Dobrodružství

Cítila som, ako sa mi z pľúc vytráca posledná zásoba kyslíka. Potom som len utekala, aby som sa čo najrýchlejšie dostala z dosahu hmly. Suché vetvičky stromov ma udierali do tváre. Nemala som čas sa im vyhýbať. Musela som sa odtiaľ okamžite dostať. Telo ma bolelo s každým nádychom. Mala som pocit, že strácam vedomie. Ešte zopár minút som bežala, kým som sa konečne zastavila, aby som sa mohla poriadne nadýchať. Inak by mi vážne hrozilo, že odpadnem. Po chvíli som konečne lapila dych. Bola som úplne vyčerpaná a neostala mi takmer žiadna čakra.

„Píp, píp," zapípal budík černovlasého chlapce.
„Áhh!" To už vážně začal další den? Chjo... Doufám, že aspoň dneska dostanem nějakou misi, vzdychl a protáhl se. Asi bych se měl začít chystat, řekl si a vstal. Přišel k oknu a podíval se na oblohu. Kéž bych mohl být mráček, který nemusí nic dělat a jen tak si plout oblohou... z přemýšlení ho vytrhlo zaťukání na okno. Za oknem seděla malá černá vrána. Chlapec otevřel okno a hleděl na malé opeřené stvoření. Pták mu pohled opětoval. Sakan si všiml ptákových očí. To je...sharingan? Po chvilce přilétaly další vrány a utvořily postavu, mužskou postavu. Ve chvíli, kdy se začal zobrazovat obličej muže, vtrhla do Sakanova pokoje jeho matka.

Zbavila se pronásledovatelů, ale neměla zaručeno, že se za ní pustí další. Nasadila si brýle a mikinu si uvázala kolem hlavy jako šátek. Schovala svoje dva nejvýraznější znaky. Rozhlédla se kolem, z několika míst se k obloze kroutil tmavý dým. Přemýšlela, co dál. Doufala, že se všichni dostali na určená místa a nepoškození, to by jí asi Kakashi neodpustil. Bála se zbytečně, před ní vyskočil Bull, její oblíbený velký nemotora.

Díl osmadvacátý - Mocná síla slova

Odrazu som zastala. Jedna zo zložiek patrila mužovi, ktorý pochádzal z listovej. Už som vedela kto bol ten muž, čo ma neustále prenasledoval. Uchiha Sasuke. Nemohla som prestať na tú fotku hľadieť. Bola som z toho zmätená. Prečo by sa niekto ako on zaujímal o mňa? Rozbolela ma hlava. Dúfala som však, že ho už viac neuvidím. A ak áno, presne som vedela čo urobím. Zabijem ho. Alebo on zabije mňa.

Kakashi s Touazuki vběhli mezi diváky. Před nimi se otevřelo dějiště probíhajícího boje. Pořád zápasil Sasuke s Gaarou. Připadalo jí, že byla pryč hodiny, ale uběhlo jen několik minut. Zmateně se rozhlédla. Všichni její kamarádi včetně Gaie se na ně otočili. I Naruto?. Snažila se vzpomenout, jestli tam byl než odešla nebo ne.

Jiraiya byl zasažen Bijuudamou, což ho odhodilo pěkných pár metrů než jutsu explodovalo. Ovšem Jiraiya se tak snadno nedal. Použil Kawarimi. Věděl, že proti ní nemá šanci, bylo to stejné jako boj a trénink s Narutem. Zvolil proto taktický ústup. Dat měl habaděj a nechtěl za ně položit život. Snažil se dostat od lázní i od ní, co možná nejdál to šlo.

Večer před finálními zápasy byla s Narutem. Zašli na rámen a pak se poflakovali po vesnici a Touazuki se ho snažila zbavit nervozity. Snažil se nic nedat najevo, ale byl neobvykle tichý. Všude v ulicích se potloukalo plno lidí a začínalo jim to být nepříjemné, raději se vytratili pryč. Vylezli na hlavu Čtvrtému a sledovali dění pod sebou. Ve tmě pod nimi zářila světla a větvila se do stran jako žíly nebo možná kořeny obrovského stromu. V tuhle dobu by se všichni pomalu chystali spát, ale teď se bavili.

Otočila som sa. Bol tam. Ostala som stáť ako prikovaná a šokovane som naňho hľadela. Stál predo mnou ten istý muž, o ktorom sa mi toľko snívalo. Premeriaval si ma tými tmavými očami. Potom podišiel o pár krokov ku mne. Priložil si prst ku perám a naznačil mi, aby som ostala potichu. V tom momente som precitla. Presne som vedela, ako to bude pokračovať. Pevne som stisla katanu a rýchlim pohybom som mu zmizla z dohľadu. Využila som príležitosť a zaútočila som ako prvá. Vyrútila som sa zaňho z boku a chystala sa ho zasiahnuť. On bol však rýchlejší ako ja.

Len tak medzi nami ninjami, ako často máte misiu, od ktorej očakávate, že od základov zmení váš život? Lebo ja na jednej takej práve som. Nie je to síce úplne oficiálna misia, ale však som si aj zobral na tento týždeň dovolenku. Tak čo?

Zake nás zaviedol do nenápadného rohu medzi dvoma budovami. Ich tieň nám poskytoval dobrý úkryt. Ak by išiel niekto okolo, určite by sa o nás nedozvedel.

„Myslím, že sme toho počuli dosť. Dozvedeli sme sa práve to, čo potrebujeme. Je už skoro noc. Počkáme do úplnej tmy a potom sa vyberieme preveriť si tieto informácie rovno do hlavného sídla klanu. To by nemalo byť už ďaleko. Mana, si si naozaj istá, že to zvládneš?“

Po opuštění své rodné vesnice Fuu zamířila k potoku, souběžně letěla s tou vodní tepnou země neznámo kam. Jen chtěla být co nejdál od vesnice, kde ji nenáviděli a vůbec se tvářili, že neexituje. Proto si zvolila tuhle nelehkou cestu, kde, jak tušila, bude zažívat nejedny obtíže, hlavně proto čím a kým byla.

Kráčala som von smerom do lesa, kde som sa mala stretnúť so svojimi priateľmi. Určite tam na mňa už čakajú. No nemuseli by, keby ma otec ráno nezdržal. Stále som myslela na ten sen, čo sa mi sníval. Bol taký živý, taký skutočný no predsa som vedela že neexistuje. Precitla som z myšlienok a poobzerala som sa dookola. Stromy tu boli priveľmi nahusto a mne neušlo, že jeden bol sotva viditeľne označený neurčitým znakom. Bola som skoro na mieste. Ešte chvíľu som kráčala, kým som sa neocitla na malej čistinke zakrytej stromami.

Jako každé ráno se Slunce probouzí a když vyleze zpoza hor, probudí se celá Konoha.
Do pokoje černovlasé dívenky vnikla malá černá fena. Přešla k posteli, vyskočila na ni a olízla jí tvář.
Dívka se probudila s hlasitým zívnutím: „Áhh..!" všimla si fenky.
„Dobré ráno, Sinsi," usmála se na ni a Sinsi jen vesele zavrtěla ocáskem. Podívala se na budík ve tvaru psa.
„Hmm... Je půl osmé a my musíme být na cvičišti přesně v osm. No, tak pojď, jdeme se chystat," rozhodla a vstala z postele. Namířila si to ke skříni a začala se oblékat.

Bolo už skoro po polnoci, keď som započula ten zvuk. Sedela som na kraji postele, snažila som sa upokojiť, nech môžem zaspať, ale nešlo to. Bola som priveľmi zamestnaná vlastnými myšlienkami, ktoré mi nedovolili niekoľko dní zaspať. Vonku niečo zaprašťalo a o chvíľu sa po dvore feudálnej záhrady rozlial výkrik. Do tmy prenikol ďalší rámus tentokrát prerytý aj hlasitým volaním o pomoc. Potom ostalo ticho. Ten, čo vykríkol, mohol byt nanajvýš niekoľko metrov od hlavného vchodu.

Konečně do třídy vešel Iruka. Nastalo ticho a noví geninové jej pozorně sledovali a očekávali svůj další osud. Ať jsem s Narutem, ať jsem s Narutem, šeptala si pořád dokola Touazuki.
„Mohli by nás dát do týmu se Sakurou,“ zašeptal Naruto.
„V žádném případě,“ nehodlala být s tou blbkou pohromadě.
„Notaaak,“ naléhal dál.
„Chceš si vybírat mezi Sakurou a mnou?“

Jednoho krásného rána se v pokoji blonďatého Jounina přes žaluzie prodíraly sluneční paprsky. Svítily mu přímo do očí, což ho probudilo.
„Áhh... No, to je probuzení...“ mumlal si pod nosem. Pomalu se podíval na budík ve tvaru žabího šéfa Gamabunty.
„Do háje! Je půl osmé!“ zaklel. Vyskočil z postele a běžel ke skříni. Když měl oblečené černé kalhoty, zkontroloval svůj čas. Měl ještě chvilku. U jouninovské zelené vesty se mu zasekl zip.

Díl sedmadvacátý - Na domácí frontě klid

Využila jsem nepřítomnosti rodičů a naordinované rekonvalescenční odpoledne trávila rozvalená v obýváku na gauči. Stěží by se dalo říct, že jsem se dívala na televizi, sice jsem ji měla zapnutou, ale na obrazovce běžící pořad jsem vnímala asi jako Konohamaru, když mu něco vysvětluje Ebisu-sensei. Stejně to byl jeden z těch přiblblých seriálů pro náctileté, jehož hlavní hrdinka řešila problém s láskou vskutku obřích rozměrů – nemohla se rozhodnout, zda dá přednost pohlednému, drsnému boháčovi nebo milému a zábavnému mladíkovi z nižší vrstvy, se kterým se sblížila při práci na školním projektu.

Kakashi jí nařídil, že musí jít k Hyuugům a omluvit se za svoje řeči. Nejspíš to bude jen formalita, Hinata je koneckonců celkem milé stvoření, takže se není čeho bát. Prošla celou vesnicí až k rozlehlému domu skoro na okraji. Zastavila se a zkoumala budovu. Tyjo, ty si tady žijou, pomyslela si. Vstoupila na prostorné nádvoří, rozhlédla se kolem. Nikoho neviděla.
„Hej! Je tu někdo?“
„Co tady křičíš!“ ze dveří vyšel vysoký muž a přísně si ji přeměřil.

Další dny se nesly v duchu naprostého fiaska. Touazuki, stále považována za chlapce, dostávala jednu nakládačku za druhou. Zatím se jí nepovedlo vyhrát žádný zápas. Možná by mohla použít speciální hmaty, které ji učili, ale neuměla je zatím zcela ovládat. Zkoušela je jen na otci a ten znal patřičné protihmaty a mohl všechno zase napravit.
„Touazuki, nikdy nepoužívej jed, na který neznáš protijed, stejně tak nesmíš použít chvat, aniž bys ho dokázala napravit. Všechno se může obrátit proti tobě,“ řídila se jeho radou.