Nováčci
Asi o šiestej večer som ju prišiel vyzdvihnúť. Nervózne som si potiahol golier košele a zazvonil som. Dvere sa otvorili a stál v nich jej otec.
„Dobrý večer.“ pozdravil som ho. Pozorne si ma premeral.
„Dobrý večer Kiba. Poď na chvíľu ďalej.“ vyzval ma, a tak som vošiel.
Voviedol ma do obývačky, kde už sedela Katema s mamou. Bola prekrásna, teda, Katema. Povzbudivo sa na mňa usmiala.
„Sadni si Kiba.“ milo ma ponúkla jej mama a ja som ju poslúchol.
Minarin pohľad
Zarazene sa na mňa pozrel.
"Len jednu!" zamračil sa.
"Tá druhá postel má byť pre Hikari..." prevrátila som oči.
"Ty si na mňa prevrátila oči?!" cítila som, že sa na mňa diabolsky usmial cez masku, "za to ťa zbijem po zadku!" Začal sa ku mne približovať, ale keď bol odo mňa na meter, odstrčila som ho katanou.
"Žiadne dotyky. Zabudol si?" usmiala som sa.
"Máš štastie," ustúpil.
"Takže, Hokage –sama, môžem tu zostať?" pozrel sa jej smerom.
„Co to sakra?!“ zapištěla Uno, když se nad jejich hlavami objevily roje zbraní. Její tým už nebyl daleko od věže, tak ji to celkem naštvalo, čekala, že si to v klidu doběhnou.
V jednom zalesněném údolí chráněném za všech stran strmými skalami, stál na kraji louky všem dobře známý dům velký jako palác označovaný jako sídlo nejvíce hledaných nuukeninů, zkrátka sídlo organizace Akatsuki. A v tomhle sídle se v jednom pokoji nazývaném jídelna právě scházela již zmíněná organizace, aby probrala své zločinecké plány. Po poradě zrzavý vůdce promluvil.
"Jak je na tom vlastně ta malá holka? Už je připravená na výslech?"
„Chikako!“ Někdo mě volá.
„Dělej, vstávej! Máš misi!“ Vtrhne do mého pokoje zástupce, Tsuchikageho-sama. Rozespale se posadím na posteli.
„Jakou zase?“ Řeknu mrzutě.
„Je to velmi důležité, mise typu S.“ Říká vážně.
„Co? Proč já?“ Vyprsknu na něj.
„Spoléháme na tebe. Jsi jedna z našich nejlepších kunoichi a shinobi.“
„No tak fajn. Nech mě, alespoň převlíknout se.“ Odsekla jsem.
Říkali mi jinchuuriki 001- Mise v Suně
„Uzumaki Naruto, Haruno Sakura,“ ozvalo se z kanceláře hokage. Sakura vešla dovnitř a pozdravila. Naruto ji následoval. Nevěděla jsem, o co jde. Když jsme s Narutem dopoledne seděli u jeho oblíbeného rámenu, přispěchala Shizune a Naruto musel jít hned k Tsunade-sama. S Shizune byla i Sakura. „Pojď taky, Hinato,“ oslovila mne Shizune.
„Dobře,“ začervenala jsem se. Naruto mě objal a vyrazili jsme.
Byl šokovaný, jeho nepozornost ho mohla stát hodně. To že tu nechal svůj kunai, bylo jako nechat tu svůj podpis. Takovou chybu nikdy v životě neudělal. Ještě několikrát prohledal celé místo. Znovu si potvrdil skutečnost, že jeho zbraň někdo sebral. Pokud někdo ví jak to použít… Může mě vystopovat… Ne, ne, myslím na to nejhorší. Proč by někdo chtěl najít jeho majitele? Shinobi si ho nechá, civilista prodá… Je to v pohodě. Navíc se k němu přenést nemůžu, prozradil bych se sám.
Když se Sayuri vrátila domů, našla na kuchyňském stole dva malé papírky. Stálo v něm: Je mi líto, že jsem se nemohl pořádně rozloučit, ale musel jsem se vrátit do své vesnice, všechny budu pozdravovat od tebe a svého syna, abych nezapomněl, Kazuo spí, celé dopoledne mi ukazoval, co umí a trénovat, tak se unavený.. Měj se krásně, mám váš rád. Tvůj Loki.
Zastesklo se ji, pak popadla druhý papírek.
Prvá fáza plánu sa mala práve začať. Vošla som do kuchyne a sadla si za stôl.
„Mami?“ začala som opatrne.
„Čo je miláčik?“ usmiala sa mama a pokračovala v krájaní zeleniny. Chystala obed. Zelenina, blé.
„Vieš, zaujímalo by ma... Ako si sa dala s otcom dokopy?“ začervenala sa.
„Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme.“ (Autor citátu: Romain Rolland)
1. ČÁST – DÍVKA S VLASY BARVY ČERVÁNKŮ
Sedí a čeká. Smutná dívka s temnou prázdnotou v srdci která se nazývá samota. Sedí a čeká na někoho, kdo se nevrátí, na někoho, kdo se vrátit ani nemůže. Smutně obrací pohled k místu, kde ji zanechal. K místu, kde skončily jeho sny. Pořád čeká na místě kde ji ponechal když ji opustil, ale nakonec odchází, přišel již někdo jiný, kdo bude smutnit.
Jako každý obyčejný den se Itachi ze zločinecké organizace Akatsuki vydal na krátkou procházku. Dělal to vždycky, aby unikl těm blbečkům, svým kolegům.
Došel až k řece, která protékala údolím, kde měli Akatsuki sídlo. Sedl si na kámen a přemýšlel nad vším možným, když periferním viděním zahlédl něco, co by do lesa patřit nemělo. Leželo to na břehu řeky a při prvním bližším pohledu poznal, že to sem skutečně nepatří.
„Do pr*ele“ ulevil si Kakashi.
„U-umm, Kakashi sensei?!“ oslovil ho Naruto. „Děje se něco?“
„Ne, ne, jen nevím, kam jdeme. Ale to můžu samozřejmě hned napravit, jen se musíme vrátit do Konohy, líp to naplánovat a…“ začal Kakashi.
„Fajn, panstvo a damstvo, otáčíme to!“ vykřikl Naruto na ostatní zúčastněné.
„Tak jsem vás konečně dohnal!“ funěl Chouji, který si konečně obstaral dostatečný počet brambůrek. Shikamaru, Sakura, Ino a Sasuke, byl tam samozřejmě taky, se začali nehorázně chechtat.
Neverila som vlastným ušiam.
„Posilní to vzťahy medzi našimi klanmi, súhlasím s tým. Bude to dobré a myslím, že lepšieho manžela pre teba by sme už nenašli.“ dohovoril otec a ja som tam len tupo sedela. Neji. Mojím manželom.
„Ani náhodou! Čo je to za sprostosť a prečo by som to mala urobiť? Lebo všemocný Hiashi si to vymyslel?! Kašlem na neho aj na vás všetkých...“ kričala som, ale otec sa hrozivo postavil a ja som radšej stíchla.
„Urobíš to!“ prikázal mi. „Koniec diskusie.“ a odkráčal von z izby.
"Kde jsme to minule skončili? Á ano, už vím, tak poslouchejte."
„Klick.“ Malinké cvaknutí.
„Svist“ Panika mi vířila mozkem. Nepřemýšlím. Vrhám se směrem k Narutovi, na kterého míří druhý z obřích shurikenů, no sensei Iruka je rychlejší. Přilepím se mu na záda jako pijavice, ovšem s tím rozdílem, že on má hlavu u Narutovy hlavy a já, no u těch zadních partií. Tři. Zavři oči Yamako. Dva. Bude to bolet? Nejspíš jo. Jedna...
„Mlask, křup.“ Zvuk oceli projíždějící masem a pak kostí.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se černovlásky Kiba.
„Ano, jsem,“ odvětila mu, „já jsem ráda, že znám svoji pravou identitu. Vždycky mi bylo divné, že nemám svého ninkeina a na jedné misi jsem probudila sharingan. Dávala jsem to za vinu nějakému bláznivému genu a náš tým to držel v tajnosti. Ale teď, teď už pro to vysvětlení mám. Jsem Uchiha.“ domluvila a usmála se na kluka s kočičíma očima.
„Proč jsi mi o tom neřekla Ni, proč?“ zeptal se jí. Otázka značila ublížení.
Dny první
Vidí ji po dlouhých letech. Před tím se znali a moc se nebavili, ani ji neměl moc v lásce. Jde mlčky vedle ní. Tak jako vždycky si jej nevšímá. Proč? Vždyť ostatní jej mají rádi, tak proč jej ona ignoruje a zdá se že jej nenávidí? Vždyť kdysi jej milovala, šíleně moc jej milovala, nebylo těžké si toho všimnout. Tak proč je teď tak chladná?
Dny druhé
„Nejpříjemnější životní soupeř je zřejmě pokušení, proto mu nakonec každý rád podlehne.“ (Autor citátu: Zdeňka Ortová)
V jeden obzvlášť rozpálený letní den běžela po lesní cestě dívka. Už od pohledu na ní bylo něco v nepořádku. Možná to, že měla rozcuchané mastné vlasy, potrhané oblečení a špinavou tvář, jakoby právě utekla z vězení. Popravdě, ona skutečně utekla z něčeho jako vězení. To se stalo den předtím večer, od té doby po celou dobu jen a jen běžela. Takže strávila na nohou celou noc a dopoledne. Také podle toho vypadala. Klížily se jí oči a potácela se, jako by měla každou chvíli spadnout.
„Hina... Sayuri?'' Optal se Loki u snídaně.
„Ano?''
„Chtěl jsem se zeptat, jestli bych dneska mohl jít s Kazuem ven. Chtěl bych poznat Konohu a myslel jsem, že by mi ji mohl ukázat.''
„Klidně, stejně jsem tě chtěla požádat o to, zda by si ho pohlídal, musím za Hokagem,'' řekla Sayuri s obavami. Loki pouze kývl a dál pokračovat ve snídání.
„Mami kde je táta?'' Optal se Kazuo.
„Ještě spí,'' usmála se.
„Včera jste měli divokou noc, já vše slyšel,'' zašpásoval Loki, Sayuri lekce zrudla. Kazuo nasadil nechápaví a zároveň tázaví výraz.
