Spoluautorská
Na prostorném balkoně stály dvě velké ještěru podobné postavy, jedna z nich tu druhou lehce objímala krkem. Vypadali jako krásný pár, ovšem druhou osobu na první pohled něco trápilo.
„Už to bude rok.“
„Jo vím, rok od doby, kdy jsem sem přiletěla.“
„A rok od doby, kdy jsem se do tebe zamiloval.“
„Hm. Stejně mě zajímá, co dělá Jigoku.“
„Ale no tak Naku, to jsi na ni ještě pořád nezapomněla?“
„Ne, je to těžké! Zůstala v Konoze, nevím, co sní, dělají, možná ji mučí, nebo už dávno ví, co je. Mohli ji dokonce i zabít…,“
Sasuke nerad, ale vstal od ní, protože by nebylo moudré pokračovat. Aime byla zklamaná, že nepokročili dále.
Na to, ako ľahko som sa k nim dostala, im to asi veľmi nemyslí... Ale mne to rozhodne nevadí. Uškrnula sa. Takto sa o nich dozviem, čo potrebujem. A ani nemôžem povedať, že sa nudím. S týmito myšlienkami sa v duchu zasmiala a opatrne zakrádala za známym jashinistom.
Mali prvú zastávku po dlhšej dobe, potrebovali doplniť tekutiny a momentálne bola okolo nich taká hmla, že sa aj tak nemali ako pohnúť.
Iruka-sensei odešel se Shikamarem a Choujim do vedlejší místnosti. Po chvíli se Shikamaru a Chouji vrátili:
,,Trefil mě jenom desetkrát!" zvolal vítězně Chouji.
,,Jenom desetkrát?!" zamumlal Naruto který se divil, jak se raduje Chouji z toho, že ho Iruka-sensei trefil desetkrát.
,,Mě trefil pokaždé, usnul jsem tam." řekl Shikamaru.
,,Ty jsi tam usnul?" vyhrkl Kiba.
,,Jo, jo, usnul. Byla to nuda. Jo a, Sakura a Ino - skupina číslo dva tam mají jít." oznámil ještě Shikamaru. Ino a Sakura šly teda do vedlejší učebny. Vešly tam a podívaly se na Iruku-senseie.
Jigoku dostala výraz nepopsatelného chtíče. Pomalu obešla stůl a sedla si Narutovi na klín.
„Chtěl-bys-te-to-vyz-kou-šet?“ usekávala a ruce mu ovinula kolem krku.
„No… myslím, že n-“
„Ale Hokage-sama…,“ sjela mu laškovně jednou rukou po hrudníku dolů.
Naruto jí ze sebe sundal a vstal, ona s ním.
„Promiň Jigoku… ale oba víme, že naše srdce patří někomu jinému,“ položil jí ruce na ramena.
Smutně sklonila hlavu. „Máte pravdu… Hokage-sama,“ zašeptala.
Naruto se na ní mile pousmál a tak jí dodal trochu sebevědomí.
...prešli cez tú istú dlhú kancelársku chodbu, ktorá bola napádaná zvukmi práce, ktoré presakovali cez steny.
Bez slov a plynulým krokom sa dostali do haly, kde veľké drevené dvere otvoril Kakashi a ako najvačší japonský gentleman dal prednosť ostatným.
Žiaci poslušne čakali na dennom svite čo hádzal ich tiene na zem a keď sensei podišiel bližšie očakávali jeho príkazy.
"Na čo čakáte? k Južnej bráne!"
Ani nestačili poriadne prikývnuť a zaznel zvúčný odraz sandálov od kamennej dlažby ktorý bol v zlomku sekundy minulosťou.
„Tak kdy bude ten výcvik?“ zajímala se už najedená Bára.
„Třeba hned!“ tleskl Iruka a vstal. „Teda, usoudil jsem, že výcvik v terénu je přece jen moc silné slovo, jelikož by to bylo moc nebezpečné, kdybysme vás teď začali učit uhýbat útokům a tak... no ale řekl jsem si, že vyzkoušíme, jestli dokážete vycítit dobře čakru i jinde než ve třídě!“ Kakashi přikývl.
Nejdřív poznámky, prosím 
„Sakra!“ zavrčel Sasuke a praštil do jídelního stolu ve své kuchyni. Vztekle přešel ke kuchyňské lince a opřel se o ni. Rozhlédl se kolem sebe a dostal geniální nápad, jak konečně dostat tu mrchu – Ryuzakiho.
Sasuke přesně věděl na co má Ryu slabost. Jednoduše jahody a sladké. Takže proč nepřichystat sladkou pomstu? Sasukemu přeběhl po tváři ďábelský úsměv a odešel z kuchyně.
Slunce bylo skryto ještě daleko za obzorem, ale devítičlenná skupina už byla na cestě. Procházeli sytě zeleným lesem. Stromy rostly stále hustěji a zakrývaly tak svými mohutnými korunami noční nebe. Po mlze už nebylo ani stopy. Neklamně se blížili k Vesnici Skryté v Listí.
Skončila škola a Naruto si stoupnul k Sasukemu.
,,A teď půjdeš říct Sakuře, že jsem ti ten test napsal já!" vychrlil Naruto na Sasukeho.
,,No jo, dobře." odpověděl otráveně Sasuke a šel s Narutem najít Sakuru.
Uviděli Sakuru jak stojí před školou a tak se k ní rozběhli.
,,Sakuro, ahoj!" křičel už z dálky Naruto.
,,Naruto, Sasuke!" řekla šťastně Sakura.
Naruto a Sasuke k ní přišli.
,,Co potřebujete?" zeptala se Sakura.
,,No, Sasuke by ti chtěl něco říct." řekl Naruto tak trochu přemlouvavě.
,,Sasuke?" zamumlala potichu Sakura.
Začala ho líbat, jí ani nevadila ta hnusná pachuť v jeho ústech ani to, že nedělá skoro nic. Jenže to netrvalo dlouho. Pochvíli jejího snažení se připojil i on. Nejdříve asi nevěděl, co má dělat, ale pak jí jemně vzal a položil na postel.
Kabuto se zrádně krčil na kraji lesa a sledoval, co to tam sakra ten člověk vyvádí? Očividně řezal polena a nosil chroští na hromádku...
„Tududuu, hmm, hmmm...“ pobrukoval si Asuma, když už měl pěknou hraničku. Konečně si užije toho, co mu tak moc chybělo... koukání do ohně! Byl možná divný, ale jednou za čas to prostě potřeboval... Cigareta byla chabá náhražka. Rozhlédl se, jestli nikde nikdo není, a pak zašeptal: „Hósenko-mástře, vyzývám tě!“
Bim, bam, bim, bam, myslím, že bych si s tím už měl přestat hrát, řekl si Hidan.
"Hidanéééé, pocééém prosííím." Ozval se naléhavý hlas z koupelny o patro níž.
"Co, kde, kdy, jak, kam?????" probudil se zhypnotizovaný Hidan.
"Za mnou…, potřebuju umýt záda a Pein tu není…"
"Cože??? To si ze mě děláš p**el ne???? Zbláznila ses????? S**u ti, umej si je sama…." odpověděl zděšeně Hidan myslíc na tu strašnou pomstu, kterou by vůdce vymyslel, kdyby se o tom náhodou dozvěděl.
Naruto a Sasuke po chvíli přiběhli na cvičiště, ale nikdo tam nebyl, jenom Iruka-sensei.
,,Kde všichni jsou?" rozhlížel se kolem sebe Naruto.
,,Nevím, asi se nikomu nechtělo."
,,Iruko-senseii!!!Už jsme tady!" ohlásil jejich příchod Naruto.
,,Oh, Naruto, Sasuke! Alspoň někdo dorazil." řekl docela šťastně Iruka-sensei.
,,Můžeme začít?" řekl tak trochu otráveně Sasuke.
,,Jo, jo, jistě." odpověděl Iruka-sensei.
,,Můžu jít první já?!" vykřikl Naruto radostně.
Neji už byl opět pod stolem. Svíjel se smíchy, už tak dost vyvalené oči mu lezly z důlků a neměl daleko k udušení.
Dokonalý zabiják, ten humor, pomyslel si, když roztřeseně usedal na židli. Otřel si čelo už lehce zašedlou halenkou a omylem si přitom přičuchl k podpaží.
„Panebože,“ ujelo mu a pokusil se zastavit zvracecí reflex. To oblečení už má na sobě dlouho.... a co je sprcha, to už málem zapomněl. Rychle zaklapl notebook a rázně vstal.
Uplynuly dva týdny od vyhlášení plesu, a kluci ještě stále nikoho nepozvaly. Celá parta zkroušeně seděla na střeše školy a v tichu si lámaly hlavy, koho pozvat. Jen Neji byl naprosto v klidu. On jediný už měl partnerku.
„Sakra Neji, ty máš takový štěstí!“ zanadával spíš pro sebe Sasuke a naštvaně se na něj zahleděl. Hyuuga se jen přihlouple usmál. Naruto si nešťastně povzdechl. Chtěl pozvat Sakuru, ale věděl, že ona by s ním nikdy nešla. Vždycky toužila jenom po Sasukem.
Inin pokoj byl docela jiný, než ten Sakuřin. Byla tam fůra polštářků, šminky, plyšové hračky a panenky a samozřejmě kytky. Všechno tam mělo květinový vzorek, peřiny, záclony, všechno. Na zdi visel velký fotografický kalendář nazvaný: Akatsuki za sluncem! Na tento měsíc tam byla fotka nějakého plavovlasého kořena, který běžel se surfem do vln.
„Takže, pojď si vybrat pyžamo!“ zvolala Ino a začala vyhazovat ze šuplíku svoje noční košilky.
Když okolo osmé hodiny dorazila Tenten, byly už Ino s Káťou vymydlené a připravené v pyžamu.
„Kdo jsem? Tak tohle je teda úroveň, ani vlastní dceru nepozná.“
„Vlastní dceru?“ ještě jednou ji sjel zkoumavým pohledem, zastavil se u očí, ta krvavá barva mu něco připomněla.
„Jo vlastní dceru, jmenuji se Naku, jsem dcera Nikko a tebe, Haragasi.“
„Ty jsi dcera Nikko? Tebe jako dceru neuznám, jsi nečistá.“
„Tak nečistá jo? Chceš to vidět?“
„S potěšením.“
Učitel vešel do třídy(byl to Iruka-sensei).
,,Dnes nebudete potřebovat nic na psaní ani sešity. Půjdeme na menší výlet." řekl Iruka-sensei hned potom co se postavil k tabuli.
,,Takže, půjdeme se podíval ke skále kde jsou hlavy Hokagů, potom na procházku do lesa a nakonec na rámen." pokračoval Iruka-sensei.
,,Na rámen?!"skočil Irukovi do řeči Naruto.
,,Ano, Naruto, na rámen." odpověděl Iruka-sensei.
,,Schovejte si věci do batohů a seřaďte se u dveří." řekl Iruka-sensei a šel taky pomalu ke dveřím.
Shikamaru se probudil.
Konoha. Relativně poklidné místo k soužití. Slunce stálo vysoko na obzoru, ptáčci vesele cvrlikali, ale venku nebyl nikdo, kdo by je poslouchal. Všichni byli totiž zalezlí doma. Počkat – všichni. Ne. To jen Iruka se toulal konožskými ulicemi a co chvíli rozmrzele kopnul do plechovky/kamínku/kočky, co se mu připletly do cesty. Ten rádoby počítačový fenomén už mu pěkně lezl na nervy. Děcka hnily před tím zatraceným strojem od rána do večera, ráno pak měly opuchlé oči, byly unavené a při tělocviku vyčerpaně funěly už při třetím kolečku.
