Spoluautorská
Hned začátek dílu je malinko zvrhlejší, tak snad to někoho moc nepohorší.. 
Pomalu se začal přibližovat k jejím rtům, až se letmo dotkly. Pak ji začal něžně líbat. Hanabi ochotně spolupracovala, a když ji Kiba začal hladit pod trikem, nic nenamítala, dokonce vysvlékla to jeho. Kiba ji pevně objal a oba je posadil, aby mohl Hanabi také vyvléct svršek. Jakmile ho odhodil, řekl si, že by bylo vhodné dát je pod ně, proto se od Hanabi neochotně odtrhl a rozprostřel je vedle sebe.
Ráno sa zobudil s pocitom, že to bol naozaj len sen. Ale opak je skutočnosťou. Pozrel sa na kreslo a tam videl plášť svojho otca. Povzdychol si.
„Musím ísť za Tsunade. Čo najskôr.“ Umyl sa, obliekol sa a keďže sa mu nechcelo robiť raňajky, išiel do Ichiraku. Potom sa len tak pofľakoval po Konohe a rozmýšľal.
Prišiel až po štvrť Uchiha klanu. Rozhodol sa zájsť na návštevu. Prišiel pred ten najväčší dom a zaklopal na dvere. O pár minút mu otvorilo dievča s ružovými vlasmi. Objala ho.
Naruto sedel na posteli vo svojej izbe a raz sa pozrel na balík, raz na obálku. Nevedel, čo má otvoriť skôr. Nakoniec sa rozhodol pre obálku. Otvoril ju a našiel tam dva listy. Otvoril prvý, kde bolo napísané:
[i]Drahý Naruto,
Ak toto čítaš, ja som už zomrela a Ty si sa dozvedel kto sú Tvoji rodičia. Chcela som byť pri Tebe, sledovať ako vyrastáš, ako sa meníš v muža, chcela som Ťa vychovať akoby som najlepšie vedela, ale nič z toho sa nestalo.
„B mise?“ vydechl Itachi Uchiha při pohledu na svitek, který svíral v ruce.
Starý kus pergamenu byl ovázán červenou stužkou, Hokage obtiskl svůj prsten do karmínově červeného vosku, aby jej zapečetil.
Byl to hezký letní večer. Vál teplý větřík. Zrovna se stmívalo a stíny domů se prodlužovaly. Po ulici šel chlapec. Důvěrně známou ulicí. Zastavil se u místní restaurace, kde vařili výborný rámen. Usedl na jednu z barových židlí. Pozdravil muže a děvečku. Všichni se usmívali a byli prosté radosti z toho, že se znovu vidí. Děvečka se nemusela ptát a ihned hodila na pánev vybrané suroviny. Moc dobře znala jeho nejoblíbenější jídlo. Byli skoro jako rodina. Po těžké práci se tento blonďáček vždy vracel sem a sděloval novinky.
Tím Ebisu vymýšľal stratégiu. Dohovorili sa na signáloch a postavili sa do bojovej pozície. Zatiaľ, čo sa rozprávali, Naruto vytvoril klon a on si išiel sadnúť na vetvu stromu. Pozoroval ich.
„Kage Bushin,“ zvolal Konohamaru a vytvoril asi desať klonov.
Všetci sa rozbehli na Narutov klon. Behom chvíľky všetky porazil. Naruto-klon urobil ďalší klon a ten spravil Rasengan bez pomoci toho druhého. Rozbehol sa a mieril to na Konohamara. Vyhol sa. Naruto-klon dostal nápad. Urobil ďalší klon a odlákal Konohamara do lesa.
„Kdeby mohol byť?“ pýtala sa Sakura.
„Neviem, ale dúfam, že ho nájdeme ako prví,“ odpovedal jej Sasuke.
„Mali by sme si pohnúť,“ zapojil sa do rozhovoru Sai. Všetci prikývli a zrýchlili. Hneď na to Sasuke a Sai zakričali: Ninppo: Chouuji Giga, skríkol Sai.
Sharingan, skríkol Sasuke.
To nie je fér. Nemám čo použiť, myslela si naduto Sakura. Sai poslal svoje zvieratá, aby hľadali Naruta a Sasuke prečesával okolie svojim Sharinganom. Sakura sa snažila vycítiť chakru a tak zbystrila svoje zmysly.
Venku se zatáhlo a začalo krápat. Bára seděla na dvorku a říkala si, že to mohla čekat. Jakoby nebylo dost děsné to, že bude muset za pár hodin možná bojovat s nějakými šíleně silnými ninji, ještě musí být blbý počasí. Nevěděla, co má dělat. Neměla žádnou sbírku zbraní, kterou by mohla kontrolovat a leštit, žádné symbiotické broučky, kterým by mohla nějakým záhadným způsobem dávat instrukce, žádnou chuuninskou vestu, ve které by mohla doplňovat stav náplastí a šumáku, ani neuměla meditovat a střádat tak čakru...
Je mrazivá noc protkaná deštěm. To však dva lidé nevnímají, jsou totiž pronásledováni skupinkou ninjů z vedlejší vesnice, neví proč je pronásledují, ale bude to zřejmě kvůli obživě.
"Yahiko, ukryjme se někde." Když se ohlédla zděsila se. Muž se tísnil za nimi, měl zapadlé oči, jakoby si každý den vykuřoval nejméně stovku cigaret či dýmek. Rozcuchané vlasy a tvář zjizvenou.
Naruto si pomaly vykračoval ulicami, keď zrazu zacítil chakru blízko cvičiska. Išiel sa tam pozrieť. Bola tam mladá kunoichi s tmavomodrými dlhými vlasmi. Mala oblečené čierne legíny a trošku predĺžené fialové tričko s krátkym rukávom. Na pravej nohe mala puzdro na kunaie. Mala aktivovaný Byakugan a tvrdo trénovala spolu s Nejim. Mal dlhé vlasy v culíku, oblečenú bielu košeľu s tmavohnedými trojštvrťovými nohavicami. Na prvej nohe mal puzdro na kunaie a tiež mal aktivovaný Byakugan. Naruto sledoval ich zápas s otvorenými ústami.
Po hodině:
Shino s Kibou a Akamarem už čekali na holky u jejich domu. Kiba si všiml, že je Hiashi-sama sleduje z okna se zamračeným výrazem. Jakmile zaznamenal, že o něm ví, schoval se do domu.
„Nechápu, proč Tsunade nemohla přidělit někoho jiného. Mohla uvolnit někoho z mise, ne? Nemůžu tomu uvěřit, vždyť jsme hlavní klan z Listové!“ nadával Hiashi.
„Tak my jdeme, tati. Měj se tu dobře,“ rozloučila se Hanabi a vyšla z domu.
„Itekimasu, otou-sama,“ řekla Hinata a následovala svou sestru.
„Tak jdeme?“ zeptal se Kiba.
Bára ležela s otevřenýma očima v posteli a zírala do stropu. Shino a Lee už byli dávno na první hlídce, ale ona prostě neměla na spánek ani pomyšlení. Hlavou se jí hnalo tolik myšlenek... a navíc ji při tréninku Lee omylem praštil pod žebra (nutno říct, že on v tom byl v podstatě nevinně, jenom nečekal, že je Bára až taková lama na boj zblízka) a teď jí to otékalo a pořádně bolelo. Nakonec usoudila, že prostě spát nebude, a šla si na to dát pytlík mražené zeleniny.
„Kristovanoho to se mi snad zdá!!!“ stála Bára před troskami, které zbyly z chlívku pro ovce, a nevěřícně na ně koukala. Neji se postavil vedle ní se založenýma rukama.
„Shino říkal, že se to prý stalo za Shikamarovy hlídky...“
„A to jakože to zas někdo zapálil? To už přestává všechno, toto!“
„Shikamaru prý tvrdil, že nikoho neviděl a že to muselo vzplanout samo od sebe.“
„Notak tomu už věřím... A Hinata?“
„Ta prý spala...“
„Sakra, to se mi nelíbí!“
„Souhlasím, je to podezřelé.“
Síce sme vtedy boli len jeden, no pamätá si to každý z nás. Keď Rikudou Sennin cítil, že jeho dni sa krátia a skôr, ako rozdelil nás, bijuu, z 10-chvostého, rozhodol o svojom nástupcovi. Mal sa rozhodnúť medzi synom, ktorý zdedil jeho schopné telo, a synom, ktorý zdedil silu jeho očí (sharingan). Spojením tohto silného tela a očí vznikol ninja s rinneganom. Obaja títo synovia to vedeli. A obaja si svojho otca vážili, preto ani jeden neplánoval ukradnúť dar svojmu pokrvnému bratovi.
Jedného dňa si ich teda zavolal do veľkej tmavej haly.
Slnečné lúče zohrievali vychodenú cestičku medzi stromami, po ktorej šli dve postavy zahalené v tmavých plášťoch a na hlavách mali kapucne. Blížili sa k hlavnej bráne Konohy.
,,Stojte! Povedzte, kto ste!“ zavolal na nich jeden zo strážcov brány.
,,Myslím, že to nebude potrebné, Izumo-san, Kotetsu-san,“ odvetil jeden z prichodiacich a stiahol si kapucňu. Izumo a Kotetsu sa na seba prekvapene pozreli.
Všichni se nahrnuli do dívčina pokoje a zůstali vyvaleně zírat na osobu, která kdysi připomínala vražedného S-kriminálníka zločinecké organizace Kakuza.
„Tve co to do***ele je?“ chechtal se Hidan, nemohouc popadnout ani základní dech.
„Kakuzu-senpááái! Tobi chce taky růžový šatečký!“
„Zmlkni, pomeranči!“ zavrčel zpoza růřového šátečku. „Tohle jsou jasný, růžový, skoro průsvitný kalhoty. Turecký,“ dodal a rozkročil se, aby to všem demonstroval.
Kiba sebou naštvaně praštil na gauč. Nejen, že jeho nejvěrnější přítel, kterému bezmezně věřil, zklamal jeho důvěru. Ještě se všichni ocitli v nebezpečí života a nemohli se bránit! Mohli se probudit mrtví!
No... Byl dost naštvaný.
Káťa, která si šla ještě opláchnout ruce, potom co nesla Froda, se opřela o futra dveří a chvíli ho pozorovala. Potom k němu s povzdychem došla a pohladila ho po hlavě.
Po jídle se skupinka vrátila k opravování plotů. Bára se k nim opět vetřela, protože dobře věděla, co by ji čekalo, kdyby zůstala doma. Pomstychtivá maminka totiž do seznamu zahrnula všechny ty práce, které se rok od roku odkládají a nakonec jsou tak nechutné, až to hezké není. Jako třeba vyčistit ty tmavé prostory za těžkým nábytkem, odstranit plíseň z kachliček v koupelně, vysmýčit sklep, vyprat a přebrat všechno prádlo na půdě a tak dále. K nejnepříjemnějším patřila smrdutá řasa pod vanou.
Ve vzduchu viselo dusno. Zašuměl vítr, znovu se rozpršelo. Nejdřív spadlo pár kapek, pak víc a nakonec se spustil vydatný déšť. Nikoho to nepřekvapovalo. Tato země neustále plakala. Deštná... Zmítaná mezi válkou a prudkými dešti.
V jednom domku, na okraji vesnice, stáli v předsíni mladí manželé. V náručí drželi své dvě dcery. O něčem tiše diskutovali. V pozadí byly slyšet tlumené výbuchy, země se jemně otřásala. Naznačovaly to cinkající skleničky na stole. Ženě se třásly ruce, jak k sobě pevně tiskla svoji dceru. Jí podobná dívka spočívala v náručí otce. Dvojčata Emi a Kei spaly. Ale to se mělo změnit. Kousek od domu se ozval výbuch. Holčičky se rozkřičely. Manželé se na sebe vyděšeně podívali. Naposledy se políbili a každý zamířil někam jinam. Pryč od vesnice, od jejich domu, od vzpomínek.
U Hokage
Hinata zaklepala na dveře.
„Dále,“ ozvalo se zevnitř kanceláře, a tak sestry vešly dovnitř. Hokage vykoukla zpoza hromady papírů, aby zjistila, kdo přišel.
„Konnichiwa, Tsunade-sama,“ pozdravily obě.
„Co potřebujete, děvčata?“ Zajímala se.
„Chtěly jsme se zeptat, koho jste nám přidělila na ten dnešní souboj ve Skryté stromové vesnici.
„Aha, jo to. Shizune!“ zařvala. Její asistentka se ve vteřině objevila vedle ní i s Tontonem v náručí. Tsunade jí pokynula, ať se přiblíží a pak jí zašeptala do ucha:
