NFFORPG - Konohagakure no Sato

Kohaku
„To ta dnešní mládež nemá na práci lepší věci, že má potřebu se takhle zviditelňovat…?“ Kaito nemusel ani otáčet hlavu, aby si uvědomil, že suchý tón patří jeho vysloužilému kolegovi – Kohakovi. Kohaku byl postarší muž s krátce střiženými šedivými vlasy. Dvojice oříškově hnědých očí vévodila jeho obličeji poznamenanému velkým množstvím hlubokých vrásek. U Konoha Keimu Butai psůboil již od svého raného mládí a za svou kariéru už zažil mnohé – byl zkrátka ostříleným veteránem.
Opřel se o futra – stejně jako Kaito – a na rozdíl od svého mladého kolegy si cigaretu zapálil, načež nasměřoval svůj pohled na Kaita a vydechl na něj obláček modravého cigaretového kouře. „Až trochu zestárneš, tak budeš za takovýhle nevinný případy vděčnej,“ zakřenil se, když spatřil Kaitův znavený pohled. „Ale ty máš do stáří ještě času dost – alespoň podle velitele – takže ti posílá na prostudování tohle. Prej ti s tím mám píchnout, kluku.“ Kohakův úsměv se ještě rozšířil, když se slovem „postřeh“ hodil po mladíkovi pečlivě stočený svitek s policejní pečetí. „Pořádně si to pročti. Zítra dáme v osm sraz na cvičišti.“
Už se otočil k východu, když se zastavil a ještě křikl za geninem: „Teda ne v osm. Spíš až tak v deset. Přece to nebudeme zas až tak hrotit a pořádně se vyspíme, ne?“ Dodal ještě spiklenecké mrknutí a už byl na cestě do svého skromného bytečku v centru Skryté Listové.

Kaito Sarutobi

Jak se ozval známý hlas, Kaito se napřímil a postavil se do úctyhodnějšího postoje. Ten hlas znal, stejně jako jeho majitele. Byla to u policie celkem známá osobnost a Kaito ho choval v tiché úctě. Byl to policista jak se patřilo.
"Ano, Pane," odpověděl vojenským, ničím neříkajícím tónem a jeho obličej ztratil jakýkoliv výraz. Nakonec se však lehce ušklíbl, protože atmosféra nebyla taková, aby se to vysloveně hodilo. Stále však mluvil s jistým respektem.
"Právě proto bych se rád zviditelnil, Pane. Ale ne zrovna takovýmhle případem, Kohaku-san," lehce se pousmál a na chvilku zavřel oči, když na něj muž foukl modravý dým. Byl to zvláštní pach a Kaitovi docela voněl. Lety ošlehaný detektiv měl styl, který mohl chlapec jen obdivovat. Když ho policista ve výslužbě obeznámil se svitkem, zatvářil se Kaito překvapeně a aniž by hnul brvou, nebo jen uhnul od policisty pohledem, svitech bezpečně chytil do ruky.
"Otec?" Optal se tónem, který neočekával odpověď a pohlédl na svitek. Bylo to zvláštní. Jeho otec nikdy neprojevil nějaký velký zájem o jeho tréning. Bylo to celkem příjemné překvapení. To, že jeho otec projevil zájem, bylo pro Kaita opravdovou vzpruhou.
"Budu tam. Děkuji pane!" Zasalutoval na rozloučenou a svůj pohled upřel na svitek. Zvědavost byla velká, ale disciplína měla hlavní slovo. Policejní stanice nebyla tím pravým místem. Právě proto vyrazil Kaito domů, kde měl vlastní tréninkový prostor. Byla to pískem pokrytá aréna s dřevěným panákem a několika cvičebními pomůckami.
Na místo dorazil celkem rychle a usadil se do písku na kolena. Nad pečetí jen pozvedl základní pečeť.
"Kai," vyřkl mladík uvolňovací formuli a dotkl se pečetě dvěmi spojenými prsty. Svitek se před ním okamžitě rozbalil.
"Jak se… ," vydechl v úžasu a jeho otázka vyšla do ztracena. Užasle hleděl na techniku ve svitku a nedokázal si vysvětlit, jak se jeho otec dozvěděl, že začal trénovat suitonovou podstatu. Navíc ji v sobě objevil teprve nedávno při tréninku a nikomu o tom navíc neřekl. Jediný o tom věděl Homura-sensei, který ho viděl v lázních.
Kaito se lehce zastyděl, když si uvědomil, že se jeho otec nejspíše o svého syna zajímá víc, než na sobě nechal znát a pocítil i jistou hrdost, která mu rozbušila srdce.
"Nezklamu tě, otče," pravil tiše a sevřel ruku v pěst, jako by tím měl jeho slib větší vážnost.
Svitek obsahoval techniku vodního biče. Jeho otec nejen, že věděl o suitonu, věděl taky co by mohlo Kaita zajímat. Chlapec se zvedl a pomalu došel k jejich jezírku se zlatými kapry a usadil se tam. Jediným zvukem v okolí byl občasný klepot dutého bambusu, který vatvářela tsukubai, malá bambusová fontánka, která byla tvořena dutou bambusovou tubou, ze zadní strany ucpanou, přes kterou fontánka protékala. Když se bambus naplnil, překlopil se, vylil vodu a odlehčený se opět vrátil zpět, což vytvořilo onen zvuk.

Kaito složil pečeti podle pořadí ve svitku, položil dlaň na vodní hladinu a soustředil se na správné oddělení suitonové podstaty ze své chakry. Hladina se rozvířila a chlapec obejmul rukojeť tvořenou z vody. Pomalu začal zvedat ruku a za ní se od rukojeti táhlo, jako had, tenké vodní lano. Bylo však předčasné jásat, protože se lano přetrhlo, rukojeť ztratila svou integritu a voda stekla zpět do jezírka.
"To nebude jen tak," ušklíbl se mladík pobaveně. To, že dokázal udělit suitonovou podstatu neznamenalo, že by se z něho ze dne na den stal přeborník. Navíc dokázat z chakry oddělit více jak jeden element neuměla ani většina Jouninů a on byl teprve jen genin. Práce s elementy mu však šla na výbornou.
"Ikuze! (Jdu na to!)" Prohlásil a praštil pěstí do otevřené dlaně. Poskládal pečeti, přiložil ruku na vodní hladinu a soustředil chakru.
"Suiton Suiben!" Vykřikl název techniky a opět uchopil vodu, jako by tam sahal pro nějakou tyč. Kaito ucítil mezi prsty tvar a s výtězoslavným úsměvem vytáhl ruku z vody. K vlastnímu překvapení však nedržel vodní bič, ale zlatého kapra, který na něj překvapeně hleděl. Chlapec mu stejný výraz vrátil, načež kapr vyskočil, plácl Kaita do tváře ocasem a zaplul pod hladinu. Z ničeho nic se za ním ozval teatrální potlesk a Kaito ztuhl.
"Moc pěkná technika, Otõto, (Mladší bratře)" pronesl černovlasý mladík pobaveně. Stál ve vchodu do domu a na sobě měl plné vybavení na misi. Kaito se otočil a sarkasticky se ušklíbl. Asayake se vždy zjevil přesně v té nejnevhodnější chvíli. Už měl na jazyku nějakou odpověď, když si všiml jeho výbavy.
"Dávej na sebe pozor, Onīsan, (Starší bratře)" prohlásil s lehkou starostí ve hlase. Asayake byl jeho bratr se kterým neustále soupeřil, ale to neznamenalo, že ho nemiloval.
"Spolehni se," odvětil se zdviženým palcem, kývl na rozloučení a za pomoci pečeti se rozmazal a zmizel. Kaito opět obrátil pohled k vodě a na okamžik se zahleděl na hladinu, pod kterou se líně prohánělo několik kaprů. Myšlenky okolo Asayakeho museli stranou. Přece jen tu měl něco na práci.
Do třetice složil pečeti, položil ruku na vodu a soustředil chakru.
"Suiton Suiben!" Prohlásil nahlas a vytáhl z vody celý bič. Odpolední slunce probleskovalo skrz a díky modravé chakře to v jeho stínu házelo, stále se proměňující barvy duhy. Chlapec se výtězoslavně pousmál a napřáhl se k první ráně. V tu chvíli, kdy však s bičem pohnul, ztratila technika svojí integritu a zlila mladého policistu od hlavy až k patě.
"Kuso… (Kruci… )" prohlásil uštěpačně a dvakrát švihl rukou, aby se zbavil vody. Techniku zkoušel celé ještě odpoledne, dokud ho matka nezavolala k večeři. V tu dobu byl ale na konci svých sil a chakry už také moc nezbývalo. Za celou dobu nedokázal udržet tvar biče déle, než pár vteřin. Dělal nějakou základní chybu, ale nemohl přijít na to jakou. Už u večeře Kaito usínal, proto hned jak dojedl, umyl se a šel spát.
Ráno vstal kolem šesté hodiny, oblékl se a vyrazil do města. Chtěl si, předtím než se setká s Kohakem, koupit nějakou snídani a dát si na vzpruhu nějaký Pu-Erh. Proto se na zmíněné cvičiště dostavil až kolem osmé, jak si starší detektiv přál. Poznámku o desáté Kaito odignoroval, protože nebyl žádný lajdák. Pokud by Kohaku přišel až na desátou, měl chlapec v plánu trénink začít bez něj.
Nejprve si dal krátký trénink fyzičky, aby se jeho tělo zahřálo a pořádně prokrvilo. Hned poté rozložil svitek a dal se do práce. Prvně to zkoušel bez vody, díky čemuž byla technika trochu složitější a chakrově náročnější, protože musel vytvořit vodu vlastní. Zkusil to jen párkrát, než si dal přestávku. Usadil se do stínu, rozbalil si jídlo, které si sebou přinesl, vytáhl hůlky a dal se tiše do jídla. Neměl nijak naspěch, protože stejně čekal, než přijde Kohaku.

Kohaku
Kdyby Kaito věděl, jak je to ve skutečnosti s Kohakovou dochvilností, možná by si přispal. Teprve kolem půl jedenácté si totiž mladý genin mohl díky svým zostřeným smyslům – které se mu jistě v policejní branži už nejednou hodily – všimnout, že se nad keříky krytou přístupovou cestou k severnímu cvičišti líně zvedá modravý kouř. Zanedlouho se v Kaitově dohledu objevil stařičký policista ve standardní uniformě Konoha Keimu Butai a trojicí masivních svitků na popruhu přes záda.
„Ohayo, Kaito-kun,“ pravil a působil ještě klidnějším a vyrovnanějším dojmem, „omlouvám se za zpoždění, ale ty svitky nejsou zrovna nejlehčí,“ doplnil a vysvětlil tak důvod své opozdilosti. Pomalým pohybem shodil popruh s vybavením na zem a rozhlédl se kolem sebe. Dopolední slunce ho příjemně hřálo na zátylku a lehký větřík mu nepatrně čechral šedinami protkané vlasy.
Chvíli mlčky chodil tam a sem po travnaté mýtince obehnané hustou zelení, než si nakonec dřepnul u břehu řeky a zahleděl se na relativně klidnou hladinu. Památeční kámen, zhotovený z lesklého černého kamene, naprosto ignoroval. „Máme štěstí, že včera nepršelo – to by trošku zvířilo vodu a podstatně ztížilo náš trénink,“ řekl a mávavým znamením ruky pokynul rusovláskovi, ať se přiblíží. Ani nečekal na to, až Kaito přijde a dál pokračoval: „Trik je v tom, že musíš protkat chakrou celý objem vody, který chceš udržet. Ne jenom udělat „obal ve tvaru hada“.“ Kohaku považoval svého mladého kolegu za dostatečně vnímavého a šikovného, a proto už dál nic nedoplňoval. Pouze složil pár pečetí a chraplavým tónem zařval „Suiton: Suiben!“ a pomocí již na první pohled mocného mávnutí si k sobě přitáhnul trojici svitků, ležících dobrých deset metrů opodál.
„Ty si chvilku trénuj samotnou techniku, věřím, že na to rychle přijdeš,“ usmál se. „Já si zatím pro tebe něco málo připravím.“ Jakmile své dořekl, chopil se jedné z tlustých smotků ručního papíru a rozvinul ho na zemi. Bylo všeobecně známo, že je Kohaku expertem na zadržovací a pečetící techniky.
„Kai!“ křikl do éteru a ze svitku se s charakteristickým pufnutím uvolnilo něco, co připomínalo překážky na jakousi „opičí dráhu“.
Kaito Sarutobi
"Ohayo gozaimasu, Kohaku-san," pravil uctivě, když starší policista došel až k němu. Oběd měl už dávno snězený a vlastně jen čekal na Kohaka. Nemělo smysl vyplýtvat veškerou chakru ještě předtím, než se sem policista dostaví. Že se opozdil Kaitovi nijak nevadilo.
"Hai," přikývl, když mu muž vysvětlil přesně to, co jeho technice chybělo. Nejspíš za svá léta viděl více případů se stejným problémem a tak se nad tím Kaito ani nezarazil. Když muž vyvolal vodní bič, sledoval ho chlapec velice pečlivě. Teď měl prakticky volné pole a tak složil pečeti, přiložil ruku na vodu soustředil chakru. Představil si, jak má vypadat bič a přesně do té podoby se snažil chakru nacpat. A ono to fungovalo. Kaito vytáhl z vody bič. Na první pohled však bylo jasné, že to bude potřeba ještě doladit, protože z se kraje pomalu, ale jistě roztékaly. Na druhou stranu měl bič delší životnost než předchozí pokusy. I tak se však po chvíli celý roztekl. Chlapec to nevzdával. I malý pokrok znamenal pokrok a u první suitonové techniky to platilo dvojnásobek. Vždyť teprve nedávno objevil ve své chakře další složku. Další pokus byl podobný, jen déle trvalo, než se bič roztekl a Kaito už s ním dokázal i jednou prásknout. Při onom prásknutí sice odletěla i polovina biče, ale každým dalším pokusem se blížil k cíli. Na zhruba osmý pokus už dokázal techniku vytvořit i kontrolovat, aby se dala technika použít jako zbraň a držela při sobě. Trénink chvilku zabral, proto na něj Kohaku musel nejspíše chvilku počkat.

Kohaku
Starý policista si hleděl svého a svého prozatímního svěřence nechal v klidu trénovat. Na zelenkavé mýtince se tak díky postupnému odpečeťování obřích svitků začala rýsovat jakási provizorní lanová dráha.
Veškeré vybavení bylo vytvořené ze staře vypadajícího, ale zato velice kvalitně olejem ošetřeného modřínového dřeva. Kdyby Kaito třeba jen tušil, že na téhle sadě kdysi trénoval i sám Kohaku, tak by se možná zalekl toho, že se mu stařičké dřevo rozpadne pod nohama – to však opravdu nehrozilo, poněvadž policista své výbavě věnoval přímo nadprůměrnou a navíc pravidelnou péči.
Celá sestava se skládala ze tří věží o velikostech čtyři, tři a pět metrů. První z věží – jako jediná zastřešená – měla na sobě dřevěný žebřík a byla spojená s druhou platformou pomocí tlusté kladiny, v jejímž středu byl upevněn kruh. Třetí věž stála samostatně a na vrchní hraně platformy měla taktéž připevněný kruh.

Kohaku si otřel rukávem zpocené čelo; celé sestavování ho nejspíše vysílilo. Ostatně, už nebyl nejmladší. Típnul cigaretu, špaček položil na malinký svitek a zapečetil ho – nechtěl tady totiž nedopalky vyhazovat do trávy. Z kapsy zelené polstrované vesty vytáhl krabičku s dalšími cigaretami a podrážděně zavrčel, když zjistil, že mu zbývá jen jedna poslední.
Chvilku se rozhlížel kolem, až pohledem narazil na velký kus kamene. Vytáhl z kapsy další svitek (těch měl opravdu slušné množství) a pomocí Kai z něj vyprostil deset plechovek od piva. Ty pak vyskládal vedle sebe na kámen.
Poplácal hocha po zádech a uznalým tónem řekl: „Pěkné, to vypadá celkem stabilně. Akorát ten švih by se měl trošku potrénovat. Ostatně, bič, který se ti při švihnutí rozpadne, je dost na kel,“ zasmál se. „Teď zkus vytvořit Suiben z vlastní chakry a stoupni si tak tři metry od toho šutru s plechovkama. Máme štěstí, že je náš milovanej kolega Gorou na stanici schovává do svého šuplíku místo toho, aby je házel do koše, protože se bojí, aby je tvůj táta nenašel – ne že ho naprášíš.“ Popošel směrem ke kusu horniny a už se chystal demonstrovat názornou ukázku. Když si však uvědomil, že Kaito s nejvyšší pravděpodobností chápe, co a jak má dělat, tak pouze doplnil: „Prostě párkrát za sebou sraž ty hliníkový zrůdy pomocí svýho jutsu. Já si mezitím rychle skočím pro cigára.“
Stařík ani nedal Kaitovi prostor položit mu nějaké doplňující otázky a rychle zmizel z cvičiště.
Kaito Sarutobi
Technika sice byla v pořádku a použitelná, ale Kaitovo soustředění nebylo právě nejlepší. Jen co ho starý policista poplácal po zádech a pochválil jeho techniku, bič neudržel svou formu a celý se rozpadl. Chlapec se sarkasticky zakřenil, protože přesně takovéto trapné situace zažíval celkem často. Proto už to bral na lehkou váhu. Poznámku o popíjejícím policistovi sice nekomentoval, ale zapamatoval si ji. V téhle práci bylo občas dobré znát kostlivce ve skříni ostatních, protože se pak dalo dost věcí urychlit, když člověk správně zapáčil. Stejné to bylo se službičkami.
"Dobře," přikývl prostě a nechal muže jít si po svém. Neměl moc rád, když mu do tréninku někdo příliš kecá. Občasnou radou nepohrdl, ale jinak byl jeho trénink jen jeho zodpovědností.
Kaito si tedy stoupl na tři metry od kamene a po zopakování postupu vytvořil vodní bič. Oproti jeho minulým pokusům, tento měl celkem solidní konzistenci. Lehce s ním mávnul a ozvalo se prásknutí. Poté se bič opět rozpadl. Tentokrát to ale nebylo kvůli špatnému soustředění.
"Jau!" Vykřikl překvapeně mladík a chytl se za tvář do které se švihnul. Měl tam krvavý šrám. Byla to už nějaká doba od akademie, co se s onou zbraní učil, když si vybíral, jaká zbraň mu víc sedne. Tuto volbu nakonec nechal nedořešenou, když se rozhodl pro shurikenjutsu. Umění správného švihu si musel jen oprášit. Druhej pokus s nově vytvořenou zbraní byl mnohem lepší a po dalších pár pokusech byl chlapec připraven. Na první plechovku mu stačilo pouhých šest pokusů a s každou další se jeho přesnost zlepšovala. Poslední tři už dokázal rozseknout na první ránu.
"To by šlo," prohlásil spokojeně. Bič přežil všechny ty rány a stále vypadal použitelně. Chtělo to prostě jen kapku tréninku.

Kohaku
Na Kaitův trénink by byla za normálních okolností radost pohledět. Jednak by nejspíše každého zarazilo, jakou rychlostí se geninovi daří ovládnout takto pokročilou Suitonovou techniku. A druhým důvodem byly Kaitovy občasné přešlapy typu „švihnutí sama sebe do obličeje“, které by kdekomu mohly připadat zábavné či minimálně úsměvné. Tak jako tak se starý policista při svém příchodu neusmíval; dokonce mladíkovi ani nevěnoval přílišnou pozornost. V koutku úst se mu ze strany na stranu kývala doutnající cigareta a jeho oči projížděly dokument s pečetí konožské policie.
Došel ke kameni, odložil dokument do brašničky a změřil pohledem na zemi poházené plechovky. Některé byly znatelně promáčklé nebo posekané od vodního biče – nebylo se však čemu divit, hliník patří mezi měkké kovy. Na genina, který s touto technikou přišel do styku na tak krátký čas, to byla ovšem ucházející práce.
„Dobrá, to bychom měli. Pěkně jsi je rozmašíroval, kluku, to se ti musí nechat,“ řekl s širokým úsměvem. Pokud však Kaito oplýval schopností vnímat i malé detaily, mohl si všimnout, že staříkovy oči se už nesmály. Jeho pohled totiž prozrazoval, že mu něco leželo na mysli a dokonale ho to rozrušilo.
Stařík se rozhodl pro tuto chvíli nechat své obavy stranou a zavelel: „Táákže, plechovky jsou za náma a ty jsi dokázal, že jsi hoden ozkoušet tenhle dřevěnej skvost,“ řekl se znatelným sarkasmem v hlase. „Zjednoduším ti to: Prvně vyšplhej na tu zastřešenou věžičku s žebříkem,“ řekl vojenským tónem a ukázal na patřičnou stavbu. „Jakmile budeš stát na tý věži, zachytíš se vodním bičem za to oko na kladině a přehoupneš se na druhou věžičku s platformou,“ pokračoval, „z tý potom seskočíš na zem a dojdeš k poslední z věží. Opět se zachytíš Suibenem toho oka na vršku a pokusíš se po tom biči vylézt nahoru. Na první pokus se neboj dopomoct si chakrou na chodidlech – ať si nerozbiješ držku,“ řekl a zařehtal se. „Všechno jasný, Kaito-kun?“
Kaito Sarutobi
"Díky, pane," pravil rudovlásek s lehkým úsměvem a díval se přitom muži do očí. Proto si onoho detailu všiml. Kaito si většinou podobných věcí všímal, protože to byla jeho práce.
"Špatné zprávy?" Optal se chlapec jen tak mimochodem, protože kdyby to bylo něco co by měl vědět, řekl by mu o tom Kohaku sám, proto Tako bez vyčkání na odpověď přešel k dřevěné prolézačce a zadíval se na ni.
"Hai," odpověděl zamyšleně. Dráha nevypadala nijak složitě, ale Kaito byl sám zvědavý, jak dlouho mu to bude trvat. Předchozí biče neměly zrovna dobrou konzistenci a chlapec si se skeptickým pohledem představil, jak se na něm bude houpat.
"Ikuze!" Kývnul odhodlaně a začal šplhat po žebříku nahoru. To bylo naprosto jednoduché. Kaito záměrně nepoužil chakru, protože to byl trénink a ten nebylo dobré ulehčovat. Na první věži se zastavil a zahleděl se na oko. Věděl, že na přichycení biče byl nějalý grif, ale otázka byla, jaký. Kaito zkusil hned několik špatných způsobů, kdy se bič prostě odrazil od oka dolů. Na sedmý pokus se však bič úspěšně omotal kolem oka a chlapec zkusil jeho pevnost. Byla na první pohled zcela ucházející. Kaito se zhluboka nadechl, chytil bič oběma rukama, napjal bič, rozběhl se, aby nabral rychlost a zhoupl se. Dobře věděl, že když nenapne bič, napnutí vlastní vahou způsobí zapružení a to trhnutí, které by přišlo v zápětí, by nejspíše neudržel. Mladík se zkoupl skoro do tří čtvrtin cesty, když bič praskl, mladík se protočil, narazil zády, hlavou dolů, do druhé věže a zřítil se na zem. S tichým klenín se zvedl, oprášil a protáhnul bolavá místa.
"Druhej pokus," povzdechl si skepticky a vydrápal se po žebříku zpět na věž. Grif už měl. Důležité tedy bylo, aby bič udělal pořádně, protože musel unést celou váhu jeho těla.
"Suiton suiben!" Vyvolal nový bič, ačkoliv cítil z častého používání techniky značnou únavu a na první pokus se zachytil za očko. Zhluboka se nadechl a zkoupl se po druhé.
"Prásk!" Ozvala se rána, když mladík podruhé narazil do druhé věže. Tentokrát byl však na vině pták, který Kaitovi vletěl do chlapcovy tváře. Koncentrace byla ta tam a bič se zrušil.
"No do hajzlu?!" Postěžoval si, plivaje peří. Pták něco zanadával a rozhozeně se pokusil vzlétnout. Tehdy se ozvala drubá dutá rána. Chlapec neztrácel čas a do třetice se vyškrábal nahoru. To už mu činilo jisté potíže, protože nedostatek chakry si vybíral svou daň. Kaito cítil, že tohle je jeho poslední pokus. Víc chakry nemohl postrádat
"Suiton suiben," poskládal pečetě, vyvolal bič a zhoupl se. Konečně stanul na druhé plošině. Už chtěl skočit, kdyz si uvědomil, že je jeho bič stále zamotané do oka. Rudovlásek přimhouřil oči a začal bičem různě mávat, aby našel odmotávací grif. Byla to docela vtipná podívaná a dobrou minutu zabrala. Poté Kaito seskočil, zahákl bič do posledního oka a s vynaložením zbylé energie se úplně vysílený vyškrábal nahoru. To mu vzalo poslední zbytky sil a chlapec zůstal jen ležet. Použil moc chakry. Víc, než se běžně odvážil.

Kohaku
Jeho otázku ohledně problémů naprosto ignoroval. Kohaku jako by zcela zapomněl na útrapy, které mu jeho práce házela pod nohy, a za burácivého smíchu se bavil Kaitovým vystoupením. Mladík si sice počínal poněkud neobratně, ale díky své vůli – nebo tak to Kohaku alespoň odhadoval – znovu a znovu pokračoval. Užuž se chtěl odhodlat trénink ukončit, aby si chlapec neublížil. Kaito však úspěšně překonal propast mezi prvními dvěma věžičkami.
Opřel se jedním ramenem o starý strom, který pamatoval snad i Třetího, a zahleděl se na svého mladého kolegu, šplhajícího s vypětím posledních sil na třetí věž. Když si však Kaito na platformě lehnul a nebyl s to se zvednout, poznal starý policista, že by mu měl pomoci.
Třemi na starce velice rychlými skoky se přemístil na nezastřešenou věž, zašmátral v kapsičce a vložil Kaitovi do úst malou tmavě zelenou kuličku. „Pořádně to rozkousej, doplní ti to trošku chakry. Pro dnešek si běž odpočinout, byl jsi dobrej.“
Už se chystal jít balit své vybavení, když mu na mysli vyvstala Kaitova neuvěřitelná vůle – něco, čeho si ostřílený policista vážil. Na chlapce se sice neotočil, ale vyrovnaným hlasem řekl: „Jestli tě zajímá, o jaké problémy jde, tak sem zítra zase přijď ve stejný čas. Slibuju, že tentokrát dorazím včas.“
Dál už nepromluvil; pouze mlčky sbalil své učební pomůcky a vydal se na cestu do svého skromného bytečku v centru Skryté Listové.
Kaito Sarutobi
Kaito byl sice vyšťavený, ale ani tak vojenskou pilulku nepřijal. Moc dobře věděl co je to za věcičky a nehodlal kvůli vyčerpání z tréninku probdít noc. Sevřel před ní rty a zavrtěl odmítavě hlavou.
"Arigato, Kohaku-san," poděkoval mu za slova chvály a s jistou námahou se zvedl na nohy, s ještě větší seskočil z věže dolů kde pád zbrzdil parakotoulem a pomalu se vydal pryč. Mužova slova ho však donutila zastavit a ohlédnout se. Kohaku k němu byl zády, ale znělo to, jako kdyby mluvil přímo m němu, což bylo sice divné, ale na jisté podivnosti měli staří lidé nárok.
"Budu tady," ujistil svého staršího kolegu a loudavým tempem opustil severní cvičiště.
Doma se jen rychle umyl a zalehl do své postele. Jedině spánek mu totiž mohl dodat sil, aniž by za to chtěl něco na oplátku. Spánek přišel skoro hned a byl bezesný.
Probuzení přišlo časně ráno, kdy byla Konohahstále zahalena do nočníhi pláště a Kaito se cítil naprosto svěží. Bylo něco před čtvrtou hodinou, ale i to znamenalo, že prospal dobrých deset hodin. Rudovlásek se oblékl, provedl ranní hygienu, zejména u zrcadla strávil deset minut a vyrazil do města. Měl přesně vytipované místo, kde se vařilo již časně zrána, především kvůli ninjům a lidem co šli do práce již v tuto hodinu. Když se tam Kaito dostavil, bylo tam již několik lidí, kteří do sebe v polospánku hrnuli ranní pokrmy.
"Kaito-kun!" Přivítal mladíka známý hlas kuchaře, který byl zároveň i majitelem. Jmenoval se Hitako a byl to lehce obtloustlý muž ve středních letech, neustále se usmívající. "Dneska jsi tu nějak časně. Nějaký naléhavý případ?" Zajímal se a aniž by se mladíka zeptal, hodil na pánev nakrájenou cibulku. Ozval se známý zvuk smažení. K cibulce po nějaké chvilce přidal i tři vajíčka, slaninu a trochu česneku a to celé nechal smažit. Mezitím nalil do hrnku kávu a podal ji chlapci.
"Díky, Hitako-san. Možná, že jo, ale nechci nic zakřiknout. Chtěl jsem si předtím dát malý trénink, znáte to," odpověděl Kaito s úsměvem a přijal hrnek s černou kávou. Byla černá jako noc. Bez cukru, bez mléka, jak to měl rudovlásek rád. Zatím se mladík usadil na bar, upíjel kávu a pozoroval muže při práci.
"Nějaké nové drby?"
Optal se, aniž by se na muže díval. Oční kontakt byl totiž mnohem hlasitější, než se mohlo zdát a přitahoval jistou pozornost ostatních.
"Velká ryba," prohlásil kuchař a položil před Kaita vaječnou omeletu. Mladík vytáhl peníze a přisunul mu je i s velkým dýškem. Až moc velkým na to, aby to mohlo být jen za spokojenost s kvalitou. Muž shrnul peníze za bar a přiblížil se ke Kaitovi tak, aby mohl šeptat.
"Povídá se, že do vesnice přijel nějakej podvodník. Zatím moc nevystrkuje nos ale prý umí dělat slušné padělky. Říká si zahradník," pravil s vážnou tváří kuchař a aniž by jen pohlédl směrem k zákazníkovi, který si mávnul o přidání, začal kuchtit další pokrm.
Chlapec jen přikývl a věnoval se své snídani. Informaci si však zapamatoval. Hitako sice nebyl nejpoctivějším mužem v okolí, ale byl dobrým informátorem. Hrát totiž dovedl na obě strany. Dnes to bylo však poprvé co předhodil Kaitovi velkou rybu. Padělání totiž neprospívalo obchodu a to bylo to, na čem všechno stálo. Jak ve světě práva, tak ve světě zločinu. Chlapec pomalu dojedl svou snídani a se slovy na rozloučenou zmizel v temné noci venku. Kaito to vzal přes policejní stanici, kde svému otci zanechal svitek na jeho pracovním stole. Chvilku sice váhal, jestli mu tam nenechá i vzkaz, ale nakonec to neudělal. Vrácení svitku bylo jasnou zprávou a nebylo třeba nic dodávat. Na cvičiště dorazil okolo šesté hodiny a dal si dlouhý trénink fyzické zdatnosti. S přestávkami mu to zabralo dobré tři hodiny a zbylou hodinu jen odpočíval a ujídal svačinu. Ležel ve trávě a užíval si sluníčka. Byl nakonec celkem pěkný den. V dálce sice byly černé mraky, ale ty se mohli Konoze ještě vyhnout.

Kohaku
Sluníčko ho po cestě na severní cvičiště příjemně hřálo na zátylku a lehký větřík ho hladil po tvářích. Kohaku na sobě měl tradiční uniformu Konoha Keimu Butai a přes rameno měl přehozené popruhy od dvou malých cestovních batohů, vyráběných pro vojenské účely. V každém z nich se ukrýval svitek s jednou standardní sadou ninja vybavení, jídlo v podobě potravinových pilulek na pět dní, vojenská termoska, základní policejní vybavení a teplá termo-deka.
Když dorazil na smluvené místo, Kaito ležel v zelenající se trávě a v klidu ukusoval ze svojí svačiny. Nasadil usmívavý, tuze energický výraz a rádoby natěšeným hlasem pronesl: „Zdravím, kolego.“ Popošel až ke svému mladému spolupracovníkovi a na zem opatrně položil jeden ze dvou tmavě šedých ruksaků. „Původně jsem s tebou chtěl pouze prodiskutovat nadcházející události, ale vedení mi dalo příkazem vyřešit jisté komplikace co nejrychleji,“ řekl a nervózně se usmál. „Takže tady máš jeden batoh – je v něm všechno, co budeš potřebovat,“ doplnil „…a pokud si ještě potřebuješ něco vyzvednout doma, tak to můžeme vzít kolem vašeho baráku. Jinak se okamžitě vydáváme na cestu, protože to fakt spěchá. Detaily ti sdělím po cestě.“
Jakmile domluvil, otočil se a svižným krokem zamířil ze cvičiště. Na Kaita nečekal; věřil, že ho mladík dožene. Mířil ke konožské hlavní bráně – přesně tam, kde se v dáli stahovala temná mračna.

Kaito Sarutobi
Chlapec vyskočil na nohy a sklidil si své vybavení. Navíc si bez řečí nasadil batoh na záda. Na sobě měl svoje klasické oblečení, které sice vycházelo ze standardní uniformy, ale v mnohém se lišilo. Znak Konoha keimu butai na něm však byl. Rychle se starším kolegou srovnal krok.
"Nepotřebuju nic z domova, ale pokud jste nenahlásil, že s vámi jdu, musím to nahlásit alespoň na bráně, Pane," upozornil Kohaka a následoval ho.
"Ten úkol, o co jde?" Zajímal se s profesním zaujetím.

Kohaku
Kohaku přikývnul a prohodil krátkou poznámku o tom, že to bez zastávky u Kaitova domu stihnou rychleji – a to bylo dobře. Dvojice policistů procházela bok po boku ulice Skryté Listové a razila si to rovnou k hlavní bráně. Bylo očividné, že znaky Konoha Keimu Butai budí v očích kolemjdoucích určitý respekt. Čas od času totiž někdo například uctivě kývnul hlavou na pozdrav a jeden z typických pouličních šmelinářů, schovávajíc svoje zboží pod dlouhým kabátem, zničehonic přerušil svůj pochybný obchod s naivním občanem Konohy.
Starý policista si svou práci – a jemu lidmi věnovaný respekt – dle všeho užíval. Na pozdravy reagoval ledabylým zasalutováním a na pokoutného podvodníka pouze výhružně zavrtěl hlavou. Ostatně, teď nebyl zrovna čas na pokutování prachobyčejných šejdířů.
„Jde o jedno detenční zařízení na hranicích země Ohně,“ řekl polohlasem. Snažil se však působit i nadále naprosto uvolněně a nedával na sobě nic znát. Informace, kterou se Kaitovi chystal sdělit, byla totiž dobře utajována. „Z jedné cel se jim prý doslova vypařila celá skupina lapků, vedených nějakým nukeninem,“ pravil a uculoval se, jako by se nechumelilo. Nesměl dát lidem kolem sebemenší záminku o tom, že ozbrojené konožské síly nemají něco zcela pod kontrolou.
„…prostě si představ, že ti bez jediné stopy zmizí z vězení banda zločinců. Opakuju – beze stopy. Jako pára nad hrncem,“ pokračoval. Duo Kaito-Kohaku už mohlo v dáli spatřit obrys velké zděné brány se znakem listu.
„Tak co, Kaito-kun? Myslíš si, že je něco takového možné? Může opravdu tlupa budižkničemu jen tak zmizet ze zamčené cely…?“
Kaito Sarutobi
Všeobecné pozdravy z řad občanů patřili nejspíše starému policistovi, proto se Kaito nesnažil nijak vyniknout. Běžně by ho taková pozornost těšila, ale před starým policistou cítil respekt i on a tak ho nechal užívat si to samotného.
"Možné to je, ale nejspíše ne bez pomoci zvenčí," prohlásil taktně Kaito a pohlédl na ostríbřenou tvář. Bylo zbytečné docházet k nějakým závěrům dříve, než se dostanou na místo činu.
"Existuje mnoho prapodivných jutsu, které by se daly použít. Přijde mi ale divné, že se nenašla ani jedna stopa. To bych spíš věřil."

Kohaku
Kohaku mírně pokýval hlavou a rty se mu zakřivily do tenkého úsměvu. "Dobré uvažování, Kaito-kun. Jistě si naše případné teorie ověříme na místě."

Dvojice poměrně rychle dosáhla prvního milníku jejich společné cesty - brány Skryté Listové. Dvojice strážných v dřevěné budce zvedla ruku na znamení pozdravu. Vypadalo to tak vojensky a vážně - tedy dokud se stráž nerozkoukala a nepoznala starého policistu.

"Jestlipak to není naše metla zločinu, Kohaku-san?," řekl holohlavý chuunin ve standardní konožské uniformě. "Nedělej si z něj srandu, nebo tě pošle do chládku," dodal druhý shinobi s dlouhými, uhlově černými vlasy, staženými do praktického ohonu.

Kohaku je oba znal; přednášel jim při školeních ze základního policejního práva, které musel každý konožský strážný hlídající hlavní bránu absolvovat.

"Kdybych vám řekl pravdu, musel bych vás oba na místě zabít," pronesl Kohaku s ledově vážným výrazem v obličeji - ten mu však dlouho nevydržel a stařík společně s dvojicí chuuninů vybouchl v hlasitý přerývaný smích.

Když se bujará atmosféra lehce uklidnila, předložil Kohaku stráži oficiální dokumenty a vyzval Kaita, aby ohlásil, co ohlásit chtěl.

Kaito Sarutobi
Kaito branou prošel už mnohokrát a strážné od pohledu znal. Proto nijak nereagoval na jejich formální vzezření. Byl toho názoru, že jako profesionální úrovni se tak tváří prostě každý. To všal nečekal, že začnou s Kohakem vtipkovat. Chlapec se jen ušklíbl a po temeni mu stekla kapka potu.
'Jestli jsou dospělí takhle trapní, když se chystají vtipkovat, radši nechci nikdy dospět,' pomyslel si skepticky, bez zaváhání sebral ze stolku papír, naškrábal na něj pár řadků a vhodil ho uhledně složený do schránky vedle.
"Kaito Sarutobi, hlásim opuštění vesnice na pár dní za účelem výpomoci s úkolem, kterým byl Kohaku-san pověřen," přednesl oficiálně a zasalutoval. Možná, že na srandy bude čas, až dospěje, ale nyní byl Kaito vážný a jeho kamenný výraz se nijak nezměnil. Dokonce i jeho ohlášení bylo spíše takové informační, než že by se ptal. Udělat to však musel, protože si Konoha vedla přesné údaje o pohybu svých shinobi.

Kohaku
Holohlavý shinobi, stále ještě trošku roztěkaný z z jejich "humorné chvilky", si přiložil ruku k ústům, odkašlal si a pokusil se nasadit co možná nejprofesionálnější výraz. Bylo evidentní, že ho mladý policista svým přístupem zaskočil.

"Hai, Kaito-san. Zapíšu to do protokolu," oznámil a chopil se tmavě zeleného pera.
Druhý s chuuninů mezitím probíral s Kohakem nejnovější případy, které se u hlavní brány udály. Zmínil se například o jednom z pašeráků, který se pokusil pronést kontraband ve svých trenýrkách. "Šel zrovna za jednou mladou upocenou farmářkou, co právě nesla úrodu na prodej do vesnice, a my si všimli, že má v rozkroku obrovskou bouli. Měli jsme ho za nějakého delikventa, a tak jsme ho zastavili a odvedli na stanici," vyprávěl dlouhovlasý ninja. "Až na stanici zjistili, že má v kalhotech balík se smaživem," dodal a opět se společně s Kohakem začal smát.

Jakmile si Kohaku všiml, že Kaito s plešounem vyřešili veškeré nutné formality, rozloučil se se strážnými - ti jim popřáli hodně štěstí - a začal mašírovat po dlouhé prašné cestě. Čekala je dlouhá cesta přes lesy země Ohně.

***

Už šli dobrou hodinu a jistě si všimli, že se nad nimi pomalu, ale jistě začíná smrákat stejně jako v dálce. Vypadalo to na bouřku. "Doufám, že nemáš nic proti cestování s dešti," zašklebil se na Kaita.

Šli dál. Starý policista nenáviděl dlouhé tiché chvilky a tak se zeptal: "U policie už pomáháš taky nějakou chvíli, viď? Jakej byl tvůj nejzajímavější případ?"

Kaito
Chlapec šel tiše a bez problémů držel Kohakovo tempo. Neměl problém s tím, cestovat beze slov, ale když to nebylo potřeba, rád se tomu vyhnul. Na otázku ohledně deště jen zavrtěl hlavou. Cestovat v dešti bylo sice nepříjemné, ale dalo se to snést.
"Na akademii jsem tam dělal praxi a od té doby tam vypomáhám. Až v poslední době jsem začal dostávat samostatné případy. Zatím ale jen takové lehčí," odvětil s úsměvem a zamyslel se.
"Nejzajímavější případ," prohodil k sobě. "Zatím jsem dostal jen samé krádeže a tak, ale nejzajímavější byla asi záhada ztracené fontány," pronesl pobaveně a lehce protočil oči. "Ukradnout a schovat celou fontánu, to byla fakt krádež století," zasmál se a zavrtěl hlavou. "Ti kašpaři se někde doslechly, že se v té fontáně ukrývá poklad a protože se jim nepovedlo sochu na fontáně rozbít, ukradli ji celou."

Kohaku
Kohaku se od srdce zasmál. Dlouho neslyšel o tak výjimečně vtipném případu – takových bylo totiž málo. Práce člena Konoha Keimu Butai povětšinou nebyla vůbec zábavná, ba dokonce ani úsměvná. Velká část – téměř devětadevadesát procent, jak by starý policista určitě sám tvrdil – byla totiž spíše k pláči. Násilí, podvody, zkažené životy obětí i pachatelů… Postarší muž si otřel čelo od potu a pomyslel si, že valná většina policistů časem těmto věcem časem přivykne; že se jim takovéto činy a události začnou zdát normální, a že je jen tak něco nevyvede z míry. Ten zbytek pověsí svou kariéru na hřebík a jdou se zabývat jinými věcmi. Veselejšími věcmi. Kohaku doufal, že Kaito patří, nebo bude patřit do první ze jmenovaných skupin.
Jeho úsměv pohasl a opět zvážněl. „Je to všeobecné detenční zařízení na hranicích, jak už jsem předtím říkal. Můžeme tam narazit na malé ryby, jako jsou pouliční kapsáři a zlodějíčci. Nebo taky můžeme mít tu čest se sériovými vrahy, lídry násilnických gangů a kdo-ví-kým ještě,“ řekl, jakoby nechtěl chodit kolem horké kaše. „Pohraniční hlídky sbalí každýho, kdo se pokusí překročit hranice a zdá se být byť jen trochu podezřelý. Prostě chci říct – počítej radši se vším.“
Z náprsní kapsy zelené prošívané vesty vytáhl krabičku a jednu z cigaret vložil do úst. Poté se chopil sirek a zapálil si. Neměl rád zapalovače, vždy mu přišlo, že se sirkami si člověk cigaretu vychutná lépe. Byl zkrátka chodící ukázkou „staré školy“ Konoha Keimu Butai.
Dvakrát nebo třikrát potáhl a zadíval se na Kaita. Opět vzal do ruky krabičku cigaret a natáhl ji ke svému mladšímu kolegovi: „Je libo cigáro?“
Kaito Sarutobi
"Nemějte o mě strach, tantei Kohaku," odpověděl mu s klidným pousmáním. "Už jsem se setkal s očima šílence. Dokonce bych se vsadil, že jsem je chvilku měl i já sám," dodal a ušklíbl se. Při jeho prvním setkání s týmem jedna byl na samém okraji šílenství a zdravého uvažování. A po celou dobu se tam pohyboval. Chvilku tady, chvilku tam. Tomu stavu říkal Bestie. Když se v něm probudila bestie, jednal instinktivně a k boji využíval vlastní hněv a jen díky vnitřnímu policistovy, který ho hlídal, dokázal držet bestii na uzdě a zkrotit ji ve správnou chvíli. Jenom díky tomu dokázal na poslední možnou chvíli odchýlit ránu, kterou by spoutaného muže zabil.
"Jen doufám, že to Homura-sensei vezme v klidu. Ten dopis, co jsem psal na bráně byl oznámení kam jdu, s kým a za jakým účelem. Je to můj nový sensei a ještě přesně nevím co od něj mám čekat," zakřenil se pobaveně a bez váhání si vzal od starého policisty cigaretu.
"Otec by mě zabil, kdyby mě viděl kouřit," pravil bezstarostně, ale i tak zaváhal, když si ji chtěl dát do úst. Nikdy předtím nekouřil a i když mu to přišlo zajímavé, slyšel o těchto válcovitých ďáblících jisté zkazky.
"Každopádně hezky voní," pravil, když k nezapálené cigaretě přičichl.

Kohaku
Na Kaitovu poznámku o tom, že se o sebe umí postarat, jen kývnul hlavou. Neměl důvod mu v tomto ohledu nevěřit. Kaito mu totiž už od prvního pohledu připadal jako dříč, který jen tak něco nevzdá - což byla pro policistu naprosto zásadní vlastnost.

"Tak to máme štěstí, že tady tvůj táta není, hmm? Na kolegy už jen z principu nedonáším, takže si klidně dej," odvětil a ušklíbl se, "je to kvalitka, beru je od jedné milé paní, co má krámek kousek od mého domova." Měl pocit, že kamarádské popíchnutí Kaita trošku osmělí, takže ještě s neskrývaným sarkasmem v hlase dodal: "Většina lidí by to cígo ale spíš dala do pusy, než k nosu. Chceš oheň?"

Zrovna procházeli překrásnou dubovou alejí, když na zem začaly dopadat první kapičky dešťové vody. "Občas si tak říkám, že by k těm vojenským batohům měli dávat zdarma deštník," prohodil a znovu se zakřenil. "Myslím, že tvůj sensei nebude mít nic proti. A co jinak ten tvůj tým? Jsi tam spokojený?"

Kaito Sarutobi
Chlapec se jen pobaveně ušklíbl a nechal si od Kohaka připálit. První šluk mu okamžitě přivodil kašel, protože jeho plíce nebyly zvyklé na horký kouř. Kaito to však po prvním odmítnutí jeho těla nevzdal. Sice mu to nechutnalo, ale vypadalo to prostě tak dobře, že tomu dal šanci. Dokonce musel trochu zpomalit tempo, protože se mu začalo lehce zatmívat před očima a točila se mu z toho hlava.
"Jak jste si na tohle mohl zvyknout?" Optal se detektiva nevěřícně. Ale ani po tom prohlášení cigaretu neudusil.
"Je to jen voda a já nejsem z cukru," odvětil a natáhl ruku, aby mohl kapky zachytit.
"Můj novej tým je dobrej. Sensei je tvrdej jako nevydělaná kůže, ale to beru jako bonus, protože se od něho dá hodně naučit. No a moje kolegyně jsou… ," lehce se zarazil, aby neřekl něco, co by bylo spontální.
"... moje kolegyně jsou z klanu hyuuga. Jedna je milá, přátelská a trochu stydlivá a ta druhá je úplnej opak. Ta je jako čertík v krabičce, co má velmi lehkou spoušť, ale je to fajn tým. Chce to tomu dát asi jen chvilku času, než se opravdu poznáme."

Kohaku
Detektiv se od srdce zařehnil, když Kaito poprvé popotáhnul z cigarety a rozkašlal se. Vůbec ho to nepřekvapilo; jeho první ochutnávka tabákového dýmu skončila podobně neslavně. Mladý shinobi však svůj vnitřní boj s plícemi nevzdal a napodruhé už cigaretový kouř vyšel z jeho úst, aniž by spustil jakýkoliv tělní obranný mechanismus.

"Hmm, tvé vlohy pro policejní kariéru jsou evidentní - jseš tak mladej a už hulíš," okomentoval Kaitovo cigaretové "poprvé" a opět se zazubil. "To je nezvyklé, mít dva Hyuugy v jednom týmu. No, snad to s nima nebude taková bolest jako s jinými členy jejich klanu."
Jejich kroky momentálně dopadaly na úzkou písčitou cestičku, vedoucí skrze planiny. Kohaku se zastavil u rozcestníku a pečlivě prostudoval plán jejich trasy.

"Bojíš se temných lesů?" zeptal se a ani nečekal na odpověď, "..ne? Výborně. Vezmeme to zkratkou. Pokud budeme mít štěstí a nic nás nesežere, vyplivne nás to asi kilák od obchodní stezky, která vede do cílové destinace."

Kohaku neotálel a s veselým pískáním jeho oblíbené písničky sešel z prašné cesty na úzkou lesní pěšinku. Už z místa, kde stál Kaito, bylo vidět, že koruny stromů v lese vrhají za deště ještě temnější stíny, než obyčejně.

Kaito Sarutobi
Před Kaitem čekalo jen dobrodružství. Ať mělo být zlé, nebo dobré, bylo plné zkušeností, které mladík hodlal sbírat a nemělo cenu nechat se odradit nějakým strachem, nebo nejistotou. Tmy, ani lesa se Kaito nebál. Potvor, co by ho mohli sežrat a vyplivnout na kupecké stezce napůl stráveného, ano. Nehodlal však staršímu detektivovi přiznat sebehloupější slabost, kterou trpěl. Pro jistotu si však vyhrnul rukávy k loktům a odhalil tak tetování na zápěstí, které vypadaly skoro jako nějaká pečeť
"A co váš nejzajímavější případ Tantei-Kohaku?" Optal se, když je pohltily stíny lesa a déšť pod hustými korunami lehce ochabl, jak se nemohl dostat ke svým obětem a celé je zmáčet.

Kohaku
Deštěm nasáknutý les uvolňoval ze silic stromů takové líbivé vůně, které by za sucha člověk nikdy neměl šanci ucítit, a dělal tak z původně předpokládané "strašidelné" cesty spíše příjemnou procházku. Déšť sice s časem nabíral intenzitě a když poprvé zahřmělo, poznala dvojice, že se pomalu přetransformoval na bouřku. Košaté větve stromoví však dvojici hrdinně bránily před nelítostnými kapkami vody.
"Nejzajímavější případ...? Hmm..." zamyslel se. "Nejspíš Třináctka," řekl nakonec.

O případu, ve kterém figuroval masový vrah, jemuž nikdo neřekl jinak než Třináctka, mohl Kaito dost možná už něco zaslechnout. Zmíněný zločinec - naprostý blázen - zabíjel jako o život a jeho posedlost číslem třináct byla naprosto evidentní. "Představ si, že hledáš jedno lidské tělo oběti po třinácti popelnicích v okruhu Konohy. A pak, znova, znova a znova. Stačil jich zabít osm. A buďme rádi - co ty víš, co by se stalo, kdyby zabil třináctého. Třeba by navýšil číslo na čtrnáct a bychom mu pak říkali "Čtrnáctka"," dořekl a sám se ponuře zasmál svému morbidnímu vtipu.

"Teď sedí v cele s maximální ostrahou."
Cesta lesem mu příjemně utíkala; svého mladého kolegu si navíc začínal oblibovat.
"Měl jsi už co dočinění s vrahem?" otázal se nakonec.

Kaito Sarutobi
O tom případu Kaito něco zaslechl, ale ne nic co moc důležitého. Ten případ se stal už dávno a Kaito si projížděl staré případy, které neměly souvislost s novými. A protože vyšetřování vraždy nebyli něco, k čemu by se mohl praktikant dostat, neměl Kaito takový přehled.
"Setkal jsem s mužem shinobim, který se bavil tím, že si se svými nepřáteli nejdřível pohrál, než se je rozhodl zabít," odpověděl lehce nejistě, protože si nebyl jistý svou odpovědí. Nevěděl, jestli shinobi vykonávající svou práci je vrah, nebo ne. Tím by nakonec byli skoro všichni shinobi. Musel tam být někde rozdíl, ale Kaita zaskočilo, že nedokázal říct jaký.
"Ale jako u keimu butai jsem se dostal jen k zlodějnám."

Kohaku
„No, zlodějiny mají oproti vraždám jednu zásadní výhodu – jen zřídkakdy v nich totiž figurujou mrtvoly,“ odvětil rudovlasému mladíkovi s hořkostí v hlase. „No,“ pokusil se změnit téma, „viděl bych to tak, že ještě tak dvě tři hodinky budeme hezky mašírovat, a pak se zastavíme a vychutnáme si oběd – teda pokud se tak těm potravinovejm pilulím dá říkat.“
Ušli už pořádný kus cesty. Klikatá lesní pěšina skýtala mnoho nerovností, které ztěžovaly postup k obchodní stezce, starý detektiv si jimi však vůbec nehodlal kazit náladu. Celou dobu se choval přátelsky a neobyčejně uvolněně – což bylo pro lidi v jeho branži krajně nezvyklé.
Právě probíhající rozhovor znenadání uťalo kručení v Kohakově břiše. „Čas na jídlo,“ řekl rozhodně a vytáhl z vojenského batohu váček s potravinovými pilulkami. „Máš je tam taky,“ pravil směrem ke Kaitovi, „stačí se podívat dovnitř.“
„Pokud máš ale radši normální jídlo, můžeš se porozhlédnout kolem. Určitě tu něco roste. Za půl hodiny znovu vyrazíme,“ rozdal rozkazy a usadil se na starý vykotlaný pařez.
Kaito Sarutobi
Chlapec muži nijak neoponoval, neboť s ním ve všem souhlasil. Teda, až na potavinivé pilule. Ty Kaito nesnášel. Vypadali jako kulička, kterou si válí hrdovec a chuť byla nejspíš podobná. Jeho výraz prozradil vše, co si o tomto typu výživy myslel. Na hlas však neřekl nic a jednoznačně odmítl možnost lovu. Třicet minut byla krátká doba a on si potřeboval po namáhavém pochodu trochu odpočinout. Usedl tedy na starý pařez a sebral ze země dva kameny. Jeden hodil do vzduchu a druhým kamenem ho, ledabylým švihem, zasáhl. To byla součást starého tréninku, která Kaitovi vydržela jako zábava. Poté sebral další a tento kousek zopakoval. Když ještě nebyl rozhodnutý, kterou cestou se budou jeho kroky ubírat, zvolil si Shuriken-jutsu, protože si řekl, že tohle mu bude v životě ninji užitečné i ve chvíli, kdy se jeho pozornost zaměří na jiný bojovy styl. Umění shuriken-jutsu nemohlo nikdy přijít vniveč. Když to zopakoval potřetí, nabral si kameny tři. Jedním trefil druhý, jako posledně, ale s rozdílem, že si druhým kamenem první nasměroval do rány třetího kamenu. Se spokojeným úsměvem si pak vybalil svojí potravinovou kuličku a s výrazem nechuti si ji vložil do úst a důkladně ji rozkousal. Možná mu to bylo nepříjemné, ale Kaito byl bojovník..

Kohaku
Kohaku - stejně jako Kaito - potravinové pilulky neměl příliš v lásce. Jejich nutriční hodnoty a vhodná skladovatelnost z nich však dělaly téměř nezbytné vybavení na delší cesty, jako byla ta jejich. Kdyby měl shinobi táhnout celý švédský stůl na ramenou, tak by jen horko těžko vyzbylo nějaké to místo na zbraně a užitečné pomůcky.
Vložil do úst prvni kulatý exemplář a příjemně překvapen nadzvednul obočí: "Med se skořicí...? Hmm, to není tak zlé. Ale minule nám s sebou zabalili ty lékořicové, a to byl teda pěknej hnus."
Jedna kule byla schopná zasytit průměrně vzrostlého muže třeba i na celý den, když to bylo nezbytně nutné. Kohaku však nepředpokládal, že by jejich situace mohla vyeskalovat až do takového extrému, a tak zhltnul ještě jednu piluli stejné příchutě.
Po jídle chvíli mlčky seděl a pozoroval mladého kolegu při házení kameny. Byla to zajímavá podívaná, to musel uznat. Neměli však času nazbyt, a tak po uplynulé půlhodině zavelel a opět se dali do pohybu.

***

Hustota lesního porostu se pomalu snižovala a Kaito tak mohl s jistotou poznat, že se blíží k dalšímu milníku jejich výpravy - obchodní cestě, podél které mělo o několik kilometrů dále stát ono detenční zařízení.
Starý detektiv nemrhal časem a rovnou sešel z měkké lesní půdy na štěrkovitou cestičku, klikatící se mezi občasnými alejemi listnatých stromů.
Neušli po stezce ani půldruhého kilometru, když Kohaku spatřil něco podivného: Malý obtloustlý muž se krčil - zády nalepený ke svému vozíku se zbožím - a naproti němu stálo již na první pohled pochybné individuum s řeznickým nožem v ruce. Kohaku nemusel dlouho přemýšlet, aby poznal, že jde nejspíše o přepadení jednoho z kupců, cestujících po stezce.
Ozbrojený muž, do půli těla svlečený, a s károvaným šátkem na hlavě byl evidentně jen chudý farmář, kterého už přestalo bavit živit se poctivě tvrdou prací, takže pro obchodníka nepředstavoval přílišné nebezpečí. Detektiv se tedy rozhodl dělat jakoby nic, čímž přenechal iniciativu svému kolegovi.

Kaito Sarutobi

Kaito udržoval Kohakovo tempo a moc po cestě nemluvil. Spíše se soustředil na okolí a na svůj vlastní dech, aby bylo cestování co nejsnadnější. Vše se změnilo až na kupecké stezce, kde setkali s něčím, co připomínalo přepadení. Kohaku nevypadal, že bude reagovat, proto vzal Kaito situaci do svých rukou. Ať už to bylo přepadení, nebo jen nějaké vyřizování účtů, hodlal se tomu Kaito podívat na zoubek. Chlapec složil základní pečeť, aktivoval svaly a probleskl se.

Mladík se zjevil před mužem s nožem s rukama v bok a beze zbraně. Přísným pohledem si měřil sedláka s nožem. Neútočil, ale byl připraven se bránit.
"Je tu nějaký problém?" Optal se všeobecně a nespouštěl oči z ozbrojeného muže.

dvojice mužů
Dvojice mužů sebou viditelně trhla, když se mladý policista rozhodl danou situaci vyřešit. Jejich Dvojice mužů sebou viditelně trhla, když se mladý policista rozhodl danou situaci vyřešit. Jejich překvapení bylo zřejmé a oba ho dost dobře dávali najevo. Obchodník si s úlevou těžce oddechl, zatímco hubený muž mlčky sevřel nůž tak silně, až mu na kostnaté pravačce zbělaly klouby. Zdálo se, že Kaitovu otázku vůbec nevnímal.

Atmosféra se dala doslova krájet. Útočník dobrých pět vteřin hypnotizoval Kaita pohledem. Těch pouhých pět vteřin se mu však muselo zdát jako celá věčnost. Když v duchu hodnotil situaci, vyrašil mu na čele studený pot.

Byl to manévr divokého zvířete, zahnaného do kouta. Zaujal nedokonale nacvičený bojový postoj a pokusil se mladého policistu bodnout starým nožem do břicha.

Kaito
Chlapec stál pevně na svém místě a sledoval, jak se na protivníkově čele objevovali krůpěje nervózního potu. Byli jen dvě varianty, jak se mohla situace vyvrbit. První variantou bylo, že by se lapka vzdal, zalitoval své chybné cesty a nějak se to pokusil urovnat. To by byl Kaito shovívavý, protože každý někdy udělal chybu. Druhá varianta byla ta, že by se o něco pokusil a v tu chvíli by měl muž velký malér. Útočník si vybral druhou variantu a pokusil se o jakýsi bojový postoj, čímž dal Kaitovi dopředu vědět na co se chystá a bodnul. Kaito jen pravou rukou obtočil krátký kruh udeřil muže do vnitřní strany zápěstí, čímž mu bez jakékoli námahy vyrazil zbraň z ruky a aby to muž neměl tak snadné, udeřil ho, za pomoci příkroku, čímž dal ráně sílu celého těla, pěstí do trojúhelníku, aby mužovi vyrazil dech.
"Dvakrát si rozmysli, co budeš dělat," oznámil útočníkovi klidným tónem a sebral ze země jeho nůž.
"Já bych ti radil, abys zůstal ležet na zemi, jinak by sis to mohl ještě zhoršit," poradil mu a poodstoupil od jeho těla, kdyby náhodou měl zbojník hloupé nápady.
"Jste v pořádku?" Optal se druhého muže, na kterého jen letmo pohlédl, protože nechtěl spustit z očí svou kořist.

Kohaku, obchodník, lapka
Nečekal to. Jediným úderem ho shinobi připravil o zbraň a druhým ho uzemnil. Ležel na zemi a snažil se popadnout dech. Teď už nemělo smysl utíkat. Poslechl tedy mladého policistu a s bolestnou grimasou v obličeji několikrát rychle kývnul hlavou, aby Kaito poznal, že mu porozuměl.

Obchodník - ačkoliv stále poněkud rozrušený nedávnými událostmi - s úlevou s hlase poděkoval svému zachránci a ujistil ho, že se mu nic nestalo.

Starý detektiv pomalu došel k ležícímu muži a s mistrně předstíraným nezájmem si zapálil další cigaretu. Letmo přejel trojici lidí očima a v duchu rychle zhodnotil situaci. "Pěkná práce," řekl stroze. "Ještě že to máme tak blízko k místu, kde mají k dispozici volné cely. Co myslíš, Kaito?" pravil pobaveným tónem a usmál se na kolegu.

Kaito
Kaito se na kupce jen usmál a rozloučil se s ním. Bylo to nakonec kupcovo štěstí, které mu pomohlo ty dva potkat. Poté se chlapec podíval úkosem na detektiva a z něho sklopil pohled k pobudovi.
"Tomu říkám štěstí. Alespoň ho tu nemusíme nechat svázaného lesní zvěři. Tak vstávej, jdeme," pomohl chlápkovi na nohy a donutil ho kráčet před sebou.
"Už si byl někdy ve vězení?" Optal se muže a aniž by čekal na odpověď, pokračoval. "Je to celkem díra, ale zvyknout se na to dá. Nejhorší jsou na tom podle mě švábi. Já je nesnáším a kdybych měl dostat jídlo ze kterého ti jeden vyleze… brr… ," oklepal se při představě. "Ale má to i světlé stránky. Máš tam zadarmo stravu, seznámíš se s tobě podobnými, tím myslím vrahy, násilníky a sexuální predátory, kteří z tebe už toho drsného banditu udělají. A nebo tě zabijou. Je to tak padesát na padesát," popisoval muži situaci a vysloveně si to užíval.
"No vidíš, to je další věc. Ve vězení budeš mít dostatek sexu, pokud ti nevadí muži. Teda né, že by se tě někdo ptal na tvůj názor. U znásilnění nejde ani o ten sex, ale o to násilí. Když se budeš vzpouzet, bude je to o to víc rajcovat. To ale tebe nemůže rozhodit, když sis vybral cestu násilí. To je vlastně tvůj denní chleba, nebo se pletu?" Poplácal chlápka po rameni.

Kohaku
Ostřílený detektiv s lehkým, téměř neznatelným úšklebem pozoroval Kaitův monolog. Lapka byl stále celou nynější situací značně rozčarovaný a nevypadal, že z něj něco vypadne. Jeho tvář navíc dosti pobledla, jakmile se genin rozvyprávěl o znásilnění. Možná to bylo následkem tvrdého uzemnění, ke kterému došlo před chvílí, možná to byl strach, který jím momentálně cloumal. Ať už tak nebo tak - mlčel.

Kohaku se zadíval na Kaita a napjatě - ačkoliv to nedával najevo - očekával další geninovo jednání. Ostatně, nikdy nebylo na škodu kriminálníky tohoto typu trošku vystrašit a dát jim tím najevo, že zločinná kariéra se člověku nevyplácí.

Kaito Sarutobi
Chlapec nechal zajatce kráčet před nimi a lehce Kohaka zdržel, aby si s ním mohl nerušeně promluvit.
"Jestli jste si o mě něco předtím zjišťoval, víte, že mám v oblibě dávat druhé šance," pravil k muži šeptem, aniž by na něj pohlédl. Pohledem se vpíjel do zad zajatce. "Něco mi říká, že si ještě pamatuje, kde se správná cesta nachází. Rozhodně ji má šanci najít spíš, než ve vězení. Chtěl bych ho pustit," dořekl a konečně pohlédl na Kohaka. Byl to trochu risk, ale Kaito lidem věřil a byl ochoten to s nimi zkusit znovu.

Kohaku
Zajatec vypadal po Kaitových slovech ještě více zmateně, než předtím. Celá situace ho nejspíš natolik rozčarovala, že nebyl schopen promluvit. Jen se i nadále třásl a něco si sám pro sebe mumlal. Taktéž Kohakovi se nepodařilo utajit výraz plný překvapení. „Noo…“ řekl jakoby sám pro sebe, zamyšleně se podrbal na zátylku a mimoděk vytáhl z krabičky další cigaretu a zapálil si.
„Policista, který věří v dobro lidí…? Někdo takový ještě existuje?“ zauvažoval v duchu. Chvilku mlčky šel, a když si uvědomil, že už mlčí moc dlouho a že jeho kolega čeká na jeho odpověď, pronesl co možná nejklidnějším hlasem: „Fajn, tohle nevypadá na prvotřídního zabijáka, kterej nám natrhne zadek, když ho pustíme a nebudeme na něj dávat majzla. Navíc se mi s ním nechce tahat; mám pocit, že stárnu rychlejc, než se on hejbe.“
Za normálních okolností by trval na tom, aby muže alespoň dovedli do vesnice a zahájili určitou formu nápravného řízení, ale chlapcova víra v lidskou dobrotu v něm probudila něco, v co už dávno sám přestal věřit. Třeba se cestou zpátky znovu s mužem střetnou, když bude okrádat jiného kupce – a pro Kaita to bude lekce do života… nebo ho nepotkají a budou mít alespoň nějakou naději v to, že lidé se mohou změnit.
„Tak jo, vypusť toho troubu na svobodu a ještě mu trochu pohroz,“ řekl polohlasem směrem k mladému shinobi a sám dál razil cestu směrem k detenčnímu zařízení, které bylo v tuto chvíli již nedaleko.
Kaito
"Hai," přikývnul chlapec a lehce se pousmál. Věřit vlastním instinktům se naučil při své poslední misi a tohle byla přesně ta situace, kdy to byl ochoten zopakovat. Přistoupil tedy před muže a pohlédl mu zpříma do očí.
"Rozhodl jsem se, že si zasloužíš druhou šanci," pravil zpříma a jednoduchým pohybem ruky přeřízl vězňovi provazy na rukou.
"Dobře se ale nad sebou zamysli. Vrať se domů, jestli nějaký máš a vrať se s pokorou. Možná to nebude snadné, ale pokud se budeš dostatečně snažit, bude to v pohodě. Zkus se ale vrátit na špatnou cestu a najdu si tě. Možná jsem jenom důvěřivý hlupák, ale já, Kaito Sarutobi, vkládám v tebe důvěru. Nezklam ji," dokončil krátký monolog a píchl přitom ukazováčkem na mužovo hruď do místa, kde se nalézalo jeho srdce. Poté se jen otočil a připojil se ke svému nadřízenému.
"Možná jsem naivní, ale bez naivity by svět ani lepší být nemohl," dodal své vlastní vysvětlení a aniž by čekal na odpověď, kráčel mlčky dál.

Kohaku
„To je zajímavá myšlenka,“ řekl, mile se usmál, načež natáhl do plic notnou dávku z cigarety. Tu potom dlouze vypustil z úst v podobě namodralého dýmu, který se v lenivě rozplynul po okolí. Tu vůni miloval.
Cesta bez loudajícího se lapky se nejen zdála, ale i byla o poznání svižnější. Dvojice zástupců Konoha Keimu Butai se tak relativně brzy dostala až k oplocené budově velikosti rodinného domku, která na první pohled rozhodně nepůsobila jako vazba pro lapené zločince. Kdyby navíc člověk pominul plot s ostnatým drátem na vrchu, mohl by si zařízení opravdu splést s jakousi odlehlou samotou na hranicích. To byl však záměr – nebylo cílem, aby tento komplex přitahoval větší pozornost okolí, než bylo třeba.
Kohaku jen mimoděk oznámil svému kolegovi, že jsou na místě, a rovnou zamířil k brance plotu, u které stála – jak bylo ve zvyku – dvojčlenná stráž s odznaky konožské policie.
Tito strážní už nepůsobili takovým neformálním dojmem, jako dvojice hlídačů konožské brány. Kohaku také zvážněl a po zalovení v náprsní kapse jim předal svůj odznak a obálku s náležitými dokumenty a rozkazy.
Po kontrole dokladů Kaita se duo vyšetřovatelů dostalo do zázemí detenčního centra. Malý travnatý dvorek kolem zděné budovy byl úplně prázdný; nevypadalo to, že by vězni měli vycházky. Poněvadž venku nebylo nic na koukání, zamířil starý detektiv k zavřeným dřevěným dveřím.
Vešli dovnitř a ocitli se v jednoduše zařízené místnosti. Jediným kusem nábytku, jenž se v bíle vymalované „vstupní hale“ nacházel, byl tmavě hnědou barvou namořený dubový stůl recepce. U něj seděl vysoký holohlavý muž s tlustými brýlemi a probíral se v jakýchsi lejstrech.
Kohaku se lehce naklonil ke svému mladému společníkovi a vydal rozkazy: „No, hele, co kdybys zkusil dojednat s tím chlápkem, proč tu jsme a co tu chceme? Já si zatím půjdu zapálit.“
Na odpověď nečekal; jen vrazil Kaitovi do ruky obálku obsahující povolení k vyšetřování a další náležitosti a s krabičkou cigaret v ruce vypadl ven. Nevěděl, zda Kaito chápe, že to nedělá proto, aby se nenadřel; měl k tomu své vlastní, edukativní důvody.

Kaito Sarutobi
Kaito si budovu zběžně prohlédl a nijak ji nekomentoval. Vězení na kraji země považoval za bláznovství, které se dříve, nebo později pořádně vymstí. Při vstupu se prokázal průkazem praktikanta a vešel do zařízení. Vypadalo přesně tak, jak si takovou instituci představoval.
"Hai," přikývl na Kohakův rozkaz a převzal složku s pověřením. Kaito to bral sportovně. Jako praktikant často dělal tu práci, která starší nadřízené nebavila. Přistoupil tedy ke stolu s plešatcem, přikývl na pozdrav a nevzrušeně zasalutoval.
"Dobrej, Kohaku-san a já, Kaito Sarutobi, jsme přišli v záležitosti zmizení Vašeho svěřence. Zde jsou pověřovací dokumenty," pravil naučeným profesionálním tónem, který používal, když jednal s úředníky, a podal holohlavci dokumenty. Složku s případem si nechal. Neměl rád dlouhé vykecávání a proto to chtěl vyřídit rychle.

holohlavý úředník, Kohaku, vrchní dohlížitel Hiraku Tanaka
Holohlavý muž zvedl hlavu od svého papírování a již na první pohled nezaujatým výrazem dal najevo, že se mu návštěva z řad konožských policistů – vzhledem k momentální situaci – nezdá překvapivá. Na Kaitův pozdrav odpověděl prostým pokývnutím hlavy a oficiálním tónem, jak tom měl ve zvyku, poděkoval za propůjčení pověřovacích dokumentů. Nezvykle dlouhé kostnaté prsty doslova skákaly mezi předanými dokumenty a malá očka za brýlemi, tlustými jakoby byly vyrobeny z plexiskla, důkladně prověřovala každé slovo, větu, souvětí – zkrátka vše.

Po krátké chvilce vytáhl pár svých lejster a zapsal si stěžejní informace. Poté Kaitovi vrátil pověřovací listiny a k papírům přiložil i dvě visačky s označením pro vyšetřovatele. Následovala prosba o strpení a úředník zmizel v bočních dveřích.

***
Na Kaitově rameni spočinula Kohakova ruka, když mu vděčným tónem děkoval za vyřízení papírování. Netrvalo dlouho a do místnosti se vrátil holohlavý muž v doprovodu s mužem v uniformě Konoha Keimu Butai. Byl vysoké, statné postavy a na jeho precizně oholené tváři se vyjímaly první známky vrásek. Zatímco se úředník potichu vrátil ke své práci, došel policista ke dvojici vyšetřovatelů a svalnatou rukou zasalutoval.

„Jsem vrchní dohlížitel Hiraku Tanaka. Starám se o chod tohoto detenčního zařízení.“ Jeho hlas působil pevným, až vojenským dojmem. Na takovéhle typy si Kohaku i po letité praxi nemohl zvyknout. Nenáviděl, když lidé působili přehnaně oficiálním dojmem.

„Těší mě. Jmenuji se Kohaku, tohle je Kaito,“ představil sebe a svého společníka. „Nerad bych plýtval časem, každá promarněná vteřina hraje v náš neprospěch,“ pokračoval starý detektiv, „zavedl byste nás, prosím, rovnou k jejich celám, ze kterých se údajně...“ odmlčel se. „Ehm… no.. Jak jste to uvedli ve zprávě… Ano, to je to slovo: Vypařili?“

Každý člověk, který se alespoň trochu orientoval v lidských výrazech mohl postřehnout, jak kysele se vrchní dohlížitel zatvářil.

„Zajisté, Kohaku-san,“ opáčil úsečně a ujal se vedení cesty.

***
Trojice mužů nejprve prošla bočními dveřmi, do kterých předtím šel úředník hledat dohlížitele, a objevili se v chodbě, která stylem zařízenosti působila stejně jako předchozí místnost. Tedy až na jednu výjimku: na jejím konci byly těžké ocelové dveře, u kterých stál maskovaný policista ozbrojený kovovým obuškem. Na příkaz svého nadřízeného odemkl dvojitý zámek posuvných vrat a otevřel je. Trojice se tak ocitla na točitém schodišti, vedoucím několik metrů pod zem.

Sešli po schodech a další, tentokráte už mřížované dveře, jim odemkl další maskovaný policista.

„Takže, tohle je jediný blok cel, který tu je,“ začal dohlížitel Tanaka. „Celkově tu máme deset cel o dvou lůžkách, to tedy čítá maximální počet dvaceti zadržených. Není to moc, ale obvykle se tu dlouho neohřejí, každý měsíc sem dojíždí hlídka a posílá je do větších věznic na území země Ohně,“ dokončil svůj dobře naučený monolog. „Tady máte klíče, Kohaku-san. Porozhlédněte se tu,“ dořekl a poodstoupil o kus vedle.

Kohaku obešel blok a doptal se dozorce na dodatečné informace. Zjistil, že všechny cely jsou umístěny v podzemí a neustále hlídané strážným. Záchody a umyvadla se nacházejí v každé cele zvlášť a vězni nejsou vypouštěni ven. Bylo tedy opravdovou záhadou, jak se banda zločinců dostane nepozorovaně a beze stop ven.

Kohaku si vzal Kaita stranou, předal mu získané informace. Naklonil se k němu a polohlasem řekl: „Tak co, co si o tom myslíš, Kaito?“

Kaito Sarutobi
"Popravdě?" ztlumil hlas a zahleděl se Kohakovi do očí, "nemám rád polemizování. Proto se budu zatím přiklánět k pomoci zvenčí, nebo zevnitř. K útěku z takto zabezpečeného vězení musí člověk znát budovu, rutinu strážných a pokud k tomu přidá pár vlastních triků, nemuselo by to být tak těžké. To jsou ale jen neprospěšné kecy. Jako první by nás mělo zajímat, než se budeme zabývat útěkem, kdo to vlastně zmizel. Máme o něm nějaké informace? A kdy přesně zmizel," zakončil svůj monolog otázkou a pohledem těkl ke složce ve své ruce.
"Respektive o nich, pokud jsou v cele po dvou," dodal, když si to uvědomil. Sám si nebyl jistý, jak se k situaci postavit, když neměl veškeré informace. Ke každému vyšetřování, kterého se účastnil byli dostupné informace na briefingu. Ten tady neproběhl.

Kohaku
Na geninovu odpověď opáčil prostým pokýváním hlavy. Briefingy většinou probíhaly už na policejní stanici, aby se zamezilo úniku střežených informací. Tato záležitost si ovšem žádala co nejrychlejší mobilizaci začátek vyšetřování, proto se od standardních postupů a protokolu upustilo. „To už jsem vážně tak senilní, že ho zapomenu informovat…?“ pomyslel si detektiv a se zaskřípěním nepromazaného zámku jedné z cel odemkl mřížované dveře a vešel dovnitř, načež prostým mávnutím ruky naznačil Kaitovi, že ho má následovat.
Spoléhal na to, že je genin dostatečně bystrý, aby si jeho gesta všiml – neobtěžoval se tedy kontrolovat, zda je jeho mladý kolega za ním, a rovnou začal obhlížet celou celu. Přitom začal zpaměti přeříkávat stěžejní informace o případu.

„Z cely, ve které se právě nacházíme – a taky té naproti – měla před nějakou dobou útect čtveřice zločinců,“ započal svůj monolog a zkušeně prohmatával slaměnou podestýlku postele. „Moc toho o nich nevíme – podle všeho je sem dovedli někdy kolem poledne a další ráno už byli pryč. K předběžnému výslechu tedy nedošlo, takže materiály, které nám dali k dispozici, jsou na podrobnější detaily dost skoupé.“

Na chvíli se odmlčel, aby zkontroloval toaletu; nic nenašel. „V podstatě jediné, co víme jistě, je, že se jednalo o jednoho shinobi a tři obyčejný vidláky.“ Přesunul se i k druhému lůžku a zopakoval to, co dělal předtím. „Víš, jak bývá u spisů popis zadržených?“ položil otázku, na kterou si hned odpověděl: „Čas od času tam bývá popis těch zločinců, jejich vybavení, protokol o zadržení a tak dále, a tak dále. To tady ale z nějakýho mě neznámýho důvodu chybí.“

Právě pečlivě zkoumal zdi, když ho napadlo, že by mohl zaměstnat i svou mladou posilu: „Víš ty co? Tady máš klíče. Běž vomrknout tu protější celu a pak skoč za panem Tanakou a hezky ho popros, ať nám laskavě kouká dovalit zbytek dokumentace, páč s tímhle se fakt pracuje dost na hov… na nic.“

Kaito Sarutobi
Všechno to bylo zvláštní. Vězni se vypařili hned první noc, takže nemohl mít čas na nějaké plánování. K tomu všemu je nikdo ani nevyslechl, takže nebylo od čeho se odrazit. Kaito se zamyšleným výrazem sledoval Kohaka, jak prohledává celu a přemýšlel. Museli přece vědět z jakého důvodu je zadrželi, když věděli i o tom, že jeden z nich byl shinobi. A pokud Kaito věděl, existovaly metody jak zabránit takovému shinobimu v používání vlastní chakry.
Kaito instinktivně chytl klíče, které po něm Kohaku hodil a přikývl. Mladík byl stejného názoru jako Kohaku. Jen tak přihlížet byla nuda. Chlapec tedy přešel o celu vedle, odemkl ji a dal se do detailní kontroly.
'To skoro vypadá, jako kdyby to měl někdo naplánované,' proběhla mu hlavou myšlenka, když kontroloval záchod, "co se dá získat tím, že se někdo nechá zavřít?"
Kaito zkontroloval pelest, stěny a i když si dával záležet, nenašel nic. Pokud měl shinobi přístup k chakře, mohl se odtud dostat jakkoliv. Další myšlenky zacházely příliš do fantazie a Kaito to prozatím vzdal. Bylo na čase dostat nějaké další informace z pana Tanaky.
"Doveďte mě k vrchnímu dohlížiteli...," jak se sám dotyčný tituloval, "… Tanakovi, prosím," nařídil strážnému, který tam s nimi zůstal. Kaito ani na vteřinu nezapochyboval, že by ho samotného nikdo potulovat se kolem nenechal. Nebyl však tak bláhový, aby se uchýlil k panovatosti a proto nechal vyznít svůj rozkaz jako zdvořilou žádost.
Chvilku trvalo, než strážný provedl Kaita všemi bezpečnostními dveřmi až do Tanakovy kanceláře, ale když se tam konečně dostali a strážný je nechal o samotně, měl již všechno promyšlené. Tanaka byl od pohledu pedant a bral svou práci vážně, proto se k němu rozhodl chlapec přistupovat přesně tak.
"Posílá mě tantei Kohaku," oznámil, aby Tanuku utvrdil v přesvědčení, že nejedná svým, tedy praktikantským, jménem. Byl přesvědčen, že detektivovi pomůže raději, než nějakému zobákovi.
"Ve složce, kterou jste nám dodal, chybí jisté informace. Jména, protokol zadržení, popis vybavení a podobně. Stejně tak i způsob, jakým jste hlídali toho Shinobiho," dodal, i když to byla informace jen pro něj samotného. Mluvil s ním čistě úředním tónem a dbal na to, aby jeho tón nezněl vyčítavě. Poslední co by potřebovali bylo, aby se zdejší vedení cítilo ještě hůř, než nyní, když na jejich vlastní práci poslalo někoho jiného.

Tanaka
„No, mladý muži, to se čas od času stává, že někde něco chybí. Máme tu hodně práce a tak se občas stane, že se musí trochu obejít protokol – například tím, že se nezapíšou veškeré potřebné údaje – abychom vše stihli.” Vrchní dozorce neplýtval slovy a rychle genina odbyl; nepříjemný tón a nehraná podrážděnost z jeho hlasu doslova sršela, přestože se Kaito snažil být co nejvíce zdvořilý. Tanaka zkrátka nebyl schopen snést sebemenší kritiku své práce – i když byla ona kritika skryta za zdvořilými slovy.

Kancelář byla, jak bylo na tomto místě ve zvyku, stroze zařízená a stylem dá se říci kopírovala interiér předchozích místností detenčního zařízení, kterými Kaito procházel. Tanaka nervózně přecházel z jedné strany své pracovny na druhou a stále opakoval, že mu s tímhle nemůže pomoct.

„Takže pokud mě omluvíš, mám tu hodně vyřizování. Měl bys jít,“ řekl zničehonic a lehce postrkoval genina směrem ke dveřím.

Kaito Sarutobi
Kaito lehce sklonil hlavu a nadzvedl obočí v nevěřícném gestu. Pohled z Tanaky přitom nespustil ani na vteřinu. Opravdu nečekal, že by tohle byla ta správná chvíle na diktafon a proto ho ani nenapadlo ho zapnout. Jaká škoda. Mladík se levou nohou zapřel, aby ho Tanaka nedokázal odstrčit a probodl ho pohrdavým pohledem. Pro efekt si dal ruku do kapsy a zmáčkl potřebné tlačítko na svém diktafonu.
"Dobrá tedy," prohlásil klidným hlasem, jako by nehodlal dopustit, aby se ho něco z toho nějak vážněji dotklo.
"Právě jste přiznal, že nejste schopen zodpovědně vykonávat svou práci. A co hůř, díky Vaší neschopnosti maříte naše vyšetřování, což, jak jistě víte, znamená, že se automaticky stáváte jedním z podezřelých. Zadržování potřebných dokumentů, nebo úmyslné zanedbání úředního protokolu mohlo mít za následek, že jste pomohl zadrženým v útěku a je irelevantní, jestli to bylo úmyslně, nebo ne. Musím vás také informovat, že pokud do konce vyšetřování opustíte toto zařízení, bude to bráno jako plnohodnotné přiznání. Pokud tedy už nemáte co říct," pravil lehce se ušklíbl, "přeji vám hezký den," Kaito jednal naprosto úředním tónem, jako by znal nazpaměť veškeré paragrafy a ani na jedinou vteřinu nespustil pohled z Tanaky. Ten pohled byl prastarý souboj vůlí a Kaito nehodlal prohrát s někým, kdo takhle fušuje svou práci. Nebyl si úplně jistý, zda má právo tohle udělat, ale pokud si Tanaka konečně domyslel, koho má před sebou, nebylo to tak důležité. Být synem velitele vojenské policie Konohy mělo jisté výhody.

Tanaka
Vrchního dozorce zcela očividně překvapilo, že se mladý praktikant nenechal tak jednoduše odbýt. Po vteřině odstrkování genina ve vchodu – která se mu ovšem jevila jako věčnost – povolil a vyslechl si mladíkův monolog plný předpisů, zákonů a podobných záležitostí.
„Ach jo… ty seš ale vytrvalej, to se ti musí nechat,“ pravil rezignovaným hlasem; kyselý výraz v jeho obličeji však nezmizel, ba naopak. „Já osobně je nezatýkal. Pokud ale někdo má nějaké informace, určitě to bude Roshi, náš úředník – jistě vám vyřizoval prověrku u recepce. V kartotéce má krátká hlášení z každé akce našich lidí.“
Tanaka odešel od dveří své kanceláře. Zdálo, že nehodlá dál v tomto rozhovoru pokračovat. Najednou však popadl jeden ze zapečetěných svitků ležících na stole a spěchal za Kaitem. Jeho tón už teď zněl poměrně přátelsky a nevrlé grimasy se rozplynuly: „Až půjdeš za Roshim, mohl bys prosím tenhle svitek předat stráži u recepce? Jsou v něm rozkazy.“

Kaito Sarutobi
"Protože se snažím dělat svou práci pořádně," neodpustil si kousavou poznámku, když přišli další výmluvy. Tanaka v jeho očích ztratil i ten poslední zbytek úcty, který Kaito k vyšší hodnosti cítil.
"Jestli se nemýlím, jste tady nejvyšším představeným, tak by nemělo být moc věcí, které byste nevěděl," neopustil genin úředně bezcitný tón a přijal zapečetěný svitek. Změnou Tanakových grimas se chlapec nijak odměkčit nenechal. Na druhou stranu k němu nebyl ani nijak nepřátelský. Prostě si držel svůj odstup, aby mu nic nezčeřilo jeho detektivní cit. Bylo ale zajímavé pozorovat proměnu v chování, jen co něco potřeboval. Nebo to bylo tím svitkem? Možná.
"Pane?" řekl na odchodu, zasalutoval mu, srazil paty a prostě odešel. Cestou vypl diktafon. Tanaka, jako by to tušil, neřekl nic dalšího ve svůj neprospěch. Jeho kroky vedly ke stolu Roshimi, kde opět kývnul na pozdrav.
"Získal jsem povolení od vrchního dohlížitele Tanaky k prohlédnutí hlášení a záznamů. Tím mám na mysli všechna hlášení za poslední týden."
Tón, kterým mluvil s Roshim byl lehce jiný, než ten, který použil na Tanaku. Byl sice stále úřední, ale byl lidštější. Stejně lidský byl najednou i jeho výraz a pohled.

holohlavý úředník Roshi
„Tenhle sem, tenhle tam… Proč ten Kenshi tak hrabe, vždyť se to nedá ani pořádně číst...“ mumlal si sám pro sebe Roshi. Seděl v jakémsi předklonu tak, aby lejstra, ve kterých se ustavičně přehraboval, měl co nejblíže svých tlustých dioptrických brýlí – které mu kvůli nevhodně zvolenému úhlu sklonu neustále klouzaly dolů.
Působil jinak, než když přišli. Evidentně měl naučeno chovat se disciplinovaně a ukázněně, pokud měl někoho přijímat; když však nešlo o oficiální záležitost, působil spíše rozpačitě a nemotorně.
„Krucinál, kdo tohle má seřazovat–“ zarazil se se, jakmile ho Kaito oslovil. Špičkou ukazováku si přirazil brýle k hlavě, odkašlal si a ihned nasadil svůj úřednický tón” „Dobrá, pojď za mnou,“ pravil a rovnou se vydal směrem do chodby.
Jeho kolébavá chůze lehce připomínala pochod tučňáka – bylo to dáno mírnou skoliózou, kterou už od dětství trpěl. Zastavil se u zamčených dveří a vytáhl z kapsy klíč. „Až po vás.“

***

Ocitli se v malém archivu zdejší stanice. Celá místnost byla plná kartoték s vypsanými intervaly dat.
Roshi poodešel až na samý konec místnosti a ukázal na jednu z kartoték. „Tady to najdete, musí to být jedna z těch složek. Předpokládám, že datum znáte. Pokud mě omluvíte, musím ještě roztřídit mnoho hlášení. Kdybyste něco potřeboval, budu u sebe.“
Holohlavý muž spěšně odkráčel ven a zavřel za sebou dveře.

Kaito Sarutobi
“Arigato,” poděkoval a počkal, až Roshi opustí místnost. Ne, že by úředníkovi nevěřil, ale něco tady smrdělo. Jeho pocity se potvrdily, když našel správnou složku a otevřel ji. Papíry ve složce prolétl očima, načež zkontroloval datum na složce. Složka byla správná, ale hlášení v ní bylo ze špatného data. Pro jistotu si prošel i další složky, ale jak to vypadalo, záznam ze zatčení, ani hospitalizace zde nebyl. Někdo ho musel odstranit a ten někdo už musel vědět, že to ví i Kaito.
Mladíkovy oči však zachytili nezřetelný pohyb u dveří, a tak vrátil složku do krabice a zasunul ji zpět do regálu. Onen pohyb byl lístek, podstrčený pod dveřmi. Kaito k němu pomalu došel, zvedl ho a přečetl si anonymní zprávu. Na lístku stálo: "Pozor na Tanaku, spolčil se s nimi. Nevím, komu můžete věřit.". Mladík na zprávu chvilku hleděl, než se lehce ušklíbl, načež lístek několikrát přeložil a schoval pod kovový plát své ochranné čelenky.
‘Dobrá… ,’ pokýval hlavou a pousmál se. ‘... když chcete hrát, budeme hrát. Však uvidíme, kdo má jaké trumfy,’ pomyslel si, vyšel z místnosti ven. Jeho cesta vedla za Kohakem, kterému, když se ujistil, že je nikdo nemůže slyšet, vylíčil celou situaci.

Kohaku
„Soka...“ opáčil prostě a sáhl po nové krabičce cigaret. Papírek se vzkazem sice mohl být pouhou pastí, jež měla dvojici vyšetřovatelů odlákat od pravého cíle – lepší vodítko však momentálně neměli.
S mechanickým klapnutím víčka pochromovaného zapalovače si připálil a natáhl do plic první oblak dýmu z čerstvě zapálené cigarety. Ten pocit miloval.
„Tak co kdybychom šli zmáčknout toho mlíčňáka v kanceláři,“ řekl suše, „teda, chtěl jsem samozřejmě říct… vrchního dozorce Tanaku.“
Vstal z matrace nepohodlné vězeňské postele a se zklamaným výrazem na tváři típnul nedokouřenou cigaretu o zeď. Kývnul hlavou na svého svěřence jako znamení, že ho má následovat.
Rázným krokem došli až před Tanakovu kancelář. Byl čas vydat rozkazy: „Půjdu si s ním promluvit.“
Více instrukcí Kaitovi nedal. Pouze se zeptal, zda má policejní praktikant nějaké otázky.

Kaito Sarutobi
Kaito otázek neměl, a tak jen zavrtěl hlavou. Opřel se tedy o protější stěnu a čekal. Samotnému byla situace celkem jasná, ač se pokoušel nedávat přílišnou váhu lístku. Jenomže to bylo to. Nemohl ho ani ignorovat.
Práce vězeňského dozorce musela být, podle Kaitova vlastního názoru, celkem lukrativní, když se vezme v potaz jakou měl dotyčný zodpovědnost. Byla pravda, že tu bylo jisté riziko, ale když si to vezmete, kde není.
Chlapec vypadal, že moc nevnímá a nevědomky si začal točit kunaiem na ruce, ale opak byl pravdou. Měl dobrý přehled o celé chodbě a byl připraven na eventuální rozražení dveří, kdyby se náhodou pokusil utéct.
Otázka, která Kaita nenechala chladným byla, proč by někdo zradil a domlouval se s nějakými zločinci. Byly v tom peníze? Byla shinobiho nabídla doslova neodmítnutelná, nebo v tom byl jiný aspekt, který Kaito neviděl? Moc dobře věděl jakou moc peníze mají nad obyčejnými lidmi, ale byl Tanaka opravdu tak obyčejný, aby kvůli nim zradil vlastní vesnici?

Kohaku
Dobrou čtvrthodinu se za dřevěnými dveřmi kanceláře vrchního dozorce ozývaly tlumené ozvěny dvou hlasů. V jednom z nich, v tom mladistvém a energickém, šlo slyšet patrné známky vzteku smíšeného s totálním rozčarováním. Ten druhý, klidný a ochraptělý se zdál míti navrch.
Dalších dvě minuty zavládlo hrobové ticho, které přerušilo až cvaknutí kliky od dveří.
Starý detektiv vyšel ven se zapálenou cigaretou mezi rty a zapečetěnou složkou případu v ruce, načež za sebou zavřel dveře. Ani se neobtěžoval vyndat cigáro z pusy a na mladého praktikanta divně zahuhlal přes rty, obemykající cigaretu: „Seber ho.“
Sám poté se složkou zamířil směrem k recepci.

Kaito Sarutobi
Když vyšel Kohaku z místnosti, Kaito, který se stále opíral o protější zeď a na prstě si točil kunaiem, vzhlédl a se zvědavým výrazem vyčkal na Kohakova slova. Mladík čekal nějaké vysvětlení, nebo přinejhorším nějakou průpovídku. Ne tohle. To by Kaita nechalo klidným, kdyby se dotyčný nerozhodl odejít. Kouřit mohl, a vlastně to už dělal, i tady a nebyl jediný důvod právě teď bez vysvětlení odejít.
"Ryokai,(rozkaz)" pravil policejním tónem, aby dal najevo, že se chytil na návnadu, složil pečetě, nabil kunai raitonovou chakrou a bez varování ho hodil po Kohakovi tak, aby ho škrábl do tváře.
"Máš poslední možnost se vzdát, Tanako," pravil mladík a v rukou se mu objevily další kunaie, které probleskovaly, "jaká byla cena tvojí loajality, že se ti vyplatilo zahodit všechno?" optal se ho ostře, protože věděl, že se Tanaka jen tak nevzdá. Nebyl to typ, který by věděl, kdy uznat porážku.

Tanaka
Ostrá čepel proťala kůži, jako horký nůž kus másla, a z rány se vyvalil čůrek teplé krve. „Kohakův“ obličej zacukal, když výboj bleskové chakry změnil polarizaci buněčných membrán v jeho levé tváři.
Instinktivně si hřbetem ruky otřel krvavý šrám a otočen zády k mladému policistovi svěsil paže tak, aby bylo vidět, že nedrží zbraň.
„Mám velice dobré důvody, kterým bys nerozuměl, chlapče,“ řekl klidným tónem. Moc dobře si uvědomoval, že v tuhle chvíli vydá vyjednávání za jakoukoliv formu boje.
Kaito měl jasnou výhodu: Připravené zbraně, nepřítele otočeného zády a možnost paralyzovat ho raitonem.
„Měl bys jít zachránit svého nadřízeného, nezbývá mu moc času,“ řekl a zašlápl cigaretu podrážkou boty, „protijed je v trezoru za mým certifikátem.“
Syn velitele Konoha Keimu Butai mohl vidět, jak vrchní dozorce sevřel pravačku v pěst, až lehce pomačkal kartonovou desku. „Nechci nikomu ublížit.“

Kaito Sarutobi
Kaito mohl Tanaku vyřadit během pár vteřin. Jeho ježčí tanec byl v chodbě, kde se nedalo ukrýt, desetkrát účinnější a dobře si to uvědomoval. Jenomže jedy byly zákeřné a mladík si rychle spočítal, že i kdyby Tanaka lhal, nemůže to riskovat. Navíc cítil, že Tanaka mluví pravdu a že peníze v tomhle případu nehrají žádnou roli. Mohla to být rodina v ohrožení, nebo něco podobného.
"Každá situace se dá vyřešit, když se postavíte vlastnímu strachu a otevřete oči. Pak můžete najít pomoc tam, kde byste ji nikdy nečekal. Pamatujte si ta slova," prohlásil k Tanakovi a bez dalšího zdržování vběhl do kanceláře. Pohledem přelétl místnost, kdy spatřil Kohakovy nohy vykukující zpoza stolu, očima našel certifikát a přeběhl místnost k němu. Za ním našel trezor a v něm, kromě dopisů a dokumentů, zmíněnou protilátku. Bez dalšího zdržování přispěchal ke starému detektivovi.
"Jsem tady," vyřkl slova, ať už ho Kohaku vnímal, nebo ne. Přimáčkl mu dva prsty na krční tepnu, čímž změřil tep, načež odzátkoval protilátku ve stříkačce a vyprázdnil mu ji do těla.
"Jestli mi tu umřete, zařídím, abyste neměl v posmrtnym životě přístup k cigaretám!" pohrozil mu tónem, kterým se spíše pokoušel zahnat vlastní paniku, než aby bylo nějak vážně míněný.

Kohaku, Tanaka
Atmosféra by se v tu chvíli snad i dala krájet. Mrtvolné ticho v kanceláři však přerušilo hlasité zakuckání starého detektiva.
„U-utí..utíkej za ním,“ zasípal a plácl Kaita po ruce. Pobledlá tvář, lesklé bělmo a přerývaný dech naznačovaly, že Tanaka nebluffoval – kdyby nebylo Kaitovy včasné pomoci, Kohaku by byl v tuto dobu už jistě po smrti.
„Zv.. zvládnu to… je to ro… rozkaz...“ řekl a lapajíce po dechu ukázal na dveře.

***

Vrchní dozorce rozhodně neplýtval časem. Jakmile ho mladík spustil z očí, zrušil Henge a i se zapečetěným spisem vyrazil rázným krokem ven. Většina stráží neměla o jeho zradě sebemenší tušení, musel si tedy zachovat status inkognito.
Recepcí doslova prolétl a namířil si to rovnou do lesa.
Holohlavý muž nebyl blázen – moc dobře věděl, že se se svým nadřízeným nemůže rovnat. Počkal tedy, až Tanaka opustí budovu a skrze pootevřené dveře sledoval, kudy vrchní dozorce utíká. A byl připraven tuto informaci okamžitě sdělit případným pronásledovatelům.

Kaito Sarutobi
"Jdu po něm," ujistil starého detektiva a vyběhl z místnosti. Kohaku dostal protijed a i kdyby tu zůstal, nemohl pro něho víc udělat.
Kaito vzal vězeňské chodby sprintem a neobtěžoval se zastavit, nebo něco někomu vysvětlovat. Tanaka měl sice velký náskok, ale Kaita poháněla bestie. Cítil ve svém nitru její hněv. To právě bestie mu pomáhal bojovat instinktivně a bez zábran. Nikdy jí ale nedovolil dotáhnout věci do konce. Měl v srdci strážný štít, odznak policisty, který znal hranici, kam bestii nemůže pustit. Za tu hranici se Kaito nechtěl nikdy dostat, protože věděl, že když se překročí jednou, je potom snadnější překročit ji znovu.

***

Když přibíhal k hlavnímu vchodu, všiml si že na něho Roshi už čeká a prudce před ním zabrzdil. Došlo mu, že to byl právě holohlavý úředník, kdo mu dal onu informaci o zradě Tanaki a nezdržoval se s vysvětlováním.
"Kudy?" vypálil ze sebe otázku, "kancelář!" křikl už opět za běhu, když mu Roshi ukázal směr a aktivoval své tělo pro Shunshin no jutsu. Dvěmi problesknutími překonal vzdálenost od věznice k lesu a díky chakře v nohách vyskočil na nejbližší větev. Bezmyšlenkovitě vyhodnotil, že z vrchu bude mít lepší přehled a lépe tak dožene svého soka. Že Tanaka míří k bandě, kterou pustil, o tom neměl žádné pochyby. Bestie ho však hnala dál a nedovolila mu zpomalit.

Tanaka
Husté lesnaté oblasti pokrývaly velkou část země Ohně. Dalo by se dokonce říci, že byly její dominantou. Tanakovi tento fakt přišel vhod, ostatně, kde jinde se skrývá lépe než v lese?
Zkušený shinobi schválně zvolil co možná nejobtížnější cestu. Jednalo se ryze taktickou záležitost: Krkolomné a křovisky zarostlé pěšiny odpuzovaly valnou většinu pocestných, a tak nebylo nikoho, kdo by stál o jejich revitalizaci.
Za běhu smotal hlášení, na němž se vyjímala černá pečeť, a schoval ho do jedné z kapes polstrované vesty ozbrojených sil Konohagakure no Sato. Volnou ruku ihned využil a chopil se jednoho kunaie.
Nepochyboval o tom, že ho mladý policista dohoní; vzdát se bez boje však neplánoval.

Kaito Sarutobi
Těžký terén, který Tanaka zvolil, nebyl úplně nejšťastnější volbou. Čím více les houstl, tím více stop za sebou nechával. Proto nebylo pro Kaita těžké, držet správný směr. Chlapec si navíc zvolil cestu po větvích a tak se vyvaroval zbytečného zpomalení a tak se stalo, že za nedlouho zahlédl mezi stromy pronásledovanou kořist.
“Henge!” zašeptal tiše, když doskočil na větev stromu, který ho dobře kryl a změnil barvu svého těla podle kůry zdejších stromů, aby měl větší šanci, že ho Tanaka přehlédne, kdyby se mladík nestihl včas ukrýt. Takto maskovaný skákal ze stromu na strom a udržoval tempo své kořisti, snažíce se neudělat příliš hluku. Byl zvědavý, kam ho Tanaka dovede. Mladík věděl, že to pravděpodobně není nejlepší nápad, ale jeho instinkt mu radil, aby udělal právě tohle. Bestie chtěl zaútočit a rozcupovat Tanaku na kusy, ale mladík škubl za imaginární řetěz a zkrotil ji.

Tanaka
Srdce mu tlouklo jako jako o život. Musel to udělat teď nebo nikdy. Všichni na něj spoléhali. Ne, věřili v něj a v jeho schopnosti.
Přeskočil potok s čirou vodou, klikatící se mezi košatými stromy, a podrážky začvachtaly ve vlhkem nasáklém podzolu. Už byl blízko. Nemohl ho přece zastavit.
Svého pronásledovatele nevnímal, těžká hlava z věcí, které ho v blízké budoucnosti čekaly, mu zastřela všechny smysly. Nechtěl nic jiného, než to mít celé za sebou.
Vyběhl až na okraj jakési malé lesní kotliny. Běžný člověk – ne že by jich touto cestou přespříliš mnoho chodilo – by uskupení několika klestím a větvemi maskovaných stanů nejspíše ani nezaznamenal. Tanaka však věděl, co má hledat.
Sotva se objevil na svahu prohlubně, začaly se ze stanů vynořovat maskované postavy se zbraněmi v rukách. Jeho nečekaný příchod je zaskočil, zbraně však nechali sklopené u země.
„Kde je Yuta-san, musím s ním mluvit–“ vychrlil ze sebe a celý uřícený se opřel o kolena, aby se trochu vydýchal.

Kaito Sarutobi
Kaito opatrně pronásledoval Tanaku, aby se neprozradil až k samému okraji skrytého údolí. Tam zůstal stát ve stínu stromů a sledoval nadálou situaci. Přesně jak tušil, Tanaka ho zavedl přímo do tábora těch uprchlých trestanců. Co mladíka překvapilo, byly masky. Ty většinou dávaly najevo, že se jedná o elitní shinobi a to, jak se vyhrnuli ze stanů, jen co se Tanaka objevil na dohled znamenalo, že jsou velice ostražití. Zpráva ale uváděla jen jednoho shinobiho a několik normálních lapků. Pokud by se zpráva mýlila, měl by mladík opravdový problém. Byl sám a teď, když se mohl na chvilku zastavit, uvědomil si, že po sobě nenechal žádné stopy, které by případné podpoře sdělily, kudy se vydal.
'Do čeho ses to zase připletl,' vynadal si v duchu a stiskl pevně rty. Tohle údolí se mohlo snadno stát jeho hrobem.
Otázka byla, kde je ten zmíněný Yuta. Podle Kaitova odhadu to byl velitel této bandy a nejspíš právě on byl onen shinobi. Mladík se rozhodl ještě chvíli vyčkat, jestli se zmíněný šéf neobjeví a nezodpoví Kaitovy domněnky.
'Teď by se mi hodila Midori… ' pomyslel si a stiskl ruce v pěst. Cítil, jak se mu do srdce vkrádá nejistota a pokoušel se ji potlačit. Jeho tým mu opravdu chyběl, ale ti byli aktuálně doma a užívali si zaslouženého volna. Zatímco on se chystal zaútočit na početnou přesilu. Bylo zvláštní, kudy se myšlenky ubírají, když je člověk ve stresu, a že to byla právě černovlasá Hyuuga, která mu jediná přišla na mysl v době nouze.

Tanaka, Yuta
Nebýti vypjaté atmosféry, způsobené Tanakovým příchodem, panoval by v táboře lapků naprostý klid. Kdekdo by dokonce toto místo díky jeho malebnosti považoval za vhodné na procházku – za předpokladu, že by se k němu skrze hustý porost, obepínající okolí, dostal. Narozdíl od zbytku lesa však údolí neobsahovalo téměř žádné stromy, a dovolovalo tak žlutavé kouli na obloze osvětlovat celé stanové ležení.
Zpěv ptactva vytvářel společně s šuměním malého potůčku, jenž tekl ze stráně až dolů do kotliny a ztrácel se kdesi mezi kameny, vskutku příjemné prostředí. Harmonické souznění zvuků přírody však momentálně narušoval neustálý šepot maskovaných mužů.
Tanaka se zdál býti překvapen – sám totiž naposled Yutu viděl obklopeného pouze bandou oplzlých vidláků s tyčemi a obuchy. Postavy, jejichž obličeje se skrývaly za různorodými typy zvířecích masek, však v rukách třímaly všemožné náčinní shinobi. Kunaie, ninjakeny, katany, kusarigamy – to vše spadalo do jejich pestrého arsenálu.
Vrchního dozorce polil studený pot, když všudypřítomné šuškání lapků, na které si během několika krátkých chvil navykl, ustalo.
Důvod byl jasný: Z jednoho ze stanů vylezla postava v dlouhém plášti, sahajícím až po jeho kotníky.
Na pečlivě vyholené hlavě muže, který byl snad ještě statnější postavy než vrchní dozorce, se vyjímalo tetování majestátního jeřába.

Vrchní dozorce neplýtval časem a klepajícím se hlasem spustil: „Tady je to hlášení, chci své peníze, musím zmizet.“
Yuta nehnul ani brvou. S ledovým výrazem v obličeji kývl na jednoho ze svých poskoků a ten k němu okamžitě přispěchal s malou bedničkou.
Tanakův zmatený výraz snad ani nešel popsat slovy.
„Chci peníze, nemůžu s tímhle na černý tr–“

Zpěv ptáků v okolí utichl; umlčel je jemný svist čepele kusarigamy popsané rituálními pečetěmi, kterou Yuta vyndal z oné bedničky, a s níž rozpáral Tanakovi jediným seknutím břicho.

Kaito Sarutobi
Mladík přihlížel situaci a byl připraven kdykoliv zasáhnout. Situace nevypadala ani trochu dobře a nezlepšila se ani poté co se na scéně objevil ten obr.
'S kým jsi se to zapletl, Tanako,' proběhlo mu myslí, než jeden z maskovaných mužů otevřel bednu. Zbraň se v odpoledním světle zableskla a Kaito pochopil, že je zle. Bez zaváhání aktivoval své tělo a vystřelil ze svého úkrytu, jako blesk. Místo, kde se chystala chladnokrevná vražda, bylo ale daleko a Kaito napínal každý sval, aby to stihl.
'Notak přidej!' burcoval se, protože cítil, že zareagoval moc pomalu, ačkoliv dělal co mohl, zdálo se to být málo. Mladík se ale nevzdával a běžel dál. Krok za krokem. Seběhl z kopce a pokračoval dál. Čas, jak se mladíkovi zdálo, zpomalil a okolní vzduch, který svou rychlostí rozrážel, zhoustl jako med. Vypadalo to, jako kdyby se proti němu spikly, aby mu zabránili překazit nevyhnutelné.
'Ještě kousek, kusooo!' vykřikl v duchu a panika v jeho mysli zesílila. Jako ve zpomaleném čase viděl, jak se maskovaný shinobi rozmáchl a ťal po Tanakovo břiše. Kaito byl už blízko, ale ne dostatečně blízko. Čepel rozpárala břicho a Kaitovy oči zalil rudý vztek. Bestie ve zlomku vteřiny využila situace a vzala opratě do svých rukou.

Kaito na místo dorazil přesně ve chvíli, kdy Tanakovo tělo praštilo o zem a mladík se, bez jakéhokoliv zaváhání roztočil. Byli zločinci, kteří si zasloužili, aby dostali šanci. Né však vrazi. Kaito v rudém běsnění vrhal kunaie na všechny strany a nebral si servítky. Hodlal vyřadit z boje co nejvíce nepřátel najednou, dokud ještě všichni stojí okolo Tanaky, který ležel v bezpečí na zemi. Pokud se, pomalé umírání, dalo nazvat bezpečím.

Yuta, lapkové
Poklidné prostředí tábora lapků se po bleskovém nástupu syna velitele Konoha Keimu Butai změnilo ve změť zmateně pobíhajících lidí, „kličkujících“ mezi létajícími kovovými projektily.
Vlhkým lesním vzduchem se šířily skřeky a naříkání několika zasažených lapků. Sedm z deseti maskovaných nepřátel zákona se tak v důsledku chaotického útoku genina ocitlo v pozici, kterou experti na bojové techniky nazývali „efektivní vyřazení z boje“.
Pozorní přihlížející si rovněž mohli povšimnout, že si jeden ze zmíněných raněných v záchvatu paniky vytáhl kunai zabodnutý v krku, čímž se za neustálého bublání krve v krku odsoudil k ještě rychlejšímu přechodu do komatu a následné smrti.
Yuta – narozdíl od svých nohsledů – neváhal a několika rychlými pohyby kusarigamy vykryl všechny kunaie, letící v jeho směru, až na jeden, jenž ho lehce škrábnul do ramene.
Byl to muž činu, nikoliv muž slov. I přes svou robustní tělesnou konstituci se poněkud rychlým skokem od místa činu dostal do vzdálenosti dobrých deseti metrů od Kaita a skládajíce pečetě na proslulou techniku Druhého zařval: „Na něj!“
Trojice zbývajících lapků se v mžiku zmátořila a v kombinaci zbraní bo-katana-tekko kagi souběžně zaútočila na mladého praktikanta z pozic vrcholů pomyslného trojúhelníku, v jehož středu zrzek stál.

Kaito Sarutobi
Mladík dokončil poslední otočku a stanul v obrané pozici se dvěma kunai v rukou a se zuřivostí v očích. Kdyby opratěmi necloumala bestie, nejspíš by si Kaito uvědomil, že tu něco nehraje, když srazil jedinou technikou sedm z jedenácti nepřátel. Takhle jen přelétl očima nepřátele a přiskočil k prvnímu z nich, který na něho útočil tyčí, aby využil první nevýhody zvolené zbraně. To byl boj na blízko. Mladík se lehkou piruetou protočil kolem tyče a třemi rychlými pohyby rukou bodl nepřítele do dvakrát do břicha a naposledy do krku, načež ho použil jako stupínek, vyběhl po něm a za pomoci chakry v nohou skočil saltem vzad, takže ho sek katanou, který mu mířil do zad, minul jen o vlásek. Mladík se v saltu přetočil a oba kunaie mrštil po nepříteli s ostnatými boxery, které měli tu nevýhodu, že s nimi bylo neuvěřitelně obtížné blokovat letící projektily. Když Kaito dopadl na zem, poslední nepřítel mu k němu stál čelem a protože Kaito zahodil své zbraně, rozhodl se zaútočit, i přesto, že viděl co potkalo jeho kumpány.
Protože útok přišel se shora, zkřížil Kaito ruce a vkročil mu do tempa. Takže, když katana dopadla, narazila rukojetí na mladíkovy ruce, které bez zaváhání využili pozici pro nasazení jednoduché páky, protičili čepel proti vlastníkovy a zarazili mu jeho vlastní zbraň ze spoda do břicha.

Bestie na okamžik polevila a Kaito se zarazil. Byl celý od krve a kolem něho se válela těla. Až nyní mu došlo, že to nemohli být ninjové. Jenom lapkové za ně převlečení. Nebylo to poprvé, co bojoval, ale určitě to bylo poprvé co zabil. Očima se mu mihlo zděšení a ruce se mu lehce roztřásly. Věděl ale, že ještě není dobojováno. Tím, že se zarazil, promrhal ideální okamžik a Yuta, bez pochyby shinobi, překonal nebezpečnou vzdálenost, jenž představovalo Kaitovo shuriken jutsu a dostal se tak blízko, že donutil mladíka ustoupit.
Kaito uskočil dlouhým skokem vzad a hodil po Yutovi a jeho klonech dalších šest kunaiů najednou, které vytáhl oběma rukama ze sumek na opasku. Udělal to ale ve spěchu s roztřesenýma rukama a tak jeho kunaie nemuseli být na sto procent přesné. Kaito se akorát snažil krycí palbou vědomě přiblížit k potoku a zabránit Yutovy, aby na něho zaútočil ve vzduchu, kde bylo těžké se bránit.

Yuta
Takovou preciznost boje s vrhacími zbraněmi od mladíka nečekal. Kdyby jeho cíle byly nepohyblivé a nemohly samostatně myslet, určitě by je šestice naostřených kunaiů zasáhla. Stínové klony však svými vlastnostmi vybočovaly z řad běžných bunshin jutsu.
Dominantou techniky Druhého byla bezesporu schopnost klonů přemýšlet, uvažovat a jednat jakožto samostatná jednotka, což dvojice identických kopií holohlavého nukenina velice dobře demonstrovala.
Klon po Kaitově pravici provedl zdařilý úskok stranou a salvě kunaiů se úspěšně vyhnul, zatímco “Yuta” na levé straně zalehl na zem, načež mu jeden z projektilů prosvištěl nad pleší.
Skutečný Yuta letící nůž s noblesou srazil ostřím obřadní čepele kusarigamy do měkké lesní půdy.
Zběhlý shinobi nepatřil mezi sortu lidí, která by se vyžívala v hraní si se svou obětí. Preferoval rychlou a efektivní eliminaci svého cíle, pokud toho bylo zapotřebí – a to vzhledem k počtu mrtvých potřeba bylo.
Spoza pláště vytáhl dvojici ninjakenů a hodil je své podobizně na levé straně. Ta se ihned po zachycení zbraní svého stvořitele přesunula na pomyslnou spojnici mezi svým dvojčetem a Kaitem tak, aby ho mohla bránit před dalšími geniovými útoky.
“Bezbranný” klon také neváhal a složil v rychlém sledu několik pečetí. Poslední z nich – krysy– neuvolnil a za jejího stálého držení zaklekl, aby se mohl lépe koncentrovat.
„Hijutsu: Kirisame!“

Na zakrvácené údolí se začal pomalu snášet jemný déšť. Ten pocit kapek na temeni zbožňoval.
Závaží na řetězu kusarigamy vzal do levačky a pravačkou stiskl svou zbraň, až mu zbělely klouby. Teď počká, jak konohagakurský shinobi zareaguje. Teď zjistí, jakou má chlapec kuráž.

Kaito Sarutobi
Kaito doskočil na břeh potoka a zaujal obranný postoj, jako kdyby čekal, že bude nepřítel dorážet a nenechá ho vydechnout. V tom se zmýlil, protože nepřítel si místo toho připravil bojiště ke své spokojenosti.
Chlapec těkal očima mezi třemi holohlavci, 'Klony co se dokážou bránit? Tak fajn, fajn, jsou nejspíše hmotné, ale který z nich je pravý?' uvažoval bleskově, 'Kusarigamu měl ten pravý, ten s ninjakeny musí být klon, ale co ten třetí? Dovede klon dělat ninjutsu? A je v tom pro mě nějaký rozdíl, pokud dokáží bojovat stejně, jako originál?'
Techniku stínových klonů Kaito neznal a nehodlal ji podcenit. Navíc to vypadalo, že každý klon dokáže myslet sám za sebe, což z Yuty dělalo extrémně nebezpečného soupeře.
V tom začalo pršet a zvedla se řídká mlha. Na obloze předtím nebyl skoro ani mráček, takže to musela mít na starost technika, kterou jeden z Yutů použil. Chlapec stiskl zuby a pokusil se uklidnit své srdce, které bušilo jako o závod.
'Co, že to říkal? Mlžný déšť?' jméno techniky bylo výstižné, ale jaká byla opravdová podstata techniky, nevěděl. Jediné co věděl bylo, že ji musí přerušit co nejdříve.
Kaito využil váhání nepřítele s útokem, oběma rukama sáhl do zadních sumek a navázal na tři kunaie výbušné lístky a na další tři prosté papírky. Své elementární techniky zatím používat nechtěl, aby zbytečně neodhal všechny trumfy na začátku.
Kaito si v poslední vteřině, než zaútočil, uvědomil, že stojí proti nepříteli, který není vysloveně zlý. Opravdu zlá osoba by se totiž vyžívala v tom, aby si její nepřítel uvědomil, že zemře a že je to jeho poslední hodinka, než by vás skutečně zabil. Tím vám dával slušnou šanci vymyslet, jak tomu zabránit. Tady to bylo ale jiné. Yuta prostě jen dělal to, co jemu přišlo správné a s nějakou zlobou to nemělo nic společného.
Mladíkovy ruce se pohnuly jako blesk, v každé pěsti svíral tři kunaie, které hodil současně. Po každém klonu dva, které mířily pět centimetrů od ramen majitele. Mladíkovy ruce se díky hodu kunaiů překřížily tak, že se jeho lokty ocitly na stejné úrovni. V tu chvíli Kaito aktivoval pečetě na svých zápěstích a zničeho nic se mu v každé ruce objevilo pět shurikenů. Kaito máchl rukama podruhé a vrhnul všechny shurikeny, s lehkou falší, po Yutech, aby jim zabránil v úhybných manévrech. Posledním mladíkovým počinem bylo, že spojil volné ruce v základní pečeť.
“Kai!” odpálil výbušné lístky, které už měly tou dobou být na správném místě.
Na tuhle kombinaci útoků byl sice hrdý, ale ne natolik, aby si bláhově myslel, že si s tím zkušený shinobi nedokáže poradit. Musel tedy myslet dopředu, jak se ho to pokoušela naučit jeho bývalá kolegině Shiuta Nara u hry shogi a složil pečeti pro Kawarimi no jutsu.

Yuta
Nukeninova bezprostřední reakce na vržené zbraně svědčila o jeho bleskových reflexech. Ladným pohybem vyhodil zmenšenou kosu do vzduchu a drže konec kovového řetězu, na němž bylo upevněné závaží, ji roztočil.
Otáčky čepele nabraly takové rychlosti, že se i očím zkušeného pozorovatele zdála býti rozmazaná. Jev, který mohl zaznamenat opravdu každý, kdo měl oči v pořádku, představovala jakási modrá kružnice ve vzduchu, vytvořená světélkováním ornamentů na točící se zbrani.
Yuta moc dobře věděl, že ho kunaie nemohou ohrozit.
„Fuusajin no Jutsu,“ zakřičel a z pomyslného středu kružnice, kterou na vteřinu nasměroval kolmo na letící zbraně, vyvolal mohutný poryv větru.
Vítr nabýval dostatečné síly na to, aby z bližší vzdálenosti odhodil dospělého muže – nebylo tedy divu, že si s několika malými kusy oceli poradil s dechberoucí lehkostí.

Geninův plán však z části vyšel, ačkoliv určitě ne podle jeho představ. Tlaková vlna, vzniklá explozí jednoho z výbušných lístků, zvrátila trajektorii opožděně letících shurikenů a jeden z nich poslala přímo do hrudní oblasti klonu s dvěma ninjakeny.
Ten neměl sebemenší šanci zareagovat, poněvadž rázová vlna několikanásobně zvýšila rychlost projektilu, pohybujícího se vzduchem.

Yutovy oči kmitly směrem k oblaku dýmu, jenž z jeho věrné kopie zbyl.
Uznale pokývl hlavou; praktikantův plán na něj udělal dojem. Uvědomil si, že v této pozici nic nezíská, když se jeho soupeř evidentně specializuje na boj z větší vzdálenosti. Musel jednat.
Rotaci zbraně neukončil – pouze uchopil řetěz blíže k jeho středu, čímž zmenšil poloměr namodralé kružnice – a s typicky nicneříkajícím výrazem v obličeji vystartoval vstříc svému nepříteli. Mylně totiž předpokládal, že Kaito složil pečetě na nějakou útočnou techniku, kterou by mlžný déšť bez problémů absorboval dříve, než by ho zasáhla.

Kaito Sarutobi
'Takže ovládá fuuton,' okomentoval v duchu mladík, sledující nastalou situaci zpoza hustého keře, poblíž zničeného klonu. To mohl být docela problém, protože neexistoval větší přítel, i nepřítel shuriken jutsu. Mladíkovo umění s vrhacími zbraněmi dosáhlo v tomto boji limitu a další pokusy by Kaitovi přineslo jen více nevýhod. Alespoň proti Yutovi, který třímal srp na řetězu. To však neplatilo o holohlavci, který udržoval déšť aktivní.
Inspirovaný shurikenem, který byl urychlený výbuchem, navázal na další dva kunaie výbušné lístky. Nutno dodat, že vrhací zbraně mu již stejně docházeli. Až si tedy poradí s deštěm, bude muset přejít na elementární souboj.
"Fuuton je silný proti raitonu a oslabuje ho Katon," přeříkal si naučené poučky z akademie a skousl si ret, "Kusoo. To mi moc nepomůže."
Musel tedy improvizovat. Byla pravda, že jeho raitonové techniky se pokaždé vázaly na nějakou zbraň a pokud Yuta uměl napustit svou zbraň větrnou chakrou, negoval by vodivost svých zbraní.
Bestie, která se opět probouzela, byla nekompromisně zatlačena zpět. V tomto boji musela vyhrát čistá mysl. Ne bezhlavý boj.

Yuta
Za běhu zaryl levou patu hluboko do lesního podzolu, čímž prudce zabrzdil. S kusarigamou už stačil za svou kariéru shinobi nasbírat mnoho zkušeností, věděl tedy naprosto přesně, jak má využít momentální setrvačnosti ve svůj prospěch.
Zatímco se jeho kinetická energie graduálně snižovala, nechal si mezi dlaněmi proklouznout ocelová řetěz, na němž byla zmenšená kůsa upevněná, pomocí čehož zvětšil průměr pomyslené kružnice vzniklé rotací čepele téměř na dvojnásobek.
Dovolil si uskutečnit ještě jednu otáčku a pak – za pomoci svých vlastních svalů – prudce trhnul řetězem a poslal ostrý konec kosy na rudovlasého genina.

Zorničky se mu rozšířily. Instinktivně trhnul hlavou stranou a zakryl si oči předloktím, když se Kaitova podobizna za charakteristického “pufnutí” proměnila v dřevěný špalek a ozvalo se ostré zasyčení výbušného lístku na něm připevněném.
V myšlenkách vypustil pár peprných nadávek a poděkoval všemu, co mu bylo svaté, že zvolil právě útok z větší vzdálenosti. Kdyby na genina zaútočil zblízka, mohla mu exploze ošklivě ublížit. Takhle utrpěl akorát menší dezorientující trauma z tlakové vlny, jehož jediným následkem bude několikavteřinové pískání v uších a rozostřený visus.

Nemusel být velký myslitel, aby mu došlo, že Kaito právě osnuje útok na klon, soustředící se na udržování jutsu v chodu.
Ostřílený ninja si však uvědomoval, že v této pozici mu klon už žádný užitek nepřinese. Obnovení původní formace Yuta-klon-klon by ho stálo příliš mnoho drahocenné chakry – a tu mohl využít v mnohem efektivnějším a více devastujícím frontálním útoku na svého soka.
Rozběhl se tedy směrem ke své kopii poněkud laxním způsobem čekaje, že nepřítel alespoň prozradí svou momentální polohu a dovolí mu tak zaútočit plnou silou.

Kaito Sarutobi
Výbuch lístku byl pro mladíka signálem, že přišla jeho chvíle. Prudce vyskočil ze svého úkrytu a hodil poslední dva kunaie s výbušným lístkem na oba zbývající soky. Nepředpokládal, že by Yutu tak jednoduchý trik s Kawarimi a lístkem nějak vážněji poranil, ale díky tomu alespoň zjistil, který z nich je klon.
"Kai!" odpálil lístky základní pečetí, aby zvýšil jejich rychlost a průraznost, načež vytáhl ze steheního pouzdra svůj poslední kunai, který měl na boj z blízka, kdyby už neměl s čím házet.
Kaito měl sice ještě deset shurikenů, ale pochyboval, že by mu k něčemu byly. Yuta byl od pohledu zkušenější shinobi, ale Kaito zatím neschytal ani jediný zásah, což oba soupeře mohlo, s trochou štěstí, vyrovnat.

Yuta
Na pravého Yutu stejný trik dvakrát nezabral, na to byl příliš zkušený. Při zpozorování černé šmouhy s papírovým “ocasem” ve vzduchu okamžitě problesknul pomocí Shunshin no Jutsu o pár metrů vedle, díky čemuž ho útok minul.
Přikrčený klon, držící pečeť krysy, však neměl proti výbuchem urychlenému kunaii sebemenší šanci. Narozdíl od jiných klonových technik Kage Bunshin nabývaly stejného potenciálu, jako jejich stvořitel. Na druhou stranu rozhodně neměly takovou výdrž, zvlášť pokud šlo o zranění fyzického charakteru.
Ostrý nůž prolétl klonem, jako by tam vůbec nebyl, a zanechal po něm pouze šedavý obláček dýmu.
Důsledek této akce mohli všichni zúčastnění zaregistrovat téměř okamžitě. Mlha řídla a ponurá mračna se dala na ústup, nechaje zlatavé sluneční paprsky zalít postupně celé údolí. Byl to nádherný pohled.
Sarutobi ani Yuta však neměli moc příležitostí si ho vychutnat; souboj pokračoval.
Holohlavý nukenin s nezájmem shlédl prázdné místo po svém klonu a pomalu snižoval rychlost svého běhu, až se konečně zastavil.
Několik mávnutí jeho rukou mělo za následek, že se mu kosa na řetězu přehodila kolem krku a on se o ní z každé strany zachytil rukama.
„Docela pěkné představení, chlapče,“ řekl ledově klidným tónem a naklonil hlavu na stranu. Nerad zabíjel zbytečně. Tanaka byl nutná oběť, věděl toho moc. Potřebu zabít mladého policejního praktikanta však necítil.
„Už jsi ukázal, že něco umíš,“ křikl na něj, „a já ti za to skládám poklonu.“
Základy vyjednávání zvládal dobře, už mnohokrát ho dostaly z mnohem prekérnějších situací, než byla tahle.
„Co kdyby sis sbalil svoje náčiní a šel domů?“ kývnul směrem k zakrvácenému poli plnému mrtvých a naříkajících lapků. „Zatím jsem na tebe byl hodnej, ale to za krátkou chvíli skončí.“

Kaito Sarutobi
Jeho plán vyšel. Dokázal zastavit techniku ještě dříve, než ho mohla vůbec znevýhodnit a pravého Yutu trochu pocuchal. Jak se zdálo, nepřítal dal Kaitovi další šanci na přípravu a plány, což mladík považoval za velice hloupé. Navíc tím, že se pokusil vyjednávat, ukázal, že se necítí v dominantním postavení, aby své problémy rychle odstranil.
"Zaútočil jsi na obyvatele Konohagakure, takže moje odpověď zní ne. Možná, že ty jsi zvyklý nechávat své parťáky umírat, ale já ne. Je mi jedno, jestli se budu muset postavit tobě, nebo komukoliv dalšímu, ale já Tanaku neopustím," odpověděl pevným hlasem a sevřel svůj kunai pevněji. Kaito nevěděl, jestli Tamaka stále žije, ale hodlal bojovat, i kdyby měl domů dopravit jen jeho ostatky. Ať už udělal jakoukoliv pitomost, byl Tanaka stále členem Konohy.
Yutova zbaň byla hodně nebezpečná. Krom srpu měla i řetěz se závažím na druhém konci. Na druhou stranu se jeho nepřítel musel zbraně neustále dotýkat, čehož hodlal využít. Měl ale jen jeden pokus, protože až ukáže, že ovládá raiton, bude Yuta vědět, čím ho může kántrovat. Kosa na řetězu měla ale jednu nevýhodu. Potřebovala prostor k manévrování.
"Pokud ale chceš… ," začal a aktivoval své tělo. Jeho poslední slova byla mířena jen jako lest, kterou Yutovi oznamoval, že se bude stále hovořit. Místo dokončení věty se však probleskl přímo k němu a zaútočil několika rychlými výpady kunaiem.

Yuta
Variantu, jež nastala, vzal při přemýšlení rovněž v potaz. Chlapec možná pracoval u policie, stále byl však vychován jako shinobi. A shinobi jsou od mala vedeni k tomu, aby svých cílů dosáhli i za cenu ztráty své cti.
Nevinil ho z toho, sám by reagoval podobně. I tak se ovšem nemohl zbavit pocitu viny z toho, že v nastanuvších chvílích zabije mladého člověka, co má celý život před sebou, pouze kvůli tomu, že se zachoval příliš tvrdohlavě a neústupně. To byl ovšem koloběh života shinobi – a ten se nepodařilo narušit ani legendárním válečníkům, jako byl například Uzumaki Naruto.
První z výpadů kunaiem vyblokoval pomocí svého předloktí tak, aby utrpěl pouze povrchová zranění. Bylo to nezbytné, už na Akademii ho učili, že souboj krátkými čepelemi – mezi které kunaie patřily – je o nutných obětech na straně útočícího i obránce. To byl prostý fakt.
Svedení čepele počerněného nože mu poskytlo dostatek času na úhyb před druhým z bodnutí a utvoření většího rozestupu mezi ním a nepřítelem.
Třetí Kaitovo bodnutí už šlo do prádného vzduchu, poněvadž nukenin obratně uvolnil řetěz kusarigamy zpoza svého týlu a bez dalšího čekání roztočil ve vzduchu malé závaží na jeho konci. Pokud chlapec nechtěl utrpět ošklivé zranění železnou koulí, musel se trochu stáhnout.
„Takže sis vybral smrt. Jaká škoda,“ pronesl chladně, jak měl ve zvyku.
Ornamenty, jimiž byla zbraň pokrytá, zazářily modrou barvou, když do nich začal vpouštět chakru. Stále však neútočil, třeba ještě existovala naděje, že Kaito celé své činění přehodnotí.

Kaito Sarutobi

Boj mezi Shinobi nebyl o cti. Nikdy tomu tak nebylo a ani Kaito na tom nic měnit nehodlal. Mladík navíc věděl, že musí využít jakékoliv šance, aby nachýlil zobáčky vah na svou stranu. Tanaka, pokud stále žil, neměl moc času a proto musel Kaito jednat a ne čekat, až se Yuta stihne připravit.
Ze tří výpadů zasáhl jen první, což znamenalo, že se soupeř stihl připravit k protiúderu. Proto, místo, aby pokračoval, prudce od Yuty odskočil, díky čemuž se vyhnul rotujicímu závaží.
"Ještě nejsem mrtvý," odpověděl mu a stiskl pevně kunai. Modré runy na čepeli srpu nebyly dobré znamení a tím, že se dostal z Yutovo přímé blízkosti, ztratil výhodu, kterou tak nutně potřeboval.
'Tohle není dobré,' okomentoval v duchu a snažil se najít nějakou informaci, kterou by o takových zbraních měl. Tu bohužel nenašel.
'Kusoo, nesmí se mě tou čepelí dotknout,' vyhodnotil zbraň za největší hrozbu a rozhodl se zaměřit na další nevýhodu zbraně. Proto také aktivoval chakru v nohách a předal tak Yutovi tah.

Yuta
„To se brzy změní,“ pomyslel si a za neustálého točení řetězem přiblížil čepel kosy ke svým ústům.
Frekvence otáček se na krátkou chvíli snížila, protože se musel soustředit na vpouštění chakry do zbraně. Kaito si mohl všimnout, jak z nukeninových úst lehce vylétl proud větrné chakry a obalil ostří zbraně, čímž ho prodloužil na téměř dvojnásobnou míru.
Fūton: Shinkūjin mu dovoloval ostří zbraně zvětšit do naprosto nereálných rozměrů, pro jeho styl boje by to ovšem bylo spíše na škodu – nechtěl zranit sám sebe.
Jediným rychlým manévrem nechal řetěz volně proklouznout mezi dlaněmi a “prohodil” tak strany zbraně. Nyní držel kusarigamu za řetěz u závaží a točil kolem sebe kůsou.
Kaita si už zařadil mezi tvrdohlavé a nepoučitelné typy, stále však doufal, že ho donutí odejít díky demonstraci své síly.
Z toho důvodu opsal smrtícím větrným ostřím jednu půlkružnici a přeťal nedaleký strom vedví.
Tentokrát však geninovi už pauzu od svých útoků nedopřál; ihned po přeseknutí kmenu mladého listnáče začal směřovat rotace na svého nepřítele.

Kaito Sarutobi
Když Yuta vkládal svou chakru na zbraň, všiml si Kaito, že to nedělá stejně jako on, tedy skrze ruce, ale ústy. Byla tu tedy stále šance, že jeho plánovaný manévr vyjde. Pokud se tedy trefí, protože kousek, který si připravil, byl nesmírně obtížný na přesnost. Yuta se rozhodl, že bude prvně demonstrovat sílu své techniky a Kaito si v duchu udělal další pomyslnou čárku na tabuli Yutových chyb. Díky tomu měl chlapec dostatek času počítat a když holohlavec konečně zaútočil, byl připraven.
‘Jedna,’ odpočítal si v duchu a vyskočil do vzduchu v částečném saltu vzad, kdy zůstal na místě a jen se lehce prohnul v zádech, čímž se vyhnul nebezpečnému útoku.
‘Dva,’ poskládal pečeti, když byl zády k zemi, a napustil chakrou svůj poslední kunai, jenž začal probleskovat, “Raiton: Aogiri!”
‘Tři!’ dokončil obrátku a mrštil kunai k zemi, zrovna když pod ním prolétala větrem posílená čepel. Kaito však mířil na jeden ze článků řetězu. Pokud by jeho plán vyšel, přišel by Yuta o zbraň, díky elektrické ráně a ta by navíc zůstala pevně přibitá ke kameni.
Byl to celkem riskantní krok, který počítal s tím, že je Fuutonem napuštěná jen čepel a ne řetěz. Navíc si právě mladý policista zahodil poslední zbraň, kterou měl. Bylo to ale nutná oběť.

Yuta
S každou přibývající vteřinou boje čím dál tím více litoval, že se ho musí účastnit. I za tu krátkou chvíli, kterou Kaita znal, bylo vidět, že chlapec je prvotřídním materiálem pro kariéru shinobi. Vědět, kde leží jeho loajalita, zachovat chladnou hlavu i v obtížné situaci, stát si za svým cílem ať to stojí, co to stojí – to vše patřilo mezi vyhledávané kvality ninjů. Mnohem raději by hocha přetáhl na svou stranu. To teď ovšem nebylo možné.
Opsal čepelí další půlkruh a pokusil se soupeře přetnout vejpůl tak, jako to udělal před krátkou chvílí s kmenem stromu.
Mladý policejní praktikant se ovšem nehodlal nechat smrtící zbraní jen tak zasáhnout a za pomoci riskantního úhybného manévru zahájil ještě riskantnější protiútok.
„Kuso!“ zařval nahlas, když mu rukama projel náhlý elektrický výboj. Nepočítal s tím, že Kaito ovládá Raiton – celou tu dobu ho měl za ninju, využívajícího bukijutsu.
Membránová depolarizace a následná svalová křeč ho donutila kusarigamu upustit. Tato část v jeho plánu na rychlé odstranění soupeře sice nefigurovala, ale zkušený shinobi jako Yuta se tím opravdu nenechal rozhodit.
Narozdíl Kaita měl totiž ještě plnou taštičku zbraní. Na nic nečekal, zalovil v ní rukou a vytáhl kunai.
„Končíš!“
Rozběhl se proti geninovi a zasypal ho sledem několika rychlých bodnutí.

Kaito Sarutobi
Vyšlo to! Opravdu to vyšlo. Kaito tomu ani nemohl uvěřit. Moc dlouho se ale radovat nemohl, protože elektrický výboj ztratil, díky řetězu, na svojí účinnosti a neochromil mu ruce, jak doufal. Mladík si udělal v duchu čárku chyb na svou tabuli a protáhl ji na dvojnásobnou délku. Yuta měl navíc u sebe další zbraně, což mu také mohlo dojít. Bohužel pro něj, nedošlo.
"Kusooo!" vydal ze sebe, když se na něho Yuta vrhnul. Doskok se mu nepovedl podle plánu a zavrávoral, takže se nestihl včas vzdálit a byl zasypán řadou ran, kterým se musel vyhnout. Yuta byl ale rychlejší a za krátkou chvilku byl mladík na několika místech dost ošklivě pořezán. Ten trik ho vyšel příliš draho.
'Kusooo, tohle nikam nevede. Beze zbraně ho nedokážu porazit… ,' proběhlo mu v hlavě panicky, když se pár dalším ranám vyhnul jen o vlásek. Nebyl schopen se od Yuty vzdálit a ten neustále dorážel. Už nezbývalo jiné východisko. Musel to zkusit. Nemohl nechat Yutu, aby držel opratě.
Kaito udělal rychlou piruetu, čímž se vyhnul jedné obzvlášť nebezpečné ráně a když byl k nepříteli zády, složil pečeti. Když dokončil piruetu, naběhl si na kunai, který se mu zaryl hluboko do boku a levou rukou ho chytil za zápěstí, aby mu nedovolil se pustit.
Bolest byla sice příšerná a vypadala, jako kdyby ji Yuta zasadil vlastním přičiněním, ale mladík si ji vybral sám. Teď, když byl Yuta v jeho sevření, natáhl ruku k nebi.
"Raiton: Hiraischin!" vykřikl název techniky společně s bolestným výkřikem a z čistého nebe sjel blesk, který zasáhl Kaitovu nataženou ruku a jako hromosvod projel až do Yuty.
Kaito na nic nečekal a prudce od muže odskočil vzad, díky čemuž se ocitl v potoku. Bolest v boku ho na okamžik přemohla a mladík poklekl do proudící vody.
Nechat se zasáhnout bylo sice plánované, ale Kaito nečekal, že to bude až tak zlé. Pohled na vlastní krev, jenž stékala do potoka vyvolala strach, ze kterého se mu chtělo zvracet. Jediné, co ho drželo, byl adrenalin a strach ze smrti. Ještě nikdy nebyl podroben tak těžké zkoušce jako nyní.
Na pouhý okamžik mu pohled sjel na vodu, která přijala jeho krev a odplavovala ji dál po proudu. Právě voda byla jeho poslední nadějí.

Yuta
Chladný výraz na oblé tváři a preciznost, se kterou jednotlivé výpady kunaiem prováděl, ukazovaly, jak velké profesionality Yuta ve svém povolání dosahuje. Bez jediného náznaku emocí neustále zaplavoval svého soka dalšími a dalšími seky, výpady a protiúdery.
Nukenin si byl plně vědom své výhody nad neozbrojeným protivníkem. Když viděl, že má navrch, rozhodl se nedržet zpátky a pokračoval v útočení.
„Chyba,“ pronesl nezúčastněně, když Kaito obětoval defenzivně výhodnou pozici pro úhybný manévr v podobě piruety.
V Yutových očích nadcházející geninův „útok” nedával smysl – očekával, že se spíše pokusí vzdálit a využít svých schopností na poli shurikenjutsu. Tedy za předpokladu, že by se mu podařilo posbírat některé ze zahozených vrhacích zbraní.
Faktu, že se Kaito dobrovolně přiblížil na vzdálenost ostří nože, okamžitě využil a zarazil mu nabroušené ostří do boku.
Právě souboj vyhrál.

***

Vyškrábal se ze země na nohy a pokusil se zaostřit na krvácejícího soupeře. Z předcházejících událostí si dokázal vybavit pouze jasný záblesk, náhlou bolest a pak tmu.
Věděl, že nebyl v bezvědomí dlouho. Nanejvýš pár vteřin. Kdyby ztratil vědomí na delší dobu, nepřítel by ho jistě dorazil.
Štěstí mu však přálo, protože nepřítel měl právě podobné problémy, ne-li horší, než on.
Sebral ze země zakrvácený kunai a napustil ho větrnou chakrou, címž ho prodloužil na délku jednoručního meče.
Kaito si mohl všimnout, jak se kolem nukenina hromadí chakra. Toto byl Yutův konečný výpad. Gambit. Všechno nebo nic. Jediné problesknutí a probodnutí zraněním zpomaleného nepřítele v oblasti hrudníku.
Za chvíli se mělo rozhodnout o vítězi tohoto střetu.

Kaito Sarutobi
Kaito klečel ve vodě a snažil se sebrat dech. Rána na boku byla horší, než se zdálo a mladíkovo sípavé nadechování to jen potvrzovalo. Chtělo se mu spát. Prostě si lehnout a jednoduše počkat, ale věděl, že nemůže. Kdyby to udělal, nebyl by už nikdo, kdo by zastavil Yutu, aby si dělal co se mu zachce. Pokud chtěl bojovat, musel hned, protože jeho nepřítel se právě probral.
Chlapec složil pečeti, než jeho soupeř vůbec vstal a pravou ruku položil do vody, kde sformoval bič, jenž nechal zatím volně spuštěný ve vodě, aby nešel vidět a vstal. Bič zůstal schovaný za jeho pravou nohou. Levou rukou si svíral poraněný bok, aby alespoň trochu zastavil krvácení.
“Poslední šance se vzdát,” oznámil mu, ale když viděl, jak se z kunaie stal meč, přikývl. Bylo těžké říct, kdo vyhraje. Kaito znal účinky svých technik a věděl, že jeho soupeř bude pomalejší, díky tomu, že byl dvakrát v krátké době zasažen proudem. Mohlo to tím pádem projít.
Kaito nataženou pravou rukou opsal velký půlkruh, nad hlavou udělal krátkou otočku, vykročil pravou nohou a prudce vyrazil rukou, jako kdyby házel shuriken. V ruce svíral rudý bič, stvořený z vody a své vlastní krve, jehož druhý konec hodlal soupeři omotat kolem krku. Onen Kaitův pohyb bičem v kombinaci se slunečními paprsky, způsobili, že bič zářil svšemu odstíny duhy. Vypadalo to, jako když je bič tvořen z Kaitovo ohnivé vůle.
Chlapec to však moc nevnímal, protože pravou rukou pustil svůj bok, složil potřebné pečeti a již podruhé natáhl ruku do vzduchu. Pokud by bičem soupeře nechytil, zasáhla by raitonová technika jeho samého. Z čistého nebe, podruhé za kratičkou chvíli, sjel blesk, prohnal se mladíkovo tělem a vydal se po krvavém biči ke svému cíli.

Yuta
Vykročil vpřed a uvolněním veškeré nastřádané chakry umocnil svůj frontální útok. Čas jakoby se zpomalil.
Ten pocit dostával vždy, když prováděl Shunshin no Jutsu. Na mysli mu vyvstaly vzpomínky na akademii. Moc dobře si pamatoval na slova učitele Nagana, který vždy svým žákům kladl na srdce, ať používají problesknutí v boji s rozvahou, poněvadž je může dostat do velice nepříjemných situací. Nikdy ho neposlechl.

„Ta zranění za to stojí, Nagano-sensei! Stačí trocha výdrže a člověk bojuje dál!“

Myšlenka na svého učitele ho zavedla daleko do minulosti – do dob, kdy ještě věřil v ideály shinobi. Svým způsobem na ně tedy věřil i teď, akorát v lehce upravené formě. Neměl nic proti obětovávání slabých kousků při misích, to ne. Takoví ninjové byli předurčeni být pouhými mluvícími nástroji vesnice. Nelíbilo se mu však, že vedení bere stejným způsobem i tu hrstku vyvolených, co za případnou záchranu a s tím spojený neúspěch mise stojí.

„To vám ale nedává právo je tam nechat. Každý z nich vydá za stovku z těch rukojmích!“

Při té misi vesnice přišla o tři vynikající shinobi. Jen proto, aby zachránila tucet bezcenných vesničanů. Nikdy to nepochopil. Nenáviděl plýtvání životy slibných ninjů. Vždyť to byli právě oni, kdo měli šanci něco změnit.

***

Ozvalo se zasyčení a všechno kolem utichlo. Jako kdyby se příroda rozhodla vzdát hold všem, co ten den v malebné kotlině padli.
Holohlavý muž v křeči sevřel rukojeť kunaie a za nepravidelných cuků po celém těle se svalil do křišťálově čiré vody malého potůčku. Až do chvíle, kdy zemřel na následky fibrilace srdečních komor věřil, že udělal správnou věc, když zamířil kunaiem vedle – čehož si Kaito ani nemusel všimnout. Za celou svou kariéru konečně narazil na někoho, kdo stál za ušetření. Na někoho, kdo mu tak moc připomínal sebe samotného za mladých let. Někoho, tak mladého, že má ještě celý život před sebou a zároveň je natolik silný, aby byl schopen konkurovat zkušenému shinobi, jakým Yuta byl.
Mladík měl zkrátka větší potenciál býti přínosem pro svět shinobi – pro svět, na kterému Yutovi svým vlastním způsobem velice záleželo.

Kaito Sarutobi
Mladík zůstal stát, jako přimražený a s pohledem upřeným před sebe se celý třásl. Viděl, jak se jeho nepřítel pohnul a věděl, že není schopen reagovat. Cítil, jak mu prodloužená čepel kunaie rozvířila chloupky na krku a věděl, že kdyby Yuta chtěl, byl by teď Kaito mrtvý.
Dokázal se pohnout až ve chvíli, kdy Yutovo tělo se šplouchnutím dopadlo do mělkého potoka. V tuto chvíli nedokázal pochopit, proč ho soupeř ušetřil a ani na to neměl čas. Cítil, že jeho rána na boku silně krvácí a pokud chtěl zachránit Tanaku, nezbývalo mu moc času. Jediné, co mohl pro svého soupeře v tuto chvíli udělat bylo, že vytáhl jeho tělo z vody a ujistil se, že je opravdu mrtev.

*****

Zanedlouho se z lesa, na dohled od vězení, vynořil Kaito s Tanakou v náručí. Zakrvácený a otupělý ztrátou krve a bolestí, kráčel mladík dál. Neviděl kam jde, jen tušil, že to už není daleko. Jeho zrak fungoval instinktivně, protože chlapcova celá vůle se upínala jen k tomu, aby zůstal při vědomí. Jenom doufal, že ho někdo uvidí. Nevěděl, kolik kroků bude schopen ještě udělat, než ztratí vědomí, nebo než umře. Oboje vypadalo tak podobné, že v tom neviděl rozdíl. Jejich rány, byly narychlo obvázané, aby zabránili volnému krvácení. To by bylo i fungovalo, kdyby zůstali v klidu ležet. V této chvíli byl obvaz jen kus krví promočeného hadru. Na nic víc ale ani nebyl čas. I sebemenší naděje, byla naděje.

Ve světě, kde se Kaitova mysl právě nacházela, kráčel krásným rozkvetlým údolím ke svému domovu. V dálce mohl rozpoznat vstupní bránu konohy. Připadal si volný a lehký. Nespěchal. Tady na čase už nezáleželo.
Ruce nechal volně spuštěné podél těla a mezi prsty si nechal prokluzovat květy, zvlhlé ranní rosou. Nedalo se přesně určit, kdy upadl do bezvědomí, ale když přišla tma, omysla z jeho duše všechnu bolest, kterou cítil.

Kohaku
„Típněte to, ještě nám tady spustíte požární alarm!“
Hlavní nemocnice Konohagakure no Sato nepatřila – i přes četné tabulky s nápisem „ticho léčí“ – mezi ty nejtišší místa země Ohně. Neustálý pohyb pacientů, personálu a náhodných kolemjdoucích sám o sobě vytvářel nepříjemný šum, který kdekoho rušil. Nutno říci, že bzučení přístrojů nemocniční atmosféře na klidu také moc nepřidávalo. Tyto úkazy však nemohly nikoho překvapit, zkrátka a prostě k zdravotnickému prostředí patřily.

Tentokrát však nešlo o běžný šum pracovního prostředí, ale o projev tmavovlasé zdravotní sestry, která se po noční směně snažila donutit starého detektiva típnout rozkouřenou cigaretu.
„Kohaku-tantei, seberte se a jděte to dokouřit jinam!“ zapištěla a věnovala mu jeden obzvláště zamračený výraz.
„Víte, Ichika-san,“ opáčil klidně a oklepal cigáro do provizorního popelníku z nepoužitého bažanta, „když se teď zvednu a budu se snažit jít tuhle cigaretu dokouřit do parku, tak mě prozměnu odchytne vaše kolegyně a vynadá mi za to, že neležím v posteli.“
Její obličej nabral ještě zlověstnější rudé barvy. Měla sto chutí ležícího detektiva praštit, nemocniční regule jí to však neumožňovaly. Rozhodla se tedy pro diplomatičtější variantu jenání.
„Sestra Mei tu dnes není,“ začala chladně, „co kdybych se třeba začetla do dokumentace pana Aody a nevšimla si, že jeden tvrdohlavý detektiv proklouzl ven…?“
Kohakovou odpovědí na její lákavou nabídku bylo zhašení cigarety a smířlivý úsměv. Konečně měl možnost vypařit se z nemocničního lůžka a jít se podívat za svým svěřencem, který už nějakou dobu ležel na jednotce intenzivní péče.

***

„Ohayo, Kaito-kun,“ pronesl zvesela a posadil se na židli vedle jeho postele.
Cesta z údolí si na Kaitovi vybrala svou daň; jeho rychlé nalezení pátracími jednotkami klanu Inuzuka a špičková péče iryou-ninů zdejšího zdravotnického zařízení však zabránily nástupu trvalých následků ošklivých zranění, která hoch během střetu s nukeninem utržil.
„Omlouvám se, že jsem přišel až teď, na oddělení je to samej despota. Jak se cítíš?“

Kaito Sarutobi
Od chvíle, kdy se Kaito probral, uběhla už nějaká doba a bylo zjevné, že kromě fyzického zranění utrpěl mladík i duševní. Byl nezvykle zamlklý a po většinu času uzavřený sám do sebe. Mluvil jen, když to bylo nutné a ani se nesnažil oplácet úsměvy sestřiček.
Celou tu dobu se mu myšlenky točili jen okolo smrti. Okolo lidí, které zabil. Podvědomě věděl, že k tomu jednou musí dojít, nebyl na to ale připravený. Když si to nyní omýlal v hlavě, nevěděl, jestli by na něco takového mohl být vůbec kdy připraven. Bylo to, jako kdyby si svůj čistý duševní štít polil krví, která nešla smýt. Co když tomu mohl zabránit a byl jen příliš zbrklý? Ne. Nebyl zbrklý. Ovládla ho bestie, když nestihl zabránit té ráně. Ani jeho vnitřní policajt ho nezastavil. Proč? Byl tohle život po kterém tolik toužil? Zabíjet, aby nebyl zabit a stále dokola?

Když mu k posteli přistoupil starý detektiv, ani ho nezaregistroval až do chvíle, než promluvil. V tu chvíli Kaito jen otočil hlavu a pohled mu oplatil. Úsměv ne.
Žiju," pronesl tiše, bez jakékoliv intonace v hlase. Z jeho šedého tónu byla cítit deprese. Na další Kohakova slova ani neodpověděl a vrátil pohled ke stropu. Neměl chuť s nikým mluvit a nedokázal si ani představit, že by ještě někdy mohl mít.
Kohaku tedy přežil a to bylo dobře. S trochou štěstí přežil i Tanaka, ale bylo to opravdu štěstí? Nezachránil ho je proto, aby ho popravili za zradu? Vždyť se ani nedozvěděl, na co potřeboval tak nutně peníze a i kdyby to byl někdo nemocný z rodiny, byla by to vůbec polehčující okolnost?

Kohaku
„Naštěstí,“ konstatoval prostě při pohledu na vrstvy obvaziva, zakrývající podstatnou část geninova těla. Dával si to za vinu. Kdyby se nenechal vrchním dozorcem přelstít, nemusel být v nemocnici ani jeden z nich. Jedno staré úsloví však říkalo – co se stalo, to se stalo.
Přisunul si židli blíže jeho posteli a loktem se opřel o noční stolek. Vypadal mnohem lépe, než ten starý a omlácený kus dřeva v Kohakově pokoji. Vždy váhal nad tím, zda si lidé v kritickém stavu dokáží užít kvalitního zařízení svých pokojů, než se jim udělá lépe a dostanou se na méně modernizovaná křídla nemocnice.
„Nabídl bych ti cigaretu,“ zasmál se, „ale myslím, že by nám to asi neprošlo.“
V těhle rozhovorech nikdy nevynikal. To byl ostatně jeden z důvodů, proč neměl rodinu. Nemusel mít diplom z psychologie na to, aby poznal, že chlapce něco trápí.
Se starostlivým výrazem na tváři nalil trochu přesládlého nemocničního „čaje“ do dvou plastových kelímků a jeden z nich postrčil směrem k zrzavému pacientovi.
„Co se stalo?“

Kaito Sarutobi
Mladík hleděl dál do stropu bez toho, aniž by se mu na tváři pohnul jediný sval. Proč ho všichni nutili, aby něco říkal? Pokud našli jeho, museli najít i bojiště. Předtím tak krásné zapadlé údolí, které se během několika minut proměnilo v krvavou lázeň. Stejně tak museli najít jedenáct mrtvých těl. Jedenáct. Už to číslo samo o sobě Kaita děsilo. Z policisty, který měl nakročeno k slušné kariéře se stal stroj na zabíjení. Zabil zločince, pravda, ale on přece nebyl soudce, ani kat. On byl ten, který měl těch jedenáct před soud dostat.
Uplynula celkem dlouhá doba a zdálo se, že bude dál mlčet, když konečně otreřel rty a opět se na starého detektiva podíval. Čaj ignoroval úplně.
"Štěstí s tím nemá nic společného," odpověděl prostě a zase umlkl. Pohled ke stropu už ale neotočil. Hleděl na Kohaka a přitom se na něj nedíval. Před očima se mu v rychlém sledu odehrál poslední moment souboje, kdy se jeho soupeř rozhodl minout.

Kohaku
„No, já bych řekl, že má. Většina lidí by vykrvácela na místě,“ opáčil rázně a věnoval mu starostlivý úsměv. Chlapcovo momentální chování vůbec nekorespondovalo s tím, které si k němu starý detektiv stačil za několikadenní spolupráci přiřadit.
„Tanaka musel být silný soupeř,“ začal po krátké odmlce.
Pátrací jednotka klanu Inuzuka, sledující krvavé stopy po dvojici raněných shinobi, se ještě nestačila vrátit z místa činu. Kohaku tedy neměl sebemenší tušení o tom, co se v údolí odehrálo.
„Docela by mě zajímalo, jak se ti povedlo Tanakovi rozpárat břicho a přitom se nechat takhle dobít.“

Kaito Sarutobi
Chlapcovy oči se zaostřily a na malý okamžik v nich bylo vidět zmatení. Až nyní si Kaito uvědomil, že nikdo neví, co se v prosluněném údolí odehrálo.
"Tanaka byl jenom hlupák," dodal tiše a skousl si ret. Musel vybojovat malou bitvu se svým aktuálním stavem, aby mohl mluvit dál a ta si vyžádala pár vteřin.
"Dohnal jsem ho celkem rychle, ale rozhodl jsem se, že ho budu sledovat," začal vyprávět stejně tichým hlasem, jako kdyby se bál pravdy v nich ukryté, stejně jako pravdy, která měla následovat, "zavedl mě k táboru uprchlých vězňů a předal jim nějaký svitek. To oni mu rozpárali břicho. Já… ," hlas se mu zadrhl a trvalo další chvilku, než se mu podařilo pokračovat, "... byl jsem moc pomalý, abych tomu zabránil," další krátké zadrhnutí.
"Zabil jsem je. Všechny. Jedenáct lidí. Chtěl jsem toho hlupáka zachránit… ," dodal šeptem a v jeho očích se objevil strach. Poslední větu nedokončil, protože se mu zlomil hlas a mladík odvrátil pohled. Kohaku přesto mohl zahlédnout v jeho očích slzy, kterým se tak urputně bránil. Shinobi by neměl plakat.

Kohaku
Při základním výcviku sice absolvoval několik přednášek, ani jedna z nich však, pokud se dobře pamatoval, nezahrnovala přesný návod na to, jak v téhle situaci postupovat.
„Soka.“ Netušil, co má svému svěřenci říct. Jistě, policista by měl předejít ztrátám na životech – a to i na straně viníků – ale pokud si situace žádala výjimku, nesměl váhat.
„Podívej,“ začal opatrně, „já tam nebyl. Sám musíš vědět, jestli se to mohlo obejít bez zabíjení.“
Otočil hlavu směrem ke dveřím, jako by pátral po známkách přítomnosti sestřiček. Nechtěl působit už tak dosti vynervovanému personálu ještě více vrásek na znavených obličejích.
„Víš, pravidla občas musíme porušit, abychom dosáhli správné věci,“ řekl výchovným tónem a šibalsky se usmál, „já teď třeba jedno poruším, abych trošku ulevil ztrápenému kolegovi.“
Vytáhl z náprsní kapsy od pyžama načatou krabičku od cigaret se zapalovačem a položil ji na Kaitův noční stolek.
„Předpokládám, že se bránili, ne?“

Kaito Sarutobi
Mladíkovi oči ulpěly na krabičce a po krátkém zaváhaní si jednu nabídl. zastrčil si ji do úst a nechal ji tam nezapálenou.
Starý policista přesně trefil, co se mu honilo hlavou a odpověď byla nasnadě.
"Prvních sedm nemělo," přiznal popravdě, "byli oblečeni jako speciální jednotky a já si myslel, že pokud je nepřekvapím, nebudu mít šanci." vysvětlil své pohnutky a vzal do ruky zapalovač, "než jsem zjistil, že Shinobi je tam jenom jeden, zabil jsem další tři, takhle," luskl prsty, aby dal najevo jak snadno ty tři zabil a rozžehl zapalovač, kterým si zapálil cigaretu. První potáhnutí nevdechl a jen ho poválel v ústech, aby zajistil cigaretě správně žhavý motor.
"Zbyl jen Yuta, mnohem zkušenější shinobi, než já," umlkl, aby si opět potáhl a tentokrát kouř i vdechl. Následovala chvíle kašlání, která byla logicky doprovázena tlumenými bolestnými nadávkami. Byl důvod k tomu, proč stále ležel na jednotce intenzivní péče. Přesto pokračoval.
"Povedlo se mi ho párkrát zasáhnout, ať už kunaiem, nebo technikou a přesto bych byl mrtev, kdyby se mě nerozhodl nezabít. Schválně minul. Vím to," dokončil své vyprávění a musel uznat, že cigareta jeho psychickému stavu hodně pomáhá. Vyhánět zlo zlem prostě fungovalo.

Kohaku
Starý detektiv se omezil na pouhé „soka“, poněvadž netušil, jak má svému mladému kolegovi poradit. Jistě, každý člen sboru Konoha Keimu Butai udělal za svou kariéru něco, na co nebyl právem hrdý. Nutno však podotknout, že ne každý z nich zabil na jeden zátah hned několik zločinců z řad civilistů.
„Víš,“ promluvil po chvíli mlčení, „ti muži se dali na dráhu zločinu – ať už dobrovolně nebo ne – a to s sebou nese jistá rizika.“
O pravdivosti svých slov byl sám přesvědčen. Každý kriminálník musel počítat s tím, že působení na odvrácené straně zákona nepatří mezi bezpečná zaměstnání. K tomu všemu navíc věřil v Kaitův dobrý úsudek – vždyť on sám byl svědkem toho, jak dal praktikant šanci na lepší život jednomu z pocestných lapků. Nedokázal si tedy představit, že by syn velitele policejních sil Skryté Listové jen tak pro nic za nic zamordoval celou skupinu „farmářů s vidlemi v rukách“.
„Ať už jsi udělal, co jsi udělal, zachránil jsi tím život jednomu z nejštědřejších mecenášů sirotčinců v Konohagakure,“ usmál se, „a to se také počítá.“

Kaito Sarutobi
Cigareta chutnala odporně a čím odpornější se zdála, tím lépe se Kaito cítil. Pravda, nefungovalo to úplně na sto procent, ale mladík byl v tuto chvíli rád za každé procento.
"Tanaka?" Podivil se mladík a odklepl popel vedle postele, kde nebylo tak dobře vidět.
'To je blbost. Nikdo by… ,' nakrčil nos a nedokončil myšlenku. Nevěřil tomu. Tanaka vypadal, jako kdyby potřeboval peníze pro někoho nemocného z rodiny. Kaito tipoval dítě. Ale že by to dělal jen proto, aby dal peníze ústavu, který se staral o sirotky? To nedávalo smysl. Na to vypadal Tanaka moc zoufale.
"Tomu nevěřím," zavrtěl hlavou a potáhl z cigarety. Následoval další krátký kašel a další bolest.
"Počkat, tím mi chcete říct, že to přežil?" zeptal se tiše a mohlo se zdát, že se i lehce pousmál. Nebo to byl jen špatnej lom světla? Ať to bylo tak, nebo tak, znamenalo to, že obětloval svůj čistý štít a zachránil tak život. Kaito si uvědomil, že když mezi ně probleskl, byl ochoten obětovat život.
"Arigato, Kohaku-sensei," kývl na starého detektiva. Označením sensei mu přitom vyjádřil, po svém, jistou úctu. Koneckonců to byl na téhle misi jeho mentor. Stále se cítil pod psa, ale dostal hodně námětů k přemýšlení. Tohle byla cesta, kterou si zvolil. A kdyby se měl vrhnout do spárů pekel, jen aby zachránil duši, která zbloudila, udělal by to. Věděl, že ano.

Kohaku
„Zatím žije, leží v kritickém stavu na JIPce.“
Z Kohakova hlasu neklid přímo čišel. Bylo sice jen otázkou času kdy vedení Konoha Keimu Butai případ uzavře, poněvadž uprchlí zločinci byli pravděpodobně všichni po smrti. Za normálních okolností by si s Tanakovým zdravím přílišně hlavu nelámal, tentokrát na něm však očividně záviselo duševní zdraví jeho mladého kolegy. Kdyby teď Tanaka zemřel, celá Kaitova psychická oběť by vyšla nazmar. Ani jeden z policistů však už pro bývalého vrchního dozorce nemohl nic udělat, jeho život od této chvíle drželi v rukách místní iryou-nini.
„Sensei…?“ řekl zamyšleně a s nervózním – a zároveň polichoceným – úsměvem se poškrábal na zátylku. Na formality si však příliš nepotrpěl a navíc byl už léta navyklý svým kolegům tykat.
„Kašli na senseie. Jsem Kohaku, tykej mi.“
Kohakova slova zanikla v pronikavém jekotu bonďaté sestry. Ta nevybíravým způsobem nakráčela do pokoje, ve kterém se vznášel namodralý obláček dýmu a jala se celý rozhovor co možná nejrychleji ukončit.
Starý detektiv poznal, že je na čase jít. Nechtěl totiž, aby Kaito zbytečně čelil nevraživosti sestry kvůli zbytečnému porušování provozního řádu nemocnice.
Slušně se omluvil a protáhl se kolem blondýnky ve dveřích, nechaje balíček cigaret na chlapcově stolku.
„Tak zatím, kolego,“ utrousil ještě, než zmizel v bíle natřené chodbě.