Nováčci

Přišlo jaro po roce,
Rozmrzlo nebe v potoce.
V Konoze zní opět křik a smích,
hlas paní zimy rychle z tich.

Ptáci zpívají v dubovém háji,
laně se pasou na zelené pláni.
Shikamaru a Temari se k sobě mají,
růžové květy na ně dopadají.

Na Oriho a Jiraiyu zase jaro leze,
Tsunade se na všechny jen směje.
Naruto Hinatě lásku vyznává,
Hiashi se spokojeně usmívá.

Sasuke se před dívkami schovává,
Neji s TenTen se tajně muckává.
Choji pomlázku plete v lese,
Asuma a Kurenai radostí plese.

A tak vypadá jaro v Konoze,

"Hej slyšeli jste to?"
"Co?"
"Naruto je zpátky!!"
"Cože? Oni už ho dávají v obchodě zase se slevou??"
"Proboha Kyu! Nemyslím tohle naruto. Ale Uzumaki Naruto!"
"Kdo?"
"Barbare! Ty nevíš kdo je Uzumaki Naruto?"

Musela se usmát. Ráno přišla Sakura a koupila si malou bílou kytičku. Když se jí zeptala, pro koho je, vyplázla na ni jazyk a řekla, abych si hleděla svých kytek. Samozřejmě že byla pro Leeho. Ino není blbá, aby si toho nevšimla. Těch jejich letmých pohledů, tajných schůzek a všeho ostatního. A Lee právě rozrazil dveře elegantním kopnutím nohy a dožadoval se stejného narcisu pro Sakuru.

ÚVOD
K zemi se snášel list. Když byl pouhý centimetr od země, chňapla po něm bledá ruka se štíhlými prsty.
Nanami sevřela ruku v pěst a list zmuchlala do kuličky. Konoha už je jen den cesty od ní. A do Mlžné se v žádném případě vrátit nechce. Zaslechla prasknutí větvičky a bleskově se otočila. Byla to jen srnka. No, aspoň bude mít co jíst. Ani se neotočila a zasáhla ji kunaiem přímo do srdce. Vykuchala ji a zapálila oheň. Zaostřila klacek, který našla, a napíchla na něj pořádný kus masa. Čas na oběd.

„Povězte mi, Isokoru-san, jaký důvod bych tak mohl mít, abych se rozhodl navázat s vaší vesnicí diplomatický styk? Protože, jak jsem pochopil z vašeho vyprávění, tak Joshi-san se netěší zrovna dobré pověsti mezi feudálními pány.“
Odmítá ho titulovat Ryūkage, uvědomil si Isokoru. Asi má pocit, že by si zadal, kdyby někoho, kdo není „od nich“, nazval kagem.
Typické.
Gaara mezitím pokračoval.
„A kromě toho, váš pán v tuto chvíli čelí porážce. Řekněte, mělo by nějaký význam navazovat kontakty s politickou mrtvolou?“

Bylo pozdní odpoledne, slunko pražilo, foukal příjemný svěží vítr který si pohrával s jeho středně dlouhými černými vlasy, právě se vracel ze svého tréninku kde strávil celý den. Chtěl si vybít zlost, kterou měl na svou sestru Samari.
Poté, co skončil tak z několika stromů, na cvičišti zbyly jen polínka a ohořelé pařezy. Shisui byl sice zpocený, ale příjemný větřík ho udržoval svěžího.
Procházel ulicemi Konohy, lidé ho zdravili, vždyť on byl přeci Uchiha Shisui, mocný a uznávaný shinoby.

„Mmm!“ zahuhlala Kirin do roubíku nějakou nadávku. Začínala se bát. Zatímco Hasu měla oči upřené na osobu v černém plášti, Kirin se klepala strachy a začaly jí skleněnkovět oči. Měla strach a velký. Hasu v puse žmoulala roubík, který jim neznámý nasadil.
,Super, mám to,´ zaradovala se v duchu nad překousnutím toho hnusu.
„Měl by ses naučit dvě věci. Za prvé to je vybírat lepší materiál na roubíky, a za druhé lépe skrývat svoji chakru, Itachi,“ pronesla do ticha stanu Hyuuga. Poraženecky si sundal kápi.

Sayuri seděla na zahradě a sledovala svého syna, jak pobíhá s jeho milovaným pejskem Minatem a hrají si spolu. Poslední týdny se pro ně staly rutinou, práce, pro Kazua škola, pak společný oběd a odpolední trávení času na zahradě. Dnešek však bude jiný, ale to ještě nikdo netuší. Hinata si pohladila své ne zatím moc velké bříško. Kazuo s Minatem k ní přiběhli a Kazuo ji objal kolem pasu.
,,Mami a už víš co to bude?'' Otázal se s širokým úsměvem.
,,Je ještě moc brzy na to abychom to věděli,'' ušklíbla se Hinata.

Jen co došel za roh stěny, schytal tvrdou facku, poté se mu dostalo objetí. Tak rozporuplná gesta od jediného člověka, věděl, kdo to byl. Ruce nechal svěšené, nedal jí je okolo pasu, jak by se stalo v běžném případě. Nevěděl proč, možná,. ho jeho ruce částečně stále neposlouchaly nedávno zažitou bolestí.
Odtrhla se od něj a mohl si všimnout, jak se jí lesknou oči.
„Ty máš takový štěstí, že ani nevíš…“ vyslovovala své myšlenky nahlas.

„Staříku, ještě jednu porci,“ dožadoval se už popáté Naruto dalšího miso rámenu. Zrovna se vrátil z mise, v níž bylo jeho úkolem dopadnout skupinku banditů, kteří přepadávali kupce na cestě do Země Vodopádů. Popravdě, tyhle lehké mise, které musel teď po válce plnit, ho už nudily. Asi by tedy bylo lepší říct, že ho nikdy nebavily. Tahle mise byla navíc v podstatě jenom pozorovatelská, protože banditi zrovna operovali na druhé straně hranice, a tím pádem se o ně už postaral tým ze Skryté Vodopádové.

"Tys pro mě něco udělal? Ještě před tím, než jsem našla Tsuchigorou? Ale to jsme se neznali..." nechápala Akarui. Deidara se kousl do rtu a zaklel.
"Zapomeň, co jsem řekl. Jdeme pryč..." Odbyl jí rezolutně.
"Čekej! Co se stalo?! Ty mě znáš? Ale já si tě nepamatuju! Bylo to, když jsem byla malá? Udělal jsi pro mě něco tak dávno, že si to nepamatuju?" Domáhala se Akarui pravdy. Přirozeně to v ní zažehlo zvědavost. Nikdo jí nikdy nic nevyprávěl o její minulosti. Neměla tušení, kdo byli její rodiče.

Stoupala po betonových schodech, jaksi poraženě, přitom ale šťastně, že je zde. Dostala naprosto jasnou nabídku. Pobýt, nebo se vrátit. Nerozmýšlela se moc dlouho. Zůstala a byla neskutečně vděčná.
Čekala, že bude mít datum na ohlášení pro přiřazení nějaké mise, avšak když se dozvěděl, s kým prohrála, musel ji ušetřit. Nějaké plus a minus celé situace.

Kumiko,Samari i dvojčata se podívaly na nebe kde zářila červená světlice, pomalu klesala k zemi, když zaslechly bojový pokřik, který se k nim přibližoval. Opět se podívaly směrem k armádě Kamenné.
Kumiko se vzpamatovala jako první a začala udílet rozkazy: „Holky, nemějte s nimi slitování, oni ho mít taky nebudou, přišli sem aby nás zničili."

Slovo úvodem

Je to dost zvláštní příběh..

Nenávidím nebo stále miluji?
Jsem naživu nebo už jsem dávno po smrti?
Je tohle realita nebo iluze?
Jsem slabá nebo silná?
Proč vždy stojím v povzdálí, a proč si sakra pokládám takové otázky?
...

Kým som si pripravovala jedlo, cítila som na sebe Deidarov pohľad. Majú so mnou nejaký plán, to mi bolo jasné od samého začiatku.
Položila som, nie, tresla som tanier na stôl a sadla som si. Ignorujúc Deidaru som začala jesť.
Vládlo medzi nami ticho, len hodiny tikali. Tik-tak. Každou sekundou hlasnejšie. Šok z Kibovej smrti sa znova obnovil a v hrdle mi navrela hrča. Hučalo mi v ušiach.
Bolesť v hrudi sa stupňovala, až sa premenila na slzy. Najprv jedna. Za ňou nasledovali ďalšie.

Protože v sídle se nenacházely žádné velké zásoby, nemohla Akarui ukázat své schopnosti v kulinářském oboru a to nikoho věru nepotěšilo. Naštěstí Konan slíbila, že něco nakoupí.
Co se času budoucího týče, většina členů odjížděla na mise, jako obvykle. Normálně totiž většinou nikdo v sídle nepřebýval, všichni Akatsuki se scházeli jen jednou měsíčně. A tak se dohodli, že pro změnu nechají v sídle někoho na delší dobu, aby trénoval Akarui. Tím někým měl být Deidara, aspoň první týden. Druhý týden měl přijet Itachi a Kisame a nahradit Deidaru, který půjde na misi. Třetí týden se potom pravděpodobně stanou trenéry Hidan a Kakuzu, které ta myšlenka štvala asi nejvíc. Poslední týden byl zahalen tajemstvím. Trenérem se stane ten, kdo bude mít čas.

Dva týdny po propuštění obou dívek z nemocnice svolala Kirin sraz na paloučku u hlav Hokagů. Potřebovala ostatním sdělit něco důležitého.
Bohužel si při tančení v koupelně před zrcadlem zapomněla hlídat čas a dorazila s malým zpožděním dvaceti minut.
„Ahojte všichni!" usmála se, když se jí konečně podařilo vyštrachat se po těch nemožných dvěstě třiceti osmi schodech. Bohužel se jí podle očekávání nedostalo příjemného přivítání.
„To je dost, že ses ukázala!" vyjel na ni Mokuzai.

Konoha byla v plném proudu. Ninjové všech úrovní plnili mise. Až na nešťastníky v akademii. Po válce konečně zavládl v zemích mír. Aliance trvala dál, avšak pět velkých národů opět rozhodovalo samostatně. Většina vesničanů o bitvě nemluvila. Byla to událost, na kterou se snažili zapomenout.

Iruka vydvětloval klonování a otráveně si odkašlal, když zjistil, že ho poslouchá jen čtvrtina třídy. Nedivil se jim. Byl krásný jarní den, koho by to nelákalo?

Pak se to stalo!

„Chikako!“ Volá mě hlas. To mě vrací do přítomnosti. Uvědomuju si kde sem. A co dělám. Rychle trhnu hlavou dozadu tak, že mi rupne za krkem. Sasuke udělá to samé. Začnu si třít místo, kde mě to bolí. Kouknu na Sasukeho a vidím, jak se červená. Taky se červenám.
„P-promiň! Nechtěla jsem to udělat!“ Omlouvám se mu.
„Tady jste!“ Zvolá Naruto, který k nám dobíhá a s ním i Sakura. Ještě, že to neviděla! Vyškrábala by mi oči a dala si je k snídani.

Na místě byla maximální soustředěnost. Nehledal jen tak nějakou chakru, s přesným zaměřením to bylo těžší, než kdyby jen mapoval pohyb nepřítele. Dívka vedle něj, byla ale až moc netrpělivá. Sám měl velké problémy udržet své tělo a mysl aspoň na chvíli v klidu. Jeho přirozená povaha mu to nedovolovala.
„Nech toho,“ řekl to mírně, jinak by ztratil koncentraci úplně. Nepromluvil by, ale to neustálé klepání zubů a hlasité povzdechy nemohl vydržet.