Bitevní

„Sasuke! Sasuke!“ někdo mě volá. Vím, kdo to je. Vím to moc dobře. Ale nemůžu se přinutit si vzpomenout. Ten hlas… V tu chvíli se proberu.
„Snídaně! Sasuke!“ volá na mě můj bratr Itachi. Ale není to ten hlas.
„Už jdu! Vždyť nikam nespěcháme, ne?“ odpovídám rozmrzele.
„Já ne!“ tlemí se Itachi když vejdu do kuchyně, „ale ty asi jo.“
„Fajn, půjdu otevřít!“ řeknu, když vidím, že jeho pohled směřuje na dveře. Moc dobře vím, kdo za nimi stojí.

Minulosť:

Monštrum, ktoré bolo vidieť už z veľkej diaľky stálo oproti svojmu súperovi. Mal na sebe plášť s nápisom Štvrtý Hokage. Vedelo, že nemá šancu, ale snažilo sa ho zabiť, no keď uvidelo prenikavé svetlo, vedelo, že prehralo.

Súčasnosť:

Zdravím vás, čitatelia pri ďalšej časti tohto fanka. Tak ako aj pri predošlom diely, aj dnes vám venujem OSTčko, ktoré ako dúfam vystihne atmosféru tejto časti.
Takže už vás nebudem ďalej zdržiavať a prajem vám príjemné čítanie

„Zradca!“ skríkol jeden zo Zetsuov a pravé zápästie sa mu transformovalo na ostrie a zabodol ho do Hidana. Ten sa len trochu zapotácal, ale inak bol v poriadku. Iba sa uškrnul, schytil Zetsua za deformovanú ruku, ktorú mal ešte stále v jeho hrudi a druhou rukou vytiahol z puzdra kunai. Keď si Zetsu uvedomil, čo chce Hidan urobiť, snažil sa vyslobodiť z jeho zovretia, no Hidan ho držal prisilno.

Cítím teplo rozlévající se mi pozvolna po obličeji. Vím, že mi z koutků úst vytéká krev a barví mi okolní kůži do karmínova, zatímco rty mi začínají modrat a vytrácí se z nich život. Lehce špičkou jazyka olíznu koutek, ale hned ji stáhnu zpět odporem. Moje krev totiž chutná moc kovově a já to nesnáším. Dodnes nechápu, jak to dokázal, že ji přijímal tak často. Sasuke pokaždé, když si ode mne bral mojí chakru, musel pozřít také tuhle odpornou tekutinu, která mi koluje žilami.

Kapitola 12.

„To je taky dost, že vstáváš,“ uslyšela Kushina Takashiho vyčítavý hlas, sotva vystrčila hlavu zpod přikrývky.

Rozespale něco zabručela. V pokoji panoval nepříjemný chlad, zatímco pod její dekou bylo krásně teplo. Rozhlédla se po pokoji a zpola slepenýma očima zamžourala po místnosti. Takashi seděl u stolu a snídal. Jiraiya-sensei si něco zapisoval a snídani jedl trochu nepřítomně.

„Nepřeháněj, mladíku,“ zasmál se. „Vždyť jsi z postele vylezl taky před chvílí.“

„Kdo prolije krev člověka, toho krev člověkem bude prolita.“ (Genesis - 1. kniha Mojžíšova)

Sedela na gauči a s tupým výrazom bola začítaná do knihy, ktorá ju skoro vôbec nebavila, ale vždy lepšie než nič robenie, že? Do miestnosti vošla Anaya pretierajúc si oči a zívla.
„Kde si bola?“ spýtala sa a Sayuri zdvihla zrak od knihy.
„Najesť sa niekde v Sune, prečo?“ prívetivo sa usmiala a hnedovláska sa pohodlne usadila v kresle oproti nej.
„Len tak. A sama?“ bradu si podložila rukou a lakeť si oprela o koleno.
„Nie, s Temari.“

Byl šokovaný, jeho nepozornost ho mohla stát hodně. To že tu nechal svůj kunai, bylo jako nechat tu svůj podpis. Takovou chybu nikdy v životě neudělal. Ještě několikrát prohledal celé místo. Znovu si potvrdil skutečnost, že jeho zbraň někdo sebral. Pokud někdo ví jak to použít… Může mě vystopovat… Ne, ne, myslím na to nejhorší. Proč by někdo chtěl najít jeho majitele? Shinobi si ho nechá, civilista prodá… Je to v pohodě. Navíc se k němu přenést nemůžu, prozradil bych se sám.

Ráno jsem byla na místě a s úsměvem vyhlížela své kolegy pro tenhle úkol, byla jsem oblečena v bílých šatech, doplněných zlatým náramkem na ruce, který byl zdoben malým mráčkem…

„Páni, sluší ti to Maikeru,“ poznamenal Deidara hned po svém příchodu. Nebudu lhát, překvapilo mě to, nebyla jsem zvyklá dostávat komplimenty. Než jsem něco stačila říct já, tak nás obešel Sasori s tím, že máme vyrazit a nezdržovat se hloupostmi.

Kľakol som si na kolená snažiac popadnúť dych. V pľúcach som cítil tlak a bolesť, ktorá sa každým nádychom stupňovala, až som mal pocit, že sa zadusím. Vzduch sa mi zasekával v hrdle čoraz častejšie. Cítil som sa slabý. Pridržiaval som sa rukami o zem, pričom sa mi nekontrolovateľne triasli.
Štipľavý zápach prenikal do pľúc a ďalej sa šíril do celého tela ako jed. Ledva som si cítil prsty na rukách, boli ako ľad.
* Takto nie...* pomyslel som si. *Takto to nemôže... skončiť.*

Celé mé tělo zachvátil spalující žár a ztěžka jsem poklekla k zemi. Bolestně jsem zavyla a zakousla se do jazyka, abych nepropadla křiku. Skrze pevně zaťaté rty se mi prodíral pramínek krve. Ztěžka jsem oddychovala a pocítila další prudký nával bolesti. Popadla jsem se za krk a dlaní si překryla „poraněné“ místo. Měla jsem chuť omdlít, když v tom jsem zaslechla pronikavý křik.

Kapitola 11.

Netrvalo dlouho a dorazil na místo určení. Severní část západní čtvrti nebyla velká. Tvořilo ji několik rozpadajících se domků a pár budov, o nichž si Minato nebyl jistý, k čemu slouží. Možná skladiště.

Našel skryté místo, odkud měl přehled téměř o celém prostoru okolo sebe. Ač sám neviděn, mohl pozorovat a poslouchat dění ve svém okolí. Dorazil brzy. Nyní se musel obrnit trpělivostí a vyčkávat. Kdo ví, co se zde stane.

Prudce jsem se otočila. Uviděla jsem čtyři ninji s čelenkami Skryté Zvučné, mohlo jim být tak šestnáct, nejpíš Chuuninové.
„Co chcete?!“ křikla jsem na ně.
„Tebe,“ odpověděla mi v klidu jediná dívka mezi nimi. Měla dlouhé černé vlasy stažené do drdolu a oči stejné barvy. Oblečená byla do modrého tílka a sportovní sukně po kolena, která měla také modrou barvu. Okolo pasu měla uvázané pouzdro s katanou.
„Mě?! Vy jste poskoci Orochimara, co?“ otřásla jsem se. Proč se mě Orochimaru pořád snaží dostat?

Pokračovanie pozastavené

Naruto sa ešte teraz celý triasol. Zovrel v ruky v päsť, zatvoril oči a snažil sa nadýchnuť.
*Upokoj sa.* prehovoril naň Kurama snažiac sa utíšiť tú bolesť, ktorú prežíval. Uloviť Narutovi od bolesti.
*Nevyčítaj si to, Naruto. Ty za to nemôžeš.*
*Nie?!* kontroval mu s trpkou výčitkou. *Takmer som prizabil Gaaru! Ako som mohol nad tebou stratiť kontrolu? Čo sa to stalo?*

[b]Zdravým všetkých čitateľov, ktorý sa rozhodli čítať pilotný diel mojej novej série „Hokage no Uchiha“. Som nesmierne rád, že ste otvorili práve túto poviedku a budem sa snažiť zo všetkých síl, aby sa vám táto séria páčila. Verím, že na svoje si prídu fanúšikovia humoru, fantasy, tragédie, romantiky a aj tajomna.
Dúfam, že sa vám poviedka i séria zapáčia a za všetky komentáre, kritiku, postrehy i hodnotenia vám budem veľmi vďačný, pretože nič nepoteší autora viac, ako hodnotenie a vyjadrenie čitateľov.

Je to už delší dobu, co se to stalo, ale já to stále vidím. Stále to mám před očima a nemůžu na to zapomenout.
Pořád mám před očima jeho výraz. To, jak se na mě usmál i to, jak mu z očí stékaly slzy. Stále si přeji to vrátit. Stále doufám že tahle přítomnost je jen sen, ze kterého se brzy probudím, ale s každou minutou v to doufat přestávám.
Každou noc, když jdu spát myslím na něj a nemůžu usnout, a když konečně usnu tak se mi začne zdát ten sen. Sen? Ne, to není ono, je to noční můra, je to vzpomínka na jeho smrt.
…

Zrovna, když chtěl Havran ke každému svému příteli, či kamarádce promluvit, měl v hlavě prázdno. Nic. Všechny vzpomínky na budoucnost se vypařily.
Vytušil však, že se o to postaral Soijiro.
Sice Itachi poodhalil část budoucnosti, prozradil ji i ostatním. Byly to však malé střípky. Ovšem Soijiro ze svých zkušeností věděl, že znát budoucnost je nebezpečné, jako znát jeho…
Ještě chvíli se Soijiro vznášel nad nimi jako neviditelná pára, pak zmizel. Měl na práci další věci. Jaké? To věděl jen on.

Návštěva onsen byla jako sen. Zdevastované tělo ponořil do horké vody. Jako by každou poničenou buňkou těla proudil klid. A klid léčil. Lázně naplněny po okraj průzračnou vodou, vyvěrající z hlubin. Z hlubin myslí. V líně se převalujících vlnkách, způsobených vlastním, těžce se zvedajícím a klesajícím hrudníkem, viděl vlastní tvář. Pohledy všech.

Toto bola jediná situácia, s ktorou Obito nerátal. Už viac nemalo zmysel používať prezývku Madara. Hoci o ňom doposiaľ tušilo len veľmi málo ľudí, o Obitovom prežití vedelo ešte menej. Ale to, že tu teraz stál pred Ayame, vodkyňou Fanatikov mu priam naháňalo strach. Cítil, ako mu po chrbte steká chladný pot. Telo sa mu od nervov chvelo.
Ayame sa len usmievala a vychutnávala tieto okamihy. Cítila Obitov strach.