Série

Ráno jsem se vzbudila celkem brzy. Vyšla jsem ze stanu. Ještě ani nevyšlo slunce a všude kolem mě byla tma a zima. Itachi, který seděl u již dohořeného ohniště, na mě přátelsky kývl. Oplatila jsem mu pozdrav a došla jsem k němu.
"Jdeme vzbudit ty dva?" zeptal se mě.
"Už?" zarazila jsem se.
"Zase tak brzo není," odvětil.
"Fajn, tak chvíli počkej," vrátila jsem se zpět do stanu.
"Budíček!" křikla jsem na Deidaru a Kisameho, kteří stále ještě spali a něměli páru o světě.

Nevěřila tomu, ničemu, co bylo napsáno v té knize. Už jen samotný název byl až moc neskutečný, s tímto přesvědčením kráčela chodbou, vstříc spánku. Prošla pod lampou, která ponuře osvětlovala celé místo, zahnula vpravo.
Chvíli jí trvalo, než odlepila od podlahy svůj zrak a zadívala se před sebe. Co v ten moment uviděla, nepochopila. Její syn seděl před pokojem s hlavou skloněnou, jako by spal. Vedle něj byl ještě někdo, přimhouřila oči, aby zaostřila.

Naruto seděl za svým stolem, který byl zase přeplněný papíry. Kvuli narození Minata měl práci až nad hlavu. Naruto by nejradši odložil všechny povinnosti Hokage, Chuninskou zkoušku a věnoval se své rodině. To ale nemohl, Garra a ostatní Kage na něj tlačili, aby proved druhou část zkoušky. Naruto tedy pověřil Sakuru a Sasukeho aby se o zkoušku postarali.

Pozerala som sa... na seba.
Pravda je, že som to nebola tak celkom ja... ale práve to ma desilo najviac.
Prevzaté spomienky člena špeciálnych jednotiek boli plné emócii, tak zmiešaných a zároveň tak výrazných... všetko by sa dalo opísať len jedným – strach.

Všade je ticho a tma. Z ničoho nič sa zo stredu dediny vznieslo k oblohe svetlo. Za ním sa vznieslo ďalšie, a ďalšie... Všetci sme začali veselo kričať a tlieskať. Spustili ohňostroj po ukončení vojny.
Všetko je také pekné. Naruto a Sasuke sú na žive. Sakura použila zakázané Jutsu a priviedla Nejiho späť medzi živých tak aby prežila aj ona. Všetci ninjovia zo všetkých zemí sú tu u nás v Konohe a spoločne oslavujeme konečný mier.

[color=red]Jej prejav žiarlivosti ma v celku zaskočil. Treskla dverami, až som takmer nadskočil.
Samozrejme, že by som dotyčnému odtrhol ruku... určite. Neviem si predstaviť, že by sa jej niekto mal dotýkať, tak ako som sa jej dotýkal ja. Ale toto je iná vec. Iná situácia.
S miernym povzdychnutím som vyšiel schodmi a otvoril dvere. Stála pri okne a hľadela von na bledý mesiac. Mala zhasnuté a očividne sa so mnou nechcela rozprávať. Zatvoril som dvere. Počul som potiahnutie nosom.

„Stůj rovně!“ přikázala snad posté Sakura.
„Když ta paruka svědí!“ stěžovala si Hinata, když jí Sakura přeměňovala tak, aby jí hned tak nebylo poznat. Černá paruka, zelené kontaktní čočky měly zajistit úspěch a k tomu ta uniforma, která jí byla těsná přes bedra.
„Zvykej si.“ Konstatovala suše medička.

Lord Koroshi vstal a přeměřil si Zorii očima: „Kým? Vždyť není válka. Kdo by chtěl rozpoutat třetí ninja válku?“
„Pane, osobně jsem viděla, jak jsem míří tisíce shinobi Mlžné a Kamenné. Věřte, že bych byla opravdu ráda, kdybych se pletla. Brzy dorazí, musíme se připravit a požádat o pomoc Listovou - vaše neteř Kushina určitě Konohu vyburcuje a ihned nám přijdou na pomoc, sami šanci nemáme.“

Po návrate domov sa všetci vrátili do svojho bežného života. Nikdy si nepovedali, že chcú zabudnúť na to, čo zažili, lebo by to nebola pravda. Aj popri všetkých problémoch, do ktorých sa namočili a cez ktoré sa museli presekať, zažili aj pekné chvíle.

Druhý den se Neji probudil v deset hodin ráno. Pořádně se protáhl a podíval se na hodiny.
„Cože?! To už je deset? No není se čemu divit. Ta postel je parádní.” Řekl si úsměvem a vstal z postele.
Šel do koupelny, osprchoval se, vyčistil si zuby, oblékl se a vyrazil ven nadýchat se čerstvého vzduchu. Procházel se uličkami trávnaté vesnice, zašel si do malé hospůdky na oběd, a když dojedl díval se po různých obchodech. Když z jednoho vyšel všiml si velkých hodin na náměstí.

Bleskovú zem trápila búrka. Ani tí najstarší z obyvateľov Oblačnej si nepamätajú väčšiu a nebezpečnejšiu búrku. Bola zvláštna, zvláštna najmä ľadom, ktorý ubíjal zem, pevný ľad, veľký ako pomaranče sa valil z čiernych mrakov miesto dažďa a ničil pôdu a starobylé pomníky pod kopcami. Ľudia tu boli zvyknutí na všakovaké búrky, veď predsa žily v obklopení mrakov a búrky tu mali neustále, no táto nemala prirodzený pôvod. A to Haku vedel, aj keď v týchto miestach nikdy nebol. Sňal si masku a zhlboka sa nadýchol.

„Jak dlouho ti to bude ještě trvat?“ křičel naštvaně Hidan/Deidara, který čekal před sídlem aspoň hodinu.
„Ještě pět minut a už jdu!“ ozvalo se z otevřeného okna.
„To už říkáš půl hodiny, tak pohni!“ zuřil.
„Kdyby sis pořád neztěžoval, tak bych byl už dávno připravený!“ křičel uraženě Deidara/Sasori.
„Nehádejte se a vypadněte na tu misi!“ ozval se naštvaný Peinův hlas.
„Tys nám tady chyběl!“ protočí oči Hidan/Deidara.

Akarui se navečeřela společně s Akatsuki, ale když se zeptala, jestli není na přidání, Konan jí jen sjela velmi nepříjemným pohledem. Akarui pochopila, že vařit pro organizaci nenažraných nevychovanců ji ani trochu nebaví, takže se ze slušnosti nabídla, že jí pomůže s nádobím. Pein se zamračil, když Konan souhlasila.
"Ještě neskončil výslech. A nejsem si jistý, jestli bych tě měl nechávat s touhle psychopatkou o samotě," řekl. Akarui nesmírně potěšilo, že jí bere tak vážně. Ovšem to označení psychopatka jí spíše rozesmálo.

Čas sa vliekol v rýchlosti slimáka. Ležala na posteli v izbe zaliatej hrobovou tmou. Aj čisté biele periny pod ňou vyzerali byť šedé až skoro čierne. Rolety na oknách boli stiahnuté úplne dole, preto dnu neprenikalo absolútne žiadne svetlo. Strach musel ísť v ten čas bokom, mala totiž iné starosti.

Od první podivné vraždy uplynulo několik dní. Nikdo nevěděl, co se stalo a ani neměli žádného podezřelého. Všechno nahrávalo tomu, že se vlastně vůbec nic nestalo, jen někdo spáchal podivnou sebevraždu. Avšak tomu Enzo nemohl uvěřit, jelikož cítil, že jím něco nebo někdo prošel, když se objevil u mrtvého těla – tedy co z toho těla zbylo.

Stručně a jasně aneb něco jako prolog:
Od bitvy s Madarou a Obitem uplynulo čtrnáct let a všichni jí už neřeknou jinak, než Poslední bitva. V boji bylo ztraceno až moc přátel a shinobi, zde jsou někteří z Konohy, kteří se už nevrátili: Sasuke, Sakura, Shizune, Gai, Neji a Kiba, je jich mnohem víc, ale bylo by to na dlouho. Naruto odešel z vesnice a žije neznámo kde, pouze jako sennin a snaží se zapomenout. Kam bude náš příběh směrovat? To já sám zatím nevím, určitě se Naruto vrátí do Konohy, ale už nikdy nebude jako dřív...

[i]Napadlo vás někdy, co je smyslem lidského utrpení? Proč je vítězství vždy vykoupeno tisíci nevinných životů, zatímco ti, co jsou za jejich smrt zodpovědní, si v naprosté většině případů dál nerušeně chodí po světě? Proč jsou lidé ochotní milovat i ty, co jim nejvíce ubližují? Proč ty nejvznešenější myšlenky jsou schopny zvrhnout se v největší jatka? Proč někteří lidé vypadají, jako by sebrali veškeré štěstí světa, zatímco jiní jsou zdánlivě zrozeni k neustálému trestu? A za co?

[hide=Sranda no..]Poviem Vám, čo sa mi dnes stalo na slovenčine. Spolužiačka odpovedala a tak som si zapla diel ZK, ktorý som si rozpísala minulý týždeň. A predstavte si, že učiteľka, ktorá si normálne nevšíma čo robím ma teraz ako to povedať "pristavila" a hovorí, že čo to máš... a ja jej na to, že nóo...to "kamarátka" píše poviedku a tak čítam a ona
"Aha.."
Odišla od stola a potom sa otočila: "A ty tiež píšeš?"

Hikarin pohľad

"A ty, Hika?" opýtala som sa keď som stála vo dverách.
"Musím ísť odviesť Otarua k Yuki," sklopila zrak.
"Je ti niečo, Hikari?" podozrievavo som sa na ňu pozrela.
"Ale no, radšej nič. Potom ti poviem..."

Hneď ako som vyšla z bytovky, vybrala som sa nájsť Otarua. Prešla som už skoro polovicu dediny, ale nikde som ho nenašla. Rozhodla som sa ho počkať pred našim domom, keď som ho zbadala. Stál s Yuki pri strome a boli tam aj traja geninovia. Pomaly som prichádzala k nim.

„Ako ti je?“ Sayuri sa usmiala.
„Už dobre.“