Dobrodružství
Získame aspoň nejakú stopu?
„Prosím, neumieraj Hinata." hlesol Kiba, keď ju niesol za Shizune. Sám nebol v najlepšej kondícii. Cez jeho hruď viedla dlhá rezná rana. Bola dosť hlboká, ale Kiba bolesť nevnímal. Jediná jeho priorita bola momentálne záchrana najlepšej kamarátky, pre ktorú mal vždy slabosť.
"Nieee!" povzdychla Hinata zo sna. Kiba uvidel Shizune a ešte viac zrýchlil.
"Shizune!! Prosím ťa, pomôž! Hinatu poškriabali kunaiom a vyzerá to tak, že bol otrávený."
"Polož ju sem, Kiba-kun!"
Osmnáctý díl - Jak praví klasici, s upřímností nejdál dojdeš!
„Co ta tady, proboha, dělá?“ sykla Ino s nechápavým výrazem a nevraživě přimhouřenýma očima. Po obhlédnutí mého úsměvu, jehož náhlá ztuhlost mohla s přehledem konkurovat zmrzlému exkrementu rodilého Eskymáka, se s totožnou otázkou obrátila na Shizune stojící opodál a zamyšleně studující rusovlásku srdečně třesoucí pravačkou oslavence.
Neměla jsem žádný pojem o čase. Netušila jsem, jak je to dlouho, co jsem se vzdálila od svého týmu, se kterým jsem měla najít jakékoliv stopy po Sasukem a jeho společnících. Cítila jsem se zvláštně. Jakoby moje duše snad ani nebyla součástí mého těla. Na chvíli jsem dokonce přemýšlela, jestli už dávno nejsem na druhém břehu. Přece jen… zranění, které jsem utrpěla, bylo hodně ošklivé a jistě by to mohla být příčina mé smrti. Jedna věc mi na tom, ale neseděla. Neměl by mít člověk po smrti klid? Neměl by cítit teplo a klid na duši?
9. kapitola - Domov
„Mal by si sa ísť vykúpať a spať.“
„Dnes nie.“
„Čože? Prečo?“ začudovala sa matka nad takou reakciou.
„Odchádzam,“ vyslovili jeho pery bez toho, aby ich primal k nejakému pohybu.
Nastalo ticho. Tlkot chlapcovho srdca vypĺňal celú skutočnosť v hlbokom pianissime niekoľko ťahavých taktov. Bol to zvuk narastajúcej temnoty a šialenosti v jeho vnútri.
„Čože..?“ ozval sa v tme prenikavý hlas. A tma sa zmenila na šero.
Prechádzka na sopku
Jediným zdrojom svetla v lese bol pomaly dohasínajúci mesiac. Mal v tvare kosáčika a na oblohe svietil sám. Hviezdy si na túto noc asi vzali dovolenku.
V povetrí bolo úplné ticho a takmer nič sa nehýbalo, až na lístie, ktorým občas zaševelil vietor. Takto to trvalo dovtedy, dokedy na sa na zemi neobjavili dva tiene. Hneď na to bolo počuť jemné žuchnutie a štyri páry labiek sa ocitli na zemi. Dva patrili majestátnemu vlkovi a tie druhé rysovi bez škvŕn.
1. 4.
Křečovitě svíral oběma rukama okraj umyvadla, paže ho sotva udržely v předklonu. Jeho dech zanechával na zrcadle matné pomalu mizející obrazce, zmateně zíral do neurčita, skrz zrcadlo, skrz dům, skrze tento svět. Stál tak už dlouhé minuty a nejspíš by se na tom nic nezměnilo, kdyby mu před očima neprobzučel jakýsi hmyz. Malátně uvolnil paže a v rámci možností se narovnal, cítil, jak mu na malou chvíli klesl krevní tlak, lehce zavrávoral. Po krku až na záda mu stékaly pramínky ledové vody jakožto památka na nezbytné chrstnutí vody do rozespalého obličeje. Pod očima se už pomalu rýsovaly nafialovělé kruhy.
Hledání síly
1. Na cestě
Izumi zaklela. Už týden byla na cestách a pět dní z toho propršelo. Dnes ráno jí probudilo slunce, prosvítající mezi mraky a tak si myslela, že by se konečně mohla přestat brodit bahnem a večer usínat v suchu, ale když kolem poledne opět ucítila na obličeji kapky deště, pochopila, že jí nic takového dopřáno nebude.
Kapitola 7 – Trénink
Všichni tři ze studentů, usnuli hned, jakmile se dostali domů, do postele. Zatímco Haru tvrdě spal, seděl Shinra na lavičce před domem a popíjel saké.
„Věděl jsem, že se ukážeš.“ Promluvil, když se ze stínu vynořila Gaarova tvář.
„Nebyl jsem si jistý, jestli je dobrý nápad se ptát před ostatními, zvlášť potom jak reagovali, když jsem se tě zeptal, jestli zůstaneš.“
„Zajímají tě moje vzpomínky, že?“
„Ano.“
„Koľko by ma stálo poštovné do Zeme železa? Chcela by som svojej tamojšej priateľke poslať pozdrav z dovolenky.“
„Listová zásielka bude stáť tri ryu alebo pohľadnica dve.“ odpovedal poštár pri priehradke.
„Alebo viete čo? Priamo ju navštívim. Pošlem pozdrav radšej bratrancovi do Čajovej zeme.“
„Nech sa páči, za tú zaplatíte sedem ryu, alebo päť za pohľadnicu.“
„Keď sa nad tým tak zamyslím, nemám ho až tak rada. To už radšej kamarátovi zo Zeme vetra a jeho dvom sestrám.“
A tak se rozhodl.
Pár osamocených oken už svítilo do tmy, jak se Yugakure začínala pomalu probouzet, ale její ulice byly ještě stále téměř liduprázdné. Vyhovovalo mu to. Řítil se tak rychle, jak jen byl schopen, a oceňoval, že nemá žádné zvědavé diváky. Poslední, co by teď potřeboval, bylo šíření paniky. Konečně dorazil na místo, ale zarazil se. Stál před domem, kde před deseti lety bydlela Hatsuyuki, ale kde bral tu jistotu, že v něm stále žije? A i kdyby ano, má šanci ji tady teď nalézt?
Naruto sa do sýta najedol. Večera mu chutila a bolo to jeho prvé poriadne jedlo za tento deň. A jedáleň konečne nebola plná duchov, ale džavotajúcich ľudí. Jedálňou sa ozývali hlasy a smiech. Panovala dobrá nálada.
Tajomstvo kvapky krvi
„Už sú blízko!“ vravel vzrušene chlapec a nedočkavo sa pohrával so svojím kunaiom.
„Ja viem, že sú blízko, nie som slepý! Dopekla, buď trochu trpezlivý, som z teba nervózny!“ Odsunul ďalšie vetvičky a dúfal, že zvuky spoza veľkého kríka nepritiahnu pozornosť pocestných. „Moment prekvapenia je útočníkova najväčšia výhoda. To si sa od tých vašich s**čov nič nenaučil?“
Stál v pitevně a mžoural do ostrého kuželu světla, které osvětlovalo střed jinak potemnělé místnosti.
Hana síce hovorila, že má relaxovať, kým je možnosť a užívať si hru na turistku, no Tenten predsa len nedokázala nájsť ten správny pôžitok v kúpaní sa v horúcich prameňoch, masážach a ochutnávaní lahôdok, akými turistická destinácia ako Yugagakure oplývala. Mnohé z toho mohla aj v Konohe, hoci na vlastné náklady. Hana aspoň dostala zmysluplnú úlohu, na ktorej sa však Tenten ako genin nemohla podieľať. Sledovať iného shinobiho je zatiaľ mimo jej kvalifikáciu. Jej nádej, že by mohla na tejto misii robiť čokoľvek zaujímavé postupne pohasínala.
Príprava na život
„Kľúčom je krv. Ak získaš krv, vyhral si.“
„Čo... nechápem.“
„Pochopíš...“ Naoki zodvihol shurikeny do výšky svojich očí. „Predpokladám, že si si všimol, že nie sú úplne obyčajné.“
„No... hej? Sú nejaké divné. Alebo ja neviem...“
Kapitola 6 – Rád tě zase vidím
Tým byl na cestě už několik hodin, ale do jejich cíle zbýval ještě velký kus cesty.
„Sensei, kdo myslíte, že za tím stojí?“ zeptala se Mirai.
„Nevím.“
„Záleží na tom? Prostě ho porazíme a vrátíme se domů.“
„Neměl bys podceňovat nepřítele, Haru.“
Stál som pred nemocnicou, kde ležala Sakura, ktorá bola od včerajška ešte stále v bezvedomí. Predo mnou stál Naruto a Sasuke. Posledný Uchiha sa tváril oduto, zazeral na Naruta.
„Hatake-sensei, aj keď je mi to proti srsti, chcel by som vás požiadať, aby ste sa mi mohli aspoň týždeň počas tohto mesiaca venovať. Potrebujem niekoho, kto by mi pomohol s taktikou na Hyuugu...“
Ještě ani nebylo sedm a už bral za kliku místního archivu. K jeho milému překvapení se dveře otevřely, i když na nich vysela cedule s otevírací dobou začínající až v půl deváté.
„Čekal jsem vás,“ dostalo se mu podivného pozdravu ze zadní části místnosti, kde si ho od stolu měřil vytáhlý muž skrze opatlané brýle.
„Skutečně?“ podivil se a zabouchl za sebou.
„Jistě jste přišel vrátit to, co jste minule přirozeně nedopatřením odnesl,“ zaskřehotal škrobeně archivář.
„Přirozeně, ale ne,“ odbyl ho otráveně.
