Drama
- a už kdysi bylo -
jen se to tak neříkalo
Za vidinou klidu, štěstí,
za možnost chodit přímo – se ctí
my bojovali
Už dávno tomu
Ve vzpomínkách na tu dobu
není strachu ani bolu
Měli jsme vědět dřív.
Vědět a nestydět se říct
my snažili se
Přeložený list papíru. Pečeť Hokage. Zbytečná zdvořilost. Jeden rozkaz. A pár zničených plánů.
Jaký výsměch.
Hyuuga Hiashi šokován upustil bílý papír na zem.
Nebo možná ne.
Rozhlédl se a rychle ho sebral. Žíla na jeho spánku začala pulzovat. Uvažoval.
Proč to nařízení ještě nikdy nikdo neobjevil? Ano, uplynula teprve krátká doba od smrti Čtvrtého, takže je jasné, že se všechny papíry ještě nevyřídily, ale…
Sasori tvrdě dopadl na záda, tentokrát se však nestihl ani pořádně rozplesknout po zemi a už na nich ležel po druhé. Zalapal po dechu a loutka, která na něj bezcitně zírala o tři metry dál, se skácela do trávy. Prsty si přitiskl na břicho, znovu se pokusil nadechnout, marně. Před očima se mu dělaly mžitky. Pak ucítil dvě velké ruce, jak ho bez sebemenší námahy zvedají do sedu, hlavu mu tlačí dopředu. Postupně se mu vracel zrak. Roztřeseně vydechl, v žebrech ho ostře píchlo, ale oproti stavu předtím to byla procházka rájem.
Hatake Kakashi
Byl to již sedmadvacátý rok nejdelšího období míru, jaké kdy svět shinobi zažil, a on přesto nenesl dobré zprávy. Navíc to nebyly první špatné zprávy za posledních pár týdnů. To pomyšlení ho tížilo. Už od prvních špatných novinek se Hikarova nálada začala dramaticky zhoršovat a on věděl, že tímhle mu nijak nepřilepší. Většina by nad tím mávla rukou, vysmála by se tomu, jak někdo, komu na bedrech leží tíha celého světa, může ztrácet hlavu při něčem takovém – ale Hatake Kakashi takový nebyl. Věděl, jaké je ztratit přítele.
První zpráva vypadala nevinně. „Bee-sama se bohužel nemůže dostavit na vaše smluvené setkání, neočekávaně onemocněl.“
do pekiel uvrhnúť,
no v mŕtvych očiach horší je
a ukrutnejší súd!
Sedem dní, nocí trpel som
a nechcela ma smrť.“
Počula som, že peklo páli vraj.
Kakuzu byl, jak loutkář brzy zjistil, dalším rekrutem, pokud se to tak dalo říct. Podle hojících se pohmožděnin pravděpodobně nepřišel tak dobrovolně, jako se tvářil. Sasori si sedl na nejbližší kámen a zhluboka vydechl. Genjutsu. Nesnášel genjutsu.
„...to."
Melodický hlas se linul v pozadí úsměvů lidí kolem něj. Nerušil, ale cítil, že tam nepatří.
„...nato."
Bora odešel. Věděl, že nechce být u toho, až mezi námi budou řečeny jisté věci. Hluboce Naruta nenáviděl a mohla jsem za to já. Jeho postranní pohledy naznačovaly něco neblahého. Doufala jsem, že kdyby znal pravdu, byl by tak upřímný a řekl mi to. Nemusela bych se před ním skrývat a konečně pochopila, že si trest v podobě nenávisti zasloužím i od něj. Chvíli jsem se na něj dívala, jak pomalým krokem přešlapoval mezi kořeny. Raikage mi dokonce jednou vyhrožoval i jím, jeho smrtí. V tu chvíli se mi sevřelo srdce.
Bylo brzo ráno a venku vládlo chladno, foukal nepříjemný studený vítr a z nebe se na zem snášeli dlouhé provazce slabého, ale vytrvalého deště, který promočil kohokoliv, kdo se nacházel venku příliš dlouho. Kylovi to bylo jedno, na rozdíl od většiny lidí ho vítr, déšť a bouřky vždy zvláštně přitahovali. Když venku foukal vítr, rozpřáhl ruce a užíval si, jak si vítr pohrává s jeho vlasy a jak mu škube s oblečením, když nebe ozařovaly blesky, Kyle je sledoval z venku a ne z poza okna.
Dvojica mužov dnes mala množstvo práce. Museli posekať všetky mŕtvoly, aby mohli byť predhodené ako potrava prasatám. Bol to osvedčený spôsob ako sa zbaviť tiel obetí a robili do dosť často. Po vyčerpávajúcom kúskovaní tiel štyroch urastených chlapov, z ktorých jeden bol hotový obor, bolo spracovanie útleho dievčenského tela skoro oddychom. Hlavu, ktorá ostala ako posledná, jeden z nich schmatol za vlasy, zakrútil ňou a hodil ju svojmu kolegovi, „Teraz je rad na tebe, aby si roztrieskal lebku.“
Bylo to jako se po životě stráveném v moři vynořit na hladinu, příliš rychlé, natož nečekané. Takové bylo mé probuzení. Sotva jsem sebou pohnula, už jsem byla vzhůru. Na tváři a kousek nad kolenem jsem ucítila teplo lidské kůže. Jeho dlaně konejšily mé promrzlé tělo, neboť ho přikrývka nedokázala v noci ochránit. Přestože jsem byla bezpochyby bdělá, nic okolo sebe jsem nevnímala jako skutečnost. Byl zticha, podal mi jen čutoru s vodou. Jakmile jsem uslyšela žblunkání, zachvěla jsem se a rozhodně zavrtěla hlavou.
„Nechoď,“ zakřičela dívka, zatím co v rukou pevně svírala jeho vestu.
„Víš moc dobře že musím,“ letmě se na ní otočil.
„Nemusíš,“ zakroutila hlavou. „Proč bys musel?“ vykřikla a pokusila se zadržet nával slz.
„Je to povinnost,“ odsekl.
„Nejsme jim ničím povini,“ znovu zakřičela a ještě pevněji sevřela jeho vestu.
Mladá kunoichi utíkala po prašné, úzké cestě skrz les. Cestu jí osvětloval pouze Měsíc, který čas od času prokoukl skrze tmavé mraky. Lehký podzimní větřík si pohrával s jejími růžovými vlasy a její smaragdově zelené oči se upíraly někam do dály. Po chvíli z cesty hbitě odskočila na nejbližší pevnou větev a z ní skákala na další a další. Ani nevěděla kam běží, jediné co věděla bylo, že už nedokáže zůstat doma... doma v Konoze. Připadala si tam jako ptáček lapený v kleci.
Pomalu jsem postrkávala ostří hlouběji. Všudypřítomné ticho ohlušovalo. Skloněnou hlavu jsem pozvedla a vlasy, které mi z očí spadly, umožnily sledovat to, co jsem mu působila. Tvář, oblečení, hlas, který jsem už nikdy neměla zaslechnout, bylo mi to tak podvědomé a vzdálené zároveň. Ne, on mi ty nežádané kadeře odhrnul. Nevěřil snad, že jsem to opravdu já. Byl to jen velmi krátký pohled. Věděla jsem, že ho znám, přesto mi bylo souzeno ho v ten okamžik poznávat znovu a znovu jako napoprvé. Nebo to snad bylo naopak?
„Čo nevidieť po teba príde démon a vezme si tvoju dušu.“ ozývalo sa opakovane z temného kúta cely. „Počuješ jeho kroky? O chvíľu zacítiš na koži jeho dych.“
Dievča ležiace schúlené po Sakurinej pravici, sa už od strachu neodvážilo ani vzlykať.
„Prestaň už, desíš ju. A mňa tým rozčuľuješ.“ nevydržala to napokon Sakura.
„Aj ty sa bojíš! Strach tebou preniká. Vidím ti to na očiach.“ ozvalo sa z rohu a nasledoval chichot.
„Skutočne s tým prestaň!“ vložila sa do škriepky Mikasa. „Ty už dávno nevidíš nič!“
„Ale prv sa chcem uistiť. Fakt si ma vtedy, keď nás Tsunade poslala na misiu nespoznal?“ takúto otázku som vôbec nečakal, ale prv, než som si stihol rozmyslieť strategickú odpoveď, som úprimne zavrtel nesúhlasne hlavou. Asi to bola chyba, lebo z očí sa jej vyliali ďalšie slzy.
„Dobre. Dobre, fajn.“ Sama sa upokojila a do očí sa jej opäť vrátila tá stará nenávisť, ktorá ma posledné týždne ničila.
Chvíľu trvalo, kým Ino striasla svojho nového „kamaráta“. Akurát premýšľala, kam sa zašiť, kým nadíde ďalšia fáza misie, keď sa pred ňou na chodbe zjavila trojica chlapov, z ktorých jej jeden kývol na pozdrav. „Snáď to len nie sú nejakí „známi“? To by som sa im mala skúsiť vyhnúť.“ prebehlo Ininou hlavou, no obávala sa zbytočne, boli totiž príliš zabraní do svojho rozhovoru.
„... s tým dievčaťom, čo sme dovliekli?“
„Rečiem vám, mali sme ju prefiknúť, kým bola možnosť.“
Jeseň aj zima ubehli až príliš rýchlo. Na stromoch sa začala objavovať zeleň, Slnko svietilo častejšie a vtáci začali znovu spievať. A cena pri jej fotke stúpala a stúpala. Vedela, že si ju spojovali so Sasoriho zmiznutím a mysleli si, že keď nájdu ju, nájdu aj jeho. Od boja s anbu ich prebehlo už len niekoľko, zatiaľ sa im snažila vyhýbať. Prešla už aspoň tucet dedín a menších miest. Nikto ju, našťastie nespoznal.
Od toho dňa som ju vôbec nevidel. Nikde v meste, v podnikoch, či v celej dedine. Je pravda, že som ju ani nevyhľadával, no takpovediac som dúfal, že raz na ňu v meste niekde natrafím. Že budem ju môcť trebárs pozvať kamsi na jedlo, kde by som ju už nejako donútil povedať mi, čo proti mne má. Necítil som sa dvakrát pohodlne, keď som vedel, že tu behá niekto, kto je voči mojej osobe zaujatý. Kazilo to moje dobromyseľné predstavy, že so všetkými vychádzam dobre. Nuž ale, moje predstavy sa zatiaľ nenaplnili. Deň sa míňal za dňom a jej stále nikde nebolo.
