Tragédie

O čem ji mám vůbec říct? O tom, jak se moje máma spustí s každým chlapem? O mým tátovi, který ani neví, že existuju a máma mi o něm nikdy neprozradila jednu jedinou větu? Nebo o mých třech mrtvých bratrech? To je přece směšný.
Co ji mám říct?! Co ji mám pro všechno na světě říct?!
„Fajn, co bys chtěla vědět?“ Doufala jsem, že si nevšimne toho, jak moc se třesu.
„Hm…“ zamyslela se s úsměvem na tváři, což mě trochu uklidilo. Všechno je v naprostém pořádku.
„Co tvoji sourozenci? Máš nějaký?“
Ne, už ne.

Slnečné lúče dopadali na kŕčovito schúlenú ženskú postavu. Ležala úplne bez pohnutia, iba vánok sa tu a tam pohral s niektorým prameňom jej vlasov. Jej telo ležalo na posteli rezignovane, akoby bez duše a zvierala okraje prikrývky, až jej do toho zbeleli hánky. Znova, znova sa to stalo. Keby mohla, bez váhania by si zoškriabala z čela Prekliatu pečať, príčinu jej poníženia. Keby mohla rozplakala by sa. Aspoň by to všetko dostala nejako von. Ale kunoichi neplačú, tak iba bezmocne hrýzla roh vankúša. Prečo sa len musela narodiť do Vedľajšej rodiny?

Kapitola 8 - Souken

Haru ráno vstal a šel do koupelny provést běžnou ranní hygienu. Přišel do kuchyně a zarazilo ho, že nikde není připravená snídaně. Jedna z mála dobrých vlastností jeho spolubydlícího byla, že vždy udělal snídani.
„Hej, Shinro! Ty ještě spíš?“ Žádna odpověď nepřišla a tak se vydal do jeho pokoje „To jsme ti tak nakopali zadek, že ani nemůžeš vstát z postele?“ ptal se posměšně Haru a otevřel dveře. Postel byla prázdná.

Yui bezradně zírala do dokumentů na stole. Prohrábla si vlasy a povzdechla si. Byly to už dva týdny, co tu Kakashi byl. Měla ho nechat odejít? Proč ho vlastně nezastavila, nezeptala se, jestli se nevrátí domů?

Na čistine narazil na trojicu ANBU. Jedna z tých skupín, ktoré Tretí vyslal na hranice Ohňovej zeme zbierať informácie. Zastali tu, lebo niečo našli. Boli tu badateľné stopy boja. Tu a tam zabodnutý kunai alebo shuriken. Priamo pred ním utrhnutá noha. A niekoľko mŕtvol roztrúsených okolo. Kývol prekvapeným ANBU na pozdrav a zamieril k jednej z mŕtvol. K jedinej, čo bola zakrytá. Tušil, čo uvidí ... nie, vedel to! Ale niet pomoci. Musí zdvihnúť tú plachtu a pozrieť sa pravde do oči. Aspoň ukradomky, nakoľko mu svedomie dovolí.

Klepou se mi kolena, hlavu mám skloněnou k zemi. Nerozumím tomu. On odchází? Hrdlo mi svírá úzkost. Přidám do kroku. Nechci, aby odcházel. Nechci se o něj bát.
Znovu.
Zase.
Proč se to děje?
Mám strach. Obavu že se mi už nikdy nemusí vrátit. Bojím se. Co když… Co když už mu to nikdy neřeknu?

Ve vesnici plné vysokých budov a úzkých ulic se smrákalo. Po dlouhém parném dni konečně přicházel chladný večer. Příjemná vůně letního soumraku se odrážela v usměvavých tvářích občanů. Unavení se vraceli z práce domů, zdravili se se svými sousedy, užívali si specifického spektra barev, které si lze užít jedině za takhle nostalgických dnů. Ve vzduchu visel příslib nikdy nekončícího léta, držel svou oběť ve vroucím objetí neškodné lži, že štěstí se v jejím životě usídlilo na trvalo, stejně jako slunce těsně nad obzorem.

Vyvedli mne z tmavé chodby, ruce svázané za zády. Nikdy jsem si nemyslel, že skončím takhle. Slunce mě ostře udeřilo do očí, musel jsem sklonit hlavu. Strážím se můj čin nezdál, donutily mne ji znovu narovnat.

Byl jsem doveden až k široké římse vysoko nad hlavami zástupu tísnícího se pode mnou. Dav se vzdouval jako voda velkého oceánu čeřená silným, divokým větrem. To já jsem byl onen vítr. Já jsem bouřil davy a stavěl nejlepší přátele proti sobě. Celou vesnici jsem rozdělil na dva tábory. Co jsem to provedl?

Naháňačka sa začala.

[i]Zhluboka dýchala a snažila se uklidnit. Černý šátek přes oči jí znemožnil vidět své okolí. Snažila se vnímat ostatními smysly, ale duše se jí třásla strachem. Jakým peklem si bude muset projít dnes?

Ubehlo desať rokov odvtedy, čo som zabila Hidanovu matku.
Ubehlo desať rokov odvtedy, čo Hidan takmer umrel.
Ubehlo desať rokov odvtedy, čo sa Hidan stal polonesmrteľným.

Jeden kulatý stůl. Pět barev; modrá, hnědá, žlutá, zelená a červená. Pět Kage. Po válce se konal historicky teprve třetí summit. Konečně začali spolupracovat…
„Myslím, že bychom mohli toto setkání považovat za ukončené,“ prohlásil Raikage a vstal. „Hodně štěstí nám všem.“
Ostatní Kage také vstali. Setkání bylo u konce. Kakashi si oddychl, byl to vyčerpávající týden.

„Kai?“ spýtala sa ho nesmelo Hinata, keď sa prehrabával zásuvkami v stoloch v západnom krídle. Hinata vedela, že práve tam sa nachádzali informácie o každom ninjovi a každej misii. Niečo hľadal a prišiel jej taký rozrušený, až to robil ručne a nepoužíval pri tom svoju schopnosť. Rozhadzoval papiere okolo seba, niektoré od zlosti roztrhal. Nechcela ho vyrušovať, aby sa nenaštval, ale chcela vedieť, čo hľadá. A prečo ju zobral zo sebou. Odkedy ušli, a ona sa akosi bála utiecť späť, lebo sa obávala Kaiovej reakcie, poriadne s ňou neprehovoril.

Probrala se. První, co pocítila, byla neskutečná bolest hlavy. Zvonilo jí v uších, byla dezorientovaná a cítila se… Jak bylo to slovo? Zdrogovaná, to je ono. Přece není možné, že by byla tak neopatrná. Odhalili ji snad?

A přece jsi vrah.
Je jedno, jak moc to budeš zapírat, tu pravdu nepopřeš. Zabils spoustu lidí. I když to byli zločinci a provedli spoustu špinavostí a zabili spoustu nevinných, pořád to byli jen obyčejní lidé a měli právo na život jako my všichni.

Nôž letel priamo do stredu okrúhleho dreveného stola, za ktorým sedeli. Ešte kmital, keď ho Sakura hypnotizovala očami a zadržiavala v hrdle zhíknutie. Bolo to hektické ráno. Hádali sa, prekrikovali, snažili sa nájsť odpovede, no namiesto tých získavali iba ďalšie otázky.

V jednej z bočných uličiek v centre Skrytej Listovej stojí nenápadný pouličný stánok s ramenom. Volá sa Ichiraku Ramen a jeho majiteľ, Teuchi, je tiež celkom nenápadný. Mohutný, s prešedivenými vlasmi a vejárikmi vrások okolo dobráckych očí. Vrásky okolo úst však naznačujú isté napätie, aké by človek čakal od slávneho, no životom skúšaného shinobiho, nie od jednoduchého kuchára.
Človek sa občas mýli.