Drama

V jeskyni plápolal oheň a vykresloval na stěny pokroucené siluety postav. Na zemi seděla žena a držela v náručí malou holčičku. Křečovitě ji svírala, jako by ji chtěla chránit vlastním tělem a snažila se nedat najevo strach, pokoušela se utěšit chvějící se dítě jen svým objetím. Panika hrozila ji každým momentem zaplavit. Pohladila dcerku po hlavě a zabořila jí obličej do jemných vlasů, nasála trpkou vůni bylin. Pevně zavřela oči. Snažila se představit si jiné místo a jiný čas. Přála si být se všemi daleko odsud.

Dlouhá noc. Mrazivá a děsivá zároveň. Proč by noc měla děsit? Možná by to mohlo být tím, že na míle daleko nebylo bezpečno. Možná z toho důvodu se ve sněhu neúnavně objevovaly šlápoty. Jedna za druhou zanechávaly jasnou stopu, že tudy prošel poutník. Zdálo se však, že mezera mezi nimi se zmenšuje, až ustaly docela. Velké oblaky páry se valily z pootevřených úst a černé oko těkalo po okolí. Otázka zněla: Přežije dnešní noc?

„Hoj, Kakashi!“ zvolal chlapec hlasitě a pozdrav doprovodil svižným mávnutím pravé ruky. „Kakashi! Hej!“ snažil se opakovaně upoutat pozornost kamaráda, kterého zahlédl na opačné straně louky, ale nedařilo se. Byl zvyklý, že Hatake jeho entuziasmus nikdy neopětoval, ale vždycky se alespoň ohlédl a znuděně kývl. Byla to jeho drsňácká image a Gai to respektoval. Jenomže dnes se nevzmohl ani na to. Když vykřikl potřetí a opět se nic nestalo, rozhodl se přeběhnout louku a vyříkat si to s tím nadutcem tváří v tvář.

Byl krásný, sluneční, letní den. Ulice Konohy byly plné lidí a všude panoval klid a pohodlí. Radost se přenášela z jedné osoby na druhou. Děti se zmrzlinami v ruce skotačily a hrály na honěnou. Všechno se zdálo být dokonalé. Mírumilovné. Dokonce i shinobi si dopřávali menší letní prázdniny bez misí. Jenže i ty nejhezčí chvíle mohou jednou skončit.

Těžké tíživé ticho a rytmický tikot hodin. To je můj den. Den, který se stále opakuje jako nekonečná smyčka.
Uslyším kroky. Má žena je za dveřmi. Myslí si, že o ní nevím, ale opak je pravdou. Lituje mě, ale já o její lítost nestojím. Nestojím o ničí lítost. Chci být sám a vyrovnat se s tím, co se mi stalo.

Slyšeli jsme dva příběhy, aby pověděly svá poselství, teď je na řadě poslední do trojice. Jež to magické číslo ve všech sférách všeho, co známe nebo myslíme, že známe.
Opět se vracíme do míst první povídky, ovšem na tentokráte temnější místo, kde dva shinobi se rozhodli rozluštit jistou záhadu…
Pohodlně se usaďte, příběh právě započal.

Potemnělá místnost. Oknem se šířilo měkké světlo z pouličních lamp a vykreslovalo siluetu před ním. Mladá žena pohodlně usazená v křesle zamyšleně hleděla přes střechy až vzhůru k obloze, kde mohla vytušit několik hvězd. Nepřítomně si pobrukovala něžnou melodii a na rtech měla lehký úsměv. Myšlenkami byla někde nesmírně daleko. Zpět ji přivedlo tiché zamručení.

Nechoď Haku, Zabuza riekol.
Ak odídeš, stratím kus zo seba.
Bez teba som sa len vliekol,
ukázal si mi, že žiť je treba.

Od začiatku som ťa spoznal,
vyčaril´s mi úsmev v tvári.
Trápenia si z mojich pliec sňal,
blízkeho si priateľa stvárnil.

Necháš ma bez teba trpieť?
Ukončíš poslanie s úctou?
Nemusí duch telo zaprieť,
teraz vnímaš mnoho svetov.

Už si šťastný, ale v diaľke,
vráť sa späť, môj verný brat,
mal si dušu, srdce veľké,
nikdy sa mi viac netrať.

V tvojich stopách krehkých kráčam,
plačom kropím ťažké skaly.

Najednou bylo ticho. Cinkání kunaiů ustalo, výkřiky utichly… zbylo jen ticho, které bylo téměř až nesnesitelné.
Otevřela oči a rozkoukala se, udivilo ji, že stojí. Byla v pokoji sama, vedle ní na lůžku leželo tělo překryté bílým prostěradlem, jen nehybná ruka napůl visela dolů. Chtěla vědět, kdo byl pod tím prostěradlem, proto udělala pár kroků. Zarazila se. Její kroky byly neslyšné a lehké, jakoby se ani nedotýkala nohama podlahy, přišlo jí to zvláštní.

Do tohto kúska zeme sú vpísané dejiny Konohy. V podobe mien vytesaných do dlhých radov bielych náhrobkov. Hoci to vyzerá jednoducho, nenechajte sa mýliť. Málokto v nich dokáže čítať. Nečudo, veď každý, kto sa tu zastaví, z nich pozná iba čriepok a ešte sa nikto nepodujal všetky tieto čriepky pozbierať. Za predpokladu, že by mu ich vlastníci vôbec niečo odhalili. Mnohé je totiž zahalené pláštikom tajomstiev a intríg. Zastavme sa pri jednom z najnovších náhrobkov a hneď uvidíme jeden taký príklad.

Pach spáleniska pomaly prekrývala vôňa čerstvo opracovaného dreva. Už sa jasne začínali rysovať priestory novej rezidencie. Bude vyzerať podobne, ale predsa inak. Nech už ju postavia akokoľvek, ostane jej v pamäti táto vzdušnosť novostavby, jej budúceho domova. Už bolo presne vidno, kde bude mať izbu ona ... a Fugaku. Mikoto pri pomyslení, že čo nevidieť bude musieť spávať v spoločnej izbe s Fugakom striaslo. Od toho dňa s ním bola v jednej miestnosti iba párkrát napriek tomu, že bol dočasne ubytovaný v hosťovskej izbe u jej rodičov.

„Stále, žiadne zmeny? No čo už. Súhlasím s pokračovaním v doterajšej liečbe,“ zakončil s nie veľkým elánom vizitu uchovský lekár. Tsunade si všimla, že posledné dni venoval výsledkom pacientky stále menej pozornosti a to ju znepokojovalo.
„Nariadila som urobiť potrebné prípravy pre prípad, že by bolo treba dieťa predčasne vyňať,“ zahlásila. Nakoniec, pokúsiť sa to zatajiť by bolo kontraproduktívne.

Tsunade cítila, ako sa Kushina zahmýrila a s malou rúčkou zakvačenou do jej šiat, sa k nej ešte pevnejšie pritisla. Ale už spala omnoho pokojnejšie. Ešte si nedokázala zvyknúť na démona, ktorého do nej pred dvoma dňami zapečatili. Nechala ju a pohľadom skontrolovala sviečky pri rakve jej babky Mito. Sama zapaľovala nové, keď bol na nej rad počas stráženia. Podľa ich veľkosti usúdila, že prešli asi tak dve hodiny. Niekto z prítomných vstal a vystriedal službukonajúceho. Takže rovné dve hodiny.

Keď opustila operačnú sálu, už tam striehli ako supy, dožadujúc sa informácií. Policajný dôstojník menom Yashiro s dvoma podriadenými žiadal bezodkladne vydanie lekárskej správy (ešte ani nebola spísaná) a kompletnej zdravotnej dokumentácie zranenej.

Někdy se cesta různě klikatí, ohýbá a mění, vznáší nad kapradinami a usíná pod kamením, abyste nakonec zjistili, že žádná taková cesta
(žádný cíl)
…není.
Shikaku si tuto myšlenku připustil až ve chvíli, kdy narazil na ty zatracené ocelové dveře, které se nemínily byť jen o píď posunout, natož otevřít - a za svými zády ucítil pohyb kohosi těžkého.
Připustil si ji až ve chvíli, kdy narazil na konec.

Cink.

Bylo to tu.
Hinata ji cítila, jak se připravuje na cestu ven, pozdravit svět. V hrdle se jí zasekl knedlík a oči se naplnily slzami.
Bylo to tu. Její malá se konečně rozhodla přijít za nimi. Podívat se jim do očí, nadechnout se a zakřičet si z plných plic.
Další kontrakce. Tělo se jí stáhlo a napjalo, jako by měla prasknout v půli. Slzy tekly proudem a třesoucí se úsměv ohýbal rty.
Uvidí ji. Uvidí toho malého drobečka, co ji nikdy nenechal vyspat, nutil jíst kyselé okurky a nechal zvracet z vůně koblih.

Ťažko sa jej v noci spalo a bolo to na nej trocha poznať, hoci sa snažila obsluhovať zákazníkov s rovnako milým úsmevom ako zvyčajne. K čomu sa to len nechala nahovoriť. Teda nahovoriť. V skutočnosti ju nikto nepresviedčal. Bola to ona, ktorá sa vyzvedala Iruku na prípravy ďalšieho školského roka a keď prezradil, že tentoraz prvý krát otvoria triedy aj pre neúspešných absolventov, no stále nemajú vyriešené navýšenie počtu učiteľov, bola to ona, kto sa na prekvapenie všetkých prítomných ponúkla, že by miesto učiteľa prijala.

„Tlak klesá, strácame ju!“
„Vidím!“ odvrkla Tsunade, snažiac sa zastaviť krvácanie „Máme ešte krvnú pilulku?“
„Poslednú som jej dal, krátko pred tým, než sme sem dorazili,“ vyjachtal mierne roztraseným hlasom zakrvavený shinobi stojaci opodiaľ.
„Tá by ešte mala účinkovať! Prevezmi to!“ zavelila svojmu asistentovi a rýchlo nahliadla zranenej do úst. Pilulka tam bola neprehryznutá. Prstom ju zručne posunula medzi zuby a razantne stlačila čeľuste mladej ženy. Tá zaklipkala očami.