Nováčci
Ako mladý ninja zo Sunagakure no sato som sa vždy chcel stať legendárnym bábkarom ako Sasori z Červených pieskov, alebo brat Kazekageho - Kankuro. Nikdy som ich síce nevidel bojovať, ale chýry sa nesú rýchlo a mňa chytili za srdce.
Preto som poctivo trénoval, každý deň, bábka proti bábke. Keďže nepochádzam z bohatej rodiny, musel som sa naučiť techniku piesočných klonov a bojovať pomocou nich.
Uvediem vás trochu do deja.
Až vtedy Deidarovi došlo, prečo má Temari strach o Konan. Temari neskrývala svoje zdesenie, keď jej Konan vysvetlila svoj plán.
,,A kedy to chceš uskutočniť? Ani nevieš, kde je. Je to nebezpečné a stavím sa, že nemožné. Nemáš istotu, že je nažive,“ namietala Temari.
,,Nemaj obavy. Sasuke mi s tým pomôže. “ Zdvihla pohľad a prísne pozrela na Temari a Deidaru. ,,Od vás dvoch chcem len jednu vec. Stačí, ak sa postaráte o to, aby to tá malá videla.“
Temari si len povzdychla a pozrela sa na Deidaru.
Sakura přemýšlela. Sasuke se vrátil, ale kvůli Ino. Naruto odešel a říkal že se vrátí za tři roky, ale tři roky jsou dávno pryč a on nikde.
Doufám že se brzy vrátí. Pomyslela si Sakura. Bylo už pozdě večer a ona přemýšlela. Věří, že se vrátí, ale chce aby to bylo co nejdřív.
Když se ráno probudila, slyšela že někdo bouchá na dveře. Šla otevřít a než se vzpamatovala, hučela do ní Ino: "Volá tě Tsunade-sama a je dnes celkem mrzutá, tak bych si být tebou pohla."
"A nevíš co chce?" Zabrblala Sakura.
Zpívání ptáčků vzbudilo tmavovlasou dívku… No ještě je brzo, pomyslela si a zase se dala do spánku. Za chvíli přišel Neji. Chtěl oznámit Hinatě, že musejí jít k hlavní bráně vyzvednout tam jednoho hosta z Písečné.
Zaklepal na dveře, ale nikdo mu neodpovídal, tak vstoupil dovnitř. Jen tam postával a díval se na Hinatu, pokrytou peřinou, jak klidně spí.
„No tak, buď už rozumný, takhle se chovat nemůžeš. Nikdo tě nebude mít rád, naopak… všichni se tě bojí.“ Starší muž se mu snažil promluvit do duše, jeho hlas ale vůbec nezněl přesvědčivě, klepal se a v očích se mu množil strach. „Posloucháš, mě?“
Červenovlasý kluk se nezdál duchapřítomen, jeho smaragdové oči si ale i přesto pomalu hledali cestičku ke starcově tváři. Zastavili se přímo u těch životem unavených studánek. „Můžu si dělat, co chci, nikdo mi v tom nezabrání. A jestli si skončil…“
Měsíc odhaluje můj smutek, ležím tu na zemi v zoufalství. Co se stane zítra? Bude vůbec nějaké zítra? Ne nebude, dnes to vše skončí, až zavřu oči bolest zmizí. Mlhavě vidím tři osoby, co se nade mnou sklání, připadají mi tak povědomé, odkud je jenom znám?
Ty dvě malé osůbky já znám, ale odkud? Proč si na nic nemůžu vzpomenout? Proč se nemohu hnout, Když pohlédnu na svoji ruku vidím, jak po ní ztékají karmínové pramínky krve.
,,Neplačte,'' snažím se na ně promluvit, ale nejde to. Už si vzpomínám!
Meshiki : Neohlížela jsem se za nima, byla jsem přesvědčená, že se s Tokime něco děje, a tak to nenechám. Kousek od Kage budovy jsem začala racionálně přemýšlet. Ale co jim vlastně řeknu? Co s tim udělají? Řeknu neodůvodněnou věc a oni s tím neudělají vůbec nic. Opřela jsem se o jeden dům a pohled namířila k obloze. Tokime nemůže pryč, něco se tam děje, tady se nemůžeme rozhoupat k útoku, ostatní mi nevěří....
Hinata vyšla z koupelny, kolem těla měla omotaný ručník, lehla si na postel. Na nepatrnou chvilku zavřela své levandulové oči a myšlenkami se přesunula k jedné osobě. Na tuto osobu nemohla přestat myslet, vždycky tuto osobu brala jako sobě nadřazenou, nikdy si nepomyslela, že ta osoba by o ní mohla jevit zájem.
Bol večer a v sídle Akatsuki bola len Konan a Pein, pretože ostatní boli na misii. Konan sa šla osprchovať. Vošla do kúpeľne, dala zo seba dole šaty a vybrala si z vlasov papierovú ružu. „[i]Prečo? Prečo mu to nedokážem povedať?
Dvere sa otvorili a ja som uvidel chlapca asi v mojom veku, ktorý mal na hlave ninja čelenku, ktorej konce boli dlhé až po zem.
"Ty si ten nový?" spýtal sa ma s viditeľným záujmom.
"Áno" odpovedal som.
"Volám sa Konohamaru. Budeš so mnou bývať, kým si nenajdeš vlastný byt, alebo kým nenajdem dôvod, prečo ťa tu nechať bývať."
"A to napríklad?" spýtal som sa. Nebol som prekvapený, že niečo také zavalil, koniec koncov, ninja na akadémii hovoril, že sa mu nepáčilo, že bude mať spolubývajúceho.
"Uvidíš večer. Poď, ukážem ti tvoju izbu"
Po ceste domov Hinata premýšľala o tom, aké šťastie mali Sakura a Sasuke. Sakura je s tým koho miluje. Kiež by aj ona mohla byť so svojou láskou...
,,Čo s ním asi je? Ako sa má? Kde je? Žije vôbec?“ spytovala sa Hinata samej seba. Ľutovala, že mu nikdy nevyznala svoju lásku, nepovedala mu, ako ho miluje... Myslela na to, že všetko mohlo byť inak. Možno by sa aj on zamiloval do nej, ktovie. ,,Naruto, keby si tu bol so mnou...“
Tak a už je po Vianociach. Verím, že ste všetci prežili príjemné sviatky.
Tento diel bol oriešok lebo som fakt netušila ako mám nadviazať na predošlí diel tak, aby to nenarušilo moju predstavu ako má obsah tejto poviedky vypadať. Dúfam, že sa bude páčiť.
,,Tak?“ pokračovala.
,,Hm?“ konečne jej venovala plnú pozornosť.
,,Kto ťa učil?“
,,No vlastne... Bola to moja matka.“ Odpovedala jej trochu sklesnuto.
,,Aha.“ To bolo jediné čo jej na to odpovedala. Pochopila, že o tom nechcela hovoriť.
Ďalší deň, šla Kiki k jaskyni, čakala dlho, ale Itachi neprišiel. Rozhodla sa vrátiť domov.
Kiki, pote hore!“ Kričal na ňu Madara so svojej izby. Vošla do jeho izby. „ A kde je Itachi?“
„On, dnes neprišiel, asi je na misii.“ Povedala Kiki. Madara sa rozčúlil a dal jej poriadnu facku.
„Ty s*ka! Ako je možné, že si ho nedokážeš udržať?“ Kričal na ňu a dal jej ďalšiu facku.
„Ja, za to nemôžem, že má dnes misiu.“ Bránila sa.
U HINATY V POKOJI:
,,Hinato, nebud' smutná, Naruto je vážně pitomec a ty to moc dobře víš, dalo se očekávat, že když tráví tolik času se Sakurou a na tebe kašle, že to dopadne takhle,'' utěšovala blond'atá dívka svoji kamarádku.
,,Já vím Ino, ale proč mi to neřekl už na začátku. Proč mě nechal se trápit celé ty dva roky? Byli jsme spolu už od šestnácti let a on mi pak zničeho nic řekne at' se sbalím a že má jinou,'' vzlyká tmavovlasá dívka. Po její sněhobílé pleti stékají slzy.
Jako obvykle seděla Tsunade za hromadou papíru ležící na velkém dřevěném stole a hledala své oblíbené saké. Pokaždé když už ho viděla, vyrušil jí shinobi vracející se z mise.
„Dobrá práce“ Řekla nevrle a očima sjela hlášení, které jí shinobi podal.
„Děkuji a nashledanou“ odvětil ninja vycházející z místnosti. Ještě se otočil a popřál všechno dobré, když si všiml pohupující oranžové špičky za oknem visící ze střechy
„Ehm,paní hokage?“
„Co je?“
„Co to tam visí ze střechy?“
(ich forma)
"Kruci!" Zprudka jsem se opřela o kmen stromu, na jehož větvi jsem se zhroutila. V noze mě cosi neuvěřitelně pálilo.
"Mariko?! V pořádku?" Temari se taktéž zastavila, ač několik metrů přede mnou. Ohlédla se. Vypadala, že si dělá starosti.
Na tváři jsem vyloudila pokroucený úsměv: "Jasně," a pokračovaly jsme dál. Noha pálila jako čert, ale teď nebyl čas se zdržovat. Koru mě potřebuje!
"Tsunade-sama říkala, že s tím budou ještě problémy. Měla sis před tou cestou alespoň den dva odpočinout," vytýkala mi.
Bol slnečný deň a všade navôkol Konohy spievali vtáci. Pred Konohou stála žena a na tvári jej pohrával jemný úsmev. Biele vlasy, dlhé asi po kolená, jej viali vo vetríku a na svet sa pozerala smaragdovými očami. Pomalými krokmi kráčala ku bráne do mesta. Keď chcela prejsť, zastavili ju dvaja strážnici.
„Kto ste a čo tu robíte?“ spýtal sa prvý strážca brány – Kotetsu.
Tokime : Poslouchala jsem každé jeho slovo. Jeho život mi přišel, jako jedno velké dobrodružství. Kdybych si to tady měla rozvrhnout podle rodiny, Kisame by byl táta. I když je tvrdej a někdy nepříjemnej, přesto to tak cítim. Navíc, ke mně se nechová až tak špatně.
„Hih, Kisame, ty jseš úplnej dobrodruh,“ zasmála jsem se. Rána. Zničeho nic mi přilítla pěst zezhora na hlavu. Slzyčky jsem měla na kraji a hladila si bolístku.
„Au, au, auuu,“ kňučela jsem jak pes.
„Za co?“
Tak, tu je ďalší diel. No, robila som ho o polnoci takže...
Mala by so vás upozorniť, že občas tam bude oslovenie Reina inokedy zase Totsuki.
,,Môžeme teda začať.“ povedal ten s tou medveďou maskou.
,,Ja som Ro,“ pokračoval.
,,Mňa môžeš volať Aoi.“ Ozval sa ženský hlas, spod vtáčej masky.
,,Shitori,“ povedal ten s červenou maskou.
,,Moje meno je Imako,“ povedala posledná.
,,Teší ma ja som Totsuki.“ Odpovedala Reina a samým blahom, že opäť použila svoje anbu meno, jej nebadateľne preskočil hlas.
