Bitevní
Poté se díval, jak všichni mizejí v korunách stromů ….
/Máš dobré srdce děvče … tvůj OSUD bude ještě zajímavý tak, jako tvá budoucnost …/ pomyslel si Fujiwara a zavřel dveře……………………………….
7. Boj sourozenců !!!
„Takže mise splněna?“ otázala se Hinata.
„I s bonusem …“ usmál se Kiba a pohlédl na meč, co měla připnutý kolem boků Nano.
„Myslíte, že byl dobrý nápad si ten meč vzít? Šel po něm Orochimaru,“ zeptala se pochybovačně Sakura.
Jdu.
Kde jsem?
Stále padám.
Slyším jen svůj dech.
Ta čerň se mi lepí na paty.
Nedokážu se z toho dostat živý.
Nevím, kterým směrem se mám vydat.
Který je ten správný a který ne?
Najdu odtud vůbec východ?
Neproniknutelná tmavá.
Co když mě dopadne?
A celého mě seřere?
Dočista mě pohltí.
Mám strach!!
Velký.
Kudy kruci?
Jak odtud pryč?
Mám příšerný pocit.
Každou chvíli mě dostane.
A celého pohltí ve svých útrobách.
Pořád zakopávám o lidské překážky.
Musím je překonat, ale není čas.
Někde v lesích země Blesku:
Sasuke se svým týmem Taka běžel ke svému cíli, tím bylo přemožení jinjouriky osmiocasého démona. Skákali lesem z větve na větev a Sasuke stále přemýšlel o tom, jestli jeho rozhodnutí bylo správné. Madarovi nevěřil, už jen kvůli tomu, že on jeho klan zradil už dříve.
A je tady pokračování naší společné povídky 
Doufám, že se vám to bude líbit a trochu zaujme.
Mlátil jsem sebou, škubal se a křičel, jenže to nebylo nic platné. Ty zatracený shurikeny byly zapýchlé moc hluboko.
„Sundej mě!“ vykřikl jsem na tu fialovou očumovatelku a dál se vrtěl.
Jenom se na mě s pohrdavým úsměvem dívala.
„Jen se snaž,“ prohodila mým směrem ta pojídačka mého tolik vysněného oběda. Ani mě nenechala, abych se pomstil.
[b]Takže... jsem tu s mojí povídkou... je to něco extra, jak jsem slibovala... pracovala jsem na tom skoro měsíc... jelikož jsem měla slabé chvilky... původně tam měly být všechny žánry, ale pak jsem vynechala bojový, horor a poezii, protože bojový... to už tam trochu bylo, horor by se tam nehodil a poezii skládat neumím 
takže asi tak pak jsem sešla i z písniček jako doprovod, ptže by to trvalo věčnost než bych našla nějaké správné, které by se k tomu hodily, ale fotky tu jsou... z těch jsem nesešla...
A je tady nová spoluautorská povídka
Autorkami jsme já a ta Gaara. Roli v ní mají jen dvě postavy:
Haya - Narut'ák
Ta Gaara - Hinata
Když jsme ji vymýšlely, tak jsme se nasmáli hlavně u těch nadávek, takže je to trošku sprostější, ale proto to nese takový název
Doufám, že ji bude někdo číst :)
Procházel jsem vesnicí směrem k Ichiraku ramen. Měl jsem na něj strašnou chut' a staříka jsem už dlouho neviděl.
Po úmorně horké cestě jsem se konečně dostal k Ichiraku a vlezl dovnitř.
Hiro sáhl za záda pro svou katanu, ale Nami ho zadržela.
„Tohle je jeho souboj…“ řekla a upřeně sledovala Jadena.
Jaden stál nehybně v bojovém postoji s dvěmi jeho dýkami a sledoval Sasukeho.
Nami s Hirem stáli za Jadenem a trochu ustaraně se na něj dívali, ale věřili v něj, proto se ani nehnuli a obrátili svou pozornost na Kabuta a výhružně se na něj zamračili, aby se do toho nemíchal.
Kabuto se jen pobaveně pousmál a v klidu se opřel o zeď u dřevěných dveří, vedle kterých stál.
A jde se na Itachiho.
,,Sakra! Jak to Kakashi zvládal, když mám o dost víc chakry, než on?", nadával potichu Naruto, ležíce v nemocnici. Ovšem jeho hlavní problém byl úplně jinde: jak najít Akatsuki? Že je Orochimaru ve Zvučné, věděl už léta. O Kabutovi se poslední dobou mluvilo furt a všichni věděli, kde přibližně je. Ale Akatsuki? To je úplně něco jiného: často se o nich mluví, ale nikdo neví kde jsou. A ti kdo to ví, radši dělaj že neví.
,,Dobrou noc…“
36. kapitola: Poslední otázka
Sasuke stál v kuchyni Hedannina bytu a ona před ním. Znova se jí zeptal:
,,Jak jsi to myslela s tou sázkou?“ Myslel to ,Protože ses o mě vsadil!‘, u čehož nemohl najít smysl. Pochopila, co chce vědět. Bál se, aby mu znova nezmizela na střechu, protože nechtěla odpovědět. Kvůli tomu ji chtěl chytit za zápěstí.
Udělala krok dozadu, pořád se na něj dívala, ale její pohled nevypadal, jako by měla v úmyslu někam odejít.
Tichá hrozba - 5.díl
Vím, že je to narychlo, ale já pak nemám čas, takže jsem sebou hodila, ikdyž nemám moc inspirace =D.
Tákže tento díl píše moje kámoška Zuzanka alias Hinata - sempai (dost známá autorka povídek na Konoze) a já se jdu vrhnout na další díl =).
Snad se vám tento díl bude líbit, protože mě se líbí moc .
"Umm! Už by jsem tam měli být!"pomyslela jsem si. Po očku jsem se otočila na Sousukeho. Povzdechla jsem si.
"Proč zrovna já?!"pomyslela jsem si utrápeně.
"Nad čím přemýšlíš?"ozvalo se za mnou. Trhla jsem sebou až jsem málem vrazila do kmenu stromu.
Celé tělo bolí. Pomalu otevřel oči. Poznal Konohu. Budovy kolem byly spálené, z některých se ještě kouřilo. Pohledem sklouzl na svoje triko. Bylo surově roztrženo. A pod ním byl nějaký znak.
„Co se stalo?“ ptal se sebe a pohled mu padl na ležící tělo. V tom mu v hlavě zableskl oheň a modré světlo. Znovu pohlédl na ninju. Byl celý zahalen v černém, včetně prázdného pouzdra na katanu. Pár sekund na něj koukal, pak se rozhodl, že se na něj doma podívá. Dřepl si vedle něj zkusil ho zvednout, byl však příliš těžký.
Lidi já se Vám všem MOOOOOOOC omlouvám za ten chybný název!!!!!!! 
Mně to došlo krapet později!!!!! 
(mno ovšem to je fakt brzo po 26ti kapitolách že?!!! 
) Je mi to fakt líto a ještě jednou GOMEN NASAI!!!!!!! ;) (jinak se kromě názvu samozřejmě nic jinýho nemění!!! )
Vzápětí jí černovláska rychlým pohybem paže probodla srdce...
„Ha-ha-ha, co může takový skrček proti mně?“ smál se Orochimaru.
Konohamaru se kousl do prstu a začal vytvářet potřebné pečetě: „Kuchiyose no Jutsu! Přijď opičí bože, králi Enmo! Dnes pomstíme mého dědečka.“ Mohutná opice se zjevila vedle Sarutobiho. Orochimaru se zastavil a bylo vidět, že tohle vůbec nečekal.
„Ty mrňavej skrčku! Jak se opovažuješ!“ Orochimaru začal vyndávat meč z pusy. Enma k němu ihned přiskočil a jednou ranou do břicha ho odhodil mezi stromy.
„Dnes se nebudu krotit.“ funěl Enma.
"Mé jméno je... Kiroko Nazuki."
Listoví vyjekli. Dokonce i Yoshino se neubránila překvapenému výrazu.
"Neznám tě... v životě sem tě v našem klanu neviděla," mluvila černovláska jako by nic.
Naruto nemohl uvěřit, jak může být tak klidná.
"Jak by ne! Já jsem Kirova nemanželská dcera!" odpověděla podlým hlasem.
"Tak to sme na tom stejně já totiž taky ne!" pronesla pobaveně.
Kiroko se zamračila.
"Jsi dcera Yoko nebo ne?!" optala se pro změnu ona.
"Ne já sem dcera Yoshiko," řekla pohodově.
V tu chvíli nikdo nevěděl, o co tu kráčí.
Byl starý a nemocný, opíral se o hůl a ruce se mu chvěly, ale přesto se díval banditovi hrdě do očí.
"Už nic nemáme. Všechno jste nám vzali už před..."
Rána pěstí. Prach vesnické cesty vylétl v obláčku, to jak starcovo tělo dopadlo opodál.
"Určitě máte eště něco schovanýho. Prohledejte to tady," hromotluk máchl mohutnou paží v širokém oblouku. "Zkuste prkna v podlahách, tam si občas něco schovaj'. Taky občas pomůže dát nůž pod krk nějakýmu spratkovi, máma většinou ještě někde něco vyškrábne."
Najednou se jí rozbušilo srdce. Cílila za sebou obrovské množství zlé chakry. Pomalu se otočila.
Škubla sebou. To, co viděla…to přece…nemůže to bejt…Naruto.
Naruto stál na čtyřech, nehty ryl do země, vrčel a máchal kolem sebe už třemi ocasy.
Sakura stála bez hnutí. Po tváři se jí začaly ronit slzy. Tohle je Naruto? Nechá se ovládat démonem, kvůli ní? Jen aby jí zachránil?
„Proč, Naruto?“ špitla Sakura. „Proč pro mě děláš tolik? To stačí. Naruto.“ Snažila se ho uklidnit.
„Tady už ale není Naruto.“ Ušklíbl se.
Sakura se přikrčila, aby se chránila před dalšími zbraněmi. Ale nic se nedělo. Zatím.
Bariéra kolem ní se najednou začala zmenšovat. Stěny se sunuly k sobě. Sakura se nemohla už ani postavit. Pořád se to zmenšovalo.
„Přestaň!“ ječel hystericky Naruto.
Bariéra se už zmenšila natolik, že se Sakura nemohla skoro pohnout. Snažila se tlačit na zdi pomocí své chakry, kterou (jak asi víte) umí skvěle používat.
Yamato ztratil vědomí, a klesl k zemi. Sakura začala panikařit. Naruto zmizel, Yamato umírá. A ten vrah je někde tady, a sleduje jí. Co mohla dělat?
„Narutoooo!“ zaječela. Nikdo se ale neozval. „Naruto!“
„Ten neřijde.“ Promluvil na ní cizí hlas. Sakura zpozorněla. Otočila se, a uviděla Hayaka. Stál klidně, a upřeně se na ní díval.
„Jak to myslíš?“ zeptala se vyděšeně Sakura.
„Prostě nepřijde. Nemůže.“ Začal se nepříjemně hihňat. Sakuru to vytočilo. Co si o sobě sakra myslí? Vytáhla kunaii, a vyrazila proti němu.
„Zapamatujte si: musíte ho zneškodnit! Je až moc nebezpečný na to, aby se volně pohyboval na svobodě.“ Tsunade právě zadala áčkovou misi teamu 7. Momentálně ho tvořil Naruto, Sakura a Yamato sensei. Věděla moc dobře, proč to říká. Hayak byl velmi nebezpečný vyhnaný ninja ze skryté vlnkové vesnice. Před několika dny se úplně sám pokusil vyvraždit jeden klan, někde v Ohnivé zemi, a nyní míří na Konohu.
„Vyrazíte hned.“ Ukončila rozhovor Tsunade.
„Jop!“ Naruto na ní vesele zasalutoval, a spolu s ostatními odešel.
