Spoluautorská

Tai zalapal po dechu.
"To si snad dělá srandu…"Ač si byl vědom všeho, co se mezi těma dvěma stalo, nikdy by si nepomyslel, že to Setsuyaku takhle vyřeší. Takhle srabsky vyřeší. Srabsky pro něj. Vždyť… dal do toho tréninku strašně moc. Odmítal dobré mise, jenom aby pomohl těm malým geninům pořádně se připravit. A jak mu to oplácí? Vzdáváním se a zbytečným brečením.
"Vítězem je Yuttarishita Kyoudou," oznámil proktor po Setsuyakových slovech.
Kyoudou opustila od svého sevření a svěsila hlavu.

Mám tady přátele!! Vzpomněl si Rogen na její slova.
Přátele… Zamračil se a vzhlédl k nebi.

„Tak pojď Pao …“ vydala se spolu se svým přítelem skrz stromy.
/Buď ho najdu nebo ne …/ zamířila směrem odkud přicházeli blesky.
Šla podle zvuků a záblesků, až došla na menší palouk, několik stromů tam bylo čistě přeseknutých po délce na dva.
Zadívala se před sebe a spatřila Hira.
V ruce držel svojí katanu, s rozzářenou čepelí a měl zavřené oči.

Pocítila ostrou bolest, jak jí kunaie protrhly kůži na pažích. Zkousla zuby, pokoušejíc se nevykřiknout. S téměř vyděšeným výrazem v očích se obrátila na svého protivníka.
"To…ty...ty přece…"
"Nemůžu být tak silná? Neříkala jsem ti, že tohle je svět, ve kterém je možné všechno?" ušklíbla se dívka a založila si pravou ruku v bok.
"Ale…"
"Jsem jen malej prcek? Myslíš, že proto, že jsem mladší než ty nebo tak přinejmenším vypadám, musím být nutně i slabší? Naivko," zasmála se a pohodila pevným copem.

Upřela na něj své vyvalené oči.
„Neotravuj mě?“ znělo jí v hlavě. Jak jí tohle vůbec mohl říct po tom…po čem? Vždyť ani nic nebylo. Byli pořád jen dva kamarádi, týmoví parťáci, stejně staří genini, kteří byli náhodou přiřazeni do stejné skupiny. To jen jí utkvěla v mysli představa, že ta noc v nemocnici byla něco víc, než jen přátelská návštěva.

„Dop*dele!“ zaklel blonďáček a odskočil pár metrů dozadu.
,,A s tímhle myslíš, že mě porazíš? S chabýma úhybnýma manévrama a tou skvrnitou šunkou?“ zasmál se mladík, držící v ruce kamennou tyč. Jeho tělo bylo obaleno vrstvou neproniknutelného bahna, jen otvory pro oči, uši a nos dávaly záminku myslet si, že je to pořád jen člověk.

Nano zamířila cestou z vesnice. Její dům byl nedaleko… kousek od Oblačné.
Prošla mezi stromy až na louku na které bylo stavení. Spíš něco mezi chajdou a domem. Napravo od něj, kde začínal les, byl hrob. Došla až k němu a poklekla před něj.
„Ahoj …Zanakino-dono,“ začala Nano a pohlédla na hrob. Poté na něj přiložila kytici, co po cestě nasbírala a starou vyhodila.

Nad Vesnicí Skrytou v Mlze vycházelo slunce a svými slabými paprsky ozařovalo všudypřítomné sněhové závěje. S pomocí kvílejícího větru probouzelo zdejší obyvatele a dávalo jim na vědomí, že přichází další den. Někteří z místních už ale dávno vyšli ze svých domovů, zachumlaní v zimních bundách a obmotáni vlněnými šálami a ustaraně obraceli své oči k nebi, na něž znovu připlovaly husté sněhové mraky.

Ahoj Hanabi!
Posledních pár dni bylo hektických, přijeli jsme do vesnice skryté v Mraku. Já a hromada dětí, které měli potenciál, ale nechali rodinu za sebou. Museli se jim určit opatrovníci, přidat je do tříd a ještě miliony dalších věcí. Můj nový tým je ubytovaný u mě doma. Otec je z toho velmi nadšený.

Z plání země Vodopádů mířili oba k zemi Čaje, ale brali to kolem země Ohně směrem na východ k moři, aby ušli pozornosti. Cestou byli donuceni přejít hranici Ohnivé země, jelikož jediná cesta vedla hlubokým kaňonem.

Ichigo s Morituri v záři kolem svých těl zahnali Setha do portálu a tím jej i zapečetili, aby se Seth nemohl dostat zpátky do Konohy.
„Konečně se nám ho povedlo zahnat,“ povzdechnula si Morituri a rozhlédly se kolem sebe.
„Hele, kde to jsme?“ zajímal se Ichigo a uslyšel Sethův šílený smích.
„Skončili jste, vy s**či! V podsvětí mě nedokážete porazit!“ řval na ně a Ichigo dostal odpověď na svoji otázku.

Oba stáli bez jediného pohybu naproti sobě a němě si hleděli do očí. Tíživé ticho, obklopující je ze všech stran, každou vteřinou nabývalo na moci a úměrně s ním rostla v pokoji i napjatá atmosféra.
„Nevěděl jsem, že už budeš doma.“ Zašeptal. „Ve sněhu nebyly vidět žádné stopy.“
Ticho.
„Šla jsem zadním vchodem.“ Odpověděla téměř neslyšným šepotem.
Ticho.
Co dál? Co říct? Jak jí to vysvětlit? Nevěděl. Zase všechno pokazil. Nigenteki je zklamaná a Hinata naštvaná.
„Prosím, pochop…“ začal.

Šel a šel, pořád dál a dál. Šel a myslel, co udělá, až tahle cesta skončí. Až dojde na konec a uvidí ten malebný domeček, z jehož komína vychází kouř.
Domov.
Ruce v kapsách a tváře stále vlhké od slz, které vyplakal. Bylo mu to tak líto. Všechno. Kdyby…
Ne, žádné kdyby. Hnusné, protivné slovo. Říká, co by se mohlo stát, jenže nikdy se to stejně nestane. K čertu s ním.
Kopl do kamínku, vyčuhujícího z tenké sněhové přikrývky.

Pomalu otevřela oči a párkrát zamrkala, jak jí oslepilo zářivé světlo. Tak neobvyklé pro Skrytou Mlžnou vesnici.
Všude kolem bylo bílo. Snažila se posadit a zjistit, kde to vlastně je. Bolest, vystřelující jí do celého těla, jí to však nedovolila. Ponořila se do měkkého polštáře a znovu zavřela oči.
Nemocnice.
Nemohla si vzpomenout, co se stalo po tom, co přeskočila toho ninju z Kamenné. Měla pořádné okno a ať se snažila, jak chtěla, nemohla na nic přijít.
,,Jestli pak jsou ostatní v pořádku…"

První věc, kterou Itachi uviděl, byla Ayumina tvář, jak se k němu sklání se starostí v očích.
„Já jsem umřel a teď jsem v nebi?“ zamumlal omámeně.
„Ne,“ usmála se Ayumi. „Akorát jsi omdlel.“
„Zdá se mi to, nebo jsi opravdu nehoře bez?“
„Jo, to se ti zdá,“ ujistila ho Ayumi.
„Myslel jsem si to,“ řekl posmutněle Itachi.
„Už si píšu: zvrtlé choutky, halucinace, špatná barva, omdlévání. Ještě něco?“ ozval se Deidara, který psal červenou fixou na Housovu tabuli.
„Ještě připiš zvýšenou teplotu,“ navrhla Ayumi.

Dovedl zmatenou dívku zpátky domů, kde padla na postel a zabořila obličej do polštáře. Itachi zaváhal. Měl by ji jít utěšit? Přece nic takového není potřeba nebo ano? „Jsi smutná?“ začal opatrně.
„Ne! Jsem strachy bez sebe!“ odsekla s očima plnýma slz.
Ničemu nerozuměl. „Proč?“ vydechl.
Překvapeně se na něj podívala. „U vás je normální, že má každej nějakou zvláštní schopnost, ale tady ne. Udělá to ze mě vyvrhela! Tady u nás je každá anomálie špatná, víš?“

,,Slabota, slabota, slabota," ušklíbl se Tai, pozorující Nejiho tým při vykonávání jejich ninjutsu technik. ,,Popravdě se ani nedivím, že mě k vám přidělili."
Mladý Hyuuga svraštil obočí a zatnul ruku v pěst. Ne, tenhle kluk se mu opravdu nelíbil. Nejenom, že si tu teď vyskakuje na jeho tým, ale dokonce se i motá kolem Hinaty a podezřele dobře si s ní rozumí.
,,Pche," zašeptal spíš pro sebe. ,,Já snad začínám žárlit."Koutky Nejiho úst se mírně zvedly a on si odfrkl.

U Lilithky doma

Lehké bílé vločky, snášející se v chomáčcích k promrzlé půdě se zbytky suchých travin, odrážely první paprsky slabého zimního slunce, jenž se neúnavně prodíraly hustou vrstvou ranního oparu. Obyčejní lidé obývající Vesnici Skrytou v Mlze byli povětšinou stále ještě ve svých domovech a užívali si poslední minuty nerušeného spánku, shinobi už ale byli dávno na nohou a chystali se na své po dlouhé době první mise, zadané novou Mizukage.

Ucítila, jak se tělo jejího bratra napnulo.
Zadrkotala zuby. Mráz jí přejel po zádech jako ostrý rampouch a zanechal za sebou ledovou stopu. Zavřela oči a zkousla si spodní ret.
Nádech.
Výdech.
Věděla, že tahle situace bude muset někdy přijít. Věděla, že mu to bude muset někdy říct. Jenže tohle? Situace sice přišla, ale nebyla to ona, kdo mu to řekl. Prozradil mu to její kamarád. A co teď? Má se jen falešně usmát a říct: ,,Za pět měsíců?" Nebo se z toho vykroutit a se slovy - ,,Promiň, už musíme jít." - utéct pryč?

Musela som poslúchnuť každý jeho príkaz. Bolo mojou povinnosťou Orochimarovi-sama