Bitevní

Juugo zreval a zaťal obe päste. Rozbehol sa proti Sasukemu, ktorý pred seba vytasil katanu, aby sa mohol brániť. Napriahol ruku a tesne predtým, ako sa mohla dotknúť jeho tváre, Sasuke zmizol. Začal v mysli nadávať na jeho rýchlosť a obzeral sa kam zmizol, keď pocítil štipľavú bolesť v lýtku. Pozrel sa na ranu a všimol si zárez. Sasuke!

[hide=:-)] Takže.. Je tu piaty diel! ^^ Pôvodne som plánovala o mnoho, ale naozaj o mnoho dlhšiu časť, keďže sa v reále volám presne tak, ako číslo dielu. Peťka!
Viem, že cez prázdniny som sa na to mierne vykašľala, pretože bol celkový rozruch doma a všade naokolo sa riešila škola, kupovanie vecí, vypisovanie prihlášok a žiadostí na inťák atď. + nedokázala som si premyslieť o čom budem písať v misii Songfic, a taktiež som to musela napísať.

Mira tomu nemohla uveriť. Áno, Tory zapla portál s tým, že chce zabiť Pútnika, ktorý jej zabil brata, ale toto určite nechcela. O tom sa nikomu z nich ani len nesnívalo. Akoby Tory mohla chcieť niečo také? To vôbec nedávalo zmysel.

Ten výkřik nezůstal v uších naprosto nikomu, byl to výkřik do tmy, kterému bylo souzeno nikdy nedostat odpověď.
Beze slov udělal pohyb, jenž potvrdil to, co řekla jako první. Znamenal výměnu soupeřů a dotyčná to pochopila, i když ve stejnou chvíli měla prázdno ve svých šedých očích, jakoby jí její slova vzala duši někam daleko. Ale nato, aby se vzdala tak snadno, byla až moc silná, otočila se a začala se věnovat své modré protivnici.

"A co s tebou Minato? Víš vůbec co jsi provedl ty spratku?" zeptá se Kakashi opět klidně, i když použije nadávku, "to co jsi provedl nebylo nic jiného než zrada, nebo se snad mýlím? A víš jaký trest se ukládá za zradu?" pokračuje.

Sakura se mlčky dívala, jak Naruto sestupuje dolů. Předtím byl tak rozrušený a teď je tak klidný a odhodlaný… co se to s ním stalo? Něco nebo někdo ho musel přimět znovu sejít dolů za tou holkou. Sakura vyskočila zpět na nohy. Měla bych jít informovat Tsunade-sama, problesklo jí hlavou a rychlými kroky zamířila do kanceláře Hokage.

Se škubnutím se probrala. Zadýchaná, rozhozená, vyděšená. Hrudník se jí divoce zvedal v nepravidelných intervalech. Sledovala strop a snažila se spolknout všechny obavy. Bylo jí horko. Celá žhnula a její upocené tělo se lepilo na promáčené prostěradlo.

Kazuko pootevřela jedno oko. Nad sebou spatřila dřevěný strop a zaslechla praskání krbu. Došlo jí, že už neleží na zemi v zimě, a že nečelí nepřátelským útokům.
Otevřela naráz obě oči a rychle se posadila, což byla chyba, protože se s ní místnost zatočila a ona skončila opět rychle na zádech.
"Tak už jsi vzhůru," ozval se z rohu místnosti sametový, svůdný hlas.
Kazuko otočila hlavu po zvuku a spatřila ho.
Spatřila vysokého muže se zářivýma modrýma očima a dlouhými černými vlasy.

Daisuke rozmýšľal. Stál a premýšľal nad tým, čomu nerozumel. Ten pocit...Nechápal ho. Zvláštne, väčšinou má všetko nejaké vysvetlenie, logiku, ale toto...Nemohol tomu uveriť. Žeby to bolo...? Ale nie...Zahnal tú myšlienku. No...začal znovu a pokrútil hlavou. V tej chvíli predsa zomieral, určite sa mu to iba zdalo. Avšak, ten pocit, keď ho chytila za ruku a bolesť na sekundu zmizla. Zamračil sa a povzdychol si.

Kazuko se plahočila pustinou. Každou chvílí by měla narazit na vesnici.
Těšila se z představy, že brzy padne do postele. Cestovala bez přestávky už druhý den a dost jí to lezlo na mozek. Hlava se jí točila, hlad ji bodal v břiše a měla horečku.
Pomalu tedy kráčela a pod chodidly jí křupal sníh. To bylo samo o sobě uprostřed léta zvláštní, ale ještě zvláštnější bylo to, že se sníh objevoval pouze pod jejími chodidly.
Pocházela z mocného klanu. Klanu, který ovládal sníh.

Hlídal si ji před sebou a jí to strašně vadilo. Nejspíš nechtěl, aby se na něj dívala v tom stavu, v kterém byl. Na místo, kde na sebe narazili, se vrátil až za pár hodin. Oblečení měl potrhané a zmačkané. Netušila, co se mohlo stát. K tomu vypadal tak strašně frustrovaně a zakřiknutě, že se jej bála zeptat. Když ale chtěl odejít bez vysvětlení, donutila ho říct jí svůj plán.

„Bojoval jsi ve válce, strýčku?“ vyptával se Akio a v očích se mu třpytila dychtivost nad dalším z příběhů.
„Ale jistě chlapče,“ usmál se starší muž a posadil si chlapce na koleno. „Byla to velká událost, která nás zavedla k míru. Všechny vesnice se spojily, aby se bránili nepříteli.“
„Spojily?“ zopakoval Akio.
„Ano, dohodli se na tom na Kage,“ přikývl strýček s úsměvem.
„Kage,“ vydechl chlapec užasle. „ti byli nejsilnější, že, strýčku?“

Prudko som sa prebudil do bieleho rána. Väčšina vecí už bola zbalená, niektorí zranení stáli na nohách a tí, čo boli vyliečení skoro úplne, niesli na chrbtoch svojich priateľov, čo sa ešte hýbať nemohli.
„Super Kakashi-sensei. Už som si myslel, že vás budem musieť zobudiť.“ Ozval sa Naruto od vchodu. Len chvíľu mi trvalo, kým mi došlo, že sa chystajú na návrat do dediny. Misia skončila úspešne. Vstal som teda, trochu som sa ponaťahoval a rýchlo som zbalil svoje veci.
„Kde je Naomi?“ vyšlo zo mňa.

"Souboj číslo dvě. Sakon Ukon proti Zakuovi."Pronese s pobavením černá skrvna.
Další minuta uběhla a další tělo padá k zemi, pro přesnost tělo Sakona a Ukona.

Sakona probere prudké škubnutí, které následně doplní ironická slova. "To je dost, že jsi se už probral."
Když Sakon otevře oči, tak uvidí známou tvář, tedy přesněji oko, ucho a kus kůže, která se neschovává pod obvazy.
"Dosu? Co ty tady děláš?" Zeptá se malátně Sakon, přičemž sebou zatřese, aby probudil Ukona.

Zdráhavě se nadechla. Štiplavý vzduch se jí prodral až do hloubky poškozených plic. Váhavě otevřela oči a hned na to je zase zavřela. Ostré polední světlo se jí zařezávalo hluboko do zorného pole a chvíli trvalo, než přes zavřená víčka přestala vnímat mihotavé záblesky běloby. Když otevřela oči podruhé, první co uviděla nebyl strop, ale rozostřený obličej, co se skláněl těsně nad tím jejím. Několikrát zamrkala, aby byla schopna zahnat nepříjemně rozostřený pohled a spojit několik linií do jedné.

"Yo!"

Kapitola 6.
Nutno pochopit, potřeba porušit

"Argh!" ozve se výkřik, když trojice kunaiů probodne páteř prchajícího shinobi.

Dávno to přestala být láska. Ten zvláštně zmatečný a nepopiratelný pocit se změnil v něco, čemu nebyla schopna porozumět. V něco, co ji pohánělo kupředu. To proto se nezastavila, když to všichni ostatní vzdali. To proto byla jediná, která směřovala k nejasnému cíli, co se s každým jejím krokem vzdaloval, jako kdyby se před ní snažil skrýt. Bylo to poprvé, co překonala všechny své přátele a nechala je tak daleko za svými zády.