do svého klonu, který s těžkým bouchnutím dopadl na podlahu.
„Hej! Co děláš sakra?“ vyjekl a dezorientovaně se posadil.
„Šťouchám tě ze svojí půlky,“ oznámil mu nabručeně. Konečně bude zase mít volnou svojí starou postel! Spokojeně se přetočil na druhý bok a chystal se usnout, když tu náhle…
„Tak to teda ne, tohle je moje půlka!“ Řádně to svému originálu oplatil a Narutova kostrč proti tomu silně zaprotestovala. „Tos přehnal!“
Mladá kunoichi utíkala po prašné, úzké cestě skrz les. Cestu jí osvětloval pouze Měsíc, který čas od času prokoukl skrze tmavé mraky. Lehký podzimní větřík si pohrával s jejími růžovými vlasy a její smaragdově zelené oči se upíraly někam do dály. Po chvíli z cesty hbitě odskočila na nejbližší pevnou větev a z ní skákala na další a další. Ani nevěděla kam běží, jediné co věděla bylo, že už nedokáže zůstat doma... doma v Konoze. Připadala si tam jako ptáček lapený v kleci.
Šestnáctý díl - Čistý konto
V plášti promočeném v bederní oblasti jsem se s krůpějemi potu utkvělými na čele vypotácela z operačního sálu, kde jsem právě sebrala hrobníkovi z lopaty smrtelně raněného člena ANBU.
