Dobrodružství
V noci jsem nemohl spát, pořád dokola jsem si procházel plán, co jsme večer, po tom co jsem zjistil, že Hashirama utekl nahánět bandity a nechal tu pouze svůj dřevěný klon, vymysleli. Snažil jsem se v něm najít slabá místa a připravit se na to, co budeme dělat, když v některém z nich selže.
Samotný plán byl jednoduchý, až Hashirama dostihne bandity, osvobodí Toutovu rodinu a pokusí se chytit alespoň jednoho z banditů živého, aby ho mohli v Konoze vyslechnout. Já zatím půjdu dál po cestě do Země Železa společně s Hashiramovým klonem, prostřednictvím kterého spolu budeme ve spojení. Až bude po všem, dá mi bratr vědět a já se za ním přemístím hned potom, co označím místo, kam dojdeme, svou značkou. Až budu s bratrem, pošleme s našimi klony zajatce naproti Asumovi a ostatním, my se zatím přemístíme na označené místo. Bude to pro mě sice dost náročné, ale pořád je to lepší, než aby bratr používal ty pečetě, co vzal z mé laboratoře.
Půlnoční měsíc v úplňku svítil na lesní cestu. V jeho svitu se třpytil bílý sníh, který padal celý den. V bílé pokrývce byly vidět stopy srnek, zajíců, lišek a dalších lesních zvířat. Normálně by zde byly také stopy koní, povozů a lidí, ale ty zde dnes chyběly. Pod jedním ze smrků u cesty hledala liška něco k jídlu, i když v tomto téměř po celý rok zmrzlém údolí se podobný úkol zdá nemožný. Najednou nastražila uši, naježila srst a utekla schovat se zpět do temnoty lesa, ucítila totiž pach toho nejděsivějšího nepřítele všech zvířat.
Třiatřicátý díl - V bludném kruhu nenávisti
Na něčí popud mi drze zastoupili cestu, tak jsem jim přenechala první tah. Nastražila jsem uši a bystrýma očima zatím spěšně proskenovala okolí, pátraje po případných pastech. Zem byla zarostlá typickým lesním, neuspořádaným porostem, borůvčím a takovou tou otravně chytlavou trávou, do které se snadno zamotáte. Na vypořádávání s přesilou to nebylo právě nejstrategičtější místo; ke všemu ti týpci vypadali sebejistě a zkušeně, zaručeně měli nějaký plán.
Nastal poslední večer před Narutovým odchodem. Touazuki poprvé v životě proklínala jeho rychlé uzdravování. Mohl být ještě pár dní v nemocnici a prodloužit tím společný čas. Seděli, jako tolikrát, na hlavách Hokagů a pozorovali vesnici.
„Ještě bych mohl poprosit Jiraiyu, abys mohla jít s námi. Byla by to legrace a stala by se z tebe super kunoichi.“
V Listové vesnici byla vyhlášena mise pro začínající Jouniny. Byla to mise, která byla u Písečné vesnice, šlo v ní o záchranu významného obchodníka s vzácnými svitky.
„Co kdybych vytvořil vlastní trojčlenný tým?“ řekl si mladičký Asuma Sarutobi.
Jako první ho napadl jeho dobrý kamarád Hatake Kakashi, tak se vydal k němu domů. Když dorazil, tak zaklepal na dveře, ale po chvilce čekání nikdo stále neotvíral.
„Třeba se šel podívat ke Kushině za mistrem,“ zamyslel se.
Pakkunovy smysly zastírala zvláštní mlha, občasně přerušovaná výstražným světlem. V uších mu zvonily všechny čtyři lodní alarmy - ten pro nebezpečí srážky, ten pro přetížené motory, ten pro podporu života, a dokonce i ten, o jehož přítomnosti Pakkun do této chvíle nevěděl, ale muselo to být něco důležitého, protože měl mučivě vysokou frekvenci. Jeho čenich zasáhl štiplavý pach chemikálií, když míjel strojovnu, ale nebyl čas řešit únik čehokoliv, protože se tu mezitím mohly klidně rozpadat důležitější věci.
40 let před útokem devítiocasého liščího démona, v době, kdy byly skryté vesnice teprve nově zakládány a svět ninjů ještě nepoznal hrůzu velkých válek, se odehrál příběh…
Ve vesnici skryté v Listí začínalo nové ráno. Sluníčko vylézalo nad obzorem, který sestával z nebývale vysokých listnatých stromů táhnoucích se, kam až oko dohlédlo, a svým příjemným teplem, které věnovalo každému bez rozdílu stejnou měrou, příjemně hřálo obyvatele vesnice, probouzející se do nového dne.
Opatrne som pozrela na Sasukeho. Musím vymyslieť spôsob, ktorým mu oznámim, že sa potrebujem dostať späť do hlavného sídla. Nemôžem si dovoliť zbytočne čakať. Kiba môže kedykoľvek zaútočiť. Lenže sa nijako nepohnem, keď ma tu bude držať!
„Musím ísť za Mizukage,“ povedala som Sasukemu a potichu čakala, čo mi odpovie.
„Dobre,“ utrúsil napokon. To myslí vážne? Pochybujem, že by ma len tak pustil, pomyslela som si.
Dvaatřicátý díl - Největší jeviště je život
Kýbl se zpěněnou, špinavou vodou jsem vylila do mísy, s pravačkou přiloženou na protestujících bedrech se narovnala, odfoukla na čele přilepený pramen a hřbetem volné ruky si z té nemalé plochy setřela miniaturní kapičky potu. Navzdory slušně vypracované kondici jsem z celodopoledního gruntování byla hotová. Nu, nebyla jsem na tenhle druh práce zvyklá, což se projevilo už při nenáviděném luxování.
Pro klidné domácí ovzduší to však stálo za to.
*Yami*
Otvorím oči a pošúcham si ich rukami. Chvíľu trvá, kým sa mi zostrí videnie, a tak iba bezradne hľadím do stropu. Ráno po ráne... hľadím na tento strop, odkedy sa pamätám. Monotónne sa posadím na posteli a nohy prehodím cez okraj. Budík vedľa postele ukazuje 5:59. Číslo sa v zápätí zmení a budík začne drnčať. Vypnem budík. Načo som si ho nastavovala, keď som aj tak vstala tesne pred tým, ako zazvonil? Pf.
Shiori přivázaná k dřevěné desce v temné kamenné místnosti. Spíše než člověk vypadala jako jehelníček. Tisíce trubek vedli do a z jejího těla. Nad ní se skláněl šedovlasý klučina, který podal další látku do jejího těla. Byla JEHO experiment, Kabutův pokusný králík.
„Jichuuriki… Ono, je to ve mně,“ vydala ze sebe Shiori.
„V tobě? O čem to mluvíš, Shiori?“
„Ono je to ve mně, Deidaro,“ zopakovala ubrečeným hlasem stříbrovláska, jako by to mělo být přece úplně jasné. „To Kabuto ho do mě dal,“ dodala ještě.
Znovu byla sama. Stála ve tmě, která zářila zevnitř. Viděla jasně svoje nohy a ruce, kterýma si mávala před očima, ale jakmile se rozhlédla kolem, vnímala jen černotu. Nebyla si jistá, jestli stojí na zemi, nebo se vznáší v prostoru. Chtěla jít kupředu, ale nemohla posoudit, zdali se skutečně pohybuje, nebo jen mává nohama. Pak se ozvala dobře známá melodie ukolébavky. Někdo si ji broukal, nedokázala identifikovat směr, odkud přichází. Otáčela se, když se najednou vedle ní mihl bílý stín, spíš šmouha. Pokusila se za ní rozeběhnout, ale zmizela.
Zářivý sluneční kotouč, jenž rozpaloval písek v poušti, se pomalu ztrácel za obrovskou písečnou dunou, která chránila tajemství Písečné vesnice, v jejímž čele stál odvážný a životem otlučený Kazekage Gaara. V jeho pronikavých zelených očích se zračila sebejistota, avšak i velká ztráta, která zanechala v jeho srdci stopu, která už nejde nikdy smazat.
Rudé slunce se odráželo o moře, ptáci zpívali své písně, vítr si pohrával s korunami stromů. Uprostřed toho všeho leželi na útesu dvě siluety, znaveny dlouhým tréninkem.
„Za chvíli… mě porazíš,“ vydal ze sebe blonďák. Jeho stav napovídal, že rozhodně neměl navrch.
„Říkala jsem to,“ broukla na oplátku jeho stříbrovlasá společnice. „Mám se na tebe podívat?“ nabídla ještě.
New York, USA; 2017
„Kámo, brácho... X, k***a! Prober se, notak!“ křičel mladý chlapec, klečící na zemi cloumaje tělem svého kamaráda. Mohla to být necelá minuta, jemu to však přišlo jako celá věčnost. Každá sekunda se táhla a prohlubovala v chlapci pocit, že možná navždy ztratil svého kamaráda.
Touazuki nikdy nezažila nudnější cestu. Vlastně to byly nejnudnější čtyři dny v jejím životě. Všechno vypadalo celkem dobře. Jakmile opustili brány Konohy, okamžitě se připojila k Shizune a chtěla s ní diskutovat. Jednak měla pár otázek ohledně lékařských technik, ale hlavně se s ní chtěla nějak sblížit, nicméně Shizune jí jen rychle něco odpověděla, pak se otočila na Sakuru a dala se s ní do hovoru, rudá až za ušima. Jenže Sakura neměla chuť se bavit se Shizune a pořád se pokoušela navázat konverzaci se Sasukem.
New York, USA; 2017
„J- jak jsi to udělal? Co to dop***le je za kouzla?!“ vyhrkl ze sebe jeden z dvojice chlapců, koukajíc na bezvládná těla pěti mužů v černých oblecích, která teprve před pár sekundami jeho kamarád pouhým výkřikem doslova srazil do bezvědomí.
Druhý chlapec se jen marně snažil vnímat, co mu jeho kamarád říkal. Jako by k němu doléhalo každé desáté slovo, jeho nohy se začaly motat a už jen cítil, jak ztrácí rovnováhu, stihl zamumlat jen: „Liška,“ než v několika následujících sekundách upadl do bezvědomí.
O hodinu dříve…
Místností se rozléhal hlasitý křik v japonštině.
„To se vážně musíte hádat i na moje narozeniny?! Dneska je mi 18 a vy nedokážete alespoň ten jeden den předstírat, že jsme normální fungující rodina? Přijel jsem jen kvůli vám dřív z intru ale vidím, že se tu furt nic nezměnilo,“ řekl se smutkem v hlase chlapec, co právě dorazil do domu a odešel po schodech nahoru do svého bývalého pokoje.
„Už ho nemůžeme dál chránit, musíme mu to říct, dnes je mu 18 let, Maximilián už není dítě. S každým dnem pečeť slábne a jeho síla roste a je stále těžší a těžší ho stínit od sledování. Musí to vědět, než bude příliš pozdě, než si pro něj přijdou,“ křičel muž ve středních letech.
„Gaaro, odcházím do Konohy, kde je ples, jehož účast považuji za velmi žádoucí pro naše vesnice. Fuu jde se mnou,“ informovala jedním dechem svého poněkud zaskočeného bratra.
„Bylo mi jasné, že jednoho dne odejdeš, vždyť si to říkala při příchodu.“
„Jen si nečekal jak rychle se rozhodnu, což?“
Shiori zadýchaně vyskočila z díry, která vedla pod kořenem stromu. Díra byla velká natolik, aby jí pohodlně prošel dospělý člověk a očividně vedla dost hluboko. Nebo to alespoň napovídala temnota a chlad, který místo obklopoval. Stříbrnovlasá dívka nasadila jakousi plynnovou masku a přes své vyhublé tělo přehodila černý plášť. Teď vypadala jako pravý zabiják. Z ruky jí vypadlo pár ampulek s jakousi tekutinou. Ty pomalu seskákali až na konec kamenných schodů v díře. Shiori zašeptala nějaká slova.
Jedenatřicátý díl- V zajetí hříšných myšlenek
„Moc hrubé. Neprodyšné. Kousavé. Příliš květované.“ Nijak zvlášť velkou místností, normálně sloužící coby přijímající salónek, se nesly nespokojené komentáře obtloustlého muže, kriticky se probírajícího stohem látek vyskládaných na spojených stolech, které se pod jejich tíhou nebezpečně prohýbaly.
„A tahle, mylorde?“ podstrkoval mu přičinlivý pětatřicátník na osahání další vzor.
