Tragédie

Až sa krv preleje,
V mojích očiach sa slza smútku zasmeje.
Nikdy na teba nezabudnem,
Na môjho brata, ktorého tak milujem.

Správal som sa ako veľký idiot,
A teraz je medzi mnou a tebou plot.
Nikdy som o tom nerozmýšľal,
A na to že si ma mal rád som kašľal.

I keď si už mŕtvy,
Musím si zo srdca dvíhať kotvy.
Toľko rán si mi spôsobil,
A krásne detstvo si mi rozbil.

Ale musím myslieť pozitívne,
I keď si pri tom pripadám divne.
Ešte pred rokom som ťa chcel zabiť,
A do klietky ťa vábiť.

No teraz to už vidím,

Suigetsu musel přetrpět fakt, že v jeho třídě bude fakt jako pěst na oko! Slyšel, co si jeho spolužáci šeptají, bylo mu trapně! Chtěl zabít všechny! Bratra, ty prťata a všechno, co chodí do Akademie!
K ukrácení dlouhé chvíle se koukal z okna a přemýšlel, jak asi začínal Zabuza. Byl poslušný? Děsně ho zajímalo jaký musel být jeho první den. Byl nudný? Vzrušující?
Když bylo po zahájení, přijetí od Mizukage, žvatlání od třídního! Taková nuda! Vždyť tohle znal, dokonale.

Ticho v kuchyni narušovalo jen nepatrné klepání prstů o stůl. V místnosti seděly dvě ženy. Dlouhovlasá blondýnka a starší černovláska. Atmosféra byla více než ponurá.
„Vaše ruce, jsou ještě více poraněné než minulý týden,“ konstatovala po chvíli blondýnka.
Černovláska zabloudila pohledem na své dlaně a pořádně si je prohlédla.
„Přestala jsem to vnímat, všechno už to probíhá moc dlouho,“ pozvedla oči, aby se mohla dívčině zadívat do obličeje. „Předpokládám, že mi neneseš dobré zprávy, proto tak mlčíš.“

[center]Krev. Je všude.

[i]Inojin si mlhavě pamatoval svého úplně prvního prvního září. Snové ranní světlo, malé lavice, rozvrzané židličky, děti v barevných šatech. Kdosi mu říká kam jít a kdosi další se na něco ptá. Ale Inojin neposlouchá, jenom tiše hledí na lavici před sebou, a tak se vrací domů s nálepkami "nudný" a "holka", protože má roztomile kulaté tvářičky a culík.

Než se vůbec dostaneme k našemu setkání, musíme nastínit další věc, která byla přes svou bezvýznamnost tak banální, ukázala se jako velmi podstatná.
Mluvím tu o Narutově stavu. Sakura měla pravdu, že ona nic nezmůže. Aby taky ne, když tohle je důsledek temného činu a její výsledek jedné mocné techniky minulosti… dostat se z toho musí sám. Jak netvor dlící u něj, tak Naruto sám. Musí v sobě najít vložený odkaz. Poslední svého druhu a moci. Jenže je to stále v rukou vrtkavé budoucnosti…

Stál na pobřeží a znepokojeně se díval na petrolejově zbarvené moře. Chladný vítr skučel, bral dech z plic a zvedal vlny. Na obloze se kupily těžké mraky zvěstující další divokou bouři. Poslední dobou byla nebesa neustále potažena mraky barvy temné oceli a nebyl den, kdy by nepršelo. Obyvatelé Uzoshio začali tvrdit, že za pár dnů by se mohli připojit k Deštné, tak vážná situace byla.

Byla jsem sice o hodně mladší, ale to přece nebyl důvod, aby mě přehlíželi. Pořád vzadu, pořád v jeho stínu. Kdo by si všimnul holky, která stojí za někým tak důležitým, tak skvělým, tak dokonalým. Kvůli jeho zádům jsem nikdy neviděla ani pořádný svět, nikdo se nespoléhal na mě, když tu byl můj bratr.
Pořád jsem poslouchala, že moje jutsu je moc sobecké, že chrání jenom mě, zatím co to bratrovo bylo lepší. Ale už si nikdo nevšimnu, že jsem ve svém věku vytvořila vlastní jutsu, bylo jenom moje, nikdo jiný ho neuměl, jen já.

Čvachtavé zvuky narušovaly ticho dlící v potemnělých konožských ulicích. Teprve před chvílí ustal prudký liják a bylo těžké, snad i nemožné, vyhýbat se obrovským kalužím. Mihare na to nedbala. Spěšně cupitala vlhkou nocí, jen béžové kimono vyšité smaragdovou nití si přitáhla blíže k tělu. Nebylo třeba se rozhlížet, věděla, že v tuto hodinu venku nikoho nepotká. Nikdo by se neodvážil. Ne potom, co přišly nejnovější zprávy z fronty. Blížila se. Krvavá řež se natahovala, aby mohla obejmout... všechny.

„Proč jsi nás zachraňoval?! Zrádče!“
Z hrdiny se najednou stal někdo, kým opovrhovala celá společnost. Kvůli jedné nepovedené misi vyměněné za životy přátel, společníků v boji, sklidil jen nevděk a jedovaté poznámky. Ale co bylo nejhorší? Kakashiho pohled – nepochopení, znechucení a lítost.
Pálilo to.
Bolelo to.
A zraňovalo tak moc, že si Sakumo přál, aby přestal cítit. Doufal, že netečnost ho naprosto otupí, stejně jako dýku, která teď byla zbytečná.
Jak moc se mýlil. Nebylo horšího pekla.

„Často o tom přemýšlím, Sakuro. Přemýšlím, jestli bys s tím ty dokázala něco dělat. Vždycky jsem ti věřil. Ty jsi zase věřila svým žákům a pěla jsi mi kdysi ódy na Harukiho, jaký je to lékařský talent. Ale když jsem za ním přišel, jenom pokrčil rameny. Že se může pokusit postup nemoci zpomalit, ale to je tak všechno.“

Bylo ji 16 let. Byla tak mladá, když se to stalo.…
Svého otce neznala, žila jen se svojí matkou. Žily spolu v malém domku na kraji vesnice, nikdy neměly moc peněz, ale měly jedna druhou. Když ji bylo 15 let, přišla k ní matka do pokoje a oznámila ji to.
„Jsem nemocná.“ řekla ji.

(v Pieskovej)
V jednu hviezdnu noc sa Gaara pozeral na mesiac, ktorý bol práve v splne. Želal si, aby sa Shukaku neprebudil a nezačal zas ničiť pieskovú. Hoci by to bola Shukakuova vina, ale aj tak by nenávideli za to jeho...
„Gaara!“ ozval sa za ním Temarin hlas.
„Nejaké problémy?“ otočil sa a hlbokým pohľadom zazrel na Temari.

Poznámka:

Později vás o ni neošidím, nebojte, ale nechci vás na samém konci ovlivňovat a měnit vám náladu z čtení. Jen jsem chtěla poznamenat k haiku: nedostatky vím, jsou schválně neumělé kvůli Ní, jen "králík" je poměrně v pořádku ^^ Tak v nich nehledejte velké umění. Díky těm, kteří došli až sem - máme tu konec jedné hry. A tímto jsem završila na 100 FF. Pěkné čtení

1.
Po jejím odjezdu do blázince, jak tomu Sasuke střízlivě přezdíval přes všechna otcova honosná označení, se dům ponořil do úplně odlišného ticha. Tytam byly časy mlčenlivého stínu.
Její věci ležely zapomenuté v policích skříně i pečlivě poskládané v truhle. Nedokázal odolat, aby do nich nesáhl a nenasál trochu její vůně. Brzy měli všechny pozůstatky odklidit; Mikoto se toho svědomitě zhostí. Už teď se jejími věcmi někdo zběžně prohrabal; našel hned navrchu bezpečně zabalenou plastovou krabičku s jedem. Se sotorkem a Botanovou zprávou už nebylo, co dodat.

1.
Miniaturní částečky prachu poletovaly tichou místností. Skrze nedokonale zatažené žaluzie probleskovalo slabé ranní světlo.
Ten pokoj neměl být tak tichý, jak byl, ale i tak se v něm neozval jediný hlas, jediný záchvěv dechu. A přece tam byly dvě postavy.
Jedna chladnoucí.
A jedna naprosto klidná zírající na pomalu rozkládající se maso.
Na růžových rtech spokojený úsměv. A modré oči upřené na to, co kdysi bylo jejím polostvořitelem.
Do nosu bijící pach posledních Warashiho zvratků smísených s krví jí nemohl překazit šílený, zvrácený úsměv.
Bylo tak opojné nadechnout se smrti, která konečně zavítala na to správné místo.

1

Hinata pootvorila ospalé oči. Bolelo ju celé telo, ktoré sa zmietalo v kŕčoch od vysilenia. V hlave jej trieštila ostrá bolesť, akoby ju niekto udrel tupím predmetom. Nedokázala sa poriadne sústrediť a miestami videla rozmazane, no napriek tomu vedela, že je to s ňou zlé. Nedokázala sa uvoľniť. I naďalej bola spútaná.

1.

S podivem zjistila, že se jí vůbec neklepou ruce, když odnášela tác s pitím do otcova pokoje. Na svoji bolest v hlavě si už trochu zvykla, tančící Holčička ji neděsila – stejně jako objemný hrnek s druhou dávkou sotorku.
Otcův podřízený Koishi, sedící před dveřmi, ji s úklonou pozdravil a zdvořile jí odsunul dveře.
„Otče,“ poklonila se a přistoupila k jeho stolu.
„Hm,“ mávl netrpělivě rukou a soustředil se na další popsaný papír. Když mu položila pití na desku, na chvilku k ní zvedl ocelové oči. „Neměla by ses spíš soustředit na Uchihu, než mi sem nosit věci? To se Uchihové za ty prachy, co jsem jim dal, ani nezmůžou na služku?“
Holčička v její hlavě se kdákavě rozchechtala. Donáška přímo pod hubu, Warashi!

1.
Sasuke se nedokázal dopídit správného výrazu, kterým by pojmenoval situaci mezi svojí manželkou a jejím otcem. Warashi se choval bodře; spokojeně si pochutnával na večeři a vyptával se na konožskou policii. Mirae se chovala… mrtvě, automaticky, když jim oběma podávala další misky s rýží a usedala po jeho boku. Nevyzařovala už žádnou obvyklou chladností, všechny hradby ledu se zbortily a zbyl jen prázdný obal.
Oči zíraly kamsi do neurčita. Na otázky odpovídala roztržitě a nepřítomně.

Špatné zprávy se šíří rychle a nad rychlostí těch velmi špatných může člověk jenom žasnout. Krátce pohlédl do zděšeného výrazu hlídače brány, než uhnul pohledem a zaryl ho zpátky do země. Stalo se to teprve před pár dny, ale zpravodajská síť Konohy pracovala velmi dobře. Bez rychlého toku informací se válka vyhrát nedá a zkušenosti z těch předešlých dvou to jen potvrzovaly. Jistě že to věděli, bylo bláhové myslet si, že o smrti jeho svěřence nebudou mít tušení. Ztěžka se nadechl.