Nováčci
Kapitola 2 – Nezodpovězené otázky
Po chodbě nemocnice se rozléhaly kroky. Gaara vešel do pokoje, kde stále v bezvědomí ležel Murasaki Shinra, člověk jenž jemu a jeho sourozencům zachránil život. V místnosti seděl na židli Kankurou. Gaara ho tam nechal, aby Shinra po probuzení viděl alespoň nějakou, trochu povědomou tvář.
„Pořád žádná změna?“ Zeptal se Gaara.
„Ne, pořád je v bezvědomí, doktor říkal, že to zranění hlavy je docela vážné a možná bude i nějaké následky, ale to se prý uvidí, až se probere.“ řekl unaveně Kankurou.
„Dobré ráno!" vykřikla dlouhovlasá dívka , zabouchla dveře od pokoje a utíkala na snídani.
„Dívej pozor Oppai," napomenula ji Hinata. Dívka však měla hlavu v oblacích. Bylo ji tak nádherně, bylo to jako kdyby mohla létat, vznášela se.
„Dobré ráno," řekl Boruto směrem k Oppai a zakousl se do rohlíku.
„Boru? Půjdeme dneska trénovat s Konohamaru-sensei?" usmála se dívka a házela do sebe lžíci po lžíci svým snídaňovích cereálií.
„No já myslel, že půjdeme jenom my dva," posmutněl blonďáček.
Kapitola 1 – Trable na cestě
Chladný večerní vítr rozfoukal po Kazekageho kanceláři téměř celý sloupec papírů, které Gaara odpoledne dostal a musel všechny přečíst a podepsat.
„Zatraceně, zapomněl jsem na ně dát těžítko.“ Postěžoval si Gaara a zavřel okno, kterým vítr pronikal do místnosti. Dal se do sbírání rozfoukaných papírů, když se ozvalo zaklepání na dveře kanceláře.
Kdo to tak pozdě jen může být? Zamyslel se.
„Vstupte.“ Pozval Kazekage návštěvníky dovnitř.
Bylo brzo ráno a venku vládlo chladno, foukal nepříjemný studený vítr a z nebe se na zem snášeli dlouhé provazce slabého, ale vytrvalého deště, který promočil kohokoliv, kdo se nacházel venku příliš dlouho. Kylovi to bylo jedno, na rozdíl od většiny lidí ho vítr, déšť a bouřky vždy zvláštně přitahovali. Když venku foukal vítr, rozpřáhl ruce a užíval si, jak si vítr pohrává s jeho vlasy a jak mu škube s oblečením, když nebe ozařovaly blesky, Kyle je sledoval z venku a ne z poza okna.
Ve Vesnici Skryté v listí se vznášela zvláštní atmosféra. Nastal den první zkoušky a každý, kdo aspoň trochu tušil, o co se jedná, cítil, jak se vesnice utišila. Poslední týden tu bylo rušno. Mnoho návštěvníků i účastníků soutěže se procházelo ulicemi, bavilo se a chtě nechtě dělali i bordel. A to jindy klidnou vesnici vytrhlo ze zavedených kolejí. Ale teď se všichni ninjové přesunuli před budovu akademie. Byly tu všichni. Účastníci, pořadatelé, zkoušející i čestní hosté z jiných vesnic. Plus se tam samozřejmě ukázalo i několik zvědavých vesničanů. Přece jen, první zkouška na post Chuunina. A i přes veškerou pečlivou přípravu se to neobešlo bez komplikací. Ano, hned teď, na úplném začátku.
Mladá kunoichi utíkala po prašné, úzké cestě skrz les. Cestu jí osvětloval pouze Měsíc, který čas od času prokoukl skrze tmavé mraky. Lehký podzimní větřík si pohrával s jejími růžovými vlasy a její smaragdově zelené oči se upíraly někam do dály. Po chvíli z cesty hbitě odskočila na nejbližší pevnou větev a z ní skákala na další a další. Ani nevěděla kam běží, jediné co věděla bylo, že už nedokáže zůstat doma... doma v Konoze. Připadala si tam jako ptáček lapený v kleci.
„Oppai! Neutíkej pořád, máš se šetřit!" Ječel blonďatý chlapec přes celou ulici, dívka jej však neposlouchala a dál běžela svou cestou.
„Boru? Kde vlastně sensei bydlí?" Otázala se dívka, chlapec se uhodil do čela a začal lehce bědovat.
„Už jsme kolem jeho domu prošli asi pětkrát," dívka na něj vyplázla jazyk.
„Tak co? Ještě se neprobrala?" Šeptala Hinata. Její malý blonďáček jen zakýval hlavou a dál sledoval svoji milou.
„Bude v pořádku, neboj se. Byl tu dnes Konohamaru a říkal že až se Oppai vzpamatuje chce začít s tréninkem," pohladila svého syna po vlasech.
„Jdi se najíst, já tu mezitím na Oppai dohlédnu," Boruto se neochotně zvedl a vydal se do kuchyně. Vysedával u její postele pořád, dával na ni pozor a chtěl být u toho až se probere. Chtěl vědět že je v pořádku.
„Ale prv sa chcem uistiť. Fakt si ma vtedy, keď nás Tsunade poslala na misiu nespoznal?“ takúto otázku som vôbec nečakal, ale prv, než som si stihol rozmyslieť strategickú odpoveď, som úprimne zavrtel nesúhlasne hlavou. Asi to bola chyba, lebo z očí sa jej vyliali ďalšie slzy.
„Dobre. Dobre, fajn.“ Sama sa upokojila a do očí sa jej opäť vrátila tá stará nenávisť, ktorá ma posledné týždne ničila.
Tami začala odpočítávat. „tři, dva, jedna, pozor… start!“ Oba kluci se rozběhli směrem k tomu druhému. Masaru provedl pokus o přímý direkt do Kylova obličeje, ale Kyle se při běhu svezl do skluzu a podrazil Masaru nohy, a pak se zvedl, mezitím se Masaru kotoulem dostal z dosahu, oba kluci kolem sebe začali opatrně kroužit, pak Kyle vykročil pravou nohou a při výskoku do vzduchu se napřáhl levou nohou a pak vzápětí vykopl pravou, Masaru kterého falešný výkop zmátl, dostal přímý zásah do hlavy.
Naruto vs. Jiraiya
Od toho dňa som ju vôbec nevidel. Nikde v meste, v podnikoch, či v celej dedine. Je pravda, že som ju ani nevyhľadával, no takpovediac som dúfal, že raz na ňu v meste niekde natrafím. Že budem ju môcť trebárs pozvať kamsi na jedlo, kde by som ju už nejako donútil povedať mi, čo proti mne má. Necítil som sa dvakrát pohodlne, keď som vedel, že tu behá niekto, kto je voči mojej osobe zaujatý. Kazilo to moje dobromyseľné predstavy, že so všetkými vychádzam dobre. Nuž ale, moje predstavy sa zatiaľ nenaplnili. Deň sa míňal za dňom a jej stále nikde nebolo.
Povím vám teď krátký příběh
o Sasorim a termitech.
O termitech a červotočích,
kolem nichž se báseň točí.
Bylo to tak někdy v červnu,
když Sasori dostal bednu.
Dostal jednu krabici,
ta krabice je smrtící.
Deidy poslal tento dárek,
nejprv jako žertíček,
avšak bude pěkný prů.er,
co provede balíček.
Uvnitř znělo chroustání...
„Jak Deidarovo chrápání!
To jde slyšet až za hory.“
Řek si pro sebe Sasori.
Odklopil víko krabice,
uvnitř dřevěné střevíce.
A u střevící samá mrška,
Od nich lítá zbytků sprška.
.jpg "images (6).jpg")
Oheň tiše dohořívá,
víra má je ztracená.
Vítr vane v širou dál,
a lásku mou mi vzal.
Já, shinobi, dnes umírám,
a ohnivou vůli tu nechávám.
Odešel jsem dávno pryč,
jen si na mě v dáli křič.
Madara zní jméno mé,
se zlem je navždy spojené.
Proč jen jsem chtěl moc?
Teď v myslích zní jen proč?
Tak teď s vámi loučím se,
a za odpuštění modlím se.
snad už se vám nic nestane,
A čas vzpomínku na mne odvane.
Sbohem všem!
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Poté, co Masaru, Kyle a Tami spolu s jejich novým senseiem vyšli ze třídy se Naruto otočil na svůj tým. „Dneska mám dobrou náladu a tak si vyzkouším, jak jste na tom s fyzičkou… takže máte 10 minut na to, aby jste se dostali do Ichiraku Ramen pokud to stihnete, tak platím za vás jinak si zaplatíte sami.“ A pak s úsměvem zmizel v záblesku žlutého světla a nechal ohromeně zírající geniny o samotě.
Jako první se vzpamatoval Kyle a zvolal na místo, kde předtím stál sensei „vždyť je to přes půl vesnice!“
Oppai běžela ze všech sil k vrcholku vodopádu, ale bohužel s Borutovým náskokem neměla šanci. Teprve když doběhla až k vodopádu, uviděla blonďatého chlapce jak stojí u vodopádu. Přiběhla k němu, zezadu jej objala a věnovala mu letmý ale sladký polibek na tvář. Oppai jej pustila a stoupla si vedle něj. Oba se mlčky kochali výhledem.
„Je to nádhera!" usmála se Oppai.
„Ano to je," odvětil ji mile blonďáček.
„Co by si řekl na menší test odvahy?" Dlouhovláska se šibalsky usmála.
„Povídej?"
Naruto postavy mi nepatří, jen aby jste to zase jednou slyšeli...
Kapitola 7: Výlet do přírody, aneb já mám hlad!
„Viděla jsi ho? Přísahám ti, dnes mě už opravdu nic nepřekvapí,“ zachichotala se pobavená veterinářka, než své společnici otevřela dveře do ve vesnici proslulé barbecue restaurace. Ještě naposledy se ohlédla přes rameno, aby se ujistila, že ji nešálil zrak.
