Nováčci

,,Kibo?''
,,Kibo?'' Volala Sayuri.
,,Tady jsem, Hin...'' Ozvalo se z dáli. Sayuri se rozeběhla za hlasem, na konci cesty spatřila osobu... byl to on. Rozeběhla se k němu.
,,Kibo! Já myslela, že jsi mrtvý...'' Hlesla v běhu. Osoba se však stále vzdalovala ať se snažila sebevíc nedohnala ji. Pak spatřila bílé světlo, které ji ozářilo.

Neznášam dážď. Musím trčať vnútri a navyše s týmito... uf, ani neviem ako ich nazvať. Nič sa nedá robiť, musím sa nejak zabaviť.
Rozhodla som si prezrieť túto „moju“ izbu a možno sa ju aj pokúsiť upratať.

Manželská posteľ uprostred izby. Výborne, mám rada veľké postele. Je to to prvé, čo si človek po vstupe do miestnosti všimne a je natočená k dverám. Na ľavej strane je veľká skriňa s oblečením.

Svět lidí. Nic podivnějšího nikdo z naší rasy nikdy neviděl. Jsme jim tak podobní a přece tak jiní. Lidstvo je oproti nám slabé, jakkoli jsou vyspělí, jsou pro nás nevýznamní. Ani jeden z nás nedokáže popsat, jací lidé jsou. Jsou jiní. Ale kdo je jiný? Ten kdo je opravdu jiný a zvláštní, ať už tím, jak jedná nebo myslí, nebo ten, kdo je jiný, než ty?

Začneme ale tam kde je začátek, ale i konec, tam kde začal jeden svět a ten druhý skončil, započneme tedy příběh zde.

Zmatek.
Měla jsem v hlavě jenom zmatek. Myšlenky se mi honily hlavou v jednom velkém chumlu nesmyslných nápadů. Nemohla jsem si vzpomenout na moje jméno. Nedokázala jsem si vzpomenout na nic. Vůbec nic. Jako by se mé vzpomínky… Vypařily. Jako kdyby si zbalili svoje saky paky, vzali si bílý šáteček a mávali mi z necháme-tě-v-tom vlaku. Vzpomínky. Nikdy by mě nenapadlo, že něco neživého může být tak sobecké.
Chvilinku jsem váhala a otevřela jsem oči. Seděla jsem opřená o velkolepý strom. Vstala jsem, abych si ho mohla lépe prohlédnout.

Nevěřila tomu, ničemu, co bylo napsáno v té knize. Už jen samotný název byl až moc neskutečný, s tímto přesvědčením kráčela chodbou, vstříc spánku. Prošla pod lampou, která ponuře osvětlovala celé místo, zahnula vpravo.
Chvíli jí trvalo, než odlepila od podlahy svůj zrak a zadívala se před sebe. Co v ten moment uviděla, nepochopila. Její syn seděl před pokojem s hlavou skloněnou, jako by spal. Vedle něj byl ještě někdo, přimhouřila oči, aby zaostřila.

Naruto seděl za svým stolem, který byl zase přeplněný papíry. Kvuli narození Minata měl práci až nad hlavu. Naruto by nejradši odložil všechny povinnosti Hokage, Chuninskou zkoušku a věnoval se své rodině. To ale nemohl, Garra a ostatní Kage na něj tlačili, aby proved druhou část zkoušky. Naruto tedy pověřil Sakuru a Sasukeho aby se o zkoušku postarali.

Pozerala som sa... na seba.
Pravda je, že som to nebola tak celkom ja... ale práve to ma desilo najviac.
Prevzaté spomienky člena špeciálnych jednotiek boli plné emócii, tak zmiešaných a zároveň tak výrazných... všetko by sa dalo opísať len jedným – strach.

Lord Koroshi vstal a přeměřil si Zorii očima: „Kým? Vždyť není válka. Kdo by chtěl rozpoutat třetí ninja válku?“
„Pane, osobně jsem viděla, jak jsem míří tisíce shinobi Mlžné a Kamenné. Věřte, že bych byla opravdu ráda, kdybych se pletla. Brzy dorazí, musíme se připravit a požádat o pomoc Listovou - vaše neteř Kushina určitě Konohu vyburcuje a ihned nám přijdou na pomoc, sami šanci nemáme.“

Druhý den se Neji probudil v deset hodin ráno. Pořádně se protáhl a podíval se na hodiny.
„Cože?! To už je deset? No není se čemu divit. Ta postel je parádní.” Řekl si úsměvem a vstal z postele.
Šel do koupelny, osprchoval se, vyčistil si zuby, oblékl se a vyrazil ven nadýchat se čerstvého vzduchu. Procházel se uličkami trávnaté vesnice, zašel si do malé hospůdky na oběd, a když dojedl díval se po různých obchodech. Když z jednoho vyšel všiml si velkých hodin na náměstí.

Akarui se navečeřela společně s Akatsuki, ale když se zeptala, jestli není na přidání, Konan jí jen sjela velmi nepříjemným pohledem. Akarui pochopila, že vařit pro organizaci nenažraných nevychovanců ji ani trochu nebaví, takže se ze slušnosti nabídla, že jí pomůže s nádobím. Pein se zamračil, když Konan souhlasila.
"Ještě neskončil výslech. A nejsem si jistý, jestli bych tě měl nechávat s touhle psychopatkou o samotě," řekl. Akarui nesmírně potěšilo, že jí bere tak vážně. Ovšem to označení psychopatka jí spíše rozesmálo.

Čas sa vliekol v rýchlosti slimáka. Ležala na posteli v izbe zaliatej hrobovou tmou. Aj čisté biele periny pod ňou vyzerali byť šedé až skoro čierne. Rolety na oknách boli stiahnuté úplne dole, preto dnu neprenikalo absolútne žiadne svetlo. Strach musel ísť v ten čas bokom, mala totiž iné starosti.

Stručně a jasně aneb něco jako prolog:
Od bitvy s Madarou a Obitem uplynulo čtrnáct let a všichni jí už neřeknou jinak, než Poslední bitva. V boji bylo ztraceno až moc přátel a shinobi, zde jsou někteří z Konohy, kteří se už nevrátili: Sasuke, Sakura, Shizune, Gai, Neji a Kiba, je jich mnohem víc, ale bylo by to na dlouho. Naruto odešel z vesnice a žije neznámo kde, pouze jako sennin a snaží se zapomenout. Kam bude náš příběh směrovat? To já sám zatím nevím, určitě se Naruto vrátí do Konohy, ale už nikdy nebude jako dřív...

[i]Napadlo vás někdy, co je smyslem lidského utrpení? Proč je vítězství vždy vykoupeno tisíci nevinných životů, zatímco ti, co jsou za jejich smrt zodpovědní, si v naprosté většině případů dál nerušeně chodí po světě? Proč jsou lidé ochotní milovat i ty, co jim nejvíce ubližují? Proč ty nejvznešenější myšlenky jsou schopny zvrhnout se v největší jatka? Proč někteří lidé vypadají, jako by sebrali veškeré štěstí světa, zatímco jiní jsou zdánlivě zrozeni k neustálému trestu? A za co?

Hikarin pohľad

"A ty, Hika?" opýtala som sa keď som stála vo dverách.
"Musím ísť odviesť Otarua k Yuki," sklopila zrak.
"Je ti niečo, Hikari?" podozrievavo som sa na ňu pozrela.
"Ale no, radšej nič. Potom ti poviem..."

Hneď ako som vyšla z bytovky, vybrala som sa nájsť Otarua. Prešla som už skoro polovicu dediny, ale nikde som ho nenašla. Rozhodla som sa ho počkať pred našim domom, keď som ho zbadala. Stál s Yuki pri strome a boli tam aj traja geninovia. Pomaly som prichádzala k nim.

Slnečné lúče mi pohladili tvár a zvuk Tobiho otravného budíka mi drásal ušné bubienky.
„Tobi, máš tri sekundy, aby si to vypol.“ zastonal som a prikryl som si hlavu vankúšom.
„Deidara-senpai, ale to vy ste chceli, aby som vás zobudil. Tak šupky-dupky z postele!“ vyskočil rezko Tobi a vypol budík. Mal pravdu, naozaj som som ho o to požiadal, ale prečo? Bol som opitý, alebo čo? S povzdychom som sa vyteperil z postele a zišiel dole do kuchyne.

- - -

V jeho modrých očích poprvé mohla vidět, co cítí. Byla jeho soupeř, nic víc, nic míň. To ne! Mohl to být kdokoli, třeba támhleten tlouštík. Holka s culíky na hlavě, prostě každý, kromě něj. Ramena se snížila, nehodlala však před ním projevit slabost. Pomalu její nohy začaly klesat po schodech, on radši přeskočil zábradlí, aby se nemuseli potkat.

Prší, nebe je zamračené, oblohu občas protne silueta blesku. Osoba na rozcestí bez mrknutí oka sleduje, jak se po nebi prohání elektrický výboj a v uších ji hučí. Po tváři jí stékají kapky vody, její modré vlasy jsou smáčené deštěm, který tahá oblečení, které má na sobě k zemi.
Přemýšlí nad nastávajícími událostmi. Dostala náročný úkol od svého otce – Mizukageho, přísného vůdce Mlžné vesnice.
Miko mrkla, rukou si otřela z očí vodu a ohlédla se. Po pravé ruce čekala její ochranka, urostlý a svalnatý muž s hnědými vlasy.

„Senseii, jsme obklíčeni!“ řekl potichu Minato
„Kolik jich je?‘‘ zeptal se Jiraiya znepokojeně. Minato položil prst na zem a začal počítat: 12…16…23…26!
„Je jich dohromady 26!“
„Co budeme dělat?“ zeptala se Kushina.
„Zkusíme s nimi promluvit, senseii?“ zeptal se Katsuro.
„Ne, určitě to je banda nukeninů a ti nikdy nesmlouvají!“ odpověděl mu.
„Takže, budeme bojovat?“ Kushina se snažila neznít nervózně.
„Nic jiného nám nezbývá, pokud se odsud chceme dostat!“ odpověděl jí ustaraně Jiraiya

11. Jelení píseň

Naruto běžel ze všech sil. Cítil nasládlou vůni, která připomínala nedávná jatka. Uslyšel známý zvuk. Uskočil a pohled vrhl na daleký strom. Kunai mynul svůj cíl.
„Kdepak máš toho čokla?“ maska se zaleskla ve větvích a postava seskočila na zem.
„Neboj se. Daleko nebude a určitě jí chybíš,“ Naruto ho chtěl zabít, už tak dlouho po něm s Kony šli. Teď to ale nešlo, teď ho potřeboval přítel.
„Zdržuj mě někdy jindy,“ chystal se k odchodu.

„Nikdo se ani nehne, nebo ji zabiju!“