Bitevní

„Bolest nad ztrátou druhého člověka je snesitelnější, když člověk ví, že sám už nebude dlouho žít.“ (Autor citátu: Erich Maria Remarque)

Kapitola 15.

Kushina měla radost, že konečně opustili město a vydali se vstříc domovu. Čekal je však ještě nebezpečný závěr mise. V okolí žaludku ji šimrala nervozita. Snad Minato ví, co dělá.
Věřila mu, ale to nebránilo strachu a nejistotě z toho, co mohlo nastat, aby nebyla nervózní. Věděla, že život shinobiho je plný nečekaných zvratů a o výsledku mnohdy rozhoduje pouhá náhoda. Už aby to bylo za námi.

„Zase se chováš, jako ten starý Sasuke,“ povzdechl jsem si, když se mi jej podařilo na chvilku uklidnit. Nechal jsem jej, ať se vyleží a přešel jsem k Hinatě. Její oči byly vytřeštěné strachy, ale dokázala se udržet na nohách.
„Kakashi-sensei,“ zašeptala a zachytila se mě rukama, jakoby hledala nový zdroj síly. Posadil jsem ji na postel a pohladil po vlasech.

Ráno jsem se vzbudila celkem brzy. Vyšla jsem ze stanu. Ještě ani nevyšlo slunce a všude kolem mě byla tma a zima. Itachi, který seděl u již dohořeného ohniště, na mě přátelsky kývl. Oplatila jsem mu pozdrav a došla jsem k němu.
"Jdeme vzbudit ty dva?" zeptal se mě.
"Už?" zarazila jsem se.
"Zase tak brzo není," odvětil.
"Fajn, tak chvíli počkej," vrátila jsem se zpět do stanu.
"Budíček!" křikla jsem na Deidaru a Kisameho, kteří stále ještě spali a něměli páru o světě.

Lord Koroshi vstal a přeměřil si Zorii očima: „Kým? Vždyť není válka. Kdo by chtěl rozpoutat třetí ninja válku?“
„Pane, osobně jsem viděla, jak jsem míří tisíce shinobi Mlžné a Kamenné. Věřte, že bych byla opravdu ráda, kdybych se pletla. Brzy dorazí, musíme se připravit a požádat o pomoc Listovou - vaše neteř Kushina určitě Konohu vyburcuje a ihned nám přijdou na pomoc, sami šanci nemáme.“

Akarui se navečeřela společně s Akatsuki, ale když se zeptala, jestli není na přidání, Konan jí jen sjela velmi nepříjemným pohledem. Akarui pochopila, že vařit pro organizaci nenažraných nevychovanců ji ani trochu nebaví, takže se ze slušnosti nabídla, že jí pomůže s nádobím. Pein se zamračil, když Konan souhlasila.
"Ještě neskončil výslech. A nejsem si jistý, jestli bych tě měl nechávat s touhle psychopatkou o samotě," řekl. Akarui nesmírně potěšilo, že jí bere tak vážně. Ovšem to označení psychopatka jí spíše rozesmálo.

[i]Napadlo vás někdy, co je smyslem lidského utrpení? Proč je vítězství vždy vykoupeno tisíci nevinných životů, zatímco ti, co jsou za jejich smrt zodpovědní, si v naprosté většině případů dál nerušeně chodí po světě? Proč jsou lidé ochotní milovat i ty, co jim nejvíce ubližují? Proč ty nejvznešenější myšlenky jsou schopny zvrhnout se v největší jatka? Proč někteří lidé vypadají, jako by sebrali veškeré štěstí světa, zatímco jiní jsou zdánlivě zrozeni k neustálému trestu? A za co?

Buch! Bum! Prásk! Tyto krásné zvuky, doprovázené nejlepším slovem katsu se rozléhaly kolem mě.
„Jak nádherné! Toto je opravdové umění! Umění je výbuch!“
[i]Půlka lesa v čudu, ale splnila svůj účel. To kvůli tomu mě vyhodili z vesnice. Že prý zničím vše, co uvidím. Vyhazuji to do vzduchu. Ale to je umění! Nikdo, až na pár lidí mé umění neuznává. Proč?

Test

Pootvorila oči. No keď uvidela koho má pri sebe, najradšej by ich nechala zatvorené. Tsunade, ktorá sa ako prvá dozvedela, že sa prebrala, preletela nemocnicou a každého s nadávaním odstrčila.
„Tak si sa konečne zobudila. Už sme sa báli, že takto ostaneš naveky,” povedala so sarkazmom v hlase.

Kapitola 14.

Někdo s ní třásl a tiše volal její jméno. Neochotně otevřela oči. Nad ní se skláněl Takashi a snažil se ji probudit.

„Co se děje?“ zavrčela nevrle. Nesnášela, když ji někdo budil.
„Nevíme, ale poslouchej.“

Rusovláska zpozorněla a zaposlouchala se. Do pokoje pronikaly tlumené, jakoby vzdálené rány.

„Co je to?“
„Výbuchy. Směrem na západ od nás někdo spustil parádní ohňostroj,“ vysvětlil situaci mladík
„Je to snad…?“ vyhrkla dívka. Doufám, že je v pořádku.

V jeho modrých očích poprvé mohla vidět, co cítí. Byla jeho soupeř, nic víc, nic míň. To ne! Mohl to být kdokoli, třeba támhleten tlouštík. Holka s culíky na hlavě, prostě každý, kromě něj. Ramena se snížila, nehodlala však před ním projevit slabost. Pomalu její nohy začaly klesat po schodech, on radši přeskočil zábradlí, aby se nemuseli potkat.

Prší, nebe je zamračené, oblohu občas protne silueta blesku. Osoba na rozcestí bez mrknutí oka sleduje, jak se po nebi prohání elektrický výboj a v uších ji hučí. Po tváři jí stékají kapky vody, její modré vlasy jsou smáčené deštěm, který tahá oblečení, které má na sobě k zemi.
Přemýšlí nad nastávajícími událostmi. Dostala náročný úkol od svého otce – Mizukageho, přísného vůdce Mlžné vesnice.
Miko mrkla, rukou si otřela z očí vodu a ohlédla se. Po pravé ruce čekala její ochranka, urostlý a svalnatý muž s hnědými vlasy.

„Pozor!“
Ozval sa zvuk cinknutia, ako sa od seba odrazili kunaie.
Muž odskočil a ocitol sa vedľa dievčaťa. Odrazila ďalšieho ninju a následne ho odkopla. Vedeli, že prehrajú, lebo ich nepriatelia boli v presile. On musel utiecť, ona nemusela, ale nechcela ho nechať, nemohla.

Ninjovia sa na nich vrhli a obidvaja sa museli znovu rozdeliť a bojovať.

„Senseii, jsme obklíčeni!“ řekl potichu Minato
„Kolik jich je?‘‘ zeptal se Jiraiya znepokojeně. Minato položil prst na zem a začal počítat: 12…16…23…26!
„Je jich dohromady 26!“
„Co budeme dělat?“ zeptala se Kushina.
„Zkusíme s nimi promluvit, senseii?“ zeptal se Katsuro.
„Ne, určitě to je banda nukeninů a ti nikdy nesmlouvají!“ odpověděl mu.
„Takže, budeme bojovat?“ Kushina se snažila neznít nervózně.
„Nic jiného nám nezbývá, pokud se odsud chceme dostat!“ odpověděl jí ustaraně Jiraiya

"Tak zmlkneš už konečně?!" ptám se toho hlasu, co přád dokola opakuje: 'Sasuke, Sasuke...' Tentokrát to ale není Sakura, to vím jistě. Je to totiž klučičí hlas. Je to 'ten' hlas.
"Sasuke, Sasuke..." ten hlas se mi očividně nehodlá podřizovat. Zacpu si uši, ale pak mi jen začne dunět hlava. Zatraceně! Kéž bych se už probudil...
"Crrr, crrr!" ozve se můj budík. Moment! Já si nařídil budík?!
"Itachi, ty jsi dělal něco s mým budíkem?!" zařvu na bratra ze schodů.

11. Jelení píseň

Naruto běžel ze všech sil. Cítil nasládlou vůni, která připomínala nedávná jatka. Uslyšel známý zvuk. Uskočil a pohled vrhl na daleký strom. Kunai mynul svůj cíl.
„Kdepak máš toho čokla?“ maska se zaleskla ve větvích a postava seskočila na zem.
„Neboj se. Daleko nebude a určitě jí chybíš,“ Naruto ho chtěl zabít, už tak dlouho po něm s Kony šli. Teď to ale nešlo, teď ho potřeboval přítel.
„Zdržuj mě někdy jindy,“ chystal se k odchodu.

Minulosť, ktorá stále bolí.

"Deira, kde si?" spýtala sa Kushina skúmajúc okolitú krajinu.
"Tu, mami," odpovedala jej.
"Tak sa pod najesť. Uvarila som tvoju dobrotu. Ramen," informovala ju.
"Rameeeeeeeeeeeen. Mňamkáááá," vykríkla celá natešená a upaľovala k stolu.
Pri ňom už sedel Minato, jej otec. Milo sa na ňu usmial a začal podávať večeru. Ani nie po piatich minútach bola fuč.

„Položme ho tam,“ ukazovala som na najbližšie dostatočne vyvýšené miesto, ktorým bol parapet pri okne.
„Tam nie,“ namietal Haku, „odnesme ho do jeho postele.“

Jsem tu s novou kapitolou a dnes je perex před příběhem. Nastal čas přestat žvanit. Přišla chvíle vyložit karty na stůl a začít jednat. Snad tahle kapitola přijde k chuti a už se těším na vaše komentáře.

Kapitola 13.

Východní čtvrť nebyla největší, za to však nejhonosnější z celého města. Zde bydleli politici, bohatí obchodníci a další, kteří se hřáli na výsluní. Každé ze sídel chránila vysoká kamenná zeď a najatá ochranka.

„Co to sakra?!“ zapištěla Uno, když se nad jejich hlavami objevily roje zbraní. Její tým už nebyl daleko od věže, tak ji to celkem naštvalo, čekala, že si to v klidu doběhnou.