Dobrodružství

Čupela som na konári košatého stromu uprostred Konohy a pozorovala okolie. Husté lístie ma bezpečne chránilo pred pohľadmi, ale kto by sa už pozeral tak vysoko? V hlave som si opakovala plán. Počkať do súmraku. Musím vydržať už len pár hodín a veci sa začnú dávať do poriadku. So vzdychnutím som sa posadila. No, tých pár hodín musím pretrpieť v nedočkavosti.

---

„Kakashi, spíš?“

Domem se neslo spokojené broukání, když se pokoušela opět dům uklidit do nějakého použitelného stavu. Poslední dobou na to neměla moc čas a navíc, kdykoliv se jí to povedlo, tak se jí domovem prohnala její rodina a mohla začít znova.

8.

Asi po sté se zhluboka nadechla. Na střeše tohoto domu seděla už přes hodinu a pořád se neměla k tomu, aby se zvedla a přesunula se jinam. Musela přiznat, že jí bylo mizerně. Mimo jiné fyzicky, protože měla stažená nalomená žebra a díky jejím výkyvům chakry ji nemohl vyléčit nějaký lékařský ninja, tak i psychicky. Doufala, že se jejím soubojem s Yoshim, pročistí vzduch a všechno se vrátí do normálu, ale kdykoliv na sebe narazili, tak sklonil hlavu, zabodl pohled do země a vyrazil pryč.

Šestadvacátý díl - Život je jedna velká aréna

S nataženýma, v oblasti kotníků překříženýma nohama a rukama pohodlně založenýma zezadu za hlavou jsem se rytmicky pohupovala v slabým skučením protestujícím křesle a zasněně civěla do stropu pracovny.

Otvoril okná, ľahol si do postele a pokojne zavrel oči. Vonku šušťali listy opadané zo stromov, ktoré sa pomocou prudkého vetra v jesenných dňoch vznášali niekedy aj niekoľko palcov nad zemou. Svietilo len niekoľko pouličných lámp, aby mohli obyvatelia Konohy lepšie zaspať. Naruto konečne vypol vnímanie vonkajšieho sveta, zaboril sa hlbšie do perín a začal snívať. Počul spev vtáčikov a cvrlikanie lúčnych koníkov. Okolo neho boli krásne, farebné kvietky.

V jeskyni plápolal oheň a vykresloval na stěny pokroucené siluety postav. Na zemi seděla žena a držela v náručí malou holčičku. Křečovitě ji svírala, jako by ji chtěla chránit vlastním tělem a snažila se nedat najevo strach, pokoušela se utěšit chvějící se dítě jen svým objetím. Panika hrozila ji každým momentem zaplavit. Pohladila dcerku po hlavě a zabořila jí obličej do jemných vlasů, nasála trpkou vůni bylin. Pevně zavřela oči. Snažila se představit si jiné místo a jiný čas. Přála si být se všemi daleko odsud.

7.

Stála opřená o zábradlí a koukala na, teď už prázdnou, halu, kde se konala druhá část druhého úkolu. Ten její trouba to kupodivu všechno přežil, ale ten druhý trouba jí dělal trochu starosti. Skoro celou tuhle show prošvihla, protože se probrala teprve před pár hodinami. Poslední dobou je v bezvědomí nějak často. Ironicky se uchechtla a promnula si bolavý krk. Celá tahle situace jí byla nepříjemná, protože slíbila Anko, že bude mlčet. Prý je situace pod kontrolou a ona to zvládne. Nesmí způsobit paniku. Celé to smrdělo, ale mlčela.

Konečně dokončila misi a mohla vyrazit domů. Tohle byl náročný úkol, ale ona necouvla. Splnila to, co po ní chtěl a dokončila misi tak, jak bylo potřeba. Pro ni to znamenalo splnit úkol a neumřít při tom a ideálně, aby při tom neumřel i někdo jiný.

Řev v okolí se konečně uklidňoval. Účastníci chuuninské zkoušky se konečně dostali tam, kam potřebovali, a dokonce i jeho studenti zapadli do třídy. Potěšilo ho, že se jeho kolegy nenechali zmást, i když Naruto se z toho škrábe na hlavě ještě teď.
Kakashi se opřel o zavřené dveře a naslouchal dění uvnitř místnosti. Tým sedm na sebe opět strhl pozornost, ale to i ostatní genini. Všichni byli v místnosti narvané staršími a zkušenějšími ninji a oni opět dělají strašný kravál. Konoha měla opět velkolepé antré a musel se usmát, když si vzpomněl na svou chuuninskou zkoušku. Byl tam nejmladší a ostatní mu řekli, že si nejspíš spletl budovu, že školka je vedle. Smáli se do té doby, než při zkoušce jednoho z nich málem přizabil.

Pětadvacátý díl - Kouzlo okamžiku

„Páni, jakživ bych neřekla, že se nám za tak krátkou dobu podaří shromáždit tolik cen,“ vydechla nevěřícně Shizune, zapisuje svědomitě jednotlivé položky již na třetí list papíru.
„Nezbývá mi, než souhlasit. Skvělá práce, Ino,“ pochválila jmenovanou Hokage, jež seděla pohodlně opřená na polstrované lavici vedle své dlouholeté asistentky a labužnicky usrkávala saké z malého, keramického šálku.

5.

4.

Nějaký šramot ji donutil zvednout hlavu od knihy, kterou si půjčila od Kurenai. Naštěstí její vkus nebyl až tak děsivý jako ten Kakashiho, i když on neměl tušení, že si knihu půjčila. A věděla, že mu to jednou velmi netaktně dá vědět – zasmála se. Tentokrát četla o nějakých vraždách a vyšetřování a hlavní hrdina teď dostával docela do těla, takže vyrušení nesla dost nelibě.
Na jejím okenním parapetu seděl malý pes s ninja čelenkou kolem hlavy. Zamračeně si ho změřila pohledem a snažila se zjistit, jak se tam vůbec dostal.

9.

Dveře se vrzavě otevřely a dovnitř se pomalu všoural Kakashi a za ním jeho syn. Mazuki za nimi zavřela a sledovala shrbená záda obou mužů. Tomoe se zastavil a sledoval otce, jak se pomalu vzdaluje do koupelny a když se za ním dveře zavřely, prudce se otočil a vrhl se své matce do náruče. Mazuki takový nápor nečekala, zavrávorala a i s Tomoem v náručí se skácela k zemi.

[left]Byl druhý den, pozdní odpoledne, kdy se konečně Naruto a Hikari opět setkali – jako celkem obvykle - nad miskami ramenu.

„Tak co, jakej je váš jounin, dattebayo?“
„Ani mi nemluv. Je šílená. Jmenuje se Mitarashi Anko. Podle toho, co říkal Yomi-kun, patří prý do týmu speciálních operací,“ rozhovořila se Hikari o tom, jak proběhlo jejich setkání. „I když jsme se jí představili, neříká nám jinak, než spratci. Koho jste nakonec vyfasovali vy?“

3.

Protřela si obličej a pokusila se neusnout. Kdyby měla kapsy, tak si tam teď vrazí obě ruce a trucovitě nakopne plechovku, která se válí v její cestě. Cítila se úplně vycucaně, jakoby týdny nespala. Jen okrajově vnímala okolí, jak se ploužila vesnicí. Šla jako tělo bez duše a ani si nevšimla, že už je skoro mimo vesnici. Dostala se na větší travnaté prostranství.
„Hej, Mazuki!“ probralo jí to a tak zvedla hlavu a rozhlédla se. Ústa se jí roztáhla v širokém úsměvu. Potěšilo ji, že jej vidí a setřepala ze sebe poslední zbytky únavy.

2.

Nikdy se nedostala do tak velké vesnice a to hlavně proto, že do nich vpouštěli jen málokoho, a když člověk nezná své jméno, bydliště a nemůže se prokázat tím, že má ve vesnici nějaké přátelé nebo příbuzné, je nemožné se dostat dovnitř. Její nálada okamžitě vyletěla vzhůru. Po ulicích šlo tolik lidí, někteří spěchali za svým cílem, ale jiní se zastavovali a mluvili s ostatními.

Konečně zastavili. Musel uznat, že už toho měl docela plné zuby, takže když jeho studenti začali škemrat o zastávku v blízké vesnici, ani moc neprotestoval. Někam se posadí, sednou si a snad se i najedí. Nejlepší na tom bude, že konečně zmlknou. Tedy hlavně jeden z nich. Nechápal, jak dokáže pořád tolik mlít pantem.

6.

Znejistěl. Tohle se mu nezdálo, a když se podíval na Sakuru, tak i ona si nebyla vzniklou situací moc jistá. Tahle skupinka jim málem unikla. Chytili je ani ne hodinu cesty od Konohy a i přesto, že se docela urputně bránili, měl Sasuke pocit, jakoby se jim ulevilo.