Nováčci
Naruto otvoril oči. Ešte sa rozpamätával na sen, ktorý sa mu sníval. Vlastne to nebol sen, to mu Kurama, deväťchvostý démon uväznený v jeho tele, porozprával, ako sa to všetko stalo. Ako to bolo a ako to je teraz.
Naruto sa posadil na svoju posteľ a spýtal sa Kyubiho: „To si mi prečo toto povedal? Aj tak tým nič nezmeníš.“
Kyubi iba posmešne odsekol: „Už bolo načase, aby si sa dozvedel pravdu.“
A to bol koniec ich rozhovoru. Naruto sa porozhliadol po neporiadku vo svojej izbe.
Upratovať to? A načo. pomyslel si s úsmevom na perách.
Kolik to říkala? Dva roky? Ne… bylo to víc…
Dvanáct let…
Když se na sebe podívám, vypadám jinak. Když je to dvanáct let, už mi bude… hmm… dvacet sedm let. Dvanáct let. Za chvíli by to byla polovina mého dosavadního života… Pamatuje si vůbec někdo na mě? Máma a táta… Kde jsou? Kde jsou?
Minarin pohľad:
Pomaly som odchádzala s Narutom preč. Boli sme ticho. Zhlboka som sa nadýchla a Naruto sa na mňa prudko pozrel.
„Niečo sa deje?“ opýtal sa ma vystrašene.
„Nie. Nie nič. Len mi je smutno,“ Pozrela som sa na hviezdy, ktoré sa jedna po druhej objavovali na oblohe.
„Tak poď ku mne,“ povedal a začal sa ku mne približovať. A ja som za to urobila pár krokov dozadu.
„Hej. Nechaj si to chalanské muchlovanie pre inú,“ zasmiala som sa, ale jeho to neodradilo. Stále sa približoval. Až ma nakoniec zastavil strom. Prižmúrila som naňho oči.
Bylo sedm hodin ráno. když Tenten probudil budík. Neochotně vstala z postele a šla do koupelny provést ranní hygienu. Osprchovala se, vyčistila si zuby a učesala se.
Jakmile byla oblečená, šla do kuchyně a nasnídala se. Měla ještě chvíli čas. tak si jen zkontrolovala počet svých shurikenů, kunaiů a ostatních zbraní. Když byla hotová, šla si sednout do obýváku na gauč a čekala na Nejiho. Ten přišel na minutu přesně. Zaklepal na dveře a otevřela mu Tentenina máma.
„Dobrý den.” Pozdravil Neji.
Kyuubi se po něm natáhl rukou, Naruto uskočil stranou a začal dělat pečetě.
„Fuuton: Větrné tornádo,“ křikl, vztáhl ruce před sebe a nechal chakrou tvořit mocný živel.
"Sensei! "křičela jsem přes celou písečnou vesnici.
"Gaara-sensei! "Nemohla jsem uvěřit tomu, že by se Gaara zase zpozdil. Byla jsem trochu naštvaná, neměl by mě pořád nechávat samotnou. Měl se víc starat o čas. Myslela jsem, že Kazekage bude chodit včas, ale to jsem se mýlila. Sedla jsem si do tureckého sedu a čekala, kdy přijde.
"Ahoj, Sairo." prudce jsem nadskočila a postavila se na nohy. Když jsem se otočila, stál tam.
"Jdeš pozdě." poznamenala jsem už zcela klidně a vyrovnaně.
„Já… já nevím, jak mám poděkovat, to byl tak suprový dárek, děkuji…“ usmíval se Naruto od ucha k uchu, když se vraceli domů. Byl už večer.
„To jsem ráda, že se ti líbil, ale až tak moc extra, podle toho jak se tváříš, to nebylo, hehe.“
„Ale bylo.“
„No, to už je stejně jedno, den už pomalu končí, takže půjdeš rychle spát a od rána máš zase normální režim,“ to ji zarazilo, nepřestával se usmívat.
„Posloucháš mě?“ nic se nestalo, „slyšíš, posloucháš mě?“
„Tak to teda ne,“ řekla a dala mu pohlavek.
Ještě chvíli čekali, až si všimli pelášejícího Beeho směrem k nim.
„Mami, podívej, onii-chan,“ zvolal vesele Naruto.
Už u nich byl. Jen co se zastavil, schytal od Yugito přímou ránu do nosu.
„Prooooč?“ řval letecky vzdalující se Bee. Naruto dostal výbuch smíchu. Ukázal prstem na Beeho, který se zastavil na šedesáti metrech od Yugito.
„Hehe, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí,“ uchechtl se.
„No počkej, to si vypiješ,“ zařval a rozběhl se za ním.
[i]Kap… kap… kap…
V minulém díle jste vyděli...
„Kurama s ním chce bojovat. Máte vypadnout.“ řekl Naruto.
„Jasně. Pak nás dožeň.“ řekl Minato a ve žluté záři zmizel i s Itachim a doktorem.
Naruto byl sice nejmladší a tudíž i nejméně zkušený, ale pořád to byl elitní ninja, profesionál a byl na něj spoleh. Proto se Minato o svého syna nikdy nebál.
„VRRRR!“ zavrčelo zvíře stojící teď již před Kuramou. Tedy spíš Narutem ovládaného Kuramou.
[color=blue] Po veľmi dlhej dobe zase raz pridávam ďalší dielik. Veľmi sa ospravedlňujem za meškanie a dúfam, že moje výtvori nebudú úplná sprostosť 
Tiež upozorňujem, že dieliky budú pribúdať trocha neskôr. Mám toho naozaj veľa a aj keď si veľmi prajem túto FF- ku dopísať a to čo najskôr a popritom čo najlepšie (teda na moju úroveň 
), mám aj iné povinnosti. Sľubujem, že sa jej budem venovať čo najviac ako sa mi bude dať, ale nič nesľubujem. V každom prípade dieliky pribudať budú, len nie tak často ako ste zvyknutý pri iných autoroch.
Probudila jsem se na špinavé kamenné podlaze. Všude byla tma a ve vzduchu se vznášel pach krve a hlíny. Obracel se mi žaludek, byla jsem odzbrojená a spoutaná, a především jsem nevěděla, co bude dál. Svitek strčený ze tričkem jako by mě pálil na hrudi, jenže jsem ho nemohla vytáhnout a předložit jako důkaz... Ach bože, Kabuto, jen co tě potkám, rozmlátím ti hubu na tisíc kousků!
„Sasuke, ksakru,“ přijme jeho ruku, kterou k němu natáhl, aby se mohl postavit na nohy, „příště nám dej vědět, že dorazíš, zvládáš až moc dobře skrývat svou čakru.“
„Něco jsem pochytil od Karin, a jestli tě zajímá kde je, tak nemám šajn, zmizela hned, jak se jí dostalo příležitosti. Bože seš to ale jelito. Takhle by z tebe byla placka,“ usměje se se zářivým chrupem, který nedává moc často na obdiv a otočí se zpátky k jejich nepříteli, který se do teď neohrabaně zvedal ze země.
Deň boja sa približoval. Cítil som to v kostiach. Vedel som, že to nastane. Konečne.
Nevedel som sa dočkať. Nevedel som sa dočkať na súboj s Momochim.
Boli sme s architektom na moste a strážili. Nič zaujímavé sa nedialo. Práca išla veľmi pomaly, pretože väčšina robotníkov nechcelo pracovať. Báli sa.
Zlatavé slunce zářilo vysoko na čisté modré obloze a jeho teplé paprsky se opíraly do nedávno vystavěných budov. Lehký větřík čechral lístky statných listnatých stromů, které rostly kolem celé obydlené části. Ptáci vesele poletovali a jejich zpěv byl doprovázen radostným pokřikováním malých dětí, jenž se hrnuly z Akademie ninjů domů na oběd.
„Zavolejte sem Nii Yugito,“ rozkázal a shinobi se vypařili. Dítě dali do zdravotnické péče a oznámili Yugito, že na ni čeká Raikage. Po pár minutách již stála v jeho kanceláři.
„Co potřebujete Raikage-sama?“ zeptala se zdvořile.
„Yugito, dostaneš dlouholetou misi, za pár let k tomu připojím i Killer Beeho,“ začal, „dostanete na starost Kyuubiho.“
Yugito vyvalila oči a nadzvedla jedno obočí.
„Takže je to pravda, že jim utek a znovu ho zapečetili?“ zeptala se.
„Jak o tom víš?“
Jednoho krásného jarního dne se uličkami Konohy procházela mladá hnědovlasá kunoichi, která právě uvažovala, co bude dneska dělat. Ta kunoichi byla Tenten.
„Co dneska asi budu dělat?” Řekla si pro sebe nahlas. Nakonec si řekla, že půjde do lázní. Aby tam nešla sama uvažovala, s kým asi půjde. První člověk, který jí napadl, byl ten vyšší, nádherný, silný a hnědovlasý shinobi, do kterého byla už dlouho zamilovaná. Byl to Neji Hyuuga. Pozvala by ho, ale čekala zápornou odpověď a navíc když chce relaxovat tak ať pozve nějakou holku.
Povídka je dokončená!
[hide=Můj styl psaní]
Časové odskoky
*** 3 hvězdičky jsou minuty až hodiny
**** 4 hvězdičky je den až dny
***** 5 hvězdiček je neurčitě dlouhá doba (roky)
********************************************************************** nejdelší řada je změna osoby a místa odehrávání děje, čas je odlišný od různých linek příběhu
Budova Akademie byla prostě majestátní. Dívkám se až zatajil dech při pohledu na tu nádheru. Akademie nesla na štítu název korunován konožským znakem. Naproti akademii byl park s mohutným dubem, na kterém se pohupovala malá dřevěná houpačka. Myslím, že jsem si nalezla skvělé útočiště, pomyslela si Hinata. Dívky si předávaly pocity z nové školy, zatímco se Gaara a Kankurou vypařili hledat přátele.
Běžel.
Slunce se zvedalo vysoko nad vrcholky statných listnáčů a zvolna začalo osvětlovat krajinu. Stíny postupně mizely a malí ptáčci, skotačící po větévkách, zvesela opěvovali příchod nového rána.
