Obecné
Když se všichni probrali, nebyli v kopce. Všichni byli svázaní a trčeli na nějakém podivném místě, kde to příšerně páchlo močí, krví a bůh ví čím.
„K-kde to jsme?“ zeptala se Hinata a zavrtěla se. Byli pevně přivázaní k sobě. Shikamaru trh, ale dosáhl jenom toho, že strhl Naruta s Kibou na zem.
„Jste v tom nejnepoužívanějším úkrytu Akatsuki, hmm.“
„Nekecej!“ křikl Naruto na ninji, kteří stáli za mřížemí.
„Co s nimi budeme dělat, Deidaro-senpai?“ ptal se natěšeně jeden z nich.
Po dvou dnech co spolu prohodily jen pár slov, to Miru přestalo bavit a tak se jednou v pokoji postavila před Tory a zamávala jí rukou před obličejem.
„Co chceš?" ozvala se rozmrzele Tory
„Hele přece nenecháme kvůli... těm dvěma zkazit přátelstv.í"
Tory jenom zavrčela ale nebylo poznat jestli to bylo na souhlas nebo záporně.
„Jeden větší debil jak druhý!" navztekala se najednou a vyskočila z postele.
Do Naokiho hrude vbiehali dve katany plné veternej a bleskovej chakry a vychádzali z jeho chrbta.
„Tak ako to je s tým hrobom?"
„Kde ho chceš mať?"
„Nemyslíš si, že si moc trúfaš na to, že mám prebodnutú hruď?"
„Nemyslím si."
Niečo ma pichalo do nôh, do rúk, počula som divný hluk, no nevedela som si ho zaradiť. Všetky zvuky sa mi zlievali dokopy a v hlave mi dunelo. Nebola som schopná otvoriť oči. Cítila som vietor ako sa mi hrá s vlasmi a s nočnou košeľou, sem tam ma opäť dačo bodlo do odhalenej pokožky. Viečka som mala také ťažké, mala som pocit, akoby som ich mala prilepené. Na tele mi naskočila husia koža keď ma opäť letný vánok poláskal. Zacítila som vôňu trávy, a svieži vzduch.
Narodil jsem se v době, kdy země byla ještě v plenkách a lidstvo dělalo první nesmělé krůčky na svojí cestě historií. Svět ještě voněl novotou, plný svěžích barev a věcí podněcujících zvědavost člověka. Byli jsme jako děti ráje, vpuštěné do světa neomezených možností, objevující a zkoumající vše okolo, fascinováni každou skutečností, kterou nám to zdánlivě nekonečné místo nabízelo.
Znáte jistě ten pocit, když vejdete do kanceláře Hokage, která na vás čeká s pohledem „tebe-si-vychutnám“. Běhal z toho mráz po zádech. Nejvíce jsem byl šokovaný přítomností Tenten.
Moje osudná mise mohla začít…
„Volala jste mě Hokage-sama?“
„Ano, mám pro vás dva úkol. Měl jít i Lee, jenže ten se na poslední chvíli přidal ke Gaiovi.“ Odůvodnila Tsunade.
„Čeho se to týká?“ Neji měl pocit, že se ptát neměl.
V Akatsuki sídle
"Sbalte si s sebou oblečení a nutné věci." Prohlásil Pein ráno na poradě.
"Peine, můžu si s sebou vzít Samehadu? Prosím, prosím, smutně koukám." Udělal psí kukuč Kisame, který u Peina vyvolal záchvat smíchu.
"Dobře, když tak hezky prosíš." Usmál se Pein a podal mu Samehadu.
"Ku.va Peine! Jak to, že má Kisame Samehadu a já jsem bez kosy!?" Křičel na Peina Hidam.
"Tak mě zkus poprosit a možná ti ji vrátím." Odvětil Pein a stoupnul si ke zbytku Akatsuki, kteří se shromáždili okolo Hidana.
[center]Hokage nám zadala lehkou misi,
nebylo to jako kdysi.
Ino, holka jedna problematická,
s námi nechtěla jít,
trápila ji otázka matematická,
bez odpovědi nemohla žít.
-
Chouji byl nezvykle čilý,
dokonce si nevzal svoje oblíbený chili.
O názvu vesnice jsme neměli tucha,
Hokage zarytě mlčela,
páčit to z ní, šlo to ztuha,
až na nás pomale vrčela.
Nic jsme z ní nedostali,
akorát kapky potu kapaly.
-
[center]Minule nám Kakashi zažíval migrénu
teď čelí problému jinému.
-
Není to jeho zvykem,
pyšní se novým trikem.
Zasáhlo ho šílenství jiné
nikoho to nemine.
-
Dlouhou řeč si svou už chystá,
snad chůze bude jistá.
-
Nemůže spát, jíst,
stále si není jist.
Jist druhou stranou,
ovšem výhody z toho planou.
Nebude už tolik sám,
to jediné povím vám.
-
Osudné setkání se blíží,
oko únavou se klíží,
-
Došlo na vyznání nejisté,
odpovědi se vzápětí dočkal.
„Ach, také tě miluju, zajisté.“
V Uchiha čtvrti:
„Sasuke! Sasuke! Sasuke! Kde se schováváš? Chtěli jsme tě jenom přivítat a rovnou ti trochu pomoct! Sasuke! Sasuke!…“ křičel Naruto po celé čtvrti.
„Naruto! Nekřič tu jak na lesy.“ napomenula Sakura Naruta. Chytla ho za ruku a doufala, že se tak trochu uklidní.
„Tsk.“
„Omlouvám se, budu se snažit-“
„V pořádku, tohle je nic v porovnání s bolestí, která je den ode dne větší,“ pronesl Itachi. Sakura nanesla krém na jeho oči a nechala je tam pár vteřin, než je znovu setřela.
„Můžete se obléct, Itachi-san,“ řekla Sakura klidně a ponořila krém do vody. Ztuhl.
Mezitím, co se Itachi oblékal, Sakura hrabala v mléčné vodě a nalezla ztuhlý kousek krému. Vytáhla plátek a upřeně se na něj dívala. Tohle nebylo dobré.
„Co se děje?“ zeptal se Itachi, stál přímo za ní.
Oro, aka Sasí, měl výjimečně skutečně pravdu. Ať už totiž slečna Haruno vypadala jakkoliv, to, co vešlo do dveří jí bylo podobné jen barvou vlasů a čoček.
Probudím se ze vzpomínek, jakmile se podívám z okna, zděsím se. Venku už se stmívá a Itachi mě určitě hledá. Asi by se mi těžce vysvětlovalo, co tady dělám. Rychle zahladím stopy o tom, že jsem tady byla a otevřu dveře a vyjdu ven. Zrovna vycházím z Uchiha čtvrti, když narazím do staršího Uchihy, někdy mi zákony schválnosti opravdu lezou krkem.
„Ja vás zabijem! Prisahám u Jashina! Ja vás zabijem!" kričal Hidan, aj keď jeho telo bolo rozdelené na niekoľko tisícok kúskov.
„Čo s ním spravíme?" pýtala sa Sakura.
Sasuke ho chytil za vlasy, vlastne iba jeho hlavu, a zodvihol ju zo zeme.
„Ak ma nepustíš, tak ťa zabijem a obetujem Jashinovi."
„Ako chceš?"
Sasuke upustil jeho hlavu.
„Au! Ty smrad! Ja ťa zabijem!" Hidanovi sa zjavne nepáčilo ani to.
Kakashi podopieraný Natsumi sa k nemu dostal.
I přesto, že Naruto prakticky nespal, bál se o tu neznámou dívku. Aniž by ji znal. I když mu v hlavě cinkalo varovné znamení, že tu dívku zná.
Ošklivá rána, co měla na boku se nechtěla léčit. Byla ve stejném stavu, jako na začátku, to se událo před dvěma dny. Ostatní šrámy byly v pořádku. Jen ta jedna nedávala Narutovi spát.
„Kdo tě mohl tak zranit?“ ptal se sám sebe. „A proč?“
V mezičase, kdy ji měnil obvaz (snad už po sté), který si pořídil těsně před tím, než ji našel. Náhle se zarazil. „Mohl jsem to podvědomě tušit?“
Na druhý deň som okolo jedenástej nervózne postávala v chodbičke a čakala kedy Sasuke zazvoní na zvonček. Musela som sa s ním porozprávať. Mala som veľký strach, že to niekomu povie. Ešte som len počula pohyb pred dverami, už som ich otvárala. Sasuke sa ani neobťažoval zdvihnúť ruku, aby zazvonil. Mala som podozrenie, že vedel, že tam stojím.
,,Sa-sasuke, musím sa s tebou porozprávať.“ Vychrlila som na neho rýchlo, a pri tom som sa samozrejme, musela zakoktať. Na tvári sa mu nepohol jediný sval keď sa na mňa pozeral.
Několik hodin před tím, než sluneční paprsky zasvítily do malého pokojíčku, začala Hinata pociťovat úzkost a nemohla znova usnout. Neustále si probouzel ten podivný hlas, který jí neustále našeptával, že je si za to může sama.
Prudce se posadila a zamířila ke stropnímu oknu, které mírně pootevřela, aby mohl místnost zaplnit čerstvý vzduch. Pootevřela ho o trošičku víc, nešlo otevřít úplně, dokonce se samo s ránou zaklaplo.
Posadila se ke stolu, vytáhla svitek a začala tam z čisté nervozity cosi zapisovat.
City vyjádřené slovy. Jak velkou sílu mají?
„Jsi moc pomalá! Znovu!“ ozval se hlas z cvičiště.
„Už ne- nemůžu, dejme si pauzu.“ řekla Kasumi
„Poslyš, jsi vážně potomek Naruta Uzumaki??“ zeptal se Kakashi.
„Jsem!“
„Pak by pro tebe tenhle tréninky, měl bej procházka sadem sakur.“
„Ale…..tenhle trénink je na mě moc těžký! Nejsem tak úžasná jako táta!!“ řekla Kasumi, běžela pryč. Byla naštvaná.
Za městem:
„...konec hlášení.“ doznívalo z rozhlasu, který sem byl slyšet z města. Sasukemu se v hlavě rodil nápad. Původně měl v plánu zničit Konohu, ale teď ho napadlo něco mnohem lepšího.
Takže to udělám takhle: Půjdu za Hokage se omluvit. Když mě z Konohy skoro každá holka zbožňuje, tak nebude problém, aby mě zvolili. Všechny ostatní úkoly zvládnu hravě. Stanu se Hokagem a město bude v mích rukách. Muhehehe. Říkal si Sasuke v hlavě a začal se ďábelsky smát.
U brány:
Prší. Už zase prší. Nesnáším to. Brzy se z toho nadobro zblázním. Jaká to škoda, že to nedokážu zastavit. Nikdy to neskončí, někdy dokonce přemýšlím, že odtud uteču. Už dlouho jsme neviděla slunce, tak dlouho. Tu možnost a příležitost ho vidět jsem měla jen jednou za celý můj život. Byla bych ráda za jediný zářivý paprsek toho hezkého světla.
