Série
Ráno jsem byla na místě a s úsměvem vyhlížela své kolegy pro tenhle úkol, byla jsem oblečena v bílých šatech, doplněných zlatým náramkem na ruce, který byl zdoben malým mráčkem…
„Páni, sluší ti to Maikeru,“ poznamenal Deidara hned po svém příchodu. Nebudu lhát, překvapilo mě to, nebyla jsem zvyklá dostávat komplimenty. Než jsem něco stačila říct já, tak nás obešel Sasori s tím, že máme vyrazit a nezdržovat se hloupostmi.
Po tom, čo zbúrali ďalšie sídlo Akatsuki, sa Hidan s Tieňom rozhodli, že predtým, ako sa pridajú ku vojsku ASN, preskúmajú trosky. Hádali, že tam po sebe Akatsuki, teda už len Zetsu, zanechali nejakú stopu alebo náznak toho, ako sa ďalej bude vyvíjať ich plán vo vojne. Neponáhľali sa, predpokladali totiž, že Zetsu nebude vo vojne pokračovať sám. Hoci bol Hidan spolu s ním v jednej organizácii, nevedel o ňom skoro nič. Predpokladal však, že nebude taký hlúpy, aby bojoval sám proti celej armáde.
„Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme.“ (Autor citátu: Romain Rolland)
Sayuri sa otočila a znovu na seba kriticky pozrela do zrkadla. Presnejšie na čelenku zo znakom Suny.
No nič, no...
Otočila sa na päte, vyšla z izby a vydala sa dolu schodmi. Vošla do kuchyne, kde zase niečo čarovala – ako to rada Sayuri prezývala – Anaya. Vypúlila na ňu oči. „Ty už si hore?“
1. ČÁST – DÍVKA S VLASY BARVY ČERVÁNKŮ
Sedí a čeká. Smutná dívka s temnou prázdnotou v srdci která se nazývá samota. Sedí a čeká na někoho, kdo se nevrátí, na někoho, kdo se vrátit ani nemůže. Smutně obrací pohled k místu, kde ji zanechal. K místu, kde skončily jeho sny. Pořád čeká na místě kde ji ponechal když ji opustil, ale nakonec odchází, přišel již někdo jiný, kdo bude smutnit.
Kľakol som si na kolená snažiac popadnúť dych. V pľúcach som cítil tlak a bolesť, ktorá sa každým nádychom stupňovala, až som mal pocit, že sa zadusím. Vzduch sa mi zasekával v hrdle čoraz častejšie. Cítil som sa slabý. Pridržiaval som sa rukami o zem, pričom sa mi nekontrolovateľne triasli.
Štipľavý zápach prenikal do pľúc a ďalej sa šíril do celého tela ako jed. Ledva som si cítil prsty na rukách, boli ako ľad.
* Takto nie...* pomyslel som si. *Takto to nemôže... skončiť.*
"Odkud máš ten řetízek, Katsumi?" Naruto se znovu vážně podíval.
"Ehm...tohle...?" Nadzvedla jsem ruku na které jsem měla řetízek a zavrtěla nad ním hlavou.
"Netuším, netuším co má znamenat ten nápis." Podívala jsem se na Naruta, ten si ale jen povzdechl a zavrtěl hlavou. Chvíli jsme se jen tiše procházeli a pak se před námi začala rýsovat velká brána se znakem Skryté Listové.
"Jsme tady!" Usmál se Naruto, chytil mě za ruku a rozběhl se se mnou k hlavní budově, která byla větší než ty ostatní, začala jsem se cítit nejistě.
Na cvičišti
Naruto trénoval už pár hodin, když se mu povedlo list přeříznout, ale téměř okamžitě pak omdlel. Kakashi ho položil pod strom a Hikari přešla k němu.
„Jeho výdrž a chakra jsou ohromné. Zvládnout první krok za pár hodin, je skoro nemožné,“ řekla.
„Naruto je z klanu Uzumaki, ti jsou tím pověstní.“
Když se Naruto probral, řekl Kakashi: „Pro dnešek to ukončíme.“
„Já ještě můžu,“ protestoval hlasitě Naruto.
Jako každý obyčejný den se Itachi ze zločinecké organizace Akatsuki vydal na krátkou procházku. Dělal to vždycky, aby unikl těm blbečkům, svým kolegům.
Došel až k řece, která protékala údolím, kde měli Akatsuki sídlo. Sedl si na kámen a přemýšlel nad vším možným, když periferním viděním zahlédl něco, co by do lesa patřit nemělo. Leželo to na břehu řeky a při prvním bližším pohledu poznal, že to sem skutečně nepatří.
Genesis
Nemohu pochopit, že jsem to celé zkazil. Kvůli mně tu teď leží v kaluži své vlastní krve a já nemohu udělat vůbec nic! Jak jsem mohl být tak strašně naivní. Přemýšlel mladý muž, který klečel před bezvládným tělem dalšího muže. Oba vypadali tak na 19 let, možná 20, ale rozhodně nevypadali nějak zkušeně. Jenže tohle není začátek našeho příběhu, nýbrž jeho rozuzlení, ke kterému se později dostaneme.
Kapitola 11.
Netrvalo dlouho a dorazil na místo určení. Severní část západní čtvrti nebyla velká. Tvořilo ji několik rozpadajících se domků a pár budov, o nichž si Minato nebyl jistý, k čemu slouží. Možná skladiště.
Našel skryté místo, odkud měl přehled téměř o celém prostoru okolo sebe. Ač sám neviděn, mohl pozorovat a poslouchat dění ve svém okolí. Dorazil brzy. Nyní se musel obrnit trpělivostí a vyčkávat. Kdo ví, co se zde stane.
„Do pr*ele“ ulevil si Kakashi.
„U-umm, Kakashi sensei?!“ oslovil ho Naruto. „Děje se něco?“
„Ne, ne, jen nevím, kam jdeme. Ale to můžu samozřejmě hned napravit, jen se musíme vrátit do Konohy, líp to naplánovat a…“ začal Kakashi.
„Fajn, panstvo a damstvo, otáčíme to!“ vykřikl Naruto na ostatní zúčastněné.
„Tak jsem vás konečně dohnal!“ funěl Chouji, který si konečně obstaral dostatečný počet brambůrek. Shikamaru, Sakura, Ino a Sasuke, byl tam samozřejmě taky, se začali nehorázně chechtat.
Tento diel venujem KAMI-CHAN k jej narodeninkám 
Dúfam, že si to užiješ. Lepší darček ti bohužiaľ neviem dať, tak dúfam, že toto to aspoň vynahradí. VŠETKO NAJLEPŠIE!
Mojimi poslednými slovami pred zaspaním bolo, že nechcem, aby ma chránil pred sebou samým... potom som zaspala takmer v jeho náručí.
Jenom klid. Hlavně klid!
Hleděla jsem na hnědovlasého muže přede mnou, jehož obličej vyjadřoval množství nechápajících pohledů. Ať si na mě hodí jakoukoliv masku, já jsem ho poznala. Už by nemusel dělat chudáčka nemocnýho!
„Přestaň blbnout Sasuke! Poznala jsem tě!“ pohrozila jsem mu, ať už nechá té šarády a řekne mi, proč tu je.
Neverila som vlastným ušiam.
„Posilní to vzťahy medzi našimi klanmi, súhlasím s tým. Bude to dobré a myslím, že lepšieho manžela pre teba by sme už nenašli.“ dohovoril otec a ja som tam len tupo sedela. Neji. Mojím manželom.
„Ani náhodou! Čo je to za sprostosť a prečo by som to mala urobiť? Lebo všemocný Hiashi si to vymyslel?! Kašlem na neho aj na vás všetkých...“ kričala som, ale otec sa hrozivo postavil a ja som radšej stíchla.
„Urobíš to!“ prikázal mi. „Koniec diskusie.“ a odkráčal von z izby.
"Ani nevím kde jsem se tu vzala, jen vím, že jsem se probudila uprostřed lesa v zakrvácené kaluži..."
Vůbec jsem nevěděla kde jsem, vstala jsem a oklepala se. Mám rudé vlasy, svázané do roztřepeného culíku a dva volné prameny vlasů. Na sobě mám černé upnuté triko a něco ve stylu sukně kterou mám až po kolena, ale z jedné strany je nařízlá, abych mohla volně běhat a chodit. Co mě ale zaujalo první, byl můj náhrdelník, na kterém bylo napsáno "loutka".
"Kde jsme to minule skončili? Á ano, už vím, tak poslouchejte."
„Klick.“ Malinké cvaknutí.
„Svist“ Panika mi vířila mozkem. Nepřemýšlím. Vrhám se směrem k Narutovi, na kterého míří druhý z obřích shurikenů, no sensei Iruka je rychlejší. Přilepím se mu na záda jako pijavice, ovšem s tím rozdílem, že on má hlavu u Narutovy hlavy a já, no u těch zadních partií. Tři. Zavři oči Yamako. Dva. Bude to bolet? Nejspíš jo. Jedna...
„Mlask, křup.“ Zvuk oceli projíždějící masem a pak kostí.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se černovlásky Kiba.
„Ano, jsem,“ odvětila mu, „já jsem ráda, že znám svoji pravou identitu. Vždycky mi bylo divné, že nemám svého ninkeina a na jedné misi jsem probudila sharingan. Dávala jsem to za vinu nějakému bláznivému genu a náš tým to držel v tajnosti. Ale teď, teď už pro to vysvětlení mám. Jsem Uchiha.“ domluvila a usmála se na kluka s kočičíma očima.
„Proč jsi mi o tom neřekla Ni, proč?“ zeptal se jí. Otázka značila ublížení.
Otáčali sa vôkol a vyzerali zmätene. Vôbec si neuvedomovali, že boli niekoľko dní mimo času a nehybní. Vysvetľovať im to nikto nemienil, veď kto by to pochopil?
„Videli ste ten záblesk?“ spýtala sa žena, ktorá bola zástupkyňou riaditeľa na škole a pozerala sa na portál. To bolo zrejme to posledné, na čo sa pamätali, keďže všetci súhlasne prikyvovali a hmkali.
„Budeme to hrať s nimi,“ navrhol Keita a poobzeral sa. Nikde nevidel Riko ani dvojčatá, „kde sú?“ zmätene sa spýtal.
