Nováčci
Hinatu probudily brzké sluneční paprsky. Protáhla se a vstala. Nevzpomínala si, jak se dostala domů, a ani, co se dělo poté, co ji Naruto zachránil ze spárů neslušných chlapců. Ale jedno si pamatovala, a to, že se jí zdál krásný sen, o tom, jak ji Naruto chce políbit. Bylo to jako skutečnost. Usmála se a vyšla ze svého pokoje. Učesala se, nasnídala a rozhodla se jít se zeptat Sakury, co se stalo. Jenže když vyšla ze svého domu, vzpomněla si, že Sakura dnes pracuje.
Ozval sa silný úder a náraz padajúceho tela na zem. Bol to ten chlap. Ten útočník. Áno, naozaj to on padol. Akane otvorila oči. No keď uvidela to, čo uvidela, skúsila to ešte raz. Pretrela si ich. Stále ten istý obraz.
Zamaskovaný ležal na zemi v kaluži krvi a nad ním stál ryšavý „takmerchlapec“ s krvavým konárom v rukách.
„Yu...Yuki-chan.“ Ticho zajachtala. Ryšavý sa len obzeral, lebo sám neveril, čo urobil.
K mé nekonečné smůle mi nic spojeného s mangou Naruto nepatří… ach jo…
Kapitola čtvrtá: A je to tady!
„Ach, Hinato!“ otočil se na kolem procházející dceru nervózní Hiashi. Fialovlasá dívka strnula na místě. „Otevři mně a mému hostu, buď tak laskava,“ ukázal na dveře a poodstoupil od nich, aby udělal mladší z Hyuugů místo.
„Srabe jeden bělookej,“ zabrblala Tsume otráveně sama pro sebe tak tiše, že ji hendikepovaný muž téměř přeslechl.
Je to škoda, ale postavy z Naruta mi nepatří, tedy si je jen na malý moment vypůjčím.
Kapitola osmá: Plán se rozjíždí
Z pozadí snu jsem uslyšel zvuk, který jsem neočekával. Okamžitě jsem se vytrhl ze spánku, přičemž se mi naskytl zajímavý pohled. Uprostřed místnosti byl malý šedý pytel. Podle směru, jak ležel, jsem poznal, že byl hozen z okénka. Jiná možnost nebyla, ale to jsem se ještě musel pořádně probudit a připomenout si, že kolem mě není nic jiného než bílé, holé zdi.
„Naruto!“ Sakura běžela celou cestu od Tsunade-sama až za Narutem, který se cpal v Ichiraku ramenu.
„Mmm?“ Naruto slupnul nudli, která mu vysela z pusy, a otočil se na Sakuru, která se udýchaně zastavila před ním.
„Kakashi-sensei se vrátil z mise!“ Vykřikla Sakura a tahala Naruta pryč. Naruto ještě stihl zaplatit, zamávat na Teuchi a pak letěl za Sakurou.
Došli do nemocnice. Kakashi ležel na posteli a oči měl zavřené. Vedle něj seděl Sasuke.
„P-počkat, neřekla jsi mi, že je zraněný.“ Vysoukal ze sebe Naruto.
Hinata se posadila na lavičku v obchodě a vzdychla. "Co se děje?" Zeptala se Sakura.
"Sakuro-chan... Nevím, co si stále mám myslet o Narutovi-kun." Hinata zněla strašně zklíčeně.
"Ach Hinato... Chápu tě, já také nevím, co si mám myslet o Sasukem... Vždycky se choval tak tajemně, a včera se se mnou zničehonic začal koulovat. Možná na něj leze vánoční atmosféra, nebo co."
Hinata sklopila zrak. "Jenže Naruto-kun a já... O-on možná ani nevěděl, že existuji!"
"A jak to bylo dál?" Vyptávala se Hanabi.
"Když byli starší a chodili do školy, pan Hyuuga stále vaši matku šikanoval... Podkopával ji nohy, házel na ni papíry a podobně. Jednou, když se to takhle stalo už asi po desáté, se Hikari zastala červenovlasá dívenka v jejím věku. Jmenovala se Uzumaki Kushina."
"Narutova m-matka?" Nechápala Hinata.
"Ano, vaše matka se s Kushinou znala velmi dobře, chodili spolu do třídy." Usmál se Kō. "Kushina-san se jí zastala, ale jelikož tam měl váš otec kamaráda, čtvrtého Hokageho Namikaze Minata, tak se vůbec nebál."
Proč musí být všude tak bílo? Stěžoval si Sasuke v duchu a brodil se prosincovým sněhem, ležícím na chodnících. Už mě to nebaví, bolí mě z toho akorát oči. Upravil si rukavice a vydal se na ranní ramen. Na brzké Vánoce se Sasuke těšil, ale sníh ho pěkně štval, a to nemluvme o té zimě, která zavinila jeho červené tváře a nos.
Posadil se na židličku a objednal si miso ramen.
Čas nakonec utekl rychleji než jsem doufala. Aspoň mě ta knížka zabavila a něco málo jsem se dozvěděla.....Právě bylo před půl třetí a já se rozhodla, že pomalu, ale jistě vyrazím do Kazekageho kanceláře. Zaklapla jsem knihu, seskočila z postele a nachystala se k odchodu...
Cestou ke Gaarovi jsem musela uznat, že Suna byla oproti včerejší noci vybledlá. Lampiony, výzdoba a stánky už nebyli k nalezení a ulice byla poloprázdná.
Vál lehký vítr, který mi příjemně hladil tváře a pohrával si s mými vlasy.
Oči modré jako obloha,
v mém srdci je tvá poloha.
Zachránil mě tvůj úsměv krásný,
teď mi je už vše jasný.
Díky tobě jsem jiná;
sebevědomá a silná.
Vždy jsem v tebe věřila,
a tolik se pro tebe snažila.
Chci, aby jsi byl můj!
a já tvá...
Chci křičet "stůj!"
Ale nedovolí to ústa má.
A teď...
Jen vy jste v mém srdci,
ty, Himawari a Boruto.
Proto ti říkám,
Miluji tě Naruto!
Nic, nic, nic z Naruto vesmíru mi nepatří, ale to mi nebrání si pár jeho postav vypůjčit a něco hezkého o nich napsat.
Kapitola třetí: Všechno zlé je k něčemu dobré
„Zítra vše domluvím s jeho matkou. Váš sňatek bude spíše politického ražení, ale přesto myslím, že si budete dobře rozumět,“ znovu lhal Hiashi. Dalo by se tvrdit, že hledá slova, která by pomohla jeho dceři tuto novinku lépe vstřebat, i když se to na první pohled nezdálo.
Kdysi dávno v malé vesnici zvané Konoha, žilo malé děvčátko. Bylo velmi plaché a stydlivé. Otec ji den co den trénoval, aby byla pravý Ninja a v dospělosti mohla vést jejich klan. Jenže její plachost vedla k tomu, že nebyla dost silná. Bála se někomu ublížit, a tak se stalo, že ji dokonce i její mladší sestra porazila v boji.
Prohlížela si mě a bavila se tím, jak jsem nebyl schopen fungovat. Byla to.....
Maiya. Přestože vypadala trochu jinak, byla to ona. Z tohoto obličeje se dívaly její hnědé oči, ale nebyly to oči, které jsem znával. Tatam byla teplost a vřelost jejího pohledu i láska, která z jejích očí vždy vyzařovala. Tyhle oči byly studené, plné pohrdání, arogance a výsměchu – i tak ale nebylo pochyb, že byly její.
Postavy z Naruto vesmíru mi samozřejmě nepatří, i když je to škoda… velká škoda… hm…
Kapitola sedmá: Kam démon nemůže, tam nastrčí…
Postavy zde použité mi nepatří a snad se neurazí, že jsem si je dovolil použít v tomto svém malém příběhu. Pokud se některá z postav cítí dotčeně, ať se ozve teď, nebo ať mlčí navždy.
Kapitola druhá: První pusa a s ní spojené trable
Žádná z postav na krátko oživených skrze tuto povídku mi nepatří, jak už jsem několikrát zmínil a i nadále budu opakovat. Mně, s trochou štěstí, patří jen příběh a zápletka, tedy snad.
Kapitola šestá: Divadlo je lepší než realita
„Sestřičko Hinato!“ Udýchaná hnědovláska přiběhla ke své starší sestře, sedící na verandě.
„Ano Hanabi?“ Hinata odložil knížku a usmála se.
„Budeš mi vyprávět o mamince?“
Hanabina slova Hinatu překvapila.
„O mamince?“ Teprve teď si Hinata uvědomila, že o ní nic neví.
„No ano, jaká byla, jak vypadala a podobně,“ povídala dál Hanabi a byla napjatá vzrušením, zjistit něco více.
„J-j-já nevím, nepamatuji si nic o naší matce,“ přiznala smutně Hinata.
"Tak co? Co mise?" prohodila jsem s úsměvem směrem k Jun. Seděly jsme spolu u jezírka kousek od Skryté Kamenné a máchaly si nohy ve vodě.
Nastalo trapné ticho. Podívala jsem se na ní, ale neviděla jsem jí do obličeje, protože ho měla schovaný za hustým vodopádem dlouhých hnědých vlasů.
"Jun? Co se děje?"
"Ále..." mávla rukou, ale já věděla, že tohle není jen tak. Jun je vždycky usměvavá, ale teď...
"Jun, vážně. Co se stalo?"
Stalo se to v pondělí.
Šla jsme s Peinem nakoupit potraviny, které došli.
Byla jsem ráda, že jsem s Peinem sama, ale ta radost vyprchala, když jsme přišli domů...
Všude bordel! Zetsovo květiny byly rozsypané po koberci, Kisameho akvárium pro rybičky bylo na kusy a všude byly rozházené věci ze skříní, komod a šuplíků. Pusu jsem měla dokořán a tašky s nákupem mi spadli na zem.
"Konan, buď tady, já to omrknu, třeba tu jsou nepřátelé." Řekl Pein a vešel do bytu.
