Tajemné

Už je to nějaký ten pátek, co se mi stala ta moje příhoda v poušti. Od té doby se toho hodně událo a já mnohého dosáhl. S mnichem, který mi tehdy vyprávěl příběh, o tom co se v té prokleté oáze skutečně stalo si stále dopisuji a dokonce se z nás stali nejlepší přátelé. Když mám čas, zajdu k němu na návštěvu a on ke mně. Povídáme si o všem, co se děje ve světě, jakých úspěchů jsme dosáhli, trénujeme spolu a hlavně chodíme na saké a za…, však to znáte.

„Právě včas. Potřebuji tvou pomoc, Sasuke. Listová se připravuje na zničení Naruta. Musíme zkusit spojit duši Kyuubiho a Naruta. K tomu však potřebujem co nejvíce chakry."
Sasuke vyvalil oči. „Co když to nepřežije?!"
„Právě proto potřebuji tvou pomoc."

Dědička klanu Hyuuga seděla na kraji zahrady, schovaná ve stínu stromu, nohy měla přitažené k hrdlu. Kývala se ze strany na stranu, jako kdyby to byl zlý sen.
Ruce měla celé modré, od modřin a škrábanců způsobené tvrdým tréninkem. V hlavě si nechtěla přiznat, že je něco spatně. Přece šlo jen o tvrdý trénink nic víc... že ano?

Hezky se posaďte a poslouchejte.
Děj se odehrává těsně poté, co Naruta popadl amok a zničil celou Listovou. V době, kdy Konohu nezničil Pein, ale kdo jiný než Naruto. Většina vesničanů sice přežila, ale Naruto se bál všem jen podívat do očí, a tak zmizel a nikdo už ho nespatřil.

Hinata spolu s otcem pátrali, kdo ještě by měl smlouvu se žábami, jenže po třech dnech marného pátrání mezi všemi shinobi Konohy a přilehlých vesnic, museli odvolat pátrání. Nikdo takový se už v Konoze nenacházel, pouze jeden, ovšem ten žil v Suně. Byl však už tak stár, že mu paměť nesloužila a svoji smlouvu někam odložil. Dokonce už nebyl schopen vytvořit jakoukoli pečeť. Slepá ulička.

U Jedničky se naše parta potkala na druhý den a to postupně, jako první se na místo dostavili Sanado, Loutkář a Maxim v těsném závěsu Břitva, za hodinu to byli Tsuki, Sagi a Doktor, celý voj uzavírali Černý Havran a Přízrak.

„Má paní, umíráte.“
„To je vše, co jsi mi chtěla říct?“
„Myslela jsem, že je to důležité.“
„Možná pro tebe, ty ubohá lidská trosko, ale pro někoho jako jsem já, je to nicotné jako včelí bodnutí.“
„I to, ale může zabít.“
„Jsi nějaká drzá. Mám ti snad vyrvat jazyk, abych ti připomněla, jak se máš ke mně chovat?“
„Ne, má paní.“
„Dobře. Pověz mi tedy, na co podle tebe umírám. Ať alespoň nějak nahradím ten ztracený čas s tebou.“

Neslavím své narozeniny, protože mi tolik připomínají moji minulost, kterou se snažím každý den zapomenout a jít dál. Je to ovšem nemožný úkol, zvláště, když na mém rameni sídlí jeho odkaz. Trvalá připomínka toho, kým jsem kdysi byla. Jeho otrokem! Jeho hračkou! A pokaždé mi v den narozenin tupě bodá na onom prokletém místě, takže je trávím snahami si nevšímat té bolesti, prostě jen přežít další den s touhou odříznout si rameno a mít jednou provždy pokoj. Takové bylo mé přání. Nikdy se nesplnilo. Možná. Jenže letošní narozeniny byly jiné, bylo to poprvé, co jsem necítila tu otupující bolest, ale jen ohromnou radost z takové maličkosti, kterou jsem dostala od blízkého kolegy a přítele. Tak moc jsem byla dojatá.

K tomu, aby se Tsunade vymanila z prvotního šoku, bylo potřeba asi pět minut a obě rezervní lahve saké skryté ve výklenku za portrétem Sarutobiho. Ty ji sice postavily na nohy, ale pro změnu v Shizune vzbudily obavy, jak dlouho se na těch nohou udrží. Pro zdatného medika bylo sice rychlostní odbourávání ethanolu maličkostí, ale Tsunade často dávala přednost přirozenému procesu. Ne však tentokrát.

Příběh Valérie Zabuzové, který Izumo s Kotetsuem dolovali z místních i paní Zabuzové samotné a zprostředkovávali ho Tsunade skrze každodenní přísun dopisů, jako by vypadl ze špatného romantického filmu.

Uběhlo ještě několik dnů, než se Havran s Přízrakem odhodlali k činům, které je možná budou stát ty poslední špetky života, které v nich doutnaly. Jenže to netušili, co se stane. Během těch dnů se ubytovali v jednom svém úkrytu, o kterém věděli jen oni dva. Objevili ten dům v dobách, kdy se teprve poznávali a Sanado jim šlapal na paty, protože měl podezření o jejich práci a o tom, že Naruto „nezemřel“. To byly časy!
„Tak co?“ ptal se jako zaseknutá deska.

[b]Myslím, že pro jednou zase strčím poznámku před text, protože každý rozumný člověk jistě potvrdí, že psát varování až na konec je... jak to říct... k ničemu.
Tato povídka je dokonalým úkazem naprosté autorovy zvůle a zvlčilosti. Obsahuje kontradiktorická fakta, množství neopodstatněných jevů a vůbec má všeobecně asi podobný smysl jako taková ta díra na sluchátka, co občas dávají do batohů. Taky si nedělá vůbec žádné literární ambice. A ještě se k tomu všemu hrdě hlásí.

Jsem světlo.
Já temnota.
Jsem světlem v temnotě.
Já temnotou ve světle.
Jsem… já vlastně nevím, kdo jsem.
Vím jen, že musím žít.
Vševidoucí, Vševědoucí…

Vidím svět v jeho pravé podobě. Nevím, jestli je to dar nebo prokletí. Nevím, jestli mi to bylo souzeno nebo jsem si to vybrala dobrovolně. Nevím… jen samé „nevím spekulace“. Spekulace, spekulace, spekulacičky. Stále dokola se mi vynořují v hlavě a nechtějí mi dát klid. Už ani nevím, kdo jsem. Ha, zase nevím. Že by říkat nevím byla má úchylka, můj zvyk?

Do kanceláře Kirisakiho se dostali poměrně rychle, kdo by je neznal, usoudil by, že něco chystají. Opak byl pravdou. Chtěli mít toto setkání už za sebou a mohli se věnovat svým tajným plánům.
Při vstupu do kanceláře rozsvítil světlo, klíč pověsil vedle věšáku, kde na něm posléze skončil i plášť. Kakashi si svou vestu ponechal. Čistě ze zvyku.

„Teraz nie!“ odignorovala zaťahanie za rukáv.
„Mám iné povinnosti,“ ozrejmila, keď sa jej začal trieť o chrbát.
Zostala neoblomná, aj keď jej položil hlavu do lona a hádzal po nej prosebné pohľady. Nepodľahla, ani keď sa k drankaniu pridali jeho súrodenci, akurát stratila trpezlivosť.
„Kiba, nemôžeš sa chvíľu venovať Haimarom? Ja musím dokončiť prácu do školy.“
„Nie, nemôžem, sú to predsa tvoji psi,“ dostalo sa jej od brata odmietavej odpovede.

Sasuke se na blonďáka vyřítil abnormální rychlostí, které ohromila všechny, jenž jejich souboji přihlíželi. Jenže Naruta ne. Vždy měl pohotové reflexy, ale za dobu jeho tréninku, je posunul na úplně novou úroveň, která se téměř vyrovnala i Sharinganu. Mohl se Sasukemu bez větší námahy vyhnout, ale místo toho, se rozhodl porovnat síly. Vydechl, zklidnil svou mysl a také se na protivníka vyřítil s vytasenou katanou. Díky ohromné rychlosti obou ninjů, se čepele jejich zbraní střetly téměř okamžitě. Jejich síla byla neuvěřitelná.

Bylo nemožné od domů obyčejných vesničanů určit, kde stávalo hlavní sídlo. Zbývalo jediné, prohledat každý kout ruin.
Zmapovali vesnici, velikost, uspořádání budov, snažili zjistit všechny možné informace o staveních. Jen litovali jedné věci, že k té kataně nebyla mapa města jako bonus… teď by se nějaká šikla.

Jako kdyby se čas zpomalil. Oba ninjové viděli, jak na sebe navzájem běží s jejich smrtícími technikami. Neměli ani čas přemýšlet. Každý pouze věděl to, že zrovna on chce vyhrát. Musí vyhrát.
Netrvalo ani tři vteřiny, než se sví bývalí přátelé střetli, ale jim se to zdálo jako celá věčnost. Na tuhle chvíli oba čekali. A konečně je tady.

„Myslel jsem, že už nepřijdeš.“
„Promiň, že jsem tě nechala tak dlouho čekat, ale měla jsem jinou neodkladnou záležitost.“
„Dlouho, říkáš. Možná pro tebe. Mně to přijde jako věčnost.“ Sarkastický jako vždy.
„Odpusť si, prosím, to melodrama. Když se rozhlédnu kolem, je vidět, že ses při čekání na mě nenudil.“
„Menší zpestření v jinak nudném dni,“ i jeho hlas zněl nudně.
„Sto mrtvých na čtyřicet různých způsobů, a ty tomu říkáš menší zpestření?“ podivila se jeho společnice.

Kakashi chvíli vstřebával situaci. Celý svět jako by se náhle zastavil, i slzy se zastavily uprostřed pohybu. Snažil se domyslet si, co se tu odehrálo. Známky po boji byly patrné a Hiashiho mrtvá manželka jako důsledek zcela jasně hovořila o problémech. Nikdo se nechystal dát Kakashimu odpověď, tak se otočil pro radu k Ibikimu. Nestyděl se přiznat, když něco nevěděl, od toho měl přátele.