Série

U kraje pustého lesa, vytrvale vystávala drobná dívenka. Dívala se na vysoký strom, na němž byl stlučen malý příbytek, skrytý pod vrstvou větví jehličnanu.

Nikdo, by si jej na první pohled nemohl všimnout, ale dívka si byla jeho přítomností zcela vědoma. Dívčiny modré oči vzhlédly ke slunci a zase sjely zpět na malý přístřešek. Netrpělivě začala podupávat nohou a rozhlížet se po okolí. Napadlo ji, že její kamarád dnes opravdu nedorazí...
***

Jednalo se o menší místnost s oknem, kterým dovnitř pronikala trocha měsíčního světla. To ředilo tmu panující v pokoji. Příliš nábytku zde nebylo. Jen postel, stůl a židle.

Minato vešel dovnitř a dívka jej tiše následovala. Sotva za nimi klaply dveře, mladík začal pokoj pečlivě prohledávat. Ničemu zde nevěřil. Chtěl si být jistý, zda je tu nikdo nemůže odposlouchávat či odněkud napadnout.

Asi bude pršet. Jako při pohřbu Třetího, ještě aby ne, když jde o jeho syna. Na několika pohřbech už jsem byl, ale nenapadlo mě, že budu i na pohřbu Sarutobiho Asumy, jednoho z Dvanácti strážných ninjů.
Ty nové černé šaty mě koušou. Je to nezvyk. Všichni stojí strnule a postupně nosí květiny na jeho hrob. Kurenai u něj klečí a po tváři jí tečou slzy. Cítím se příšerně… mizerně. Vlčí máky uvadají a už nevykvetou. Jako když umřel Sarutobi, Minato, Kushina, Rin… a další ještě umřou.

Tamui je vzal do Konohy jinou cestou, než kterou používá většina ninjů. Abumi už jí jednou šel, ale ani tak nebyl schopný najít vchod, dokud ho Ebisu neotevřela. Stejně se mu ale nechtělo vejít do černé díry, která je zvala dál.
„Proč nemůžeme jít normálně bránou?“ zeptal se mladík, když zakopl v tmavé chodbě.
„Ty už jsi někdy viděl projít branou ANBU?“ zeptala se Ebisu jako by mluvila s b*bc*m.

„Počkajte! Nechajte ho. Je tu kvôli mne.“ zaprotestovala som, keď sa k nemu priblížili.
Všetci sa na mňa prekvapene pozreli.
„Ty si mu ukázala našu skrýšu? Všetkých si nás ohrozila! Mohol to komukoľvek povedať!“ rozkričal sa na mňa Pein, ktorý prišiel do záhrady ako posledný.
„Nie, tak to nie je.“ bránila som sa, ale Peina som tým neupokojila.
„Ona za to nemôže. Našiel som to tu sám.“ ozval sa zozadu Otaru.

Zpátky:
„Aha,“ zaznělo od Ino.
„Kolik je hodin?“ zeptal se Shikamaru.
„Právě vychází slunce,“ odpověděl neurčitě. „Jak ti je, Ino?“ kývl bradou na břicho blondýnky.
„Jo, docela v pohodě, myslela jsem, že to bude horší,“ odvětila s mírným úsměvem.
„Hinata ti s Narutovou pomocí zastavila krvácení,“ vysvětlil Shikamaru.
„Cože? Hinata umí léčit?“ podivil se Sasuke. „A co s tím má společného Naruto?“

Nový „kamarád“

Na tohle video se podívejte než začnete číst "člověče nezlob se" jinak nepochopíte .. http://www.youtube.com/watch?v=-CLdSDBZ-oU 8:51

Byly přesně tři hodiny odpoledna a před Akasídlem stáli Tory, Itachi, Deidara a Mira. Ve vzduchu vyselo napětí.
„Teď ti dokážu, že se mýlíš," oznámila Tory Itachimu, který jen zavrtěl hlavou. Deidara začal odpočítávat.
„Deset," ještě se protáhli,„pět," poslední vražedné pohledy plné odhodlání,„START!" z blízkých stromů vzlétli ptáci a Itachi s Tori začali šplhat.
„Na koho ty vsází?" otočila se Mira okamžitě na blonďáka, „A kdo vlastně ty být?"

Rozrazila jsem dveře školy a namířila si to k lavičce. Byla jsem naštvaná, doslova jsem soptila jako sopka, která právě vybuchla. Nechápala jsem, jak mi tohle mohli udělat. Sakura a Sasuke a zvlášť Naruto. Vykašlali se na mě jen, protože jsem zůstala po škole. To jsou teda pěkní kamarádi, pomyslela jsem si a posadila se na lavičku. Nechtěla jsem zuřit, ale někdy bylo těžké zůstat příčetná, když jsem zdědila výbušnou povahu. Měla jsem chuť do něčeho nebo spíše do někoho praštit, ale musela jsem se krotit.

Hikarin pohľad

Mesiac už bol dosť vysoko a my sme sa stále smiali. Začala som chytať kŕče do brucha, tak som sa pokúsila prestať smiať. Bohužiaľ, to nešlo, keďže si Minari-chan stále robila srandu z princov. Potom zrazu prestala. Keď som zbadala jej vážnu tvár, úsmev mi z tváre zmizol.
„Ani nie. Len... Mali by sme nájsť zvyšok klanu, ktorý stihol utiecť."
„Máš pravdu. Ale kto vie kde sú."
„Preto by sme ich mali nájsť. Môžu byť v nebezpečenstve!"

Ráno se jako první probudil Neji. Potichu vylezl ze stanu ven, aby Tenten nevzbudil a šel k jezírku doplnit zásoby vody na cestu. Když se vrátil zpátky Tenten ještě spala.
Asi se jí něco pěkného zdá, když se tak krásně usmívá. Pomyslel si Neji, když se na ni díval. Potichu se k ní naklonil, políbil jí na tvář a něžně jí zašeptal do ucha: „Tenten. Už musíme jít.”
Tenten se neochotně posadila, promnula si oči a řekla: „Tak dobře.” Hodně nahlas zívla.

Dvě postavy se k nám blížili na můj vkus až moc pomalu. Byli asi v půlce našeho cvičiště, když už jsem to nevydržela a posadila se na zem, do tureckého sedu. Dneska nebyl čas na to, abych čekala, než se někdo uráčí přijít, měla jsem důležitou schůzku. A musela jsem na ni být včas. Nemohla jsem si v tomhle ohledu dovolit selhat, když šlo o něj a o tu dohodu. Byla to ta nejhloupější věc, co jsem kdy udělala, ale nelituju toho. Moc. Deidara mi kdysi pomohl a teď jsem na řadě já, ať už chci nebo ne.

[hide= Odpovede na komentáre k 31. :)]Takže vám ďakujem za záujem a prečítanie ďalšej časti, som potešená a nadšená vašimi komentármi a a naozaj som rada, že ste ma neukameňovali a opäť ste ďalej čítali túto poviedku.
Eli-chan - som rada, že sa mi podarilo naviazať ten koniec ako sen, takže je to hladký prechod Ďakujem za komentár a za to, že sa ti to skutočne páčilo

Bylo okolo oběda, když jsme se vrátili do vesnice.
Kakashi se kamsi ztratil a Sakura zamířila za Tsunade. Rozhodla jsem se tedy, využít tu chvilku samoty a dočasně vypnout.
Po poledni se ke mně připojil jakýsi maskovaný ninja z ANBU se vzkazem, že Kakashi musel okamžitě změnit plány. Prý na mě bude nyní dohlížet on.
Škoda, teď se budu nudit i cestou do nemocnice. Šklebila jsem se na sebe do zrcadla a snažila se chytnout vlasy do ohonu. Taková otrava s těmi prameny, všude se to plete. Zvlášť když už dosahují po pás.

„To snáď nie,“ hlesol Keita, keď si všimol očí Riko a Sory.

Probrala jsem se jako první.
Hadr z mříže spadl na zem, na tváři mě lechtalo sluneční světlo.
Nemohla jsem se ani hnout, v noci jsem si je musela nevědomky přitáhnout blíž k sobě.
Nezdálo se, že by jim to nějak vadilo.
Ještě několik hodin jsem se dívala do stropu a poslouchala utichající šepot dne. Zdálo se mi to jako nekonečně dlouhá doba, co jsem ležela na zádech v nepříliš pohodlné poloze, do které jsem se dostala.

Díl 2. - Předání

Liu se po nějaké chvilce podíval na oblohu a odhadem, dle polohy Slunce, zjistil čas. Trochu si povzdechl při pohledu na Hyoriho. Nechtěl totiž vidět, jak budou jeho ideály a naděje zničeny jako u všech.
Následně na něj mávnul jen rukou a pomalu se odtamtud vydal, měl hodinu ve škole, i když s jinou třídou, než Hyoriho. Hyori se na lehké zamávání pousmál a došel blíže k hořícím tělům, při čemž je pozorně sledoval. Nyní tam byla nová várka mrtvol, takže některé ještě nezačaly hořet.

Naruto se převaloval na posteli, ležel v ní sám. Celou noc nespal. Otočil se na bok a koukl na budík, zjistil že je šest ráno. Sedl si a sepnul ruce. Asi byl hodně šťastný a nedočkavý protože dneska měli očka jeho syna poprvé spatřit dům kde prožije své dětství. Za závěsem se objevila nepatrná záře. Naruto vstal a roztáhnul závěsy, do obličeje ho začalo hřát vycházející slunce. Uviděl jak nad monumentem Hogaků vychází světlo. Usmál se.

Chlad. Něco tísnícího kolem zápěstí a kotníků, studený dotek kovu. Slabý noční větřík. Tlumené, šeptající hlasy.
Má tohle vůbec cenu? Copak tohle je život?
Tahle myšlenka mu přeběhla hlavou, když tehdy seděl ve větvích statného listnáče, opřený o široký kmen. Pozoroval mraky, líně plující po blankytně modrém nebi, a poslouchal štěbetání ptáků.
A pak se to stalo.
Pod sebou spatřil skupinu osmi shinobi (z toho jedna kunoichi, jak si všiml). Schoval se víc do větví.