Dobrodružství
Čtyřiadvacátý díl – Blond spiknutí
„Co jsi to tady, prosím tě, prováděla?“ vybafla nedočkavě, lehce napomínavě Ino, jakmile mi předala kelímek s kouřící, voňavou černou kávou a v předzvěsti diskrétního rozhovoru si přitáhla blíž nepohodlnou židli, jimiž byla spolu s kulatými stolky vybavena nemocniční kantýna.
„Nikdy mě nepřestane udivovat, jak se v týhle vesnici drby rychle šíří,“ povzdechla jsem si konsternovaně, nesouhlasně přitom kroutíc hlavou.
„Heh? Víc k tomu neřekneš?!“
5.
Stáli za vesnicí a připravovali se na odchod. Ani jednomu se nechtělo pryč, ale pokud nechtějí, aby jim zabili kamaráda, tak budou muset zrychlit.
8.
Proletěli kolem jednoho ocasu a snesli se níž. Kolem vesnice bojovalo kolem stovky lidí. Bylo na nich vidět, že je přítomnost Naruta zarazila a jeho Bijuu mód docela vyděsil. Jedna věc je o tom slyšet, ta druhá vidět. Tomoe nikdy Naruta neviděl využívat Kuramu, protože kdykoliv se něco takového stalo, tak byl zrovna mimo vesnici, měl dojem, že mu to dělá schválně.
Bojovalo se na okraji vesnice, všichni se snažili udržet nepřítele před branami. Tomoe proletěl pohledem celou scénu. Na místě kde ještě ráno stály ohromné stromy, teď zel mělký kráter. Z několika míst ve vesnici se kouřilo a spousta okrajových částí vypadala jako po nájezdu. Jenom ten pohled na vesnici mu zvedl tlak. Co si to sakra dovolují?
7.
4.
Slunce zapadalo, když se jim podařilo vyjít z lesa a Sakuře připadalo, jakoby se až teď mohla volně nadechnout. Sasuke stál za ní a těžce oddechoval. Sakura ho už před notnou chvílí začala ignorovat, protože se choval jako malé dítě. Prostě už se ho přestala ptát na názor a udělala to, co uznala za vhodné a on neměl dost sil se s ní hádat a pak už dokonce přestal i protestovat nebo cokoliv říkat.
„Kde to jsme?“ ozvalo se za ní.
3.
Probudilo ji vzteklé zařvání, ale neotevřela oči, na to byla až příliš unavená, protože se celý den hnali lesem pryč od úkrytu nepřítele. Když kolem ní něco proletělo a s třískotem se to rozsypalo několik metrů za ní, povzdechla si.
„Sasuke, zase se snažíš ze sna ovládnout svět,“ pronesla otráveně a zachumlala se víc do pláště, protože tu necítila žádnou jinou přítomnost.
6.
Slunce pražilo do okenních tabulek a léto bylo v plném proudu. Dneska se Naruto pokoušel opustit svou kancelář dřív. Dokonce měl všechnu práci hotovou ba i Kakashi se nabídl, že mu s tím na pár dní pomůže. Možná už vážně potřeboval volno, když se někdo nabídl s pomocí. Ale udělal poslední chybu a tou bylo otevření balíčku a jeho obsah úplně ukončil jeho plány na klidný zbytek dne.
Toto je příběh o největší záhadě všech záhad. O záhadě, která nás jistě trápí celou dobu trvání příběhu o Narutovi. Co tak strašného se muselo stát, že ten rok vyšli akademii pouze tři genini. Co se stalo s těmi ostatními? Co tak hrozného se muselo stát, že se do konce probojovali jen oni. Slyšte příběh z toho osudného dne, kdy Konoha přišla o možnost v tomto roce vychovat další generaci ninjů. Příběh o nejhorším dni mladých shinobi.
5.
Tomoe zdrhal daleko, věděl, že tahle chvíle přijde, že si to jeho táta nenechá jen tak líbit a s pobavením zjistil, že si to užívá a je z toho příjemně nervózní. Museli se dostat daleko za vesnici, někam kde nebude snadné je najít. Někam, kde budou moct udělat pořádný nepořádek, protože Tomoe nepochyboval o tom, že ten nepořádek udělají.
Vběhl na mýtinu, udělal ještě tři skoky a pak se prudce zastavil a obrátil. Ruka mu vystřelila k pouzdru s kunaii a tak tak stihl odrazit letící shuriken.
Naruto se chvatně vyhnul pěsti mířící na jeho levý bok, chytil nepřítele za zápěstí a vší silou ho odhodil na druhou stranu místnosti. Ihned se musel vyhnout noze, která ho chtěla podkopnout, a proto vyskočil do vzduchu, kde během chvilky zanalyzoval momentální situaci.
Byl nádherný slunečný den. Letní větřík rozzvučil okolní les a louky. Popelavě šediví ptáci poletovali nad vesnicí, ostatní zvířata běhala ve výškách, či vysoké trávě. Stejně tomu bylo ve vesnici.
Děti pobíhaly mezi lidmi, smály se, pokřikovaly na sebe a tak nějak byly největšími rušivými elementy. Vlastně to nebylo vůbec špatně, protože někdy tu bylo ticho, nikdo z domu nevyšel a vypadalo to jak v městě duchů, ale to se moc nestávalo. Děti se o to postaraly. Navíc v těchto dnech bylo obzvlášť rušno, kdo ví proč.
Třiadvacátý díl – V koutě
„Co na mě tak vejráš?“ zpražil černovlasého společníka sedícího naproti nad dočista vyluxovanou nádobou a použitými hůlkami, spořádaně odloženými vedle kýčovitého prostírání s motivem ovoce, darovaného do provizorního obydlí z recese.
„Koukám, jak se v tom nimráš,“ pokrčil rameny neurčitě Sasuke. „Je to u tebe celkem zvláštní úkaz, víš?“
4.
„To už jste se zase s Borutem porvali?“ zeptal se s povzdechem Hokage. Ani nezvedl hlavu, dál hleděl do papírů. Tomoe se zarazil na půli cesty k jeho stolu.
„Neřekl bych, že porvali,“ pronesl a pak se rozpačitě poškrábal na hlavě. „jen došlo na menší výměnu názorů.“
„Má přeražený nos,“ zvedl k němu Naruto pohled.
„Jestli vás to uklidní, tak mi pochroumal kotník,“ zazubil se na něj Tomoe.
„Kdo vyhrál?“ zeptal se nakonec.
2.
„Co teď?“ zeptala se Sakura, když oba opustili Vesnici skrytou v kameni.
„To je otázka,“ promluvil po chvíli přemýšlení Sasuke a ona čekala, protože věděla, že pořád přemýšlí. „Pokud půjdou po nás je to ideální situace, protože budeme mít možnost je odlákat od Naruta. Pokud změnili plány a rovnou se vrhnou na Konohu, tak máme problém.“
„Není to jedno?“ zeptala se tmavovlasá dívka a popoběhla ke svému společníkovi.
„Ne, není to jedno,“ odpověděl naštvaně a sednul si na schod. „Nesnáším ho a je mi jedno, že musíme být na misi tři. To raději vezmu sestru, než jít s ním.“
„Oni nás, ale ve dvou nepustí a Mitsuki je mimo vesnici.“
„Sarado,“ zaúpěl a tvrdě se posadil na schod.
„Boruto,“ opáčila stejným tónem a posadila se na zábradlí. „chceš tu misi nebo ne?“
„Naruto, nemyslím, že je dobrý nápad teď někoho zachraňovat, máme své práce nad hlavu.“ Ozvala se asi čtyřicetiletá žena, sedíc za velkým kruhovým stolem. Naruto na ní vrhl podrážděný výraz. Tohle mu řekla už přinejmenším podesáté.
„Noriko, už jsi mi to říkala. A já ti říkám, že je tam nenechám.“ Odpověděl jí zdvořile, i když měl chuť na ní začít něco ječet. Copak ta ženská tady tomu velí?
Kioshi pomalu procital. Ihned ucítil pulzující bolest na spánku. Prvních několik okamžiků jeho tělo odmítlo provést jakýkoli pohyb, dokonce i otevřít víčka byl příliš složitý úkol. Přísahal by, že má na tváři zaschlou krev, pravděpodobně ho poranili, když ho praštili, aby ho uspali. Ale nehodlal se o tom přesvědčovat. Cítil na sobě cizí pohled, ale to mu bylo momentálně jedno. Během chvilky se mu začala motat hlava a upadl znovu do bezvědomí.
Ani nevěděl, jak dlouho tam sedí. Jestli to jsou jen hodiny nebo i dny. Nebylo tu žádné okno a ani světlo podle čeho by se mohl orientovat. Byla tu jen tma, chladno a vlhko. Spoutali mu ruce a na nohu dostal řetěz. Ani se jim nedivil, že ho takhle uvěznili. Občas naháněl strach i sám sobě. A oni ho znali. Věděli čeho je schopný, proto teď nemohl udělat vůbec nic. Počítali se vším. Nejspíš by umřel rychle, kdyby se o cokoliv pokusil a ani to by jim neměl za zlé. V podstatě sem patřil.
Souboj v Konoze
Konoha se ponořila do ticha, přesto že skrz ni ještě před pár minutami probíhaly zvuky boje, řinčení zbraní a nářek zraněných... Najednou tu bylo ticho, kompletní ticho... Nad branou Konohy se najednou ukázal paprsek světla a slunce pomalu začalo vycházet. Konoha byla ponořena do ranního světla.
