Obecné

Pro tebe, Deidaro:

Blonďaté vlasy a modré oči.
A ruce s jazýčky, které ti sluší.
Povaha výbušná jako tvé umění,
umění, které se na zemi neztratí.
Proto ses odpálil v boji se Sasukem
Jsem smutná a pláču, snad je to sen...
Ne, sen, noční můra,
já kráčím dál, sama a smutná.
Ponesu se ctí tvou ideu
a až tady svou práci odvedu.
Ukážu všem tvoji krásu,
protože umění je výbuch... KATSU!

Pro tebe, Itachi:

Červené oči, Sharingan,
já před tvým zrakem utíkám.
Vrány jsi měl rád,
však nesměl jsi se smát.

Jaskyňa sa začala rozpadať. Okolo Naokiho sa vytvárali piesočné duny. Lenže piesok zrazu nebol pieskom. Začal sa prepadávať a okolo Naokiho vyrástla zelená tráva. Z každého stebla vyrástol strom. Naoki to nezaregistroval a stromy ho uväznili medzi sebou. Bol tam zakliesnený. Ďaleko pred ním sa zjavil Uchiha Madara. Lenže ako rýchlo sa tam zjavil, tak rýchlo sa dostal aj bližšie. Asi na desať metrov. Každým krokom sa blížil k Naokimu a stromy sa ožívali, aby sa mu vyhli z cesty. Došiel tesne pred Naokiho.

Zbehla som dolu takou rýchlosťou, že som si nevšimla, že Sasuke stojí pod schodmi. Vpálila som rovno do neho, až som sa odrazila a takmer som spadla na zem, lenže stihol ma zachytiť. Postavil ma na nohy a s povzdychom sa otočil chrbtom ku mne a kráčal k dverám.
,,Vidím, že to bude horšie ako som si myslel.“ Zašomral si popod nos. Počkať, čože? Zarazene som zostala stáť pri schodoch. Môj pôvodný plán bol, že mu poďakujem, ale tými slovami ma úplne zrušil. Zahryzla som si do jazyka, aby som nič neodsekla a radšej som sa vybrala do kuchyne.

Hinata se naklonila k výloze a zadívala se na jakési shogi v netradičním provedení s žabími figurkami. Podívala se na cenovku a povzdechla si, musela by na ni šetřit měsíce. Otec by jí na takovou zbytečnost nedal peníze.
Znovu si povzdechla a s nákupem v ruce se vydala směrem k Ichiraku. Neji i Hanabi po té bouřce, která trvala několik dní, onemocněli a nehnuli se z postele ani na krok. Otec jí přikázal, aby domů donesla něco teplého.
„Tady nášup!“ zvolal Teuchi. „Oh, vítejte!“

"Oddělal bych i vlastní rodiče, kdyby mi to přineslo radost a uspokojení!"

Akumu no Raiga

KONOHAGAKURE NO SATO:

„Hinato.“
„Dobré ráno, Hiashi-sama,“ otočila se čelem k otci, který měl založené ruce v kimonu a pozoroval jezerní zahradu. Bylo krátce po obědě a Slunce svítilo nepříjemně do očí. Hiashi zamrkal a opět se otočil k Hinatě.
„Neji dnes bude mít těžký trénink. Bude jiný než obvykle.“
Hinata se zajíkla. „Myslela jsem, že bych... ...dnes mohla trénovat sama...“
„Sama? To toho moc neovládneš, měla bys jít s Nejim-“ pohledem upěl na Hinatině batohu.
„Prosím, zkuste mi věřit!“

„Uzumaki Naruto.“ Zašeptal jméno blonďatého chlapce, ale ve vězení se jméno rozlehlo a vytvořilo ozvěnu.
„A v čem, že mi má bránit?“
„Ve štěstí.“ Zopakoval.
„Uzumaki naruto? Vážně?“ Pozvedla pochybovačně obočí.
„Ano.“ Hinata propukla v histerický smích, to bylo to jediné, co jí v tuto chvíli napadlo. Mohla by tím zachránit Naruta.
„Ach prosím, to mi nedělejte, nebo se udusím. Uzumaki…. Uzumaki Naruto mi má bránit ve štěstí, no to je gól-“
„Čemu se směješ?“

Tlaková vlna začala ničiť všetko čo jej prišlo do cesty. Domy sa rozpadávali a trosky začali lietať naokolo. Ninjovia sledujúci súboje uprostred bariéry si toho všimli neskoro. Trosky ich pritlačili na bariéru a zostal z nich len krvavý fľak. V dedine bola väčšina civilistov. Tí nemali ako sa pred týmto uchrániť. Dom už neexistoval. Okrem miesta, kde bola bariéra, bolo všetko zrovnané so zemou. Z Listovej sa stala púšť s troskami naokolo v kruhu. Klasický tvar kruhu narúšala iba tá bariéra.

Prvý úder kladivom oslabil bariéru. Blesková gulička zabránila bariére aby sa obnovila. Druhý úder pretlačil guličku do vnútra balvana. Samotný úder spolu s explóziou blesku rozbili balvan na márne kúsky. Celé okolie zahalil dym. Členovia Gyoutenkinu, aj tí ktorí boli duchom aj telom prítomní, pokračovali vo vyťahovaní Kyuubiho z Natsumi. Tobi nechcel prestať. Dobre vedel, že Madara sa tu schováva a včas by ich zachránil. Ale nevedel, že to vie aj Naoki. Keď dym pomaly ustupoval, tak rovnako pomalým krokom vstúpil Naoki do tejto jaskyne.

Musím to stihnúť! Nemôže zomrieť, nemôže sa mu nič stať! Naruto! – ozýval sa môj hlas v hlave a hoci som chcela skríknuť, nemohla som. Hoci som otvárala ústa, žiadny zvuk z neho nevyšiel. A môj beh? Akoby som stála na mieste a nemohla sa dostať na miesto, kde sa odohrávala tá hrôza. Počula som ako kričí moje meno, ale nevolal ma k sebe. Kričal aby som utiekla, aby som tam nešla, aby som sa zachránila. A ja?

Pod útokem, začátek plánu

Od štvrtej vojny sa nestalo, že by proti sebe stáli Uchihovia, každý na inej strane a s úmyslom sa zabiť. Až teraz sa to čiastočne zmenilo. Seiji sa pozeral do Sasukeho očí. Vedel, že to tak ľahko nepôjde.
Sasuke zaútočil ako prvý. Zaútočil s pár kunaimi. Seiji sa im bez problémov vyhol.
„Katon: Endan."

Gamabunta skákal celú noc. Okrem totálneho vyčerpania to malo aj iný následok. Dostali k miestu, kde ťahali Kyuubiho z Natsumi.
Gamabunta zanechával v lese po sebe stopy. Na mieste kde dopadol, už bola len púšť.
„Môžeš ísť," povedal Jiraiya.
Gamabunta počúvol jeho rozkaz.

Pakkun akorát tiše vstával, aby nevzbudil Naruta, který spal jako zabitý. Já jsem ho sledoval unaveně s přivřenýma očima.
„Kdy už se ten malej blonďák sakra vzbudí?“ rozčiloval jsem se hned ráno. Mlha a temnota obklopující noční les pořád ještě nezmizela. Mé oblíbené a známé prostředí. Temnota, nenávist, osamělost, to všechno je mi velmi blízké. Ale už jsem si dávno zvykl. Vlastně neznám nic jiného.

Keď som sa zobudila bolo pol piatej a už som sa cítila fajn.
Nemohla som ani ležať, ani sedieť.
Mala som v sebe neskutočne veľa energie a tak som si dala horúcu sprchu, obliekla som sa a vybehla som von z domu.
Vedela som, že Naruto nebude nadšený, že som odišla sama von, ale to sa nemusí dozvedieť. Pousmiala som sa nad predstavou, že sedí v kancelárii a vypisuje papiere. Nedozvie sa to. A tak som utekala na čistinku a tam som sa oprela o strom. Nebolo by od veci trochu si zacvičiť. Veď aj tak som posledné dni nič nerobila a ani na misie nechodím.

HARUKAZE GAI - O NĚKOLIK DNÍ POZDĚJI:

Raiga sledoval shromážděné davy uvnitř slavnostní síně feudálního paláce a jen vedle něj tiše stojící Sakura zaslechla jeho "puuur", tedy jakési kočičí zapředení, které nejspíš vyjadřovalo vrchovatou spokojenost. V Raigových očích poskakovaly nezbedné jiskřičky šílenství tentokráte neznamenající touhu něco zabít, ale naopak znamenající vrchovatou spokojenost "kočky, která dostala extra porci žrádla od svých podřízených". Raiga se s úšklebkem natočil na Sakuru a tiše prohlásil:

Hinata nevedela, čo má povedať. Má povedať Sakure pravdu a čakať kým vybuchne? Alebo bude radšej klamať a dúfať, že sa o tom Sakura nikdy nedozvie? Ale prečo by ju malo zaujímať či sa Sakura dozvie, či bola u Sasukeho alebo nie? Je to predsa jej vec a Sakura nie je Sasukeho matka a ani priateľka, že by jej to malo vadiť.
Ale je doňho zaľúbená a má brutálnu silu. To nie je najlepšia kombinácia.

V ulicích Konohy
Kei šla od kanceláře Hokage pomalým krokem k rybníku, kam chodila poslední dobou dost často. V ulicích Konohy se po ní lidé otáčeli, dívali se se strachem v očích a něco si špitali, ale Kei přesně věděla, co si říkají.
Všude je to stejné. Vždy když někoho zabiju silnější technikou, tak to dopadne pokaždé stejně. Proběhlo Kei v mysli.

Sasuke procházel ulicemi Konohy, když zahlédl Kei a tak se vydal za ní.
"Ahoj." Řekl Sasuke.
"Jé ahoj." Usmála se Kei.
"Kam jdeš?"
"No asi zajdu k rybníku."

Konečně se poznáváme