Bitevní
„Vyzerá to tak,“ pokojne odvetila Tsunade. „No nevieme kde sa nachádza, ako sa volá, alebo či vlastne ešte žije. Poslala som Shizune, nech naďalej hľadá v archíve.“
Nacházel se ve svém pokoji, jako vždy když spal. Už několikrát se mu zdála ta strašlivá noční můra. Bylo to od doby, kdy se stala ona nehoda, která ne jen jeho mohla stát život. Naštěstí, vše dobře dopadlo. Téměř vše. Tehdy se cítil být posílen, ale postupně mu to začalo stravovat jeho myšlenky. Byly čím dál tím více temnější a temnější, nic a nikdo mu nemohl pomoci. Pokaždé, když se probudil, obával se toho, kam míří méně a méně, jenže právě to zbytky jeho lidství děsilo.
Jeho temne fialovým pohľadom skákal od stromu k stromu a skúmal každý detail.
Ach jáááj! Toto sa môže vždy stať len mne. Prečo ja?! Nemá príliš milý pohľad. Pravdepodobne to bude nejaký násilník, ktorý ma vypitve, napchá vatou a vyhlási za plyšáka alebo woodoo bábku. Doparoma! Na aké blbosti to myslím. Ale veď, predsa len pri sebe nemá žiadnu… zbraň.
Kým sa topila vo svojich myšlienkach, chlapec zmizol.
„Ako nám táto misia pomôže táto misia zistiť, prečo tu sú?“ spýtal sa Naruto, keď kráčal spolu so Sakurou a Sasukem, ktorí boli tak blízko seba, že sa im pri každom kroku dotkli ruky. Kakashimu pridelili inú misiu, a tak museli ísť bez neho. Poznali Pútnikov už dlho, a predsa niektorým veciam, ktoré sa ich týkali, nerozumeli ani oni. Pamätali si, ako to bolo naposledy, čo sem prišli.
Niekde medzi Zemou Vetra a Zemou Ohňa leží miesto zvané Amegakure no Sato. Je to miesto, kde skoro ustavične prší, kde počasie presne vystihuje situáciu, v ktorej sa Skrytá Dažďová nachádza. Je to krajina zločincov, banditov, lúpežníkov a podvodníkov.
V jedno ráno vyslal istý obchodník skupinu ľudí, aby istú neporušenú zapečatenú truhlu doviezli do Kirigakure pánovi Yamaruchimu. Bol to úradník, ktorý nečestne obchodoval s ľuďmi, zvláštnymi tvormi a taktiež sa neraz pokúsil zajať niekoľkochvostého démona.
Zapomněla, že by měla cítit únavu. Hnala se přes ulice, nevěděla kam, spoléhala, sám osud ji zavede k cíli.
Naposledy utřela mokrá místa pod unavenými a zarudlými očními víčky a rozběhla se ještě rychleji. Když minula krčmu, věnovala jí větší pozornost, neboť věděla, jak má rád Saihi alkohol. Přišlo jí to odporné, ale zvláštním způsobem tušila, že svůj mord půjde někam oslavit. Tato myšlenka jí probleskla hlavou jen na chvíli, nedokázala se moc soustředit.
Sotva se za Tsunade zaklaply dveře, Naruto se okamžitě natáhl k Hinatě pro jeden polibek a když se přidala, jeho tělo reagovalo okamžitě. Tiše zasténal a odtáhl se, ale jenom tak, aby si mohl opřít čelo o její.
„Pane bože, Hinato,“ zašeptal,„tohle mi nedělej. Víš, jak jsem se vyděsil, když mi řekla, že máš jít na operační sál?“ Zajela mu prsty do vlasů a vychutnávala si jejich hebkost a nepoddajnost.
„Hmmm,“ zamručela spokojeně a zavřela oči. Jeho vůně ji obklopila jako ta nejjemnější peřina.
Samari a Zorii se pod příkrovem tmy potichu vydaly do nepřátelského ležení. Měly smluvené signály, kdyby se někdo pokusil je oklamat technikou Přeměny.
Určená strategie byla odlákat pozornost od opravy bariéry, ale hlavně najít a zneškodnit shinobiho s obry. Jejich neštěstí spočívalo v neznalosti tváře určeného cíle. Což byl velký problém.
Prošly ledabyle přes hlídku, která zapomněla hlavní smysl něco hlídat, jen tak si tady lebedili v trávě a spali jako mimina. Zřejmě nečekali na odvážlivce vstoupívší na jejich území.
Útok
Když jsem ovládnul třes, který prostupoval mým tělem, otevřel jsem dveře a unaveně se usmál na oba dva příchozí.
„Čauky, Sasuke,“ pozdravil hnedka Naruto s šklebem, jež pravděpodobně počítal jako úsměv, a okamžitě vpochodoval dovnitř. „Ah, Sakura-chan, už seš tady, jo? Tak přece jenom jsme se zpozdili, Kakashi-sensei!“
„Sasuke? Už jsi přemýšlel nad tím, kde budeš bydlet?“ zeptala se Hinata. Opět skákali po stromech a snažili se dohnat čas, ale zase nijak extra nepospíchali. Byli už přeci skoro doma.
„Hm, ještě ani moc ne,“ přiznal Uchiha zamyšleně.
„A co staré domy klanu Uchiha?“
„Ony ještě stojí?“ podivil se nad tím. Naruto, Kyuubi a Hinata si vyměnili zamyšlené pohledy.
„No, já myslím, že jo.“ Řekl Naruto nakonec a oba dva s ním souhlasili.
„Hm, tak to bych možná mohl bydlet tam, ale ještě uvidím, co na to Hokage.“
Ten úděs očí, náhle přicházející beznadějná jistota, že je konec.
Mohl to spatřit jen na setiny sekundy probodnuté, protože byla jiná a věděla, že než řekne poslední sbohem dýchajícímu světu, musí něco předat, budou to slova, neboť to jsou jediná, co stihne.
Nesměla to udělat se strachem, ne, protože takto Shinobi, i když v tichém boji, přesto boji, neumírá a ona nebyla výjimkou. Proto mu šílenou blaženost pokazila, když se na něj usmála.
Polkl. Au. Nechtěný knedlík strachu v hrdle jej tlačil. Jestli tohle má bejt dobrá zpráva, jak moc zlá je ta špatná? Nevěděl, co si má myslet, že ho bolelo už jen to čekání a polykání.
„Ano. Jinak se jmenuji Yasuo.“
„Yasuo? Víš, že to znamená: Milující mír?“ Ptám se ho.
Nejdřív se na mě podívá stylem: Myslíš to vážně? Ale pak se uklidní.
„Samozřejmě.“ Odpoví s klidem. Znovu si ho pořádně prohlédnu. Jeho naoranžovělé vlasy se lesknou v zapadajícím slunci. Paprsky se mu odrážejí v očích a vítr mu čechrá rozježené vlasy. Opravdu vypadá jako anděl. Pomyslím si.
„Je to pravda?“ Zeptám se.
„Co přesně?“
„Tvoje jméno.“
„Ano.“ Řekne a já se zatvářím překvapeně.
Shina se otočila na Zorii. „Ten jejich útok byl nějaký podezřelý a slabý, jelikož stačila malá série výbušných koulí.“
Zorii koukala na místo, kde před chvílí stáli útočníci. Zamrkala a řekla: „Třeba jen testovali naší obranu.“
Chvíli se nic nedělo, tak jen sledovaly okolí, pomalu se začínalo stmívat. Zaslechly kroky, které se k nim blížily a otočily se. Shina si všimla, že má matka zarudlé oči.
„Mami tys brečela?“
„Víš, holčičko dědeček je…“
[hide=K povídce] Po dlouhé době také něco vydávám. Vím, slíbila jsem to už před dvěma lety. Od té doby se musím přiznat jsem pravidelně psala, ovšem nechtěla jsem ji vydávat, protože zaprvé jsem si uvědomila, že cokoliv vydám před tím, než to dopíšu, skončí Gordickým uzlem zápletek a nikdy to nedopíšu, a zadruhé, nějak mi došly nápady.
Po dvou letech jsem si ale řekla, že je možná zase čas jít s kůží na trh.
KOMENTÁŘE POTĚŠÍ, POVZBUDÍ A POMŮŽOU!
Už po ňom nehodila kunai. Zrejme sa poučila z prvého prepadnutia. Vedela, že Daisuke ich pošle späť na ňu a to nechcela riskovať. Rozbehla sa proti nemu a švihala svojou zbraňou, ktorej sa úspešne vyhýbal. Niekedy to bolo tesné, ale vždy sa vyhol. Keď chcela urobiť výpad na jeho hruď a tým mu uštedriť smrtiacu ranu, schytil jej ruku a mierne ju vykrútil, pričom sykla a pravou nohou sa ho pokúsila kopnúť.
Zatlačil jej do lopatiek a postrčil ju pred seba. „Bež už!“
Neochotne pozrela za seba. Ak utečieš, zistia to. Odrazila sa, vyskočila a tvrdo dopadla na ďalšiu strechu budovy. On netrpezlivo za ňou. Chvíľu takto išli, až kým jeden z nich neucítil chakru, ktorá nepatrila im. Zaklial a otočil pohľad ku Sayuri.
„Kureha?“ zopakoval Sasuke po chvíli přemýšlení. Něco jsem o tom slyšel, když sem byl malej, ale všechno to byly skoro jako pohádky pro děti, kterými dospělí své potomky nutí poslouchat… nevěnoval sem tomu tolik pozornosti, ale pokud to má spojitost s ní, musím znát všechny detaily.
