Bitevní

[hide=Čítať!] Chcela by som veľmi pekne poďakovať Petrovi (https://konoha.cz/?q=user/56910)za jednu tak pekne vystihnutú prácu. Je zaujimavé, ako si on predstavil Yori, pretože jej výzor som nikde nepísala. Podmienkou boli modré oči a biele, dlhé, strapaté vlasy. Zvládol to ešte lepšie, než som očakávala! Určite si prezrite aj ostatné jeho práce, pretože sú všetky až prekvapivo skvelé! ^_~

.K príbehu.

„Itadakimaaaasuu,“ hlučne sa ozvalo od Ichiraku Ramen. Samozrejme, ten hlas sa dal rozoznať hádam na sto honov. Každý ho v celej dedine poznal. Chlapec schopný položiť za misu dobrého Ramenu svoj život sa práve chystal zjesť prvý slastný hlt dobrých rezancov, no ja som ho prerušil.
„Naruto.“ Vyšlo zo mňa automaticky, keď som bol dostatočne blízko, aby ma počul. Nikdy by som si nebol pomyslel, že budem súperiť o chlapcovu pozornosť s miskou s rezancami a polievkou. Kam sa len podela moja reputácia?

"A tady, je váš první soupeř." Řekne skvrna a ukáže na vchod naproti, ze kterého vyjde středně vysoká postava, s páskou přes oči, krátkými střapatými vlasy, které ukazují lehce zašpičatělé uši. Na ústech radostně šílený škleb a žlutým tričkem, s šedými maskáči a šedou maskáčovou šálou.
"Cože, Zaku? A ten má být naším soupeřem?" Zařve skoro nepříčetně Tayuyu.
"Neboj, pouze na rozehřátí, abyste se rozhýbali." Odpoví pobaveně skrvna. "Chceš začít?"
"Klidně."

Kapitola 4.
Časy se mění

S chtíčem po moci netrpělivě čekala, co dalšího jí démon poví. Ale on jako by schválně mlčel a neříkal zhola nic. Jaké mělo jeho chování význam, proč ji tak trápil, vždyť jí přece šlo o každou vteřinu. Ztrácela tu trochu trpělivosti, kterou ještě měla. Byla rozzlobená více a více a její hněv začal ohýbat prostor okolo ní, ale ještě ani zdaleka nedosahoval svého maxima. A její hněv se stával její silou.

Keiji otevřel dveře a vstoupil do vládní budovy. Naruto se zarazil: „Nemám rád mluvení,“ pohlédl zhnuseně na chladnou chodbu.
„Proto jste odmítl křeslo v Radě?“ usmála se Nanami.
„Ano,“ kývl tázaný a udělal krok. Přesně jak předpokládal, teplo a život z venkovního světa rázem utichlo. „Politikaření dokáže vysávat životní energii,“ pomyslel si Naruto a pokračoval v chůzi obklopen ponurými zdmi.

Sora sa prudko otočila dozadu a zalapala po dychu. Stáli tam, nezranení. Ten výbuch im vôbec neublížil! A k tomu Karin, ktorá už nemala masku a jej červené vlasy okolo nej viali, bola oslobodená od jej nití...to však môže o chvíľu napraviť. Uškrnula sa. Čokoľvek použili, stálo ich to chakru. Ak to nebola, samozrejme, ďalšia hračka.

Atsushi nevedel, čo robiť. Mira alebo Hidan? Ani jedného nechcel opustiť, no jedného si musel vybrať. V tom popred neho niekto prebehol a jeho to tak prekvapilo, že ním myklo. Zovrel pevnejšie kunai, no potom si všimol, že to nie je žiadny mutant či nepriateľ. Bol to Sasuke. Počuteľne si vydýchol a rýchlo k nemu pribehol.
„Atsushi!“ zvolal Sasuke, keď mu skočil do cesty. Určite si ho okamžite všimol. Predsa len, jeho biele vlasy ostro kontrastovali s tmavým zadymeným okolím a s iskričkami ohňa, ktoré voľne poletovali po okolí.

Kapitola 3.
Sarutobi Konohamaru, Honba za přízrakem

Vnuk Třetího Hokage Sarutobi Hiruzena, student Prvního Kami, Uzumaki Naruta, dědic žabího svitku z hory Myoboku, Pán opic a Žabí poustevník. Tak je dnes známý Konohamaru Sarutobi. Vždy byl velice silný a vytrvalý. Měl toho nejlepšího a nejsilnějšího učitele, kterého si jen mohl přát.

Z trhu vedlo několik cest, které směřovaly k dalším částem města. Jako orientační bod sloužila velká věž, kterou zdobily barevné fáborky k oslavám výročí uzavření války a doby velkého míru. Všeobecné veselí podtrhovala hudba a smích dětí. Yuzuki kontrolovala účtenku a míjela poslední stánky – jejich opotřebení šlo úměrně se vzdáleností od srdce trhu. Před vstupem do „Špinavé“ uličky se zastavila, zkrátí si cestu o dobrou hodinu, nebo půjde oklikou?

Klidná nicota, jejího bytí, byla najednou vytržena a vtaženo zpátky do mateřské sféry. A proč, to nevěděla, chtěla konečně odpočívat, a ne znovu prožívat podobnou agónii, jako když umírala.
Každou vteřinou, do její mysli vbíhala nová vlna bolesti. Bolesti, která vznikala tím, jak pomalu rostou kosti, svaly a šlachy.

Tokime : Nevěděla jsem, zda se mám rozkřičet ještě víc, rozbrečet, či cokoliv jiného, ale vztek se ve mně nahromadil v neskutečné formě. Začala jsem zářit, doslova. Srčela ze mě temněmodrá aura, spíše chakra, že? Yoru mě pozoroval s nečitelným výrazem. Bylo mu to fuk. Prostě Rinkimiriho zabil a je mu to jedno. Zuby jsem zatnula, až mě z toho začala bolet hlava. Téměř jsem nedýchala. Zvedl jedno obočí a mě škublo vzteky v rameni. Na mém těle se objevily bílé řetězy. Zahleděla jsem se na ně. Nebyl to kov, pouze chakra. Zatnula jsem svaly a snažila se dát paže od těla. Řetěz mě spálil na kůži, ale bylo mi to jedno.

V půlce cesty Naruto s Hinatou přibrali Kyuubiho.
„Kudy?“ zakřičel zadýchaně Naruto a sotva na něj pohlédl. Kyuubi zabočil doprava a Hinata s Narutem ho následovali. Bylo jim jasné, že to nemůžou stihnout, přesto však byli zklamaní, když ulička zela prázdnotou.
„Nestihli jsme to,“ vydechla Hinata, kterou ti dva zasvětili během cesty. Kyuubi neřekl nic. I tak to bylo deprimující, když to řekla Hinata, tak proč by to měl opakovat? Naruto si však odmítal připustit, že selhal.

Uskočil neustále měnícímu se písku a reflexně se chytil za bolavé místo, které ho drželo vzhůru až moc jistě. Jen co na polštářcích prstů ucítil jemný obvaz, ruku okamžitě odtáhl za svá záda, neboť se mu v hlavě dunící ozvěnou ozval hlas jeho matky, který jej přísně varoval před roztrháním čerstvých stehů.
Bolest nebyla hlavní problém, to byl ten kluk před ním, kterého neviděl poprvé v životě. Nebál se, ale nebyl si jistý na svých vlastních nohou, protože zatím nevěděl, co má podniknout proti pohyblivým pískům.

Celá skupinka stála a podozrievavo hľadela na miesto, kde pravdepodobne bola záhadná postava.
„Kto ste? A čo tu chcete?“ ozvalo sa po chvíli z toho miesta. „Ninjovia z Konohy tu nemajú čo robiť. Ak ste ma prišli z niečo obviniť, som nevinný.“
„Pokoj, prišli sme v mieri.“ povedal Shi a spravil krok k onému stromu. „Hľadáme kamaráta určitého rybára, ktorý žije neďaleko. Nechceme žiadne problémy. Len nám povedzte, kde je a my...“

Velká, děsivá a destruktivní válka Shinobi trvala dva roky. Ale ani peklo nemůže trvat věčně a tak boje konečně dospěly svého konce v plamenech démonické moci těch, kteří se střetli na osudovém bojišti.

Bloudila. Nepamatovala si nic než ušlé míle za poslední dny. Týdny. Měsíce. Možná roky. Nohy se jí třásly z návalu bolestí. V chodidlech jí píchalo, neboť boty v nichž šla, byly prochozené skrz na skrz. Veškerou zem a kamínky cítila přímo na své pokožce. Oči klížící se únavou, udržovala už jen tak tak otevřené. Pichlavá bolest se jí rozléhala po celém těle. Krvácející rány, odřeniny a modřiny, to všechno jí bránilo v pořádném pohybu. Z posledních sil však kráčela dál. Netušila kam vlastně jde a kde je cíl její cesty.