Nováčci

Probudil ho ranní paprsek slunce, který násilně vrazil do jeho pokoje. Naruto si promnul oči, aby z nich vymanil spánek, protáhl se za hlasitého zívnutí a zamířil do kuchyně. Ještě se nestačil ani nasnídat, když zazvonil zvonek. S otráveným výrazem ve tváři otevřel dveře. Stál tam Jiraiya ve svém šedém oděvu s neupravenými, rozježenými bílými vlasy. Naruto na něj nevěřícně zamrkal: „Zvrhlý poustevníku, co tu děláš tak brzy?“ Jiraiya vstoupil dovnitř.

Černá barva, co jí bránila v rozhledu, byla všude, opravdu všude. Jedna ruka musela hledat svou dvojnici jen stěží. Obě si je dala k bradě a dýchala na ně svým teplým a vlhkým dechem. Mnula je o sebe pořád dokola, byla tu strašná zima.

"A tady, je váš první soupeř." Řekne skvrna a ukáže na vchod naproti, ze kterého vyjde středně vysoká postava, s páskou přes oči, krátkými střapatými vlasy, které ukazují lehce zašpičatělé uši. Na ústech radostně šílený škleb a žlutým tričkem, s šedými maskáči a šedou maskáčovou šálou.
"Cože, Zaku? A ten má být naším soupeřem?" Zařve skoro nepříčetně Tayuyu.
"Neboj, pouze na rozehřátí, abyste se rozhýbali." Odpoví pobaveně skrvna. "Chceš začít?"
"Klidně."

Pomalu vkročím na hřbitov. Vůbec nevím, kde má hrob, navíc to tu vůbec neznám. Nechodím sem, nemám k tomu důvod. Naposledy jsem tu byla při pohřbu Asumy. Ale teď sem musím.

Kapitola 4.
Časy se mění

*Přítomnost*
„Haló, země volá Uchihu!“ Hasu mávala rukou před obličejem své sestřenice.
„Huh, co se děje?“ zeptala se zmateně černovláska.
„Máme si balit věci a ne zamilovaně koukat na strop stanu,“ vyčetla jí Has.
„No jo pořád,“ odbyla ji Rin a sáhla po legínech a tričku.
„Jak dlouho jsem byla mimo?“
„Deset minut?“
„A je kolik hodin?“

Po lese se procházela dívka. Měla tmavé vlasy a na tváři měla dvě fialové rýhy. Podle toho mohl každý hned poznat, že je z klanu Inuzka. Přesto to, ale nebyla úplná pravda. Dívka pocházela i z klanu Nohara - stejně, jako její sestra Rin.
Jmenovala se Kona.

Často se takto procházela lesem, ale to co záhy uviděla se ji stalo poprvé. Kona narazila na obřího pavouka. No, samozřejmě, že na ni pavouk hned zaútočil.
„Klid, klid, klid,“ snažila se pavouka uklidnit, „vyčerpáš mi snad všechnu chakru, jestli to nevidíš."

Začalo to, ani nevím kdy, ale bylo mi hodně málo. Vsugeroval jsem si, že život je otrava a žil jsem s tím až do včerejška.

Nebudu vám tady vyprávět o dni, kdy jsem ji poznal, vlastně ani nevím, jak to přesně bylo. V hlavě mi spíš utkvěl den, kdy jsem k ní začal něco cítit.
Bylo to těsně po nezdařené misi pro záchranu Sasukeho. Choji ležel v nemocnici, zřejmě, kvůli mé špatné bojové strategii. Byl jsem si toho vědom a nebudu vám lhát, tehdy jsem brečel. Seděl jsem v nemocniční čekárně, když mi byla útěchou.

Kapitola 3.
Sarutobi Konohamaru, Honba za přízrakem

Vnuk Třetího Hokage Sarutobi Hiruzena, student Prvního Kami, Uzumaki Naruta, dědic žabího svitku z hory Myoboku, Pán opic a Žabí poustevník. Tak je dnes známý Konohamaru Sarutobi. Vždy byl velice silný a vytrvalý. Měl toho nejlepšího a nejsilnějšího učitele, kterého si jen mohl přát.

Klidná nicota, jejího bytí, byla najednou vytržena a vtaženo zpátky do mateřské sféry. A proč, to nevěděla, chtěla konečně odpočívat, a ne znovu prožívat podobnou agónii, jako když umírala.
Každou vteřinou, do její mysli vbíhala nová vlna bolesti. Bolesti, která vznikala tím, jak pomalu rostou kosti, svaly a šlachy.

Zavřely se dveře a Ayano, ne, už to není Ayano, ale Red. Red zmizela za dřevěnými dveřmi, lehla si do postele a zavřela oči, zarudlé oči, které každé ráno rudě zářily a večer zase byly modré, modré jako nebe při tom nejkrásnějším dni.

Stáli na trávnatej ploche pár metrov od starého domu. Po ich pravici bol les. Malé kvietky sa medzi veľkými stromami takmer strácali. Niekoľko ich zahliadla aj v skupinkách. Na ich lupienkoch ležali kvapky rannej rosy. Blýskali sa v slnečných lúčoch ako diamanty. Aj tráva sa jej zdala trochu vlhká. Síce svietilo slnko, no v tieni bol chlad.

Uskočil neustále měnícímu se písku a reflexně se chytil za bolavé místo, které ho drželo vzhůru až moc jistě. Jen co na polštářcích prstů ucítil jemný obvaz, ruku okamžitě odtáhl za svá záda, neboť se mu v hlavě dunící ozvěnou ozval hlas jeho matky, který jej přísně varoval před roztrháním čerstvých stehů.
Bolest nebyla hlavní problém, to byl ten kluk před ním, kterého neviděl poprvé v životě. Nebál se, ale nebyl si jistý na svých vlastních nohou, protože zatím nevěděl, co má podniknout proti pohyblivým pískům.

Velká, děsivá a destruktivní válka Shinobi trvala dva roky. Ale ani peklo nemůže trvat věčně a tak boje konečně dospěly svého konce v plamenech démonické moci těch, kteří se střetli na osudovém bojišti.

Prásk! Dveře za sebou zabouchla, jakoby je chtěla vyrazit z pantů, skoro se jí to povedlo, trochu omítky spadala na zem a Kakashi zůstal stát s pootevřenými ústy.

Bloudila. Nepamatovala si nic než ušlé míle za poslední dny. Týdny. Měsíce. Možná roky. Nohy se jí třásly z návalu bolestí. V chodidlech jí píchalo, neboť boty v nichž šla, byly prochozené skrz na skrz. Veškerou zem a kamínky cítila přímo na své pokožce. Oči klížící se únavou, udržovala už jen tak tak otevřené. Pichlavá bolest se jí rozléhala po celém těle. Krvácející rány, odřeniny a modřiny, to všechno jí bránilo v pořádném pohybu. Z posledních sil však kráčela dál. Netušila kam vlastně jde a kde je cíl její cesty.

Ráno bolo ešte chladné. Studené a ťažké. Búrka sa síce už prehnala, ale nebola poslednou. Nastávali totiž obdobia dažďov. Akane zbierala bylinky až do rána. Nechávala ich uschnúť na slnku v okolí domu. V noci síce pršalo intenzívne, ale slnko už pri východe začalo veľmi páliť a iste o malú chvíľu zohreje všetko, čoho sa jeho teplo dotýka.