Humor

Jiraiya – neděle odpoledne

Po zádech mu stékal studený pot. Jiraiya se plížil za vysokou dřevěnou zdí, hledal její slabinu a bál se. Takhle se snad ještě nikdy necítil, tedy pokud by nepočítal šmírování Tsunade. Co by pro nové, přelomové dílo neudělal? Těžce polkl a opatrně zabral za trochu uvolněné prkno. Nechtěl být přistihnutý! Nevěděl, jak by to zrovna na tomhle místě vysvětlil. Stáhli by ho z kůže.
Skulinka se objevila překvapivě snadno. Viděl je, ty mladá, obnažená těla pokrytá kapkami vody.
Rychle se odvrátil.

„Všimli jste si, že je tady vířivka?“ otázal se jich Jiraiya. „Ino, nechceš se tam jít podívat a pomoct mi s mým výzkumem pro knihu?“ zamrkal na ni laškovně. Ta vykřikla a uskočila od něj. Jenže na kluzkém dně ji podjela noha a tak padala přímo do Saiovy náruče. Ten ji chytil kolem pasu a přitáhl ji k sobě. V tu chvíli se jim na malý moment střetly oči. Romantickou chvilku jim přerušil Naruto tím, že skočil placáka do vody a tím pocákal celé okolí.

Lee vyskočil polekaně na nohy a díval se na bizarní věc, která z ničeho nic levitovala nad dvorkem. Byla to veliká hlava se svítícíma očima, nosem a pusou!
„Lee-kun! Co to je?“ vyjekla Hinata. Jakoby to snad nebyla ona, kdo má všeodhalující oči! Lee vykoktal něco jako „nemám tušení“ a třeštil na podivnou hlavu oči. Začala se ve vzduchu otáčet a létat v různých kruzích a osmičkách. Hinata si konečně uvědomila, že by to možná měla očíhnout sama.
„Byakugan!“
„Co vidíš, Hinato-san?“ zajímal se Lee, kterého to poměrně děsilo.

Pomalu se loudal prašnou cestou. Kolik už je to let? Zkusil to spočítat na prstech, ale zjistil, že se mu už nějak nechtějí rozevřít ze stále zaťatých pěstí. S polohlasným vzdychnutím ruce nakonec spustil podél těla a přitáhl si plášť blíž k sobě. Počty stejně nebyly jeho silná stránka. Celý život si zkoušel dát jedna a jedna dohromady, ale vždy mu z toho vyšel jeden mrtvý nebo jeden nepřítel. Těžký život mstitele, zdá se.

Meshiki : Když jsem se znovu probrala, nebylo mi o moc líp. Vedro, nevolnost, otupělost. Neji tady nebyl, nejspíš se šel připravit na misi... co když opravdu najdou úkryt Akatsuki a oni je napadnou. Ne, to se nestane, navíc mají za úkol pouze zachytit nánznak působení Akatsuki, nemají je hned najít a bojovat s nimi. Určitě bude v pořádku.
Do pokoje vešla sestra, čekala jsem Sakuru, ale rozhodně mi tahle nevadí.
„Tak co mi je sestři?“ zeptala jsem se, i když sama vím, že to není nic vážného.

Vrátil jsem se domů velmi pozdě. Taky už na mě Poustevník čekal. Nevypadal zrovna třikrát nadšeně. Musel jsem nasadit provinilý výraz, aby mě nechal naživu.
„Kdes byl?“ zeptal se ještě klidným, ale vážným tónem. Založil si ruce na prsou.
„Venku. Byla se mnou Yuki-sama. Povídali jsme si. Zapomněl jsem na čas. Omlouvám se,“ odpověděl jsem mu se sklopenou hlavou.
„Dobře, ale příště mi dej nejdřív vědět,“ řekl, usmál se a odešel.

„Ehm... Natsumi-san?“ nakoukl do dveří Tobi nejistě. Schytal opravdu nepěkný pohled.
„Co chceš takhle brzo ráno?“ řekla dívka mrzutě, když zahlédla na budíku, že je půl osmé ráno.
„P-Pein tě volá.“ odpověděl a raději rychle zmizel.
Dělá si ze mě srandu? Je mi jedno, jestli je vůdce. Já toho šrota prostě zmlátím! nadávala pro sebe převlékajíc se.

„Co po mě sakra chceš tak brzo ráno?!“ vtrhla do dveří.
„Sedni si. Chci se tě zeptat na pár věcí.“ pobídl ji.

Teď jen musím spoléhat na mistra Kakashiho, že to nějak vyřeší, pomyslela si. Lehla si a po dlouhém snažení konečně usnula.

„Občanská patrola? To je pěkně blbej název," odplivl si Muraki Gouzoua. „Zní to jako patrona."
„Co je to patrona?" zeptala se Choujiho matka.
„Ehm, zdravím." Nino nesměle vešel dovnitř. „Vy... jste všichni?"
V rozlehlé hale sídla Hokage bylo všeho všudy osm lidí. A pes.
„To je jeden z psů klanu Inuzuka," vysvětlila Shiho. „Jediný co zůstal."
„Jediný?" Nino k té "alespoň-padesátikilové" černé doze přistoupil a opatrně ji zkusil pohladit. Pes vycenil bílé tesáky a varovně zavrčel.

Protože nechci abyste si celou básničku přečetli v náhledu tak sem něco musím napsat.

[center] Nad vesnicí mráček pluje,
v Konoze se něco děje.
Tsunade zas chytla rapla,
Narutovi kapka skápla.
Snad jsem z mise přišla včas,
uvidím to všechno zas.
Tsunade se napřahuje,
Naruto, ten něco kuje.
Letí nade mnou obloukem,
dopadl v Ichiraku rámen.
Naruto se zvednul hned,
do rámenu chce dát med.
Já jak jsem ho uviděla,
jako vždy jsem zčervenala.
Naruto se otočil,

[center]Tu osvítil ji shůry geniální blesk
jak jménu svému navrátit ztracený jeho lesk.
A tak, po vzoru monarchů ze všech pohádkových knih
chce svolat kluky, že vyzkouší si, co je v nich.
Dostavil se v plné zbroji

V Konoze se pořád něco děje,
Jiraiya se na celé kolo směje.
On totiž jako jediný ví,
že Naruto dnes bude obvzlášť naštvaný.

Nejprve u Tsunade zastávka,
o další misi hlučná hádka.
Co jiného dále dělat
než-li za Sakurou běhat,

Po tvrdém odmítnutí
pozdrav pošle Hinatě s chutí.
Poté Rock Lee se sílou mládí
Naruta k tréninku schvátí.

Po schytání mnoha ran od Gaiova týmu
chytí chudák Naruto rýmu.
Znaven sedne, řekne Amen
dnes je zavřen Ichiraku ramen.

„Nekňuč štěňátko. Za chvíli už bude líp,“ šišlal Zetsu přes vodopády slin a začal si brousit příbor. Mezitím listoval jakousi knihou co ležela na kuchyňském stole. Skupinka dobrodruhů ho sledovala s nevěřícným výrazem ze tmy. V jasném světle od všudypřítomných pochodní viděli, že v celé místnosti byly na policích poskládány veškeré zásoby co si kdy Aka uloupila a v rohu visel nad ohništěm veliký kotel ve kterém cosi přidušeně bublalo.
„Deidaro, co tam vidíš?,“ zašeptal s obavami Pein.

Slunce se široce usmálo až ukázalo své křivé a zažloutlé zuby. Sotva zvládlo osvětlit místnost za špinavými skly. Uvnitř, na všech různých místech, tiše odpočívaly láhve od saké. Měly namáhavý večer.

„Naruto no baka!“ Kričala Sakura, niečo pred obedom, na celú Konohu. A ako to tak býva zvykom, Naruto spal hlbokým a pokojným spánkom vo svojej posteli a na hlave mal svoju obľúbenú čapičku. Medzitým prišla Sakura k Narutovmu bytu a celou silou zabúchala na dvere.
„Naruto, otvor mi, lebo inak si ťa podám! Shannaró!“ Dupkala si nohou o podlahu niekoľko minút, a keď už stratila trpezlivosť, začala sústrediť čakru do pravej päste. Na čele jej navrela žila.
„Naruto, ak neotvoríš do piatich sekúnd tie dvere, vyrazím ich!“ Vyhrážala sa Sakura.

Všechno to začalo nevinně, Naruto seděl jako obvykle u Ichiraku, Sai maloval cosi na svitky a Sakura pomáhala v nemocnici. Podívejme se blíže. Začneme u našeho známého pojídače rámenu čili Naruta.
„Mňam, mňam, tady je prostě rámen nejlepší! Další misku,“ liboval si.
„Jasný, jasný, už se to nese,“ odpověděla pohledná dívka za pultem a podala mu další mísu s nudlemi.

V strede obrovskej kruhovej miestnosti stál postarší muž s bielymi vlasmi a prenikavým pohľadom. Pozorne si poobzeral skupinku ľudí, stojacich pred ním v polkruhu a oslovil dvoch z nich. „Ayame, Tatsuki – ste na rade! Je na čase ochrániť pred Akatsuki ďalšieho jinchuuriky. Dúfam, že aspoň vy dve uspejete a budete ho pozorne chrániť. Nesmú ho dostať!“
„To je až taký výnimočný?“ spýtala sa otrávene Tatsuki.

Tokime : Jenom si tak ležím a nechávám jí, do mě kopat. Co se to se mnou stalo? Dřív bych.....co bych vlastně udělala dřív? Vrátila bych jí to? Nebo utekla? Proč se mi tohle děje? Chci žít normální život, bez bojů, násilí a nepřátel. Nerozumím tomu. Ztrácím vzpomínky a nedokážu normálně uvažovat?! Začal ve mně vřít vztek. Nikdy jsem se o tohle neprosila. Ostatní jenom přihlížejí. Nejradši bych je všechny nakopala. A ta kráva? Jestli bude dál pokračovat, přísahám, že jí zabiju.
„Tak co? Stačilo ti to?“ zeptala se a ještě si kopla. Opřela jsem se o ruce a zvedla se. Ostatní mě nezpustili z očí. Některé kopy byly natolik silné, že zanechaly hned krásnou modřinu. Krev z nosu už netekla, jediná památka po ní, zůstal zakrvácený obličej.
„Zabiju tě,“ zachrčela jsem.