Nováčci

Tvár, ktorú som zbadala bola úplne nehybná. Bola celá bledá, skoro až biela.Jedinou výnimkou boli dva červené pruhy. Jeden sa tiahol od brady na ľavé líce a druhý sa točil z pravého. Pred očami sa mi tmelo, ale stihla som si ešte všimnúť tetovanie na čele. Boli to štyri zvislé vlny, dve a dve pod sebou. Ten znak som poznala, ale odkiaľ?

„Jsem rád, že jste všichni přišli. Dneska jsem se s vámi chtěl sejít o něco dřív.“ začal mluvit Mitsuroki.
„To nám došlo, když meškáte jenom hodinu.“ odpověděl mu Sasuke kysele.
„Takže přejděme k věci. Mám pro vás menší test-“
„P-p-p-písemka?!“ zhrozil se Sasuke.
„Buď zticha! Nebude žádná písemka.“ okřikla ho Ayame.
„O jaký test zas jde?“ zeptal se Naruto.

Predstavenie: Tento príbeh je zasadený do deja a prostredia Naruta od prvých dielov. Vznikal postupne v mojej fantázii a teraz som sa konečne odhodlala ho celý spísať. Je to môj prvý pokus tak dúfam, že sa vám to bude páčiť. Vekové hranice som kúsok posunula, takže nie sú úplne rovnaké, ako v mange.

Kde jsem…
Ten hlas…

„To si děláte srandu, ne? Jak nevíte? Jsem na správné adrese? Nemocnice, myslím? Tady máte za práci vědět, jak je na tom pacient. Tak mi to laskavě řekněte. Nebo…“

To se mi jen zdá…
Volá mě spánek…

Bolesť pri srdci a moja láska vo dverách,
odjakživa som ťa tak veľmi chcela.
Avšak ty máš oči iba pre ňu,
nevnímaš svet, nevnímaš seba, iba ju.

Možno keby si otvoril oči,
a tvoj pohľad by na mňa skočil,
pochopil by si čo k tebe cítim...

Milujem ťa, avšak ty to nevidíš,
milujem ťa, avšak ty to necítiš.

Nevnímam nič, už iba svoju bolesť,
kvapky krvy padajúce na zem a to, že nadišiel môj koniec.

Sestra stála u malého hrobečku, který byl poset okvětními lístky sakury, která stála opodál. Byl by to optimistický pohled, vidět jak Sakura stojí pod sakurou, kdyby ovšem na náhrobku bylo napsané jiné jméno. Jiné jméno než Haruno Kisumi, její sestry. Kisuminu smrt si dávala za vinu právě Sakura. Nechala se Kisumi přemluvit. Kdyby se to nestalo, tak by teď nestála tady.

Naruto má dneska speciální den,
dneska rámen zadara jen.
Podmínkou je ale přijetí,
do klubu masek pro děti.

A tak Naruto za Kyubiho šel,
ale běda jen co do ichiraku vešel.
Málem o uši přišel,
zírajíc před sebe děti ve zbroji našel.
Naruto z ichiraku už nevyšel.

Co se stalo je jen a jen na vás,
ale rychle než přijde děda mráz.
A děti se sejdou zas,
a záchrana Naruta zbude jen na vás.

„Hanabi? Hanabi! Kde je to dievča?“
Dvere do doja sa odsunuli. Šedivejúci Hiashi Hyuuga zastal na prahu a sledoval svoju dcéru ako poctivo cvičí. Po dokonale vymeranej otočke ho konečne zaznamenala, rýchlo si uhladila cvičebný úbor a jemne sklonila hlavu.
„Otec.“
„Hanabi, chystáme sa na cintorín. Ideš?“
„Nie. Najprv dokončím tréning. Pôjdem večer.“
„Ako chceš.“
Hanabi osamela. Jej otec nikdy neuplatňoval svoju autoritu, keď išlo o návštevy hrobov.
Za tie dva roky veľmi zostarel.

Na chvíli se zastavila. Nemohla přestat dívat se kolem sebe.

Ucítila teplý stisk přátelské ruky. Dodal jí trochu odvahy, avšak ne dost, aby dokázala udělat další krok blíž k té budově, která stála přímo před ní a byla tolik důležitá. Podívala se do očí své kamarádky. Avšak sklopila zrak, věděla, co v nich je vepsáno. Nestůj tu tak! Vím, že to bolí, ale nejsi tu sama. Pojď!

Všichni rookies úspěšně absolvovali akademii a nyní je čas na přidělení do týmů. Každý nedočkavě poslouchá, až mistr Iruka přečte tři jména, mezi kterými bude i to jejich.
„Teď přichází na rad tým 7. Tento tým budou tvořit Uzumaki Sasuke,“ Sasuke nedočkavě zvedl hlavu a zazářili mu oči. V týmu chtěl být rozhodně s Ayame, kterou ani za šest let nepřestal obdivovat. Dále se kamarádil v ročníku snad se všemi, kteří prošli zkouškou, takže by mu nevadilo být v týmu prakticky s nikým, kromě…

Hikarin pohľad

„Kohaku! Ak chcete ten zvitok, tak si ma chyťte!“ počula som ako Minari-chan zakričala. Skákala som po konároch stromov spolu s jednou mojou mačkou, ktorá mala na chrbte Kioga.
„Hikari-sama, niekto sa k nám rýchlo blíži. Myslím, že to je ten modrý chlap,“ povedala mačka.
„Do kelu! Shijo, zober Kioga do bezpečia. Ja ho zatiaľ zdržím.“
„Budete v poriadku, Hikari-sama?“
„Áno budem. Choď,“ zastavila som sa a otočila sa smerom, z kadiaľ som cítila Kisameho.

„Inuzuka Tomeo je odsouzen k smrti pro nesplnění mise!“
„Ale to nemůžete! Vždyť… on jen chránil přátele.“
„Ustoupil!“
„Ale udělal to proto, aby nezemřeli! Tak Aniki, řekni něco!“
Tomeo stál před stolcem soudu zcela tiše a nehnutě. Oči měl skloněné k černobílému vlčákovi u svých nohou.
„Aniki, co je s tebou? Vysvětli jim, že jsi nevinný.“
„Ticho v soudní síni! Soud rozhodl! Inuzuka Tomeo bude zítra v sedm hodin ráno popraven! Případ uzavřen!“

„Jak se to stalo? Pře…“

Nedokázala udržet pozornost, více neslyšela.
Vzpomněla si až příliš. Až moc se toho stalo… Nemohla se s tím ze vteřiny na vteřinu vyrovnat. Prostě nemohla. Tehdy na to sice myslela, ale v podvědomí, musela se soustředit na svůj úkol. Nesplnila slib, selhala, věděla to, až moc dobře.

Bol sparný slnečný deň. Dnes som nemal naplánovanú žiadnu misiu, tak som mohol ostať doma a relaxovať. Za posledný mesiac som si teda veľmi neodpočinul. Prešiel som celú Ohnivú zem. Ako kapitán ANBU som mal zo všetkých členov najviac práce. Toto voľno mi zariadil Hokage, takže som mu bol neskutočne vďačný.

Bylo hezké sluneční dopoledne a po dětském hřišti v Konoze se rozléhal veselý dětský smích. Vlastně jeden hlas se od těch ostatních lišil, byl to hlas asi šestiletého dítěte se zeleným tričkem a oranžovými kalhotami, držící v levé ruce knížku ‘Flirtovací taktiky‘. Dítě s blond vlasy ve tvaru slunce a škodolibým smíchem utíkalo před o něco starším mužem s bledohnědými vlasy.
„Sasuke. Prosím vrať mi tu knížku. Slyšíš? Stůj!“ křičel za dítětem muž s prosebným hlasem, který nevěděl, zda se má bát nebo zuřit.

Minarin pohľad

Dúfam, že Hikari nezabudla, že sa nemá pozerať Itachimu do očí, pomyslela som si.
Kisame zaútočil priamo na Kioga. Nevedela som nájsť Ryuuqa, ale to bolo len dobre, keďže mal zvitok. Stála som tam s Hikari v bojovej pozícii a čakala, čo Itachi spraví.
„Myslím, že má starček Kiogo problém. Čo myslíš Hikari-chan?“ usmiala som sa na ňu s pobavením.
„Aj ja si myslím, že starček už zrejme nestíha.“ usmiala sa a ostražito sledovala Itachiho, aj keď si išla sadnúť.

Akatsuki, to je naše parta,
červený mrak, toť jest náš znak.
Masoví vrazi, to je naše garda,
škoda jen, že nikdo z nás nemá dobrý zrak,
pak by se nám bijju lépe lovili.

Ovládnout svět,
to je náš plán.
Těd když ho víte,
musíme doufat jen,
že ho nezjistíte dál.
Jinak by si nás šéf,
k obědu dal.

Náš šéf, to je grázl,
má v sobě tisíc tyček.
Možná proto má mozek plný kytiček.
Tak nám místo něj šéfuje jeho manželka,
no jo to je zas pěkná hysterka.

Máme tam taky děcko,
co si myslí, že Madara je.

Hikarin pohľad

Mesiac už bol dosť vysoko a my sme sa stále smiali. Začala som chytať kŕče do brucha, tak som sa pokúsila prestať smiať. Bohužiaľ, to nešlo, keďže si Minari-chan stále robila srandu z princov. Potom zrazu prestala. Keď som zbadala jej vážnu tvár, úsmev mi z tváre zmizol.
„Ani nie. Len... Mali by sme nájsť zvyšok klanu, ktorý stihol utiecť."
„Máš pravdu. Ale kto vie kde sú."
„Preto by sme ich mali nájsť. Môžu byť v nebezpečenstve!"

Ráno se jako první probudil Neji. Potichu vylezl ze stanu ven, aby Tenten nevzbudil a šel k jezírku doplnit zásoby vody na cestu. Když se vrátil zpátky Tenten ještě spala.
Asi se jí něco pěkného zdá, když se tak krásně usmívá. Pomyslel si Neji, když se na ni díval. Potichu se k ní naklonil, políbil jí na tvář a něžně jí zašeptal do ucha: „Tenten. Už musíme jít.”
Tenten se neochotně posadila, promnula si oči a řekla: „Tak dobře.” Hodně nahlas zívla.

Naruto se převaloval na posteli, ležel v ní sám. Celou noc nespal. Otočil se na bok a koukl na budík, zjistil že je šest ráno. Sedl si a sepnul ruce. Asi byl hodně šťastný a nedočkavý protože dneska měli očka jeho syna poprvé spatřit dům kde prožije své dětství. Za závěsem se objevila nepatrná záře. Naruto vstal a roztáhnul závěsy, do obličeje ho začalo hřát vycházející slunce. Uviděl jak nad monumentem Hogaků vychází světlo. Usmál se.