Spoluautorská
Bára byla celá promočená a držela se šokovaně za krk. Tohle byla její nejhorší noční můra – že přijde o hlas! Teď z ní bude smutná, němá a skoro slepá holčička, už je to jisté...
„...........!!!!“ zanadávala hořce na účet toho, který jí tohle provedl.
Kabuto se vypotácel ven, zaprášený a dosti pobitý od kamenů. Ale vůbec to nevnímal - byl šťastný! Konečně byl užitečný svému pánu! Bylo jedno, jestli to znamená, že bude trpět. Cvok.
Pracovna Kazekageho
Velitel Skryté písečné vesnice neměl daleko k nervovému zhroucení. Ketsueki se k němu vrhla a začala ho utěšovat. „To nebude tak zlý, Gaaro!“ A když zmatený voják zmizel, dodala: „Tos mi teda sehnal dobrou ochranku.“
Střelil po ní pohledem, setřásl její ruku ze svých zad a vzdychl podruhé. Ta drobná lež ho ještě bude stát hodně sil…
Ošetřovna v Suně
Ketsueki v Gaarově objetí
Gaara v obličeji nepatrně zčervenal, ale pak se vzpamatoval a obrátil se k Radě: „Tak viděli jste?“
Starci mručeli a začali mezi sebou debatovat o věcech, z nichž některé nebyly dívce vůbec příjemné, takže měla chuť s tím vším praštit, ale když viděla nesmlouvavý výraz Sabaku no Gaary, raději si to rozmyslela. Měla takový nepříjemný pocit, že jí dokáže číst myšlenky.
[i]Dokud jsme se pohybovali po planině, rovina nám umožňovala rychlý přesun. V pozdějších odpoledních hodinách se ale krajina okolo začala zvolna měnit. Přibývalo keřů a země se ztratila pod spletí otravného ostružiní, které jsem s nejprve s chutí a potom s narůstající otráveností rozsekával. Do večera jsem toho měl plný zuby a Madara mě navíc naštval, když mi zakázal propálit si cestu ohněm. Pochybuju, že by se v tý pustině někdo zajímal o trochu čoudu, ale hádka by nás jen zdržela a nebyl jsem si jistý, jestli by k něčemu byla.
Jako na zavolanou se ozvalo: „Zuzuzu.“
„Co se tu válíš?“ kopl do mě.
Zpražila jsem ho vražedným pohledem. Na víc jsme se nezmohla.
„Sejmul jsem Kopíráka Kakashiho,“ mávla jsem rukou k bělovlasému.
„Kecáš!“ vyvalil Zetsu oči a otočil se jak na obrtlíku. „No fakt. Má to jen jedno oko. To bude on.“
„Né asi,“ zaťukala jsem si na spánek a protočila oči v sloup.
„Pořád ale nechápu, proč se tady válíš! No tak, chlape, zvedej se,“ zelenáč mě chytnul za paži a vytáhl mě na nohy.
„Klepity, klepity, klep,“ ozvalo se za dveřmi.
Itachi s Deidarou si leknutím padli do náruče.
„Krvavý koleno!“ zhrozil se Deidara.
„Jde nás to sežrat!“ tisknul se k němu Itachi.
„My už to nikdy neuděláme,“ vyhrkl Deidara vyděšeně.
Mezitím Hidan došel otevřít dveře. „Ayumi! Áá, tak rád tě vidím. Ráno je hned hezčí.“
„Dobré ráno, Hidan-san,“ odpověděla Ayumi s nesmělým úsměvem.
„Na chlapa má divnej zadek,“ zaslechla jsem šeptat Zetsua.
„Ty mu čumíš na zadek, Bílá půlko?“
„Jen jsem se mrkla.“
Rychle jsem dopla plášť. Doufám, že teď už nic vidět nebude.
„Ale uznej, že má zadek jako ženská,“ pípla Bílá půlka.
„Já nevím. Na zadek mu nekoukám,“ odsekla Černá.
„Tak se podívej! Uvidíš, že mám pravdu.“
„Nebudu mu tady svlíkat plášť,“ zabručela Černá.
„Ehm.. ehm,“ odkašlala jsem si.
Cesta neprobíhala tak hladce, jako to bylo v jejich představách. Za několik málo minut po odchodu z místa nalezení Jigoku se hustě rozpršelo a navíc padla mlha.
„Ku.va do p.či, v tomhle počasí nemůžeme jít dál. Nevidím na krok.“ Rozčilovala se Naku.
„Máš pravdu, najdeme nějak jeskyni a přečkáme tam do zítřka.“ Navrhl Warui.
„Vy jste citlivky, v tomhle se dá v klidu jít. Myslela jsem, že draci něco vydrží.“
„Drž hubu Jigoku! Fajn, půjdeme celou noc bez přestávky.“
„Ale Naku,“ namítl Warui.
„Už dobrý,“ pustila se Káťa Nejiho, když se jí vše oživilo. Ale pravda byla, že měla co dělat, aby jim stačila. A to běželi jenom chvíli. Nedokázala si představit, jak tohle zvládne dělat celý den. K místu, kde Akamaru našel ty pačesy, jim to trvalo tak tři a půl hodiny. Za tu dobu Kátina opatrnost několikrát polevila a nebýt Shina, který ji pokaždé bezpečně zachytil, dávno by se válela někde po lesním podrostu se zlámanými kostmi.
A slunce už opět vycházelo. Naprostá většina obyvatel Konohy to bohužel ani nepostřehla, protože jejich světlem se stal monitor počítače. Závěsy tedy zůstaly zatažené a začínaly být cítit. A své osobité aroma postupně získávali i uživatelé onoho stroje. Hygiena upadala. Hrozilo vážné nebezpečí, že z homo sapiens sapiens, obývajících Konohu, už zanedlouho vznikne nová větev druhu homo neanderthalensis. A to by nikdo nechtěl.
Ale všem to bylo jedno...
----------------------------------
Sasuke celou dobu bloumal myslí a snažil se najít ten scházející kousek, díky kterému by všechno začalo dávat smysl. Ležel v konožské nemocnici už druhý den, samozřejmě neustále hlídaný ninji z ANBU, kteří by teď radši prokazovali službu svojí vesnici jinak. Například by rádi pomáhali při chytání potulných zlodějíčků, kteří si myslí že vesnice po boji je dostatečně oslabená a proto můžou plnit svoje kapsy i svůj bachor co hrdlo ráčí. Ale né, oni musí hlídat toho mizeru, který za všechno toto trápení může.
Na briehu rieky, najdeme sa.
Keď uvidím ťa z briehu rieky v mojich snoch,
Jedným bozkem, budem teba máť.
Všem se ještě ejndou moc omlouvám za tak veliké zdržení toho dílku. Doufám alespoň, že se vám trochu bude líbit Jinak nebojte, další dílky už snad takové zdržení mít nebude;-)
Zhluboka jsem se nadechla a lehce se zavrtěla. Ucítila jsem příjemnou, nasládlou vůni ženského parfému. Nezajímalo mě, kde se tu vzal, stále mě z části ovládala touha po spánku. Když jsem se však pokusila znovu usnout, zjistila jsem, že to nejde- musela jsem spát opravdu dlouho.
„Jak daleko to ještě je? Cítím všude podivnou chakru.“ Zeptal se znaveně Warui.
„Už jen asi hodinu, to jsi ještě nikdy nebyl v Konoze?“
„Abych se přiznal, tak ne…a ta podivná chakra?“
„Jo to, to je Kyuubi.“ Řekla zcela klidně Naku.
„Kyuubi?!“
„No Kyuubi, jsi nikdy neslyšel nebo co? Devítiocasý démon.“
„Vím, co je Kyuubi, ale ostatním se to asi nebude moc líbit.“
„Proč myslíš?“
„Ty neznáš tu pověst?“
„He? Jakou pověst?“
Naruto se vzbudil, byl krásný slunečný den.
Udělal si snídani a pojedl. Bylo pravé půl deváté, takže měl ještě dost času než začne škola. Šel jsi vyčistit zuby a umýt oblyčej. Později si zbalil věci do školy a batoh položil na chodbu vedle dveří. Vzal si nějaké kunaie a shurikeny. Odešel trénovat na cvičiště číslo deset.
Přiběhl na cvičiště a už zdálky tam někoho vyděl, jak taky trénuje házení kunaiů a shurikenů. Jak přišel blíž, viděl, že je to Sasuke.
,,Ahoj Sasuke!" křičel a bežel k němu.
Sasuke se otočil na něj.
V Konoze to opět vypadalo na krásný, slunečný den a slunce stálo vysoko na obloze. Ulicí se loudal Shikamaru, kterého už vysedávání u počítače přestalo bavit.
„Hernajs, kytky smrděj, ptáci řvou, to bude zase den… Šmarjá…“ Reptal Shikamaru, když mířil na svou oblíbenou loučku, aby se na ní uložil do horizontální polohy, jako obvykle.
------------------------------------------------------------------
Naruto si pomyslel: ,,Něčím těším a podobnějším? Jak to může myslet?"
,,Takže, udělejte to co vám teď řeknu, ale udělejte to postupně:
-vytvořte si dvojice, úplně jak chcete,
-jeden z té dvojice si vybere papírek s číslem učebny,
-potom vaše dvojice půjde do té učebny, kde na vás bude čekat nějaký sensei." rozkázal Iruka-sensei a odešel do jedné z učeben.
Oba ninjové odešli truchlit jinam a zanechali ty tři přetahovat se o utěrku a tancovat při tom stepovat na střepech. Itachi se vzpamatoval nejdřív.
„Proč se pereme o utěrku, když není co utírat?“ zeptal se.
„Já nevím, ale je to sranda,“ řekl Deidara.
„Jo, taky mě to baví,“ zajásal Hidan a jednu Deidarovi vrazil.
„Ty parchante!“ vřískl Deidara a podrazil Hidanovi nohy.
„Kreténe!“ oplatil mu Hidan a zkroutil mu ruku za zády.
[i]„Tak my taky půjdeme, co?“ usmál se Iruka na Káťu, když za nově utvořeným týmem zapadly dveře. Káťa mu úsměv vrátila a poslušně ho následovala.
„Sorry, Iruko,“ myslela si pro sebe, „mám tě ráda a nevím, co se stalo Kakashimu, ale já prostě na ocet nezůstanu!“
Teda jako ne na ocet, žejo ale ve vesnici, jak jinak.
Emi zavrávorala, celodenní putování si vybralo svou daň. Tsunade se zaškaredila, ale pomohla jí muže v bezvědomí podepřít a středem vesnice kráčeli společně.
„Kam mě vedeš?“ zarazila se kunoichi, ve vzduchu cítila zradu.
„Do sídla Hokageho,“ odpověděla blondýna věcně. „Musím ho vyslechnout, než přikročíme k našemu plánu.“
„Dobrá, ale nezkoušej mě podvést!“ zasyčela Emi a ohlédla se za sebe.
„Kdo tě naučil té nedůvěřivosti?“ podivila se Tsunade. „Nikdy jsi taková nebývala.“