Série
Na druhý deň ráno bolo, ako zvyčajne, v Dažďovej veľmi daždivo. To však nevadilo Naokimu. Sedel na okraji dediny, pri najmenšom dome v dedine. Zem bola navlhnutá od dažďa, ale ani to ho netrápilo. Opretý o jeden z múrov oddeľujúci jazero od dediny nad niečím premýšľal. Mohlo to byť zaujímavé, vedieť o čom premýšľa. Ale v jeho hlave prebiehali myšlienky hore-dole, tak nebolo možné určiť na čo myslí. Chvíľami to bola jeho rodina, ktorú nepozná, chvíľami Masao, chvíľami ten starý muž a občas premýšľal aj nad tým, prečo ešte je v Dažďovej.
O několik týdnů později se Hin začalo nenápadně zvěčovat břicho. Sakura jí dělala pravidelně prohlídky jestli se dítě vyvíjí v pořádku.
„Všechno je v pořádku, další kontrola až za měsíc.“ Řekla Sakura
„Dobře .“ odpověděla Hin a začala se oblékat.
Hin se cestou domů stavila za Narutem aby mu řekla že je vše v pořádku. Přišla do kanceláře, Naruto spal na stole, jako malé miminko.
„Nebudu ho budit.“ Řekla potichu Hin, nechala mu na stole Instantní rámen a odešla.
„Cože? Tím chceš říct, že my v sobě máme halucinogen?“ div se Temari znovu nezhroutila na zem.
„Ne, máte v sobě jen látku, která rychle a automaticky odstraňuje vdechnutý halucinogen. Musí se podávat v pravidelných dávkách v jídle,“ vysvětloval Sasori.
„Soudím, že to není nebezpečné, že? A jak dlouho dostáváme tu látku?“ Yamato šel rovnou k jádru věci.
Sakury už pomalu ztrácí své nádherné květy a léto předává štafetu podzimu. Je 31.srpna podvečer a skupina děvčat sedí před pizzerii a jí svojí poslední svobodnou pizzu. Abych byla přesná skupina děvčat je parta nejlepších kamarádek složená z růžovo-vlasé Sakury, blonďáté Ino, drdůlkaté TenTen, dlouhovlasé Hinatě a culíkaté Temary. Vědí, že příjde změna, která jak doufají bude k lepšímu. Mají nastoupit do „Konožské Akademie tří Sanninů“.
„Naruto, dej si pauzu. Trénuješ pět hodin v kuse.“
„Ne! Už to skoro mám,“ vydýchával jsem se.
„Jdu na to!“ oznámil jsem a snažil se zaměřit na větrnou chakru, ale vymklo se to kontrole. Okolo mě se začal hromadit plášť démoní lišky.
„Naruto!“ zakřičel sensei.
„Zalez-zpátky!“ vrčel jsem sám na sebe. Přemáhal jsem se, jak to šlo a nakonec začal pomalu ustupovat.
„Naruto!!“ uslyšel jsem Sakuru. Zvedl jsem hlavu a uviděl ji, jak ke mně běží.
„NEPŘIBLIŽUJ SE!“ zaječel jsem a ona se zastavila v půli pohybu.
Po dlouhé době jsem slyšela jeho hlas. Pak se ale jeho obličej změnil. Dostal takoví šílený úsměv.
Najednou jsem cítila bolest v břiše. Napálil do mě Rasengam.
„Tebe si vychutnám!“ řekl šíleně radostně Naruto.
Seděl ve svém pokoji. Otřásl se při zaslechnutí hlasu té záhadné bytosti a zdráhal se otočit.
„Ty mě snad neslyšíš?“ pronesl opět onen tajemný návštěvník se špetkou smutku.
"Sagi není ten typ, co by někomu něco zazlíval."
"Vážně?" ušklíbl se Uchiha jeho směrem, "tak proč tě tak hezky ignoruje, rostlino?"
Zelený ninja svěsil hlavu, "to netuším," povzdechl si, "vypadalo to, že všechno bude v pořádku, ale... z nějakého důvodu...prostě není."
Itachi se v duchu divil, jak ti dva můžou být takoví hlupáčci. Zjevně ani jeden z nich nepochopil toho druhého.
"A není to tím," nadhodil jen tak ledabyle, "že se nijak nesnažíš váš vztah obnovovat?" a čekal, co na to Zetsu odpoví...
Konečně nastal čas, kdy se Shikamaru, Chouji, Ino a Kakashi vydali bojovat s Kakuzem a Hidanem. Rinji už měl dopředu vymyšlený plán, takže když se skupinka chystala vyrazit z Konohy, šel napřed, aby si na ně mohl počíhat.
Čtyři blesky – 4
V minulé díle jste viděli...
„Pane veliteli. Naši špehové objevili tým směřující k nepřátelské obranné základně.“
„Kolik lidí?“
„Čtyři.“
„Ať je zneškodní.“
„Ale pane jeden z nich je... Uchiha Itachi.“
O pár hodin později:
Vládca Temnôt 11
Akatsuki:
Madara so svojou armádou sa dostali do svojho úkrytu. Svojich vojakov si nechal oddýchnuť, sám išiel popremýšlať o svojich budúcich ťahoch. Vedel, že ak sa má postaviť Kyuubimu musí si nájsť sedem najvernejších a zapečatiť do nich bijuu, ktoré zatiaľ nazbieral. To bola jediná vyhliadka na to ako získať v tejto nadchádzajúcej vojne aspoň nejakú tú výhodu. Jediné čo ho momentálne trápilo, bolo koho si vyberie, aby po vojne mohol tých siedmych obetovať a vybrať z nich naspäť bijuu.
„Deidara-sempai!“ zapišťal chodbou detský hlások.
„Sakra,“ uľavil si Dei a rozbehol sa smerom preč od hlásku.
Takara ktorá práve vyšla z dverí, udivene nadvihla obočie a spýtavo sa pozrela na Sasoriho. To už sa na nich valilo čosi oranžové a nenormálne rýchle. Toto čosi sa okolo blondíny a bábkara prevalilo, s hlasným pokrikom „sempááááíííííí“ a zmizlo to v spleti, chodieb kde zdrhol Deidara.
„To by som radšej nevysvetľoval, kým to nebude nevyhnutné,“ uráčil sa Sasori osvetliť alebo skôr ešte viac zahmliť situáciu, „poďme!“
Nikdy neviděla nic tak kouzelného, jako dnes. Svěží zelená tráva byla hustá jako ten nejdokonalejší perský koberec a malé kapičky rosy se na ní leskly jako ty nejkrásnější drahokamy. V dálce slyšela šumění moře, jehož hladina zářila odlesky tisíců barev. Racci vesele křičeli, po její ruce tvrdě přitisknuté k bodu stékala teplá lepkavá krev.
„Kakashi-sensei nesmíte! Už jsem ztratil tolik přátel. Kakashi-sensei otevřete oči!“ mluvil chlapec se zářivě žlutými vlasy na tělo bez života. Na tělo pokryté krví .
Jeho slza spadla na Kakashiho obličej, ten se však ani nehnul. Začalo pršet. Chlapcovy slzy se míchali s deštěm.
Od té doby chlapec přestal mluvit, spát, usmívat se. Přestal nás chránit. Přestal být ninjou Listové.
Pohledy všech v místnosti se stočily k ní. Některé překvapené, jiné poděšené. Ve všech se však odrážela především zloba, neboť Lee už stihl ve zkratce vylíčit většinu toho, co se dělo nahoře.
Nekrochi zavětřila a její rty se stáhly do opovržlivé tenké linky. Mezi přítomnými hledala zdroj oné temné síly. Nikdo z nich ale samozřejmě neměl, nebo by neměl mít, tušení, kdo to tu před nimi ve své démonní formě stojí. Snad... s výjimkou dvou z nich.
"S-Shin?" koktala TaiTai, pod ANBU maskou bledá jako stěna, "c-co se to s tebou stalo?"
Sakura chytila holuba do oboch rúk a poriadne sa naňho zadívala. Holub začal hrkútať, akoby jej chcel naznačiť, že si nevšíma tú správnu vec. Pohol paprčou, aby na ňu upriamil jej pozornosť a Sakura sa na ňu pozrela. Opatrne držala holuba a druhou rukou sa snažila odmotať sprvu, čo sa jej veľmi nedarilo, pretože ruku mala ešte mokrú od sprchy. Tak si ju obtrela o osušku a skúsila to znova. Mala čo robiť, aby správu neroztrhala, pretože jej predošlý pokus onen papierik dosť namočil, takže bol vlhký a ona musela byť opatrná.
„Čo budeme robiť?“ spýtala sa hystericky Riko. Hovorí vôbec tento väzeň pravdu?
„Musíme sa odtiaľto dostať,“ ozval sa Seiichi z cely oproti a jeho brat, vo vedľajšej cele, horlivo prikyvoval.
„A ako by si to chcel urobiť, há?“ spýtal sa ho chlapík.
Shinichi mu už chcel niečo odseknúť, ale ozval sa Daisuke.
„V tomto stave nezmôžeme absolútne nič.“
„Takže, čo nám zostáva?“ spýtal sa Otany.
„Jedine čakať,“ povedala Sora pokojne, čo všetkých prekvapilo.
„A jsme v ř**i.“ Utrousil Seso, když zaslechl kroky. K jejich překvapení se ke kroků ale přidal i lehčí běh a Tanmova cela se otevřela.
„Tanmo…“ Hlesla Sali a vtiskla Tanmovi pusu, na kterou Tanma nic neřekl.
„Jsi v pořádku?“
„Ještě žiju.“ Odpověděl Tanma a nenápadně si něco schoval v puse.
„Hele! A proč já nic nedostanu?“ Zahulákal Seso mírně podrážděně.
„Kušuj a chvilku vydrž!“ Okřikl ho Tanma, než se zase obrátil na Sali.
„Co tu děláš?“
Úkryt Kaika –
„Hm, už je to hotové. Jak je na tom Kako a ostatní těla?“ zeptala se temná postava, hlasitě oddechující nad stolem, kde před chvílí leželo Funsaiovo tělo.
„Kako je již zcela při síle a o smrti svého bratra již ví. Jeho nenávist se tím naštěstí prohloubila. Vaše další těla jsou připravena k boji,“ podal zprávu o stavu všech osob v úkrytu druhý z dvojice.
