Série

Itachi seděl na kameni a vypadal jako masa vrostlá do prostoru. Kamenná socha. Výjev, který byl dokonalým klamem pro neškolené oko, ale zároveň smrtící pastí pro každého kolemjdoucího, který si ho všiml. Oči a rty pevně semknuté a bez sebemenších známek pohybu či života. Plně se snažil ponořit do toho, co právě dělal. Podvědomě zaznamenal, jak se jeho partner o něj otřel. Itachi a Kisame seděli k sobě zády, ponořeni duševně do dalšího transu.

[i] Dívám se na měsíc a tiše obdivuji jeho krásu. V tom velkém stříbrném kotouči, který dnes tak spanile září vidím tvář dívky. Dívky která mě změnila a po které se mi už teď moc stýská.
Smutně si povzdechnu a skloním svou tvář. Chladný pouštní vzduch si začne hrát s mým pláštěm. Ignoruji ho a dál se utápím ve svých vzpomínkách na ní.

Díl 5. - Strach

I když vyrazila trojice z Kirigakure velmi brzo ráno, i tak brzy padla tma a byli nuceni se pro jistotu utábořit, hlavně kvůli dožadování se nejstaršího člena týmu.
Seděli okolo ohně a zírali do něj, naprosto mlčky. Akorát Taku vydával zvuky při hledání ve svém batohu.

V rohu pokoje jsem se už choulila alespoň deset minut, hovor, který začal ihned po mém odchodu, ještě neupadl ani na chvilku.
Tam dole se všichni překřikovali a podle zvuků také zbavovali naší organizaci přebytečného nádobí, případně vytvářeli nové dříví na otop, akorát jsem si nebyla jistá, zda tuto jejich snahu ocení i Konan, jakožto hlavní správkyně domu.

Přestože se to zdálo vzhledem k dění v kuchyni nemožné, má mysl propadala zoufalství, které způsobovalo úmorné ticho v pokoji.

„Naruto!” Vykřiknu a prudce se napřímím. Jsem dezorientovaný a rozhlížím se kolem. Ležím na zemi u sebe v pokoji. Auuu, moje hlava, zatraceně...
Co se stalo?
Pomalu vstávám a chytám se hrany stolu. Jsem u sebe doma. V pokoji. Vedle mě leží můj batoh. Už nejsem v Konoze, nejsem ve světě Naruta.
Jsem v našem světě.
Co se to stalo? Poslední, co jsem tam viděl byla hroutící se skála a poslední co jsem slyšel, byl Narutův výkřik. Mate mě to. Rychle se dívám, kolik je hodin.

Jiraiyův Návrat

Tým 7 zůstal celý příští týden ve vesnici, trénoval a dělal pár D-rank misí. Protože se měl někdy tento týden ukázat ve vesnici Jiraiya aby ohodnotil Narutovu úroveň ve Fuuinjutsu, nikdo nechtěl riskovat, že bude Naruto na misi. Stalo se to v pátek. Samozřejmě, že Jiraiya byl ve vesnici už od čtvrtka ráno, ale nikomu se neohlásil, protože chtěl udělat nějaký ten výzkum. Svého senseie navštívil v pátek krátce před obědem.

„Hey, Sarutobi-sensei, chyběl sem vám?“ zeptal se hlasitě.

„Hidane, Kakuzu dnes dostanete trochu netradiční misi,“ oznámil jim Pein, když se konečně dostavili k němu do kanceláře.
„Konečně budu moct někoho obětovat, aniž by mě Kakuzu rušil?“ zajiskřily Hidanovi oči.
„Ne! A nech už těch kr*vin s tím rituálem!“ seřval Hidana Pein.
„Tak o co jde?“ zeptal se po chvíli Kakuzu.
„Půjdete vyzvednout jeden artefakt, ale nesmíte ho zničit. Je vám to jasné?“ pohlédl na ně Pein zpoza papírů.

„Tanaris, čo potrebuješ?“ oprel sa do kresla Kazekage.
„Prepáč mi, že ťa otravujem. Chcela som ťa len pozdraviť, no než som čokoľvek stihla povedať, ten ninja sa hnal za tebou...no, tak pôjdem,“ spustila ramená a otočila sa na odchod.
Úmysel odísť jej prekazil. Od rána sa hrabal v papieroch a už ho to nebavilo. Ako bonus – chcel mať pokoj od všetkých až na jednu osobu. Preto niekto, kto mu strážil dvere...

„...Tanaris? “ chytil do ruky pero a začal niečo písať.
Dievča sa otočilo a čakalo, kým sa scéna nejako pohne.

Abumi vyskočil na nohy. Tamui sice také zaregistroval, že Hokage vyšel z ošetřovny, ale nechalo ho to klidným.
„Víte už něco?“ vyhrkl mladík a udělal několik kroků směrem k Hokagemu.
„Medici si nejsou jistí. Chtějí její stav prozatím pouze pozorovat, dokud nepřijdou na nějakou léčbu.“ odpověděl Hokage snad ze soucitu k mladíkovi nebo proto, že pro něj měl jakousi slabost.
„Nechají si ji v nemocnici?“ zeptal se kapitán klidným hlasem.

„Tak jak se to stalo?“
„Věděl jsem, že pošle tebe,“ už notnou dobu stál u okna a nepřítomně zíral na ulici pod ním a ani návštěvník, jenž sice zaklepal, ale nepočkal na vyzvání, jej nepřiměl toho zanechat.
„Hokage-sama?“ protáhl narušitel a sesunul se na volnou židli naproti velkého pracovního stolu.
„Od tebe to zní fakt pitomě, Shikamaru.“
„Ale otočil ses,“ dal si vítězoslavně ruce za hlavu a protáhl se, „navíc Naruto-sama zní ještě otravněji,“ zívl.

Akira procházel temnou Konohou a vzpomínal na dětství, jak to tehdy bylo snadné, když neznal pravdu… Možná by byl radši, kdyby se jí nikdy nedozvěděl…
Zastavil se a vzhlédl. Noc byla jasná a měsíc pěkně vysoko. Muselo být po půlnoci a Akira v chladné zářijové noci mrznul. Potrhané triko a stará vesta ho moc nezahřáli a plátěné kalhoty, které byli na několika místech proděravěné taky ne.

Ráno se probudila jako první. A opravdu, on ležel vedle ní a zcela klidně oddychoval ze spaní. Vypadal tak nevinně, jako by se zcela nic nestalo, ale opak byl pravdou. Věděla, že na minulou noc ani jeden z nich nikdy v životě nezapomene. To co zažili, bylo pro ně oba příliš intenzivní. Když si vzpomenula, co se přesně stalo, rozhořely se jí tváře, až přespříliš se zase styděla. Pamatovala si, jak divoce se dokázala chovat, ale tomu už byl konec.

Byl večer a trojice si sedla ke společnému ohni, aby se trochu zahřáli, protože večery už bývaly chladné. Každý z těch tří se chtěl dozvědět nějaké informace o zbylých dvou, ale nikdo z nich nebyl zrovna upovídaný.
„Zajímavé… Kushina by asi ráda věděla, co si udělal,“ řekl Narutovi jeho neviditelný společník.
„Můžeš mámě klidně říct, ať si rozmyslí, s kým by chtěla odejít,“ na to Naruto.
„Nikam nebude chtít odejít, bude chtít zůstat s tebou,“ byla odpověď pro Naruta.

Poustevník ze šesti cest

„A máte to!“ zvolal Hidan, keď padol aj posledný strážca a on s dvojčatami vydychoval. Celý čas sa mu starec snažil povedať niečo dôležité, no Hidan nemal čas, lebo bojoval. Teraz nemal čas, lebo museli ísť pomôcť ostatným, ktorí bojovali proti Sore a Riko, lebo vedeli, že im nebudú chcieť ublížiť. No či ony neublížia im...to už nie je také isté.
„Tak...blízko...“ dychčal Seiichi a vedeli, že hovorí o portáli. Boli ani nie pár krokov od neho, keď im zasa niečo prekazilo plány. A zasa to bola Temnota.

POZOR! Spoiler!

Sasuke
Yū
Sai
Ino
Lee

Sai vyděšeně zíral, jak dívčí tělo padá bezvládně na zem. Při jeho dopadu sebou škubl. Na další pohyb se již nezmohl.

Láska. Víra. Naděje.
Tolik po těchto věcech toužil a teď je měl. Měl vše, co si kdy mohl přát. Ale přesto to nebylo dost. Ne pro něj.
Tiše, aby ji nevzbudil, otevřel dveře jejich společné ložnice a překročil práh. Když se pak naposledy otočil, měl v očích něco, co by se dalo nazvat smutkem - pokud by se ale nejednalo o jeho černé oči, jenž už dávno neměly ani tušení, co to slovo znamená.

[hide=PREČÍTAJTE SI! Je to dôležité zdelenie :D]
Takže, toto je posledný diel, ktorý som sa rozhodla ukončiť takto keďže ten pred tým bol iný.
A VŠAK! trochu napätia....
bubny prosím...
Záverečný diel sem pridám budúci týždeň. Nakoniec som sa rozhodla ešte pre jeden koniec, ktorý bude už len na jeden jediný diel, takže bude na vás, kto si to bude chcieť prečítať. Viem, vymýšľam, ale sľubujem, že to už je posledná vec. Ak to neurobím, nebudem môcť v kľude spávať!

Díl 4. - Směr Kumogakure

„To nemyslíš vážně?!“ Křikl Keigo a začal utírat stůl a sebe od pití, které díky šoku z prohlášení Anny nepolkl.
„Myslím a už jsem řekla... A neštvi mě, Keigo... Moc dobře víš, že když si něco usmyslím, tak se mnou již nic nehne, proto jsi nyní Mizukage...“ Odsekla růžovovláska a otočila se na Taka a Zaita, ve kterých hrklo.

Po dalších pěti dnech už ale Kakuzu začal Jashina přímo nenávidět. Každý den se co hodinu pečlivě modlil, aby už se ty dvě zrůdičky vzpamatovaly, a pořád nic. Samozřejmě se modlil i kvůli Tobimu, ale na toho už byl zvyklí, takže v napravení téměř ani nedoufal. Alespoň teď se jich na chvíli zbavil jen tehdy, když jim přikázal,, ať se okoupou v blízkém jezírku. Jako třeba právě teď.
„Tak bando," řekl, když se vrátili. Mokře vypadal jen Tobi. „Dneska si uděláme táborák, co vy na to?"
„Jé!! Jupí!!" radovala se Mira.