Nováčci
„Vyzerá to tak,“ pokojne odvetila Tsunade. „No nevieme kde sa nachádza, ako sa volá, alebo či vlastne ešte žije. Poslala som Shizune, nech naďalej hľadá v archíve.“
Jeho temne fialovým pohľadom skákal od stromu k stromu a skúmal každý detail.
Ach jáááj! Toto sa môže vždy stať len mne. Prečo ja?! Nemá príliš milý pohľad. Pravdepodobne to bude nejaký násilník, ktorý ma vypitve, napchá vatou a vyhlási za plyšáka alebo woodoo bábku. Doparoma! Na aké blbosti to myslím. Ale veď, predsa len pri sebe nemá žiadnu… zbraň.
Kým sa topila vo svojich myšlienkach, chlapec zmizol.
Keď išla Hikari spať, ostali sme ja, Ryuuqo a Naruto vnútri a dopíjali fľašky saké, keď v tom niekto zaklopal.
Keiichi... nech sa ani neopováži prísť! Pomyslela som si.
Naruto ťarbavo otvoril dvere, dnu vošiel Jiraya a za rameno držal Keiichiho a nohavice, ktoré mal, boli špinavé od prachu.
“Prečo je vonku, keď má byt vnútri kde býva?“ pozrel sa na mňa a ja som sa naňho len zamračila.
„Nechaj ho vonku...“ otočila som sa a zas sa napila z fľašky.
„Prečo?“ opýtal sa Naru.
Niekde medzi Zemou Vetra a Zemou Ohňa leží miesto zvané Amegakure no Sato. Je to miesto, kde skoro ustavične prší, kde počasie presne vystihuje situáciu, v ktorej sa Skrytá Dažďová nachádza. Je to krajina zločincov, banditov, lúpežníkov a podvodníkov.
V jedno ráno vyslal istý obchodník skupinu ľudí, aby istú neporušenú zapečatenú truhlu doviezli do Kirigakure pánovi Yamaruchimu. Bol to úradník, ktorý nečestne obchodoval s ľuďmi, zvláštnymi tvormi a taktiež sa neraz pokúsil zajať niekoľkochvostého démona.
„Itachi?“ smutně se zeptala Rin.
„Já už musím.“ potvrdil jí nevyřčenou otázku a pokračoval. „Uvidíme se u nás." políbil obě dívky na čelo.
Sotva neslyšně opustil stan, Sayuri a Mai se probudily. Oběma chůvám ovšem začalo být trochu divné, že by jen tak usnuly.
Sayuri se zeptala: „Nestalo se tu něco, co bychom měly vědět?" na to jen dívky ve stejnou chvíli pokrčily rameny a zakroutily hlavou. Jakmile se chůvy rozhodly, že si zase lehnou, obě dívky si oddechly.
Itachi šel tu, zahradou stinnou,
Deidara s Tobim ho rychle minou.
"Výbuch!" vzkřikl pak Deidara.
"Ach...šťasten náš Madara,
že má v máji s kým být."
Šel dál tiše a trochu sklesle.
Náhle stojí zde před ním Sasuke.
"Chcípni, bídný bratře!"
Itachi se zarazil,
svůj sharingan vytasil,
na souboj se připravil.
Vítr jim vál ve vlasech
a bouřka šla k nim.
Hrom tam v dáli uhodil...
Kde je teď můj tým?!
Sasuke ruku nastavil,
chidori v ní vyrobil.
Rozeběh se proti němu,
narazil bohužel na stěnu.
Zvedl se však střelhbitě.
Na chodbe bola zima. Svietilo tu len zopár zavesených lámp. Tmavé kúty všade, kam sa človek pozrie. A tu, svetlo? Nie, len ďalšia tma. No táto tma bola rozľahlejšia.
„Kde to som?“ prižmúril oči muž, ktorého zranenia neboli dosť vážne, aby takto boleli. Tak prečo toľko bolia? Uvedomil si, že ho niekto nesie, drží a potom ho posadil na stoličku uprostred tmy. Rozsvietilo sa svetlo, kúsok nad jeho hlavou, ale celú miestnosť neožiarilo. Stále bola tma.
7 dní do 1. kroku, 20:58, na hliadke
Domem čtvrtého Kazakageho se rozlehl výbuch.
„Kdo to tady k sak… použil to přilb… techniku!“ ozvalo se z Gaarova pokoje, „snad se Kimi zas o něco nepokouší?“
No, Gaara měl vyjímečně pravdu. Dívka jménem Sabaku no Kimi, dcera čtvrtého Kazakageho a sestra Gaary, Temari a Kankuroua použila Go, no jutsu.
Podle ní, bylo opravdu nudné, žít v tak nedobrodružné vesnici, a tak prostě, jednoduše emigrovala do Konohy.
Od té doby ji Gaara nenáviděl ještě víc a její postoj k nudné Písečné, přirovnával k postoji jakéhosi Shikamarua.
Zapomněla, že by měla cítit únavu. Hnala se přes ulice, nevěděla kam, spoléhala, sám osud ji zavede k cíli.
Naposledy utřela mokrá místa pod unavenými a zarudlými očními víčky a rozběhla se ještě rychleji. Když minula krčmu, věnovala jí větší pozornost, neboť věděla, jak má rád Saihi alkohol. Přišlo jí to odporné, ale zvláštním způsobem tušila, že svůj mord půjde někam oslavit. Tato myšlenka jí probleskla hlavou jen na chvíli, nedokázala se moc soustředit.
Ve staré továrně se mi nespalo tak špatně a tak mě probudil až zvuk nějakého hlasu.
„Haló je tam někdo?“
Otevřel jsem oči abych zjistil kdo mě vzbudil z mého spánku. Nereagoval jsem a ležel na zašpiněné zemi dál, protože jsem měl za to, že když se na to vykašlu, ten kdo mě probudil odejde a já budu moct spát nadále. Netušil jsem však, že strážci zákona se takto lehce odbýt nedají- otázku položili ještě třikrát a potom řekli:
„Jestli nevyjdete dokud nenapočítám do tří, tak půjdu dovnitř.“
Samari a Zorii se pod příkrovem tmy potichu vydaly do nepřátelského ležení. Měly smluvené signály, kdyby se někdo pokusil je oklamat technikou Přeměny.
Určená strategie byla odlákat pozornost od opravy bariéry, ale hlavně najít a zneškodnit shinobiho s obry. Jejich neštěstí spočívalo v neznalosti tváře určeného cíle. Což byl velký problém.
Prošly ledabyle přes hlídku, která zapomněla hlavní smysl něco hlídat, jen tak si tady lebedili v trávě a spali jako mimina. Zřejmě nečekali na odvážlivce vstoupívší na jejich území.
Ten úděs očí, náhle přicházející beznadějná jistota, že je konec.
Mohl to spatřit jen na setiny sekundy probodnuté, protože byla jiná a věděla, že než řekne poslední sbohem dýchajícímu světu, musí něco předat, budou to slova, neboť to jsou jediná, co stihne.
Nesměla to udělat se strachem, ne, protože takto Shinobi, i když v tichém boji, přesto boji, neumírá a ona nebyla výjimkou. Proto mu šílenou blaženost pokazila, když se na něj usmála.
„Tohle bude moje smrt,“ povzdechla si, když je ten komediant zapínal do bezpečnostních pásů.
„Neboj jsem tu s tebou,“ zasmál se. I ona se usmála, takového ho neznala. A nikdy by neřekla, že bude mít tak krásný úsměv. Jenže na přemýšlení už nebyl čas. Atrakce se pomalu rozjížděla. Temari si instinktivně zakryla oči a když se dráha začala svažovat dolů, ječela, jako kdyby se řítila přímo do horoucích pekel.
„A tohle je jenom začátek,“ zasmál se Shikamaru.
…
Shina se otočila na Zorii. „Ten jejich útok byl nějaký podezřelý a slabý, jelikož stačila malá série výbušných koulí.“
Zorii koukala na místo, kde před chvílí stáli útočníci. Zamrkala a řekla: „Třeba jen testovali naší obranu.“
Chvíli se nic nedělo, tak jen sledovaly okolí, pomalu se začínalo stmívat. Zaslechly kroky, které se k nim blížily a otočily se. Shina si všimla, že má matka zarudlé oči.
„Mami tys brečela?“
„Víš, holčičko dědeček je…“
Bylo překrásné ráno a v jedné, ne příliš okázalé vesnici, běžel s pláčem malý modrý kluk za svojí mámou.
DŮLEŽITÁ POZNÁMKA NA ZAČÁTEK: Už jsem to sice dopsala k minulýmu dílu, ale nacpu to ještě sem: Protože do mě jistá osoba celý dnešní den ryla, abych udělala Nanami trochu starší, že je to divný, že se jí líbí Kakashi, tak jsem se jí rozhodla vyhovět a Nami teď není 15, ale 18. :DD
Doskočit. Obrátit se. Hodit kunai. Výbuch. Přikrčit se. Pozor, genjutsu. Zrušit.
Jedna z mých nesčetných vodních technik. Vyhnout se. Odrazit shuriken. Jde po mně.
Ten pocit, keď vám uši brúsia vibrácie vysokého i nízkeho kriku, ten, pri ktorom sa vám pokožka natiahne a celé vaše telo sa chveje tým nepríjemným pocitom, ako keď sa vám pod nohami stráca zem. Keď chápete, že sa deje niečo strašné. Utekala som, pretože som sa bála, že to bola pravda, aj keď to bolo očividné. A z rovnakého dôvodu som brzdila každý svoj krok, aby som čas, keď tam dorazím a vryjem si do pamäti strašnú skutočnosť, posunula čo najďalej.
V minulém díle jste viděli....
Oba leželi vedle sebe, se smrtí na rtech a pohledem směřujícím do očích svého společníka. Itachiho tělo začalo chladnout. Cítil zimu. Pomalu zavřel oči... při čemž uslyšel hlasy právě přicházejícího Naruta a Minata. Ještě cítil jejich horké ruce na svém těle jak se ho snaží zachránit. Itachi umíral bok po boku svému příteli.
„Díky... Orochimaru...“
V konoze:
„Jak dlouho bude trvat pitva?“ zeptal se Minato Tsunade. Bylo na něm zřetelné že smrt jeho dvou přátel ho ranila.
