Bitevní

Vesnice Hyoko, země Mrazu

Vítr skučel nocí a přinášel s sebou vůni, která změní svět. Vysoký muž zvedl hlavu a zavětřil. Vypadal jako obyčejný urostlý muž, jenom jeho fialové oči démona a dlouhé černé vlasy v něm vzbuzovali strach.
Prsty si promnul oči a zavelel: „ Rozestupte se… skryjte se za stromy a keře. Zastavte každého, kdo se přiblíží… nebo potupně umřete."
Kolem něj pobíhalo dvanáct ninjů. Každý držel v ruce dlouhou katanu. Teď se s brbláním spěchali ukrýt do nedalekých křovisek. Brzy se šelest uklidnil a les znovu utichl.

Kapitola 16.
Den po procitnutí

Vysvětlení

Ten název je zvláštní já vím vysvětlení pod příběhem :p

Nenávidím, nebo jsem nenáviděn?
Mám je zabít, nebo nechat žít?
Porazí mě, nebo já je?
Proč je mi to místo tak povědomé, a proč nad tím vším vlastně přemýšlím?
…

[i]Bolo chladné odpoludnie a všade sa ozýval dupot nôh, ktoré kráčali pravidelne po zemi zaprášenej popolom. Spopod nôh pochodujúcich vojakov sa vzdúvali obláčiky prachu a krik veliteľa zanikal v pravidelnom kladení nohy za nohou.
Ľavá!
Ľavá!
Ľavá!

Jsem tu s novou kapitolou a omlouvám se to obrovské zdržení. Jak už vědí, ti co se dotazovali, nebyl čas, chuť ani motivace psát. Nové kapitoly budou snad přibývat v rozumných intervalech.

Kapitola 18.

„Kushino,“ zasténal blonďatý mladík dřív, než pořádně otevřel oči. Starost o dívku bylo to první, co mu přišlo na mysl, když se začal probouzet.
„Je v pořádku a spí,“ odpověděl mu známý hlas.

Trojice listových shinobi lehce přistála ve stínech koruny vzrostlého stromu, odkud měla dobrý výhled na prapodivně tvarované vysoké věže Deštné vesnice. Skrytá Deštná ani zdaleka nedosahovala velikosti Listové, ale zatímco v domovině Jiraiyova týmu se snad ani nedalo zabloudit díky širokým ulicím a milým a ochotným lidem, v Deštné to bylo přesně naopak. Temné úzké uličky plné nebezpečných lidí, vrahů, zločinců a dalších pochybných existencí, odtažití obyvatelé nedůvěřiví k cizincům...A nejen to ji odlišovalo od Listové.

Válka skončila, konečně... Pro celou vesnici to byly těžké časy. Lidé umírali, přátelé odcházeli a životy byly navždy poznamenány tragédiemi a smutkem, jež sebou boje nesly. Ale teď už je to nejhorší za nimi. Nastávají lepší časy, vesnice skrytá v listí pomalu začíná vzkvétat a její obyvatelé se navracejí k poklidnému životu, přesně tak, jak to bylo, než začal masakr. Všechy poničené domy sice už nabraly původní podoby, Konoha se znovu narodila taková, jakou ji všichni znali, ale přece se jednou věcí lišila.

Velké Pláně zely prázdnotou. Jediné, co prozrazovalo tehdejší přítomnost, bylo několik nehybných těl v tratolišti krve. Pach snadné kořisti přilákal místní mrchožrouty, kteří se hned chopili situace. Jenže jejich štěstí nemělo dlouhého trvání. Malé mrchožrouty pobil vysoký černomodrý tvor, z jehož očí se dalo vyčíst jen jedno - smutek a pomstu. Černomodrý tvor náhle zavětřil a i v pachu několika mrtvol dokázal nalézt jen jediný pach krve. Použil jsi moc svého deodorantu, Junko. Tvůj strach je pro mě jako maják. Jdu si pro tebe!

Tokime nakonec přeci jen pomalu vyšla z otevřené cely. Stále si však nebyla jistá současnou situací. Měla by s ní fakticky, doopravdy bojovat? Přišlo jí to směšné.
„Nech toho… Já tohle nechci,“ opáčila v půli kroku ven z cely.
„To mě ale fakt nezajímá,“ ohradila se druhá dívka v místnosti, „Počkat… Cože?“ vyštěkla překvapeně hned posléze a vykuleně se na blondýnku zadívala.

Tokime se probrala zhruba po hodině, co upadla z tvrdého nárazu hlavou do zdi do kómatu.
„Jau… Ta sv**ě. Nejdřív mě skoro uškrtí a pak mi způsobí nějakej otřes mozku,“ zastěžovala si blondýnka do prázdna, jakmile se rozpomněla, co se vlastně stalo, a nabrala plné vědomí.
„To ti udělala ona?“ ozval se hlas nedaleko od její osoby, odkazujíc na její předchozí větu, o které si marně myslela, že ji říká jen sobě.

Meshiki : „Už to trvá nějak dloho, nepříjde vám?“ zeptala jsem se nervózně.
„Buď v klidu.. Je to teprv hodina. Pokud ji chce pomoct ovládnout její mysl, bude to trvat ještě dlouho,“ sevřel mi Neji dlaň. Vzdychla jsem si. Skvělý, ale co když mu ublíží?.. na chvilku jsem se zarazila. Zajímám se o to, jestli ona ublíží jemu, ne naopak. Sakra, proč jen mi už není tak blízká. Zůstala u Akatsuki dýl. Sblížila se s Itachim, který zabil svou rodinu. Možná kvůli vesnici, ale stejně. Ta ztráta paměti, zabila.. Tsunade... sakra! Vždycky jí měl někdo radši.. Itachi, Hidan, Tsunade... Yoru. A k čemu jim to bylo. Itachi je ve vězení. Hidan s Tsunade jsou mrtví.. A Yoru může brzy být.. nebaví mě být pořád ta druhá.
Stoupla jsem si a ostatní u stolu ke mně zvedli pohled.
„Nebudu tu dál čekat.“
„Nech toho,“ ozval se Kiba.

Ranní slunce probouzelo poušť k životu. Na rozlehlou krajinu se vydalo pár živočichů, jen jedna líná ještěrka se uvelebila na plochém kameni a nechala paprsky slunce, aby jí hladil po zádech. Najednou ucítila dunění a uviděla malinkaté kamínky jak poskakují na místě. Hluk sílil. BUM! Před vystrašeno ještěrkou vybouchla zem. Ještěrka samým leknutím vyskočila a zmizela neznámo kam.
Mezi padajícím pískem se objevila temná silueta obrovského zvířete. S obrovským zaduněním přistála a oklepala se, až písek lítal několik metrů do vzduchu

Skrytý obsah

Len keby to niekomu nedošlo, kde je ***, je preskočený čas.

Bola noc.
Nepokojne sa pomrvila a snažila sa udržať oči otvorené. Bola to ich niekoľká spoločná misia a jej vzťahy s Ishim sa zlepšili. Aj keď nevedela, či ´zlepšili´ bolo to správne slovo. Už ňou nepohŕdal (a ak áno, nedával to tak často najavo) a vedeli spolu vydržať v jednom priestore. Sasori sa stále choval tak isto. A jej sensei... Ju bral tak, ako všetkých jeho žiakov. Spolupráca im išla. Ako dlho nám to vydrží?

Kamuri, Katema, Haruko a Toshika sa tesne pred bránou Konohy pozreli na Joshininu tvár.
„Haruko.. Leť ponad Konohu. V prípade začatia nám daj všetkým vedieť. Každá sa pustí do práce a zabije každého, kto jej vojde do cesty.“
Všetky prikývli a roztrúsili sa k iným častiam Konohy, kde mali počkať na prvé náznaky vypuknutia Orochimarovho plánu.

~

Bylo přesně šest, když čekala na Naruta před jeho domem. Nervózně prsty mnula lem trička. Cítila, že porada, na kterou je dnes Tsunade pozvala, bude zásadní.
"Ahoj," hlesl sotva se vynořil z bytu. I poslední zbytky naděje se z ní rázem vypařily. Naruto vypadal zdrchaně. Snažil se to sice maskovat úsměvem, ale její vycvičené oči poznaly, že je unavený a skleslý.
Zavěstila se do něj a spolu šli k Tsunadině kanceláři. Čekala. Nebyla si jistá, jestli jí přísluší, se ho vyptávat. Nakonec to nevydržela. "Stalo se něco?"

Kapitola 15.

Komu věřit?

První, co jsem viděl, byla chuuninská vesta, pod níž bylo vysoké, hubené tělo. Poznal jsem v něm svého senseie, skláněl se mírně nade mnou a měl legračně přivřené oko. V tuto chvíli jsem nechápal nic až na jedinou věc, musel jsem vypadnout i s tou bednou, co nejrychleji. Mírně jsem škubl směrem, kde byla bedna a probodl jsem Kakashiho pohledem v jasném gestu, měl jsem tu načatou jistou práci. Zmizel ale ještě dřív, než jsem mu stihl utéct já. Zavrtěl jsem hlavou a svižným tempem se odplížil ke skrýši.

Jiraiyu pohltil skutečný nefalšovaný strach jen opravdu málokdy. Ale když se tak stalo, nikdy na tu chvíli nezapomněl. Avšak tyto zážitky na něm nechaly stopu. Celý život si je pamatoval, do posledního detailu přesně věděl, co se kdy, kde a jak stalo. Byly přesně čtyři. Chvíle, které by nejraději zapomněl a pohřbil hluboko do minulosti. Poslední tři roky doufal, že ta čtvrtá byla poslední.

k poslechu:

James Bay - Hold Back The River

„Sakura-chan?“