Tajemné

Masaki se probudil uprostřed noci. Respektive, probudil ho náhlý chlad. Noční cestou na záchod si všiml, že postel, kde jeho sestra uložila jistého ninju, je prázdná. Měl to potvrzené, když se vracel. Postel byla opravdu prázdná.
„Kami-chan! Kami-Chan!“ Masaki se ihned probudil a běžel za svou sestrou.
„Masaki, co se děje?“ zamumlala Kamira rozespale, odmítala ale vstát.
„Shinobi-san je pryč!“ už byla Kamira na nohou. Lehčím poklusem doběhla do volného pokoje, Masaki měl pravdu. Tanma byl pryč.

Uběhl asi týden od pohřbu Třetího Hokageho. Tanma seděl ve svém pokoji a přemítal. Jelikož spousta změn nastala a ještě nastane ve vesnici, i Tanma podlehl změně. Z bujné zlatavé kštice, kde každý vlas trčel většinou jinam a dost často nějaký pramen padal do očí, zbyla jenom čepička o mnohem kratších vlasů na temeni se zbytkem vyholeným dohola. Vypadal, jako kdyby čerstvě narukoval do armády. Tanma se přesunul ke svému stolku, kde měl rozložený jeden svitek. Zadání rychle přečetl, hned na to si vzpomněl na tehdejší rozhovor se Třetím.

Co Zabuza pamatoval, byl hřbitov Skryté Mlžné vždycky ponuré místo a nezáleželo ani na tom, kolik zákazníků mu sám hodil do chřtánu. Ať už Černá jáma určená poraženým nepřátelům nebo zbytek pahorku pro mlžné obyvatele, vichr tu stále stejně nemilosrdně bičoval líce a s krutou radostí oslepoval popraškem slané vody. Navíc se tu špatně kopalo. Nebýt Byakurenova iritujícího aktivního přístupu k životu ve zdravém těle zdravý duch, Rada starších by poslechla mladého Hoozukiho, hřbitov povolila na Planinách a nikdo by se nemusel trmácet do kopce. Hoozuki sice Zabuzu štvali svým falešným optimismem, musel však připustit, že někdy neměli tak špatné nápady.
„Copak to nevidím, ty snad truchlíš? A já myslel, že kromě nekonečného cynismu Démon z Mlžné ve svém srdci nechová žádné city, natož ke zrádcům.“ Hoshigaki Kisame se šklebil od ucha k uchu.

Byl příjemný den v Konoze. Tým 7 měl zrovna namířeno na jedno z mnoha cvičišť.
„Zajímalo by mě, co Kakashi-sensei zase chce. Musíme trénovat na zkoušky a on si zrovna teď na něco vzpomene?“ Rozčiloval se malý blonďák v oranžové teplákovce.
„Určitě to musí být něco důležitého. Hlavně se uklidni, Naruto.“ Ujišťovala ho růžovláska. Vedle kráčející černovlásek byl jako vždy z kamene. Bylo zrovna období druhého kola Chuuninských zkoušek, kdy se k vesnici blížily delegace z okolí.

Stále tomu nemohl uvěřit. Myslel si, že tentokrát už doopravdy zemře. Jenže osud asi považoval smrt za příliš mírný trest pro jeho činy. Činy, které nikdy nemůže smazat. S jejich následky, které změnily celý svět. Ačkoliv ke konci války, když se Narutovi konečně povedlo jej zachránit z temnoty, se rozhodl mu pomoci porazit své bývalé spojence. Jenže to byla jen drobná splátka za všechny ty životy, které sebral kvůli svému hloupému snu, který se nikdy nesměl uskutečnit. Neměl nikdy věřit, že život ve snu je lepší než ten skutečný.

Ino se spokojeně rozhlížela po svém bývalém pokoji. Bílé stěny zářily sytě levandulovou, ledovou podlahu nahradil huňatý světle šedý koberec a místo velké postele stála pod oknem dětská postel s pastelově zeleným povlečením. Nová dřevěná skříň měla bílou barvu, a tak k ní barevně sladila noční stolek i psací stůl. Až na květináč s orchidejí v pokoji nebyla žádná výzdoba, tu chtěla nechat na Rumiko.
„Ino?“
Rychle se otočila.
„Mami?“ vyhrkla nevěřícně.

Kalíšek od saké s cinknutím dopadl na desku stolu. Jeho dno opsalo několik kružnic, než se konečně zastavilo na místě. Černé oko ho ale i přesto stále probodávalo chladným pohledem.
Dnešní den stál za ho*no.
Od rána do soumraku stepoval na mraze jako idiot. Vyplýtval kvanta chakry jenom kvůli tomu, aby dohlídnul dál. Debilní vítr mu ošlehal tváře tak, že už teď cítil, že kůže na nich se bude loupat. A všechno ku*va zbytečně.

KAPITOLA PRVNÍ
VÝCHOD SLUNCE

Dechy mu hlasitě hvízdaly plícemi. Kolenní klouby trpěly pod tvrdými dopady a rychlými odrazy. Tmavé prameny se úlisně lepily na upocené čelo a tváře. Srdce poplašeně lomcovalo s klecí z žeber.
Pod spěchajícím chodidlem se prohnula větev a zlověstně zakvílela. Sotva se muž znovu vznesl do vzduchu, dřevo se oddělilo a s ohlušujícím hřmotem se začalo propadat do podrostu. Mužův obličej se stáhl do grimasy. Přesto však překotně pokračoval v běhu.
Musí to stihnout!

Zpočátku by mě nikdy nenapadlo, že naše setkání skončí tak, jak skončilo. Byla to náhoda? Každý jsme měli svůj cíl a naše sny se nevyhnutelně střetly. Asi to tak mělo být. Když nad tím teď uvažuji, nikdy jsem neměl šanci ti poděkovat. Zvláštní.
Jediné, co mi zbylo, jsou vzpomínky z dob, kdy pro mě čas měl ještě význam a kdy jsem možná vypadal šťastně, ale uvnitř jsem byl prázdný. To vše jsi změnil.

Sasuke si zvolil cestičku u útesů, kterou zahlédl, když vyšli z lesa. Byl to prudký sráz se spousty malých kamínků, a tak při sestupu pro jistotu koncentroval chakru do chodidel.
Cesta jej zavedla na malou oblázkovou pláž, která nejspíš během přílivu mizela pod vodou. Stačilo udělat pět kroků a chodidla by mu omývala chladná mořská voda. Slunko se pomalu sklánělo k obzoru a zbarvovalo oblohu do jemně oranžové.

Zprudka se posadil, celý zmáčený potem. Oči ho pálily, jako by celou noc nezamhouřil oka, ač opak byl pravdou. Ve skutečnosti spal dobře, ani jedinkrát se neprobudil, což se mu dlouho nestalo. A přesto si vůbec nepřipadal odpočatě.
Zavřel oči. Bylo mu zle.

Čekal, až se mu trochu zklidní nervy, až se mu vrátí pravidelný dech a odezní ta bolest hlavy.
Bolest hlavy? Proč?

Vítr lehce zasvištěl, zatímco několik párů noh dosedlo na větve.
„Ne, fakt. Je to tak. Nekecám.“
„V*le, jaks mohl? Ta ženská je škaredá jak noc.“
„Cos to o ní řek?“
„Slyšels.“
„Tak o ní nemluv, ty-“
„Držte huby, kre*éni. Máte prohledávat oblast a ne kdákat jak tetky na trhu.“
„Jo, jasně, nějaká veverka si use*e a my musíme hnedka ven do téhle kosy.“
„A co čekáš? Máš půlnoc.“
„Hiroi, pro vaše dobro. Držte ku*va hubu, nebo půjdete do hlášení.“
„Ano, pane!“

„Měla jsem dnes takový zvláštní sen.“
„Jaký zvláštní sen?“
„Šla jsem po ulici. V centru. Sluníčko pražilo a já byla na procházce. A najednou jsem vešla do Sushi restaurace. Což bylo divné. Já nesnáším sushi.“

Neochotně se prodral menším hloučkem lidí. Strážný si jej okamžitě změřil pohledem. Černý oblek, klobouk taktéž. Mířil k němu. Už se nadechoval vyslovit své varování, když v tom dotyčný vytáhl odznak. Hned věděl, která bije. Bez řeči jenom pokynul hlavou a otevřel mu dveře.

Prikladám oheň k špičke cigarety a potiahnem. Teraz sa cítim troška lepšie. Sebavedomejšie. Predsa však ostávam stáť na mieste a iba sa dívam. Na ňu!

Sakura se snažila zpracovat veškeré informace, které jim oba členové ANBU předali. Jenže na něco takového nebyl čas. Museli dodržet druhou část dohody.
„Půjdu jako první,“ otočila se k Daisukemu Yui.
Sakuru její prohlášení zarazilo. Znamenalo to snad, že i oni podstoupí proces s prokletou pečetí? Byť se to zdálo být férové, nějak jí to nedávalo smysl.
„Jsi si jistá? Víš, že potom budeš vyčerpaná. A seslat čtyři prokleté pečetě…“

„Ještě než začneme, musím vám něco nechat přečíst. Vím, že to hned nepochopíte, ale chci, abyste to věděli. Nebude to lehké pochopit, jako nic z toho, co zde dnes večer padne, stydím se sám za sebe, jelikož toto tajemství znalo jen pět lidí, a jen dva stále žijí. Ano, jsem to já a zde přítomný Ryo. Arata, Ibiki a Sandaime jsou mrtví. Možná pak lépe pochopíte moje jednání,“ zakončil svoji tajuplnou úvodní řeč detektiv, už vytahoval svitek, když se jeho ruka dotkla jakéhosi kovu...

Byla to nádherná místnost. Obložení z ebonitového dřeva s motivy květin, barevné koberce a polštáře, dvě malé fontánky a stůl vykládaný slonovinou. Místnost, která měla za úkol návštěvníka ohromit a umožnit jejímu majiteli jednat z pozice autority a síly. Shikamaru tomu moc dobře rozuměl, právě proto se snažil přesvědčit vesnickou radu, aby mu na něco podobného dala peníze.
Na rozdíl od Oblačné to neudělali.

Ve společenské místnosti bylo hodnou chvíli ticho. Bratři z klanu Senju seděli na dvou proutěných křeslech, Megumi seděla na pohovce naproti nim, za ruku držela Mito, která stála za ní a jakoby ji dělala tělesnou stráž. A Uchiha Madara se opíral o trám dveří, které vedly do kuchyně.
Slyšeli jak si andulky čechrají peří.
A jak zlatí kapříci šplouchají venku v jezírku.
„Tohle už byla sedmá,“ započal Tobirama, „začíná to být alarmující,“
„A předtím to nebylo alarmující?“ odsekla Megumi.

Ino stála před posuvnými dveřmi, které vedly do otcovy kanceláře. Doslova tupě zírala na tmavé těžké dřevo zdobené papírovými panely, na nichž byl inkoustem nakreslen ledňáček létající nad zamrzlým jezerem. Emoce. Otcova smrt v ní zanechala pořádnou ránu na duši. Nejenom, že se jako přímá dědička musela zúčastnit všech klanových schůzek, ale zároveň na ni padla povinnost starat se o květinářství, kde u každého květináče a každé rostlinky cítila jemný závan otcovy přítomnosti.