Nováčci

Byl večer a nad Konohou zářil úplněk. Né všichni už byli ve svém světě snů. Na louce, plné rozkvetlých květin seděla dívka a pozorovala miliony hvězd. Nebyla to obyčejná dívka. Byla to kunoichi. Měla dlouhé tmavé vlasy, se kterými si vítr lehce pohrával a velké oči, které se v záři měsíce leskli a házeli stříbřitý odlesk.

Boj u Shikamara a Hinaty:
„Ehm. Vy budete asi moji protivníci.“ řekl jen tak Deidara, protože doufal, že se proberou a začnou bojovat.
„Jistě. A není tu náhodou někdo další?“ ptal se Shikamaru vstávajíc ze země.
„Né. Jasně, že né. Kdo by taky šel do takového zapadákova. Vždyť tu není žádné umění. Umění je totiž výbuch, jestli jsem to ještě neříkal.“ řekl Deidara s cukajícími koutky.
„Hele. Takže já půjdu do lesíka a začnu boj. Vy dělejte, jako by se nic nedělo.“ dodal ještě a utíkal do lesíka.

"Sakuro! Tohle už je po desáté, co nemáš domácí úkol. Jak si to mám vysvětlit? Tví domácí mazlíčci jsou závislí na tom, aby ti jedli domácí úkoly do mateřského jazyka? Jednou to byl pes, pak kočka, potom.. Ano, akvarijní rybičky, morče.. A dnes?" změřil si Kakashi studentku pohledem.
"Prosím, Papoušek Kakadu." špitla pomalu rudnoucí Sakura. Prostě neměla talent na vymýšlení výmluv. Ale ten papoušek jí ho opravdu snědl!! Kdesi v jejím smyšleném paralelním světě.

„Peine, jak jistě víš, jsem slepý. Vysvětli konečně tomu skrblíkovi, ať mi konečně koupí nový slepecký brejle!“ stěžoval si Itachi Peinovi.
„Já vím, Itachi, ale od té doby, co jsi ztratil ty poslední, ti už žádné nekoupí,“ řekl soucitně Pein a snažil se na sebe otočit Itachiho, který mluvil do zdi.
„Ale Peine, ty jsi šéf! Jsou to tvoje peníze!" snažil se Peina překecat Itachi, „nebo aspoň nějakou hůlku! Já mám modřin! A to ani nemluvím o tom trapasu, když jsem omylem vlezl Deidarovi do sprchy!“

Hinata měla už krásné bříško, termín měla za dva měsíce. Uteklo to jako voda. Naruto přidělil Kenjiho do týmu k Inchi. Ta se do něj hned zamilovala. Kasumi trochu žárlila, vždy když je viděla spolu.

Juubiho zpověď

Jsem démon, otec, stvořitel,
jsem v samotě osidel.
Jsem dárce bolestí,
chci prožít pár chvil radostí.

V zajetí mou duši drží,
vojáci hrdě stojí nad strží.
Chtějí mi klid a mír dát,
už není čeho se bát.

Již budu klidně snít,
a moji synové klidně žít.
Příjde světlo, svoboda
a mírová dohoda.

Děkuji za ten vzácný dar,
již není mnoho času na zmar.
Žijte v lásce a klidu,
já již navěky vzpomínkou budu.

Nastával večer. Doba v Konoze se posunula o dalších pět let. Právě zapadalo slunce, které někdo pozoroval z vršku kopce. Zvedl se vítr a pozorovateli zavlál plášť, róby a zlaté vlasy. Jeho krystal už zdobil znak čtyř mercedesů. Ano, Tanma to konečně dotáhl na Kapitána, což vedlo Tatsumakiho k závisti.
„Je to už týden, co Matsuri rychlo-vyrazila nazpět. Snad je v pořádku.“ Pomyslel si Tanma a před očima mu přeběhl konec minulého týdne.
„Ghoste! Vulture! Je její liška rychlo-připravená?“ Zazněla Tanmova otázka dvěma členům KAF.

„Už jsem v pořádku!"
„No tak to teda nejsi, podívej se na sebe! Celá obvázaná! Co si vůbec myslíš!? Lehni si a lež," přikázal Itachi svojí sestře. Ta už dva týdny ležela zabalená jako mumie v obvazech, a dokonce byla přesunutá do Itachiho pokoje, aby na ni mohl dohlížet. Ale když se vrátím k událostem po jejím příchodu...

Najednou Naruto vyskočil.
„Co se to sakra děje? Vždyť Kakashi-sensei vůbec nebojuje. A ty jsi můj protivník. Proč jsi na mě hned nezaútočil pořádně?!“začal křičet Naruto otázky na Itachiho.
„No, víš. Ono to je trochu složitější. Přišel nám dopis…“ vysvětloval Itachi, když mu do řeči skočil Naruto.
„Ne. Nic nechci ani slyšet. Tak se přeměň, protože ty nejsi pravý Itachi. Nebo že by to bylo genjutsu? Hned dejte všechno do pořádku! JÁ SE STANU NOVÝM HOKAGEM! A svojí vesnici obráním za každou cenu!“ křičel z plna hrdla Naruto.

Vrah. Zrůda. Démon. I tak mě nazývali. Ale mně to bylo jedno. Stejně jsem měl v plánu je všechny zabít. I on mě k tomu ponoukal. Ten hlas hluboko uvnitř mě, chladnější a hrůzostrašnější, než já sám. Promlouval ke mně jen, když chtěl. Našeptával mi hrozivé věci. Nutil mě zabíjet, nutil mě nenávidět. Říkal, že nemám nikoho, kdo by mě měl rád, nikoho, komu bych mohl věřit. V čemž se nemýlil. Nemohl jsem věřit nikomu a ničemu, kromě sebe. Procházel jsem Sunou jako děsivý přízrak, jako tělo bez duše, provázen zlými pohledy.

Hinata
„We are fighting dreamers takami wo...“ Hinata se rozespale natáhla po budíku, který neodvratně hlásil ráno. Neochotně vstala z postele a protáhla se jako kočka. Co nejtišeji přehupkala do koupeny a zastrčila dveře. Učísla tmavé vlasy, vyčistila si zuby… No prostě udělala to co dělá každá dívka každé ráno, ovšem s výjimkou, že ne všechny dívky mají byakugan a zkoušejí Juken.
„Dělej!“ zařval Neji zpoza dveří.
„Aby ses nezbláznil.“ křikla na oplátku a natruc byla v koupelně dalších deset minut.

Ino

[spoiler]„Dobré odpoledne.“ Řekla s úsměvem na rtech blondýna která právě vešla.
„Jak dlouho jsem spala?“
„Asi čtyři dny.“
„...“
„No...mohla by si nám říct kdo jsi?“
„Jmenuji se Naomi.“
„Dobrý začátek.“ Objevil se jí na tváři ještě zářivější úsměv.
„.....“
„Co si dělala v boji s Orochimarem a Sasukem?“
„Nic speciálního, něco jsem dlužila Orochimarovi, navíc jsem měla vlastní důvody.“
„Chtěla jsem se tě na něco zeptat.“
„Na co?“
„Jestli by si se nepřidala ke Konoze.“ A znovu se pousmála.

Naši zombie společně s Orochimarem se chystali na bojiště, najednou těsně před Orochimarem přistál kunai.
„Kdo to-“ Nestihl dopovědět větu, protože se před ním objevila, jemu známá, postava.
„Snad sis vážně nemyslel, že půjdeš bojovat a mě z toho vynecháš!“ Před nimi stála kunoichi, dlouhé rudé vlasy svázané do ohonu, na sobě měla černé tričko bez rukávů, jen s ramínky, a k tomu přilnavé, též černé, třičtvrťáky a normální ninja obuv.
„Kdo to je Orochimaru?“ Zeptal se posléze Sasuke.

„Myslel jsem, že tě už neuvidím. Zmizela jsi jen tak, z nenadání.“ Najednou povolil ještě před chvílí svoje silné obětí.
Všimla jsem si, jak sahá po kunaii. Věděla jsem, že nesmím ukázat nic z toho, co dokážu.
„Promiň, je hezké si myslet, že je to pravda, ale mám obavu, že není.“
Rozběhl se proti mně a sekl. Rychle jsem zareagovala a chytla jeho ruku.
„Přísahám, že to jsem já. Chci se vrátit do Konohy.“ Zapřela jsem se nohou, protože přidal na síle. V jeho oku jsem zahlédla slzu.

„Minato! Měl bys rychlo-jít! Zajisti, že Hokage se bezpečně-dostane ven!“ Byl slyšet Tanmův hlas, který i přes helmu zněl jasně.
„Ani na to nemysli, tati! Jsme v tom spolu!“ Byl slyšet Minato. Tanmovi se před očima rozjasnil obraz.
„Ghoste, tvrdo-kryj pravou stranu!“ Zněly Tanmovy rozkazy a muž jménem Ghost přešel na pravou stranu, vystřídal se s Minatem.
„Radši zůstaň naživu, tati!“ Zazněla Minatova poslední slova. Tanma se s trhnutím posadil na posteli, celý zpocený.

„Jak jste ji mohli nechat utéct?“ zařvala Tsunade. Všech dvanáct shinobi se tak, tak sehnulo, aby nad nimi mohl v klidu proletět stůl, jenž po nich Hokage mrštila.
„Bando pitomců!“ zaječela Tsunade a pak se posadila na židli.
„Hokage-sama, utekla po tom, co jsme se rozhodli přečíst tohle.“ Podal blonďaté ženě bílý svitek Chouji.

Odpovědi se ale nedočkal. Oba dva na sebe hleděli a kdyby neměli masku, tak by zírali s otevřenou pusou.
Naruto si toho ovšem všiml.
„Děje se něco Kakashi-sensei?“ ptal se Naruto s obavami v hlase.
„Počkej tady.“ řekl mu už vyrážející do boje.
„Ale Kakashi-sensei…“ chtěl něco říct Naruto.
„Už ani slovo. prostě tu počkej a opovaž se mi pomáhat. Jenom dál hlídej bránu.“ řekl Kakashi, když si všiml, že chce Naruto něco říct.

„Shikamaru, myslíš, že to vyjde?“
„Nevíme, kdo to je. Uchiha se silou sharinganu a rinneganu, potomek Uchihy Obita, který měl stejný mangekyou sharingan jako Kakashi a který ovládal Juubiho. Jestli tohle všechno je v jedné osobě, musím přiznat, že jsme nahraný. Ale jsi tu ty, proto všichni budeme bojovat ne?“ usmál se Nara na Hokageho, když stáli na kamenné hlavě čtvrtého. Každým okamžikem očekávali, kdy se u nich objeví člen senzibilů říkající, že Uchiha je již na cestě s příšerným monstrem po boku.

Lehce si promnu obličej a unaveně zamžourám, když se mi do očí nečekaně dostane až příliš ostrý paprsek světla. Ještě chvilku mrkám, než se mi ze zorného pole vytratí i poslední zbytky černých skvrn, které způsobilo právě ono jasné světlo. Konečně se můžu pořádně rozhlédnout, kde že jsem se to vlastně ocitl. Všude kolem mě se rozprostírá až těžce uvěřitelná krajina. Vzduch je svěží, prosycený vůní květin a letní přírody. Zelená tráva jemná na dotek a nebe safírově modré. Mám pocit, jako bych byl právě vstoupil do ráje.